úterý 30. prosince 2008

Vyhynutí vačnatců má přímý vliv na ženský orgasmus


Alkohol a ženy k sobě nepatří. Jejich kombinací pak dochází k prapodivným situacím, kdy osoba na alkoholu závislá (já) je nucena odpovídat druhé osobě alkohol požívající (kamarádka) na otázky mému gentlemanství nedůstojné.

"Víš," mluvil z ní alkohol, "já vím, že se nedá zapomenout třeba plavat nebo jezdit na kole..." Pauza. Začal jsem tušit, kam se tato poetická konverzace o dopadu vyhubení australských vačnatců na evropskou faunu a floru zase ubere. Zase na ten sex, výmysl ďáblův a pekelný nástroj žen k manipulování s počestnými muži.

"Víš," mluvil za ní alkohol, "já už neměla několik měsíců chlapa."
"A?"
"Co a? Já vím, že se nedá zapomenout třeba plavat nebo jezdit na kole. Ale myslíš, že se dá zapomenout to?"
"Co to?" Dělat blbýho není po flašce becherovky těžký.
"No jestli se dá zapomenout TO dělat a mít TO."

Nedokázal jsem jí odpovědět. Mlčel jsem. Já osobně TO nezapomenu do konce života, ale chápu, že ženy jsou natolik odlišné, že je u nich možné všechno. Nebo se pletu?

sobota 27. prosince 2008

O babičce, penisu a líném Ježíškovi

Když jdu po ulici, tak mě zastavují stařenky i mladí pubescenti a ptají se mě - chlapče, proč ty někdy nenapíšeš něco o té své? Říkám jim, že ctím teplo a klid rodinného krbu, a proto by některá témata měla zůstat tabu stejně jako velikost IQ Agáty Hanychové.

Jenže když se mě 24. prosince zeptal na to samé i Ježíšek, kterému jsem pomáhal dotáhnout pod stromeček pytel plný dárků určených pro mě, došlo mi, že je asi opravdu na čase prověřit, jak onen plamen hoří a zjistit, je-li krb postaven z těch správných cihel.

To se takhle ráno se svou osudem sudem danou vzbudíme na rozkvetlé louce, motýli nám létají kolem hlavy, kopretiny voní pod nosem, letní slunce šimrá do očí, brouci zalézají pod tělo a mravenci koušou až hanba, a já odcházím jako každé ráno podojit krávu, abychom mohli dosyta užít čerstvého mléka. Osudem daná odtančí za zvuku lučních kobylek a ptáčků na sebe švitořících do lesového hájku a tam se věnuje sběru lesních bobulí a plodin. Jsou totiž ke kravskému mléku to nejlepší.

Pak společně uleháme na čerstvě nasušenou slámu a skromně si vychutnáváme plodů přírody. "Jak ses vyspala?" ptám se a zapíjím slunné ráno teplým mlékem.
"Skoro božsky."
"Jaké jsi měla sny?" táži se a pojídám sladké lesní jahody.
"Zdálo se mi, že mám penis." V dálce zabučí čerstvě podojená kráva.
"Penis? A jaké to bylo?"
"Divné..."
"A mohu se tě na něco zeptat, osudem daná?"
"Ty vždycky..."
"Byl ten tvůj penis větší než můj?"
"Byl, drahý..."
"Tak to mě mrzí, že se ti musejí zdát takové noční můry."
"Noční můry? Naopak! Přála jsem si, aby ten nádherný sen nikdy neskončil..."

V tu chvíli kravské mléko zkyslo, sláma se změnila v hnůj a začalo prudce pršet. I ti mravenci začali kousat víc než obvykle...A pak že na velikosti nezáleží! Leda Vesnu!

úterý 23. prosince 2008

Vánoční pohádka

O svém blahoskvoucím vztahu ke svým rodičům jsem tu již několikrát psal, a když jsem si po večerech pročítal svůj blog (jediné slušné čtivo na internetu plného prasáren), došlo mi, že můj otec může být vnímán poněkud zkresleně. V jádru je to hodný člověk, jen jeho mediální prezentace je na úrovni úletů Mirka Topolánka, ale to beru za svoji vinu, protože on se moc neprezentuje. Mediálně, natürlich.

Na jeho přilepšenou tedy přidám pohádkový příběh o mladém princi (já) a moudrém králi (otec). Bylo nebylo jedno království, kde si víly schovávaly u sličných princů svá křehká křídla pod těžké peřiny v domnění, že je princ políbí na pohádkové místo a z víl se rázem stanou živé a statné ženy. Bylo to království plné paradoxů, kde šaškem byl král a králem šašek, alkoholem voda a vodou alkohol, bludičkami bezdomovci a bezdomovci bludičkami. Pivo bylo k mání stejně dobře jako kypré venkovanky, které chodily do království prodávat úrodu svých otců (sebe). Zkrátka v království se žilo krásným a plným životem, protože feminismus byl zatím jen mlhavou budoucností a sloužit princovi považovaly dvořanky za výsadu, nikoliv hanbu.

V tomto ráji na zemi, jak bylo království mladého prince a moudrého krále v putykách po celém světě přezdíváno, dokázali téměř všechno. Vařit pivo. Učit pečené holuby létat do pusy a ty nepečené z nosu. Jediné, čemu však poručit nedokázali, byl čas. Mladý princ stárnul a moudrý král s ním. Prince pochopitelně jeho stáří těšilo, a protože nebyl sobecký, rád se o svou dobrou náladu dělil se svými vrstevnicemi. Snad proto se mu později dostalo přezdívky Dobrotivý. Ale u starého pána nastaly časy zlé. Tak zlé, že víly propadly v hlubokých lesích ještě hlubším depresím a přestaly létat.

Princ si s tím však hlavu nelámal a lámal jednu za druhou. Situace dospěla do natolik vážné fáze, že hrozila diplomatická ostuda, protože král musel na princovu žádost požádat o novou várku víl ze sousedního království. Už tu nebyl takový ráj na zemi jako dřív. Obchodníci přestali dovážet drahá vlákna, ženy zanedbávaly hygienu a pečení holubi začali létat do sousedních království. Věkem sešlý a náladou přešlý král však neváhal a prince si nechal okamžitě zavolat s tím, že mu promluví do duše dřív, než promluví nepřátelské kuše.

Syn otce svého měl z rodiče jen žerty a královým radám se vysmál. "Jdi z kraje mého, ty parchante nevděčná, až dospěješ, pros otce za odpuštění. Bude-li stále moudrý jako dnes, přijme tě opět po svém boku." Princ koukal, jako když mu do piva naplivou. Šoural se po nádvoří a kopal do pobíhajících psů. Nevěděl, na kom by si vybil zlost, a proto se rozhodl potrestat víly, které se toho času oddávaly hluboké psychoanalýze u mělké tůňky obrostlé tím nejzelenějším kapradím. Cestou do lesa mu kolem hlavy poletovali pečení holubi mířící do vlídnějších krajů, houby si na něj ukazovaly kloboučky a mech samou hrůzou zezelenal.

Když princ přišel k mělké tůňce, chtěl ponořit rozpálenou hlavu do čiré vody, snad aby se schoval před světem. Hltal vodu plnými doušky stejně jako dřív svůj pubertální život. Najednou ale cítil, že mu těžkne hlava jako po domácím pivu a nemohl se ani hnout. Kopal nohama, chtěl křičet, ale z pusy mu šly jen prázdné bubliny. Pomalu se začal loučit se světem a vydal ze sebe poslední bublinu, v níž poprosil otce za odpuštění, když v tu ránu dostal ránu přes nohy a celý s sebou šknubnul jako při první noci s kovářovic dcerou. Celý mokrý seděl na prdeli a zmateně kolem sebe koukal. Kolem něho tancovaly rozzářené bludičky, šimraly ho křídly na místech, která ani netušil, že má, a do hlavy mu naráželi pečení holubi.

"Polepšil jste se princi," štěbetaly bludičky.
"V čem jsem se polepšil, vy zbloudilé nymfy?"
"Poprosil jste otce o odpuštění. Stal jste se lepším člověkem."

A tak jak to ve všech správných pohádkách bývá, i ta naše má šťastný konec. Díky svému moudrému králi a otci poznal princ, že pokud si chce užívat s hejnem víl v hlubokém lese, musí svému starému otci projevovat náležitou úctu a oddávat se tělesným rozkoším co nejdál od jeho království. Takže milé děti, jestli princ nepolámal křídla všem vílám na světě, tak šuká po lese až dodnes.

pondělí 22. prosince 2008

Mars útočí

On: Existují mimozemšťani?
Ona: Určitě. Někde v jiný galaxii musejí být stoprocentně.
On: To asi jo.
Ona: Na co by ses jich zeptal, kdybys je potkal?
On: Zeptal? To nevim.
Ona: Něco bys přece musel chtít vědět.
On: Asi by mě zajímalo, jaký mají ty mimozemšťani porno!

sobota 20. prosince 2008

O rodičích a dětech

"Z tebe se stává alkoholik," řekl mi kdosi kdesi.
"Aspoň něco," odpověděl jsem. Hospodský přede mě položil půl litr piva a spokojeně se na mě podíval. V duchu si asi říkal, že kdyby měl v hospodě víc podobnejch, hypotéka na barák by se splácela sama.
Výčep připomínal hrabalovskou putiku nešťastně zkříženou s žižkovským nonstopem. Upíjel jsem pivo a čekal na kamaráda. V hospodě se neměří čas na minuty, ale na půllitry.

"Sorry, nestíhám, jak dlouho tu čekáš?" zeptal se celej uřícenej.
"Máš zpoždění tři piva."
"Řešíme v práci jednu rodinu, adopci, vůbec to nemůžeme dotáhnout do konce. Pivo a ruma," řekl okolo procházejícímu vrchnímu.

Čas: 07 piv: 03 panáky

"Simtě," mumlal jsem, " jak to je s tou adopcí?"
"Co máš jako na mysli?"
"Mě napadlo...mohl bych si třeba jako já taky někoho adoptovat?"
"Ty?" zeptal se kamarád tónem, jako kdyby oznamoval svojí holce, že je homosexuál.
"No já."
"Ty bys chtěl dítě? Si neplodnej nebo co?"
"Neplodnej? To já nevím, ale napadlo mě, že kdybych pociťoval jistou emocionální vyhaslost, tak bych si třeba adoptoval sedmnáctiletou blondýnu."
"Cítíš se emocionálně vyhaslej?" zeptal se kamarád a poprosil vrchního, aby mi už nenalejval.
"Ale necejtim, ty vole, ale hypoteticky bych se někdy cejtit mohl. Já bych se o ní dobře staral. Měla by veškerou rodičovskou péči. Chodil bych s ní na večírky jejích kamarádek, doma ji myl, převlékal a četl jí na dobrou noc."
"Ty jsi vůl... Ale není to špatnej nápad," rozzářil se kamarád a okamžitě hospodskýho poprosil o dva panáky. "A až ta kráva Stehlíková povolí adopce homosexuálům, tak se spolu zaregistrujeme a místo psa nebo rybiček si pořídíme nějakou šestnáctku."
"Začínají se v nás probouzet rodičovský pudy, kamaráde."
"No jo, už jsme asi vopravdu dospěli..."

středa 17. prosince 2008

Tajemství ženy objeveno !

Každoroční studentská apokalypsa v podobě zkoušek pomalu útočí. A protože se rád vyžívám v nejrůznějších sebetrýznících technikách (pití teplého piva, líbání studených žen (pssst)) dal jsem si aktivně jednu ze zkoušek na předtermín. Tím pádem jsem se místo radostného sexuálního bouření s prázdnou flaškou a alkoholických radovánek s plnou flaškou odsoudil k posedávání v Klementinu.

Čtení odborných textů je asi tak stejně zábavná věc, jako poslouchat hádky svých kamarádek, proč je polykání spermatu projevem mužské nadřazenosti a že která toho svého nepolyká, jako by nemilovala. Vždyť láska prochází žaludkem, že. První chvíli se tedy s nadšením vrhnete do listování knížkami, ale asi po dvaceti vteřinách vás přepadne velmi tísnivý pocit, že máte chuť někomu napsat, jestli by neskočil na jednu polykačku (moravský výraz pro kuřecí vývar).

Ale protože ctíte zásady gentlemanství a jste línej vyndavat mobil z kapsy, čtete dál. Mezitím si obdivně prohlížíte dobře šlechtěné Rusky běhající mezi stoly, krásně nastrojené Araby, slintající na objekty běhající mezi stoly, a pomalu vám odkapává slina, klesá hlava i sebevědomí. Čas se zastavuje, hodiny neobíjejí...

Najednou se ale líně se šourající oči zastaví na slově Freud a zvráceně založený člověk okamžitě začne jásat, protože přijde určitě na řadu jedna ze šílených teorií, třeba kterak muži častěji jedí kremrole než ženy, protože jim kremrole podvědomě asociují orální sex s blondýnou. Nadšeně čtete dál, slina na tváři zasychá, čas se rozbíhá, kostelní hodiny odbíjejí pravé poledne. Čtete dál...Freud to začíná rozjíždět, okamžitě jde rovnou na věc, což samozřejmě jako chlap oceníte především. Šílená teorie může začít:
"Mužští psychoanalytici v čele s Freudem "vědecky" zdůvodňovali tzv. kastrační ženský komplex coby následek traumatu holčičky z objevu, že jí chybí penis. Dívka prý touží tento deficit kompenzovat krásou či např. pozdějším porodem chlapce." Tato teorie mi připadá naprosto správná a jsem pro její zavedení ve škole už od první třídy.

Takže tady nehodlám zpochybňovávat tak vzdělaného pána Freuda, ale chtěl jsem se jen přítomných dam zeptat na tohle: Pociťujete na sobě nějaké komplexy z toho, že vám chybí penis?

pondělí 15. prosince 2008

Tak dlouho chodíš se džbánkem pro pivo, až se vožereš.

O víkendu jsem se po dlouhé době potkal s lidmi, s nimiž mě pojí společné zájmy - koukáme na stejné porno, pijeme stejnou značku piva, líbali jsme se na střední se stejně povolnými dívkami a mimochodem jsme spolu (prej) chodili na gympl. Jeden z kamarádů, jehož jméno, přezdívku, délku penisu i počet partnerek mám na tomhle blogu od jisté doby zakázáno zmiňovat, začal konverzaci docela natvrdo - byl na mysliveckým plese.

Nepředstavujte si fešně oblečené nimrody do zelených kamizol, kterak se hrabalovsky hádají o šípkovou nebo se zelím. Tohle byla vesnická hoňba (ta myslivecká - na zvěř), kde pro celou knajpu uvařil hostinský obamovský guláš (odvozeno od jeho zvláštně tmavého zabarvení) a pak se celá hospoda začala ožírat. Shodou okolností tam jeden z myslivců měl přístroj na měření alkoholu v krvi, což logicky nemohlo nechat lesníky chladnými a okamžitě se jim rozzářila očíčka, jako kdyby spolu viděli kopulovat dva dobře šlechtěné srnečky.

Začaly tedy padat sázky, kdo nadýchá víc. Objednávaly se dvojité, trojité, čtverité i paterité konve lihu, ale nikdo z myslivečků se nemohl přehoupnout přes magickou hranici 2 promile. Zpočátku měli chlapi radost, kolik toho jejich dobře krmená těla vydrží a chválili hostinského za dobře uvařený guláš. Po pár hodinách ale nimrodi znejistěli, protože ať dali dýchnout několika lidem spícím v deliriu pod stolem nebo na stole tancujícímu výherci tomboly, pořád na displeji svítila 1,9. V podezření se okamžitě ocitl kdo jinej než ubohej hosposkej, jemuž denní tržba pokryla roční náklady na provoz šenku.

Vrchní si se smíchem od myslivců vypůjčil ten pekelnej stroj a přečetl jim na zadní etiketě malým písmem napsanou větičku, ze které se nimrodům zatočili péra nejen za kloboukem. "Přístroj měří alkohol v krvi jen do 1,9 promile." Myslivci se podívali na hostinskýho a kdyby mohli chodit, určitě by ho přizabili, ale všichni tak nějak tušili, že bude lepší si dát ještě jednoho ruma na dobrou noc a pak sladce spočinout hlavou na po(b)litém ubrusu.

sobota 13. prosince 2008

Ve stáří jsem se učil hrobařem...

Největším mým problémem jsem já. Věta, která z mé alkoholem vypálené hlavy nepochází, ale pod kterou bych se podepsal krví a odeslal rekomando do pekla, ať rychle přiložej pod kotel, že už brzo přijdu.

Protože se v mojí emailové schránce hromadí stížnosti, že se zde objevují jen příspěvky o šukání, chlastu, buddhismu, zoofilii, religionistice a dalších zvrhlostech, rozhodl jsem se tentokrát podělit se s vámi o kousek ze svého duchovního života. Momentálně si krátím dlouhé noci trávené v podmanivé rezervaci zvané Praha čtením Roka kohouta. Upozorňuju, že bylo upozorněno, že tentokrát nepůjde o nic zoofilního. Rok kohouta totiž vychází z čínského horoskopu a je pod tím podepsána Terezka Boučková.

Až doteď jsem hledal svůj smysl života jen v živých tvorech, což není zrovna citově nejbezpečnější způsob, jak v klidu prožít začátek 21. století. Jenže kohoutí strana 46 mi otevřela nové brány poznání:

"Koupil jsem si hrob.
Nechci to poslouchat.
Protože já chci být pohřbený řádně, pěkně celý, do země.
A co je ti do toho, co s tebou bude potom? To už tě přece štvát nebude.
Právě že jo, řekl. Mě to štve už teď.
Cyril si koupil hrob a objednal si na něj (skromný) nápis: Rodina C. Vybral si decentní, vlasově tenká zlatá písmena. Když přišel písmomalířovu práci zaplatit, nápis byl napsaný jinak, hrozně tlustě.
No a? Mě to nedojímá, aspoň z trucu neumřeš!
Tak jsem to reklamoval.
Tys reklamoval svůj hrob?
A dostal jsem slevu.
A nebudeš jednou reklamovat i pohřeb?
Nejdřív jsem musel chodit svůj hrob zalévat a teď si tam zase sám chodím sekat trávu. Hrozně mi to zarůstá..."

Koupit si vlastní hrob je fajn nápad. Třeba přestanu sebe i všechno kolem brát tak smrtelně vážně. Asi bych měl jít napsat Ježíškovi...

úterý 9. prosince 2008

Sexuální vyznání

Kamarád, jehož přítelkyně je snem všech mužů, protože jí z hlavy rostou vlasy, na hrudníku má dvě prsa a zadek se jí skládá ze dvou půlek, se mi nedávno svěřil, jak dobře mu to s ní klape v posteli.
"Víš co považuju za vrchol sexuálního pragmatismu?" zeptal se mě a hned si odpověděl: "Když se tě holka zeptá v posteli, kolik dětí bys chtěl mít."
"Cos jí na to řekl?"
"Tohle je vožehavý téma, protože když řekneš, že hodně, může jí to vyděsit, a když řekneš, že žádný, tak jí to může nasrat, že s ní nechceš mít rodinu. Odpověděl jsem něco ve smyslu "S tebou má drahá žádné / klidně sto."

Jenže místo toho, aby žena snů objala mého kamaráda a políbila ho na tvář, tak mu jen pošeptala do ucha, že by měla ráda dvojčata nebo trojčata.
"Proč?" udivil se kamarád i já, protože nám oběma bylo jasné, že jejími křivkami se Věstonická Venuše rozhodně neispirovala a mohlo by to mít pro její pánev neblahé účinky.
"Abych s tebou nemusela spát víc, než je potřeba."

Na vlastní uši jsem slyšel, jak kamarádovo srdce vydalo z hrudi bolestivý skřek, který se nejvíc podobal něčemu jako AUUUUUU.

Jak jen to zpíval Kája Gottů? Když dva se rádi mají, tak v lednu je...

sobota 6. prosince 2008

Sladkých šestnáct

"Kolik jsi měl ženskejch?" zeptala se mě nedávno kamarádka, když jsem jí doma skládal postel. Moje zpocené ruce svíraly umělohmotný šroubovák, mužský puch přebil Činy místo slibů (Oldspice) a froté ponožky vypadaly jako boxerský ručník po KO zápase. Romantická atmosféra jako z knížek Daniel Steel.
"Cože?" dělal jsem blbýho.
"No kolik si měl ženskejch?"
"Nemůžeme se bavit třeba o počasí nebo pornu?"
"Mě by to fakt zajímalo, Máro," nedala se odbýt.

Takže jsem utahoval šrouby, v hlavě si procházel celý svůj sexuální život a nakonec ze sebe vypotil jakous takous cifru. Kamarádku to ani moc nepřekvapilo, vlastně na to vůbec nereagovala a hned vyklopila, že když byla ve stádiu hormonálního dospívání, tedy v pubertě, dala si následující předsevzetí:
"Když mi bylo šestnáct," spustila, "tak jsem si řekla, že pokud se vyspím s víc než deseti chlapama, tak si toho desátýho musím vzít za manžela."
"To jsi byla docela chytrá," šrouboval jsem a vymýšlel šroubovaný odpovědi.
"Viď? Akorát teď se začínám nebezpečně rychle přibližovat k tý magický desítce a přemýšlím, jestli tu hranici neposunu."
"Proč?"
"No, jsem zjistila, že se vlastně vůbec nechci vdávat."
"Tak to zvedni na patnáct chlapů. A pak uvidíš."
"No jo, jenže to zase za rok budu řešit co dál. Asi to posunu na dvacet."

Dotáhl jsem poslední šroubek postele a celej upocenej si lehl na matraci. Kamarádka zatím sbírala zbylé součástky, kterých bylo až podezřele moc, ale postel držela.
"Dvacet je hodně, tyvole, to mě pak žádnej nebude chtít."
"Dvacet je dobrý číslo. Je fajn cejtit, že máš ještě velkou rezervu a můžeš si vybrat toho nejlepšího, ne?"
"Asi máš pravdu."

Takže kontrolní otázka zní: Kolik chlapů považujete, dámy, za horní hranici pro vdávání?

středa 3. prosince 2008

Upocený koncert z Balkánu

Dřív jsem si Balkán spojoval jen se sýrem do salátu, vesele se zubícími uprchlíky na BBC a snědými striptérkami, jež pózují v zaprášených pražských uličkách. Dnes se moje východoevropské rozhledy rozšířily o další položku - byl jsem na koncertě Ljiljany Buttler, jakési jugoslávské Mariah Carey. Obtloustlé stvoření s hlasem Jiřího Pomeje a prsami Haliny Pawlovské bylo fascinujícím koncentrátem ženské asexuálnosti a osobnostní podmanivosti.

Ljiljana je totiž žena, která by mohla hrát další Bond-girl, protože její hrudník je jako bio(logická) zbraň hromadného ničení. Kdybych si musel jednou vybrat, jak zemřu, zakroužkoval bych možnost "Zardoušení stádem koz Ljiljany Buttler". I několik desítek smyslně se vlnících žen mi dalo mrknutím oka za pravdu. Je to ale kus, mohl jsem vyčíst z jejich obličeje a přitom bylo jasné, že se mi nedívají mezi nohy, ale obdivně hledí k pódiu.

Jenže já si během koncertu našel svoje favority a překvapivě to nebyla skupinka lesbiček, které si v rohu sálu obdivně ukazovaly nový piercing na místech, kde se muži nervózně drbou, když koukají na fotbal a pijí pivo. Nechtěnou pozornost na sebe totiž strhl holohlavý muž, jehož taneční kreace byly jakoby obšlehnuté z taneční knihy "Jaromír Bosák aneb Stardance mi nezamotalo hlavu ale nohy".

Byl to prostě krásný večer, říkal jsem si, když jsem pisoáru projevoval už po několikáté svoji náklonnost. Jenže v tu chvíli vtrhla na hajzlíky ona holohlavá taneční bestie a namířila si to rovnou do kabinek. Myslel jsem, že se mu ze sebe zvedl žaludek, ale ten člověk hned vyšel ven a v ruce držel roli toaletního papíru a mířil k umyvadlům. Bál jsem se, že nechtěně poznám další balkánský obyčej a pomalu se smiřoval s tím, že si budu muset umýt ruce v toaletní míse, protože umyvadlo bude za chvíli pasováno na latrínu.

Ach jak se ale projevily moje středoevropské předsudky. Ach jak moc se projevila moje alkoholická slabomyslnost. Ten prostý tanečník se jen odebral k zracadlu, aby své štíhloplné tělo pokryl tenkým toaletním papírem a vysušil tak ony rajcovní kapičky mužského potu, které provoněly pánskou odpočinkovou místnost takřka k zblití. Nakonec se na mě ten plešivec hezky usmál a lámanou češtinou mi popřál hezký večer.

Dřív jsem si Balkán spojoval jen se sýrem do salátu, vesele se zubícími uprchlíky na BBC, snědými striptérkami, jež pózují v zaprášených pražských uličkách, a tlustou zpěvačkou Ljiljanou Buttler. Dnes se moje východoevropské rozhledy rozšířily o něco dalšího - poznal jsem, že i mužský pot může znamenat víc než jen koncentrovanou odpornost rodící se po kapičkách v lidském podpaží. A protože nechci být zpoceně patetický, nebudu radši říkat, co jsem na těch záchodech poznal za osvícení... Tak na krásnou zpocenou, a pokud máte upocené připomínky, sem s nima!

pondělí 1. prosince 2008

Jak jsem se prochlastal k umění

Svých rodičů si vážím už jen pro ten fakt, že mě během dětství, puberty a postpuberty ani neumlátili k smrti, ani nevydědili. Přestože k tomu měli a mají každý týden asi třiadvacet důvodů. Jenže doba je zlá, člověk stárne, šediny přibývají a hlava mého otce, který dříve svým tmavým hárem rajcoval nejednu ženu, začíná připomínat srst knírače. Někde jsem četl, že čím více bílých vlasů na hlavě člověk má, tím větší je jeho náklonnost k jisté duševní slabomyslnosti, což není nic jiného než diplomatický výraz pro pitomost.

Nechci tady veřejně hanit svého otce a ujišťuju, že je stále duševně svěží jako Miloš Zeman po flašce becherovky, jenže věku holt neporučíš. Takže si stáří u něj vybírá daň v podobě sledování vysoce sofistikovaných šedesátiminutových píčovin - tedy českých seriálů. Celá věc dospěla do naprosto kritické fáze, kdy otec přestává rozlišovat mezi seriálovou postavou a hercem a Daně Morávkové už neřekne jinak než Andrea Skálová.

Když jsem po pár týdnech přijel na návštěvu do rodné metropole jižních Čech, ukázalo se, že kritická fáze byla pouze jen rajskou předehrou k tomu, co má následovat. Matka mě uvítala s otevřeným pekáčem - a tím mám na mysli, že upekla kachnu, a otec mě přátelsky objal a zeptal se, co jsem jim z Prahy přivezl.
"Kocovinu," řekl jsem utrápeně a šel se natáhnout.
Pár hodin na to se mě pantáta optal, jak mi je. "Blbě, dneska nechlastám, potřebuju psát," řekl jsem NE domácí pálence, kterou otec hrdě svíral v ruce.
"Jsem myslel, že vy umělci bez pití nic nevytvoříte. Takovej Rubeš musí bejt jedině vopilej, jinak nic nenamaluje," nato on.
Kurva jakej Rubeš? ptal jsem se sám sebe a obdivně vzhlížel k otci v domnění, že se na stará kolena rozhodl studovat umění! Rodič náhle pochopil - "No, ten malíř v Rodinejch poutech, ten maluje jen tehdy, když je vožralej."

Podíval jsem se smutně do otcových očí a měl chuť ho pohladit po bílých vlasech, ale protože tohle chlapi nedělají ani na Nově po desáté hodině večer (pokud tam zrovna nedávají Zkrocenou horu), zeptal jsem se, jestli si s ním můžu dát toho panáka. Nadšeně mi nalil. Zřejmě v domnění, že má doma umělce přesně jako v televizi.

pátek 28. listopadu 2008

Chlapům stojí, vlaky jedou...

Cestovat vlakem Českých drah je to samé jako dopřávat si sexu s nezletilými - vždycky to skončí průserem. Jenže já jsem tvor omylný a do stejné řeky (vlaku) vstupuju i několikrát za sebou. Naposledy jsem se nechal nalákat na novu reklamní kampaň ČD, kde slogan hlásil, že se dráhy modernizují. Tak si tak čekám na rozkopaném nástupišti, vlak dvacet minut zpoždění, zima, vajgly, smrad, vyklapané báby, zdvořilí dědci, zhulení fakani a mezi touhle džunglí postávalo jediné světlo ve tmě - já.

Ačkoliv by pointou toho všeho mohlo být, že vlak nakonec po 30 minutách do stanice dojel, milé překvapení mě čekalo až v železniční stanici Benešov. Tehdy jsem teprve pochopil onen reklamní slogan - Modernizujeme vlakovou dopravu! Celou dobu mi vrtalo v tý mojí kebuli, kde se ta modernizace projevila - okýnka bez záclonek, na koženkových sedačkách nakreslený kosočtverce a hákové kříže s telefonním číslem (zavolej, jestli máš chuť - chvíli jsem dokonce i váhal), záchody zechcaný jako na bezdomovec v průjezdu. Jenže pak do kupé vstoupila osoba, jejíž svatozář vlila do kupé naději a mír. Unifomované stvoření 175 cm vysoké, na podpatcích, nohy jí rostly až do země, na kudrnatých vlasech nakřivo naražená čapka a v ruce kleště.

Tohle chlapa prostě potěší, ať je jakkoliv frigidní / nadrženej / zvrhlej / normální. "Kontrola jízdenek, prosím," řekla ta drážní nymfa. Na moment jsem pojal podezření, že mi kamarádi dávají předčasný dárek k Vánocům - připadal jsme si jako v pornu a měl chuť jí říct, že lístek nemám, přesto trvám na uhrazení jízdného jiným způsobem. Jenže pak mi to docvaklo a pochopil jsem, že jsem vlastně naletěl na geniální reklamní kampaň Českých drah a jejich svéráznému pojetí modernizace - staré protivné dědky nahradili roztomilými žačkami s baretem. Takže jsem si nechal lístek potupně procvaknout kovovými kleštěmi a se zmačkanou jízdenkou v upocené ruce přemýšlel, co by nastalo, kdybych tu jízdenku fakt neměl...

pondělí 24. listopadu 2008

80. léta hlásí: Vraťte se do hrobů!

Jsem člověk, který dbá na rodinné tradice, takže kromě pravidelného okopávání hrobů svých předků a chválení babiččiny sekané, často navštěvuji lidi, které porodili dítě, jež bych nikdy nechtěl mít - své rodiče. Tento víkend se však nesl ve znamení něčeho jiného. Svou přítomností nás poctila osoba, jejíž vtipy a sarkasmus by posloužily České sodě na několik let dopředu. Přijela babička zvaná Miluška. Žena, o které tady byla již jednou řeč, přesto její půvab a vznešenost vyžadují, abych ji znovu krátce představil.

Její bílé vlasy v barvě kopacího míče (tedy bílé, nikoliv žluté nebo modré) mohou slabším romantikům připomínat dětství. Její modré oči v barvě loga ODS mohou silnějším jedincům připomínat dospělácké odhodlání. Její červený svetr v barvě panenské krve připomíná...no, to radši nebudu psát, co připomíná.Tak tahle dáma, kterou jsem tady vylíčil jako českou trikolóru, přijela do Tábora, aby zde pokojně strávila zbytek svého týdne. A protože moji rodiče trpí českým syndromem - tzv. vychcaností, byla šlechtická role péče o nejstaršího člena rodu na mně.

Bábinka si ráda pořád na něco stěžuje, na komunisty, na ODS, na mě, na sebe, na nebe, na peklo. A neustále něco glosuje. Když se jí ze slušnosti ráno zeptáte, jak se vyspala, vysype ze sebe hlášku, že málo a že večer prej bude muset jít znova.

Proč ovšem tohle celé píšu je fakt, že tahle osoba z rodu homo gerontus mně regulérně a bez jakéhokoliv pocitu studu prachsprostě přechlastala. Ve své mladické nerozvážnosti jsem se totiž nabídl, že uvařím oběd. Machruju, solím, pepřím, kořením, podlévám, zalévám, připékám, pálím a nakonec servíruju. Stojí to za hovno, ale mně to chutná. Bábinka nemluví, jen nasucho polyká a ve tváři má grimasu jako patnáctiletá holka při prvním sexu. "Takže žádnej kulinářskej šlágr, vole," řekla by, kdyby neměla plnou pusu. Jenže pak si ta nešťastnice poručila desítku Budvar, aby z toho jídla aspoň něco měla.

Já si popíjel obyčejnou šťávu a připadal si jako parchant, kterýmu po jídle mají dát za odměnu kindervajíčko s překvapením. Bábinka zatím do sebe za deset minut kopla celou flašku, poděkovala za oběd a šla si spokojeně luštit křížovku. A člověk, kterej si myslel, že vychlastal všechen líh světa, se najednou cítil asi tak, jako když mu holka řekne, že ten (údajnej) bouřlivej orgasmus při včerejším sexu byly jen zaražený prdy. Ano, až tak moc to bolelo... mě, ne tu holku!

sobota 22. listopadu 2008

O chutích romantiků

Jeden z mých kamarádů, jehož jménem ani přezdívkou tady nebudu veřejně masturbovat, abych mu nezkazil život, mi dneska ve slabé chvilce řekl, že se ocitl v situaci, o které sní všichni muži každý den minimálně dvakrát.

Kamarád, říkejme mu K. už pro jeho velký nezájem o Kafku, mě totiž vezl autem z města, kde kurvy dávají dobrou noc a lolitky zas dobré ráno (Praha) do metropole, ve které dávají všechny lolitky (Tábor). Už při vstupu do vozu jsem si nebyl jistý, jestli jsem náhodou nezabloudil do hospody, protože to v jeho zánovní káře vonělo jako v hospodě U krvavý dásně při zavíračce. "Moc jsem toho nenaspal, mám v puse asi tři žvejkačky a je mi blbě, nasedej," přivítal mě pozdravem, který si teď říkají chlapi místo staromódního Ahoj, Nazdar nebo Pochválenbuďrosenberg.

Abysme si zkrátili jízdu smykem po čerstvě zasněžené D1, začali jsme se bavit o Chromatické fantazii a fuze od J. S. Bacha, ale asi po třech vteřinách jsme se dostali na téma ženy všech věkových kategorií a tělesných proporcí. K. je člověk, jehož testosteron dosahuje stejně vysokých hodnot jako každoroční jackpot Sportky, ale v poslední době nemohl o slušné děvče se solidním věnem vůbec zavadit.

Změny ale přicházejí rychle a znenadání jako kapavka, takže K. je najednou v situaci, kdy se musí rozhodnout mezi dvěma rodičkami - přičemž s jednou zatím nechce chodit, protože spolu pracují. "Ale šéf ji chce vyhodit, takže to za pár týdnů bude aktuální." A se druhou bude zřejmě sdílet chýši kdesi v Praze. Čekal jsem, že se pustíme do filozofické debaty o polygamii, mormonech a cizoložství, ale K. je člověk pragmatický a s naprosto klidným, alkoholem provoněným hlasem pravil: "Budu s ní spát v jednom pokoji, takže je asi jasný, jak to dopadne. Příjdu domu z hospody unavenej a budu potřebovat na dobrou noc rozmasírovat ztuhlý svaly..." Tomu říkám vyřešit Sophiinu volbu jako echt gentleman.

A tady přichází část, kdy se sluší se čtenáři rozloučit a popřát K., ať si dobře vybere, protože jak ukázal, táborští chlapci jsou tvorové skrz na skrz prolezlí romantikou.

středa 19. listopadu 2008

Taková normální úchylka

Když vám někdo poklepe soucitně po rameni, koupí panáka a pak řekne, že svým chováním vybočujete ze společenských norem, objednejte si okamžitě druhého, protože jste se právě stali deviantem. Máte úchylku. V horším případě společenskou, v tom lepším sexuální.

Pro mužské ucho nejsladší větu, v níž se skrývala deviace všech společenských i sexuálních rozměrů, vyřkla osoba mě blízká, jejíž vzdělání směřuje k tomu, aby bylo právnické. Sympatie této slečínky k mužům jsou na stejně vysoké úrovni, jako je záliba pedofilů v nakupování lízátek a lentilek. Své touhy však maskuje pod tvrdým make-upem feminismu, což se odráží i na jejím vokáblheftu, kdy nadrženým samcům toužícím po kopulaci a rozšíření rodu říká vošoustníci a toto slovo půvabně označuje jako "eufeminismus".

Tak tato křehká dívenka s jiskrami v očích se mi ve slabé chvilce po pěti panákách svěřila, že jí strašně rajcujou chlapi, kteří jsou zaujatí tím, co dělají. Sebevědomí mi kleslo jako pornohercův penis po celodenním natáčení a na místě jsem začal přehodnocovat svůj život. Čekal jsem, že ze sebe vysype, jak má před spaním jednu ruku pod hlavou, druhou pod peřinou a se zavřenýma očima vlhne nad myšlenkou o osmihodinové operaci neznámého neurochirurga, jehož čelo se minutu po minutě pokrývá slanými ka-pičkami potu, jež mu stékají po lícních kostech ke rtům, kde se vpijí do lékařské roušky, achhhhhh.

Jenže ejhle, došlo znovu k tomu, že opilý muž přecenil opilou ženu. Ve svém totálním zmaru, skepsi a sladce se dostavujícím deliriu jsem se odvážil zeptat, jak to jako s tím zaujetím myslí. Právnička se na mě vážně podívala, oči jako dva rozlité absinty, líbezně si říhla a obtížně ze sebe vysoukala:
"Víš, mně se třeba hrozně líbí," škytla, "když třeba chlap jako zaujatě řídí auto. To mě fakt bere. Jak se jako soustředí na tu jízdu. Jak točí tím volantem a je na něm vidět, že je tou činností jako fakt zaujatej."

Kdybych byl střízlivej, pocítil bych něco jako radost. Takhle mi jen hučelo v hlavě jako ve spalovně a nedůvěřivě jsem se podíval na kamarádku, jestli jí nějak nerozrajcovalo moje zaujaté chlastání fernetu a piva. Znovu se mi do žil vrátila krev a sebedůvěra, jenže vedle sebevědomí se mi zvedl i žaludek. Takže jsem zaujatě odběhl na záchod, kde jsem se zaujatě jal blejt. Konec této příhody si snad každý vyloží po svém, ale všichni muži bez rozdílu orientace, délky, IQ, kg, m, ICQ by si měli uvědomit, že ženy ocení jen to, co je fakt (za) ujetý!

neděle 16. listopadu 2008

Hledá se nejblbější Čech

Kvůli ošklivé nemoci z čeledi chřipkovitých jsem nucen ležet na své pohodlné sedačce, pít oblíbený zázvorový čaj a po nocích v horečce sledovat programy českých televizí. Činnost, které jsem se po léta zdárně vyhýbal, mě tedy zastihla zcela nepřipraveného, fyzicky vyčerpaného a psychicky pokleslého. Místo studování Sumy proti pohanům od Tomáše Akvinského a popíjení Piemonte Chardonnay tak koukám na reality show TV Prima Hledá se táta, nad kterou by sociologům zaplesal nejeden statistický údaj.

Banda balíků (z nichž asi dva pocházejí z mého rodného města, kvůli čemuž jsem již psal na táborský magistrát několikastránkovou stížnost a žádost o jejich vystěhování z obce) se uchází o tři průměrné matky s malými caparty. Fajn námět, řekl jsem si a čekal, jak chlapi budou ve své nadrženosti potají dolézat do ložnic mamin a šeptat jim do ouška, že je pro ně plnění manželských povinností na prvním místě (a teď nemám na mysli žehlení a přebalování posraných plen).

Jenže místo toho se fousáči hádají, kdo v domě dobývané udělá obložené mísy a kdo usmaží řízky. Kdo si lehne do obýváku a kdo do kuchyně, protože nastávající je nejen rozvedená, ale ještě ke všemu socka, která bydlí v 1kk, a tak jí nezbývá, než ty nešťastlivce naskládat do spacáků jako vojáky ve výslužbě.

Prostě klasicky provařený nápad v podání českých občanů, jejichž křoupkovitost, řízkovství, knedlovepřozelovství a záliba v propocených tričkách stáhnou pod vodu i docela nadějný námět na pěkně zvrhlou reality show.


čtvrtek 13. listopadu 2008

Být či nebít prase?

Tušil jsem, že návštěva Belfastu bude mít dohru. Od pondělka ležím v posteli - a ne ze snahy zlomit rekord v počtu orgasmů a přečtených knih za jeden týden. Mám mužskou smrtelnou nemoc na sedm písmen a kapavka to není. Ano, rýmička a k tomu kašlíček a bolení v krčíčku a teplůtka. Není nic horšího, než když máte možnost dívat se celý den na porno, ale nemáte na to ani pomyšlení.

Úplně se mi z chřipky zatemnil mozek. Začal jsem mluvit jako pětiletý dítě, takže si chodím do obchůdku kupovat rohlíčky a platím penízkama. Pak přijdu domů, uvařím si čajíček s medíčkem, zpapám prášíčky, pustím si pohádku a vlezu si pod peřinku. Tam si změřím teplůtku a zpapám další prášíček a pak hajinkám. Nad ránem se vzbudím opocenej jako Sláveček Jandáků po jednání ve Sněmovně a celej proces se odehrává znovu.

Připadám si jako ve filmu Na Hromnice o den více, akorát že tam Bill Murray balil celou dobu jednu ženskou, a jediný, co já za týden sbalil byl igelitovej sáček od koše. Snažil jsem se najít uklidnění u kamarádů, ale jeden mi místo útěchy jen řekl, že na každou svini se vaří voda. No, je fakt, že rychlovarná konvice jede skoro nonstop. Jen doufám, že z toho neumřu. To bych se pak musel znovu narodit a to už bych nepřežil. Adios.

pondělí 10. listopadu 2008

České ženy nedoceněny

Včera jsem se vrátil z třídenní návštěvy Belfastu, což je taková poloobydlená kolonie nechtěně spadající pod Britské království. Výlet, na kterém mě doprovodil kamarád právník-Lesník, se zvrhnul v neřízenou konzumaci předraženého piva, levné whisky a v nonstop pohrdání nad obludností Irek. Český muž, tvor po celý život obklopovaný rajcovními křivkami českých slečen a dam a dívek a lolitek, se najednou ocitl v zemi, kde holky vypadají buď jenom jako krev, anebo mlíko. Když totiž ani po desátém pivu nepoznáte, kde Irce končí prsa a začínají špeky, je buď něco v nepořádku s vašimi smysly, nebo s obsahem alkoholu v pivu.

Tímto radostně poklekám před všemi ženami ze země hokeje, piva a vepřa, knedla, zela (s výjimkou nahé Jiřinky Bohdalové, kterou pasuji na čestnou občanku Velké Británie) a nezbývá mi než parafrázovat šlágr Káji Gotta - Stokrát chválím vás!

sobota 8. listopadu 2008

Kuřara rozmačkaly lentilky pod kobercem

Na vysoké škole se dají dělat jen dvě užitečné věci - kouřit potají na záchodě, nebo si ho nechat kouřit potají na záchodě. Když ale ani jedna z užitečných věcí neklapne, nezbývá než si poslechnout některou z přednášek. Třeba na téma ekologie a to, jak se hormonální antikoncepce podílí na změnách pohlaví vodních živočichů. Ženský organismus je natolik sofistikovaná fabrika, že hormonální antikoncepci aka nemusímmítkondom nemusí 100 stoprocentně vstřebat a zbytek dotyčná vypissí do záchodu.

Voda plná sraček, moče, sava, toaletního papíru a bakterií se pak dostává do odpadu a rovnou do čističky, která ale všechny mikrobakterie nepročistí a zbytek jde do vody. Tou se pak třeba napájejí kuřata, kterým se zlomek z hormonální antikoncepce dostává do těla a tedy i do masa. A tady přichází ta zábavnější část přednášky - přihlásí se o slovo jedna z odrostlejších studentek, matka dvou dětí, která přihodí historku k dobru, po které všem ve třídě ztuhne úsměv na tváři a pár šťastlivcům dokonce i něco v kalhotech.

Matka-studentka totiž své tříleté princezně podávala v neděli jako slavnostní obídek jídlo z kuřecího masa. A maličké najednou začala klíčit na hrudi prsíčka jako třináctileté lolitce, což by bylo sexy jen v případě, že usilujete o předčasnou dospělost svého dítěte nebo jste pedofil. Nešťastná matka a vyvinuté pískle navštívily lékaře, který maličkou důkladně hmatově prohlédl a zjistil, že se opravdu jedná o pučící prsy, které reagují na dotyk a chlad neviňoučkým vzrušením - smrští se.

Doktor byl člověk na svém místě, napsal recepis, malá přestala dlabat kuřata a byla zase plochá jako LCD televize. Pokud se tedy nějaké slečně rozmačkaly lentilky pod kobercem nebo jí její hruď připomíná spíš snowboard než dva dobře upečené medovníky, doporučuju navštívit nejbližší prodejnu Lidl, Tesco, Plus a nakoupit si do zásoby mražená kuřata. Protože kozy a kuřata teď táhnou za jeden provaz!

středa 5. listopadu 2008

Monogamie je zvířecí nemoc

Kamarád, jehož hlavní pracovní náplní v budoucnosti bude zastupovat mě před soudem z obvinění z mravního ohrožování mládeže, nedovolené samohany a obecného ohrožení, tedy kamarád právník, se mi nedávno svěřil. Co se řekne kamarádovi v opilosti a milence v posteli zůstává jen mezi nimi, ale je na čase strčit pravidlům prst do zadku a udělat výjimku.

Kamarád právník - říkejme mu třeba Lesník, protože rád chodí do lesa, kde se věnuje sběru hub a šmírování nimrodů - žije se slečnou. Nebudu hodnotit její IQ, kg ani PSČ. Prostě spolu žijí, jedí, myjí se, hladí se, češou se, holí se atakdále. A taky spolu spí. V posteli. V noci. Sdílet postel s méně než dvěma ženami vyžaduje pro muže velké sebezapření, takže Lesníka částečně obdivuju a částečně mě jeho monogamie děsí.

A na klidu mi nepřidala ani historka, kterak jeho čarokrásná mluví ze spaní. Mluvit ze spaní pro mě znamená vyluzovat během noci věty, které připomínají mix hebrejštiny, čínštiny a vlámštiny. Jenže Lesníkova srnka mluví česky. "Což mi ze začátku přišlo roztomilý," vyprávěl vážně Lesník. "Jenže časem tě to začne srát," dodal ten romantik. Srnka si sedne na postel a vypráví, co během dne zažila a pak začne Lesníkovi nadávat. A ráno se tváří, jako že se nic nestalo.

Údajně to je horší než chrápání, protože dotyčnému ucpete frňák, on přestane na minutu dýchat, zakucká se a máte klid. Jenže když na vás začne mluvit srnka, cítíte jako Lesník morální povinnost s ní komunikovat. A tady mi kamarádova story začíná neblaze připomínat nějaký nerealizovaný scénář Davida Lynche, protože když si chlap se svojí ženskou pokecá jen ve spánku, měl by si té svaté bytosti velmi vážit, nosit ji čerstvě nasušené seno a časem ji postavit i vlastní krmelec s výhledem do pole...

pondělí 3. listopadu 2008

Říkal si hurikán, kluk jako ty...

Na víkendovou návštěvu rodičů budu vzpomínat v dobrém i ve zlém. Za pozitivní považuju fakt, že jsem stále schopen opít se z osmi piv a pěti panáků ferneta a vypadat přitom, jako že jsem vypil patnáct piv a flašku vodky. Horší bylo, když jsem ráno musel ještě opilej budit svoji ctěnou matku, která mi v 9 hodin ráno celá rozespalá začala tvrdit, že je od 4 hodin vzhůru a neustále musí myslet NA TO.

Je rozdíl, když na to myslím já a když na to myslí máti. Zatímco já na to myslím rád a často, máti na to myslí nerada a ještě častěji. Řeč je samozřejmě o narozeninovém dárku, který jsme se sestrou darovali našemu ctěnému otci, nositeli rodu, majiteli 23 unikátních párových chromozomů a vášnivému fandovi televizních seriálů pokleslé produkce. Otec dostal hodinovou jízdu rally autem Ford Fiesta.

Zatímco jsme jeli na autodrom, naplno se potvrdili mé nejhorší obavy a hned preventivně jsme se všichni pohádali, abychom se sebou náhodou nemuseli v příštích hodinách vůbec mluvit. Zatímco já jsem postupně a bolestivě střízlivěl, otec neradostně blednul z blížící se jízdy strachy. Půlky se mu stahovaly rychleji než mě porno z internetu.

Když jsme dorazili na místo a uzřeli ten vrak, který s opravdovým rally autem spojovaly snad jen závodní čísla na zrezivělých dveřích, zbledla celá rodina jako jeden muž. Otec se toho ale chopil s drsností jemu vlastní a neodradil ho ani fakt, že se automechanikovi podařilo zavřít dveře u řidiče až na pátý pokus. Po 40 minutách průměrné, leč technicky vyvážené jízdy zastavil a nutil mě vyzkoušet si ovládání toho šrotu. Pod vlivem alkoholu a mužské blbosti jsem tedy vlezl do auta, pud sebezáchovy a strach nechal na tribunách a vyjel na závodní okruh.

Párkrát jsem vylítl z trati a podařilo se mi udělat hodiny ve 100 km/h, což je asi stejně příjemnej pocit, jako když vám při orgasmu praskne šprcka. Ale co. Tátu jsem porazil o 10 vteřin na kolo, tleskaly mi prázdné ochozy a místo gratulace se mi od otce dostalo výtky, že často brzdím do zatáčky. Ale není nad to strávit nedělní odpoledne se svými nejbližšími...

sobota 1. listopadu 2008

Mládí v hajzlu

"Dřív jsem si věk přidával, teď si ho musím ubírat," postěžoval si mi nedávno kamarád po sedmém pivu. Oba jsme se zasněně podívali k protějšímu stolu, kde si osmnáctiletá děvčata sdělovala čerstvé sexuální dojmy a popíjela kofolu. Připadali jsme si jako geronti. Na gymplu jsme si s růžovými brejlemi na očích malovali, jak v pětadvaceti budeme lusknutím prstu ohromovat eroticky prosté dívky a lákat je do svých privátů na sexuální polohy Orání pluhem, Rákosovou píšťalu a Štípání bambusu.

Oba jsme na sobě pocítili nesnesitelnou těžkost bytí. Muž se v pětadvaceti letech ocitá na životní křižovatce, na jejímž odpočívadle si musí položit otázku - Chutná mi raději archivní, dobře uleželé víno, za které se musí tvrdě platit, anebo mladé a divoké bobule, po nichž sice ráno bolí hlava, ale jsou dobře dostupné?

S kamarádem jsme se po devátém pivu shodli, že výběr z bobulí pasuje k mladému muži stejně jako Oscar za herecký výkon k Chucku Norrisovi. Leč náš kamarád Kuna rozřešil celou situaci důvtipem a nebál se jít intelektuálně tak nízko, že začal mluvit o bulváru. Pil pivo a říkal, že náš čas ještě přijde.
Pil pivo a říkal, ať se podíváme na takovýho Jirku Menzla.
Pil pivo a říkal, že to je starej ztrouchnivělej dědek.
Pil pivo a říkal, že v 70 letech hrdě obhospodařuje sympatickou třicítku.
Pil pivo a říkal, že s ní snad i čeká dítě.

Náladu nám to teda moc nezvedlo. Jedinej, kdo se zvedl, byly slečny od vedlejšího stolu a s pohrdavými pohledy opouštěly restaurační zařízení. Píchlo mě u srdce a v podbříšku. Trnovou korunu tomu všemu nasadil opět Kuna, který konečně dopil svoje pivo a procedil: "Otázkou ale zůstává, jestli v sedmdesáti letech budu mít na oplodnění nějaký třicítky v pohodě kyčle."

čtvrtek 30. října 2008

O mé nové lásce

Člověk žasne, když vyjede za hranice husitské metropole Tábora nebo toho maloměsta, ve kterém se neustále propadají parky a zoufalí lidi skáčou pod metro. Žasne nad tím, jaký život vedou osadníci zapadlých vsí a vísek. Psal se 27. říjen. Marek a jeho dva kamarádi se v pomatení smyslů rozhodli, že v sychravém listopadu zavzpomínají na dobu, kdy pivo stálo 15 korun a panictví se pokládalo za čest. Vzali automobil zahraniční značky, nakoupili klobásy, lahvové pivo nevalné kvality a vyrazili do obce trochu nešťastně pojmenované Černovice (když pojedete dva dny a dvě noci na Petrohrad a nad ránem zahnete vlevo, nemůžete to minout).

Hned při příjezdu do vsi Marek znejistěl. Na návsi totiž viděl menší neonacistické manévry, kde se skupinka plešatých maníků s prapory Čechystánu skláněla nad padlým spolubojovníkem proti demokracii. Marka se zhostil zvláštní pocit, a proto si otevřel pivo. Marek vypil během pěti minut celé pivo. Markovi bylo hned o poznání lépe.

Když jsme přišli do místního šenku, naplno jsem pocítil, jak moc se doba za poslední roky změnila. Podle cestovatelské příručky Jsem z Prahy, ty hovado jsem při vstupu do hospody skromě pozdravil domorodce Padejte na prdel burani, přijeli frajeři z Prahy. Místní moje nadšení neopětovali. Pamatuju časy, že když jsem řekl, že pocházím z města, kde máme benzinovou stanici, supermarket Delvita, divadlo, kino a kašnu, tak většina dotyčných si okamžitě uvědomila nesmyslnost své agrární existence a začala mě obdarovávat svými nejcennějšími předměty - vidlemi, uhláky, trakaři a svými dospívajícími dcerami.

Marka se znovu zhostil zvláštní pocit, a proto si dal panáka. Marek vypil během pěti vteřin celého panáka. Marek byl už hodně opilej. Zatímco jeho kamarád vysvětloval jedné místní blonďaté, kterak to chodí ve státní správě a pod výhružkou dočasného zadržení pro nelegální držení jeho penisu pod stolem z ní vymámil telefonní číslo, Marek objevil krásy normalizačních písní linoucích se z lokálního jukeboxu.

Jukebox je taková hudební kurva. Dá každýmu, kdo jí zaplatí a splní mu skoro cokoliv. Od Orlíků po Indy a Wich, vole. A já mám kurvy rád, takže jsem jukebox ládoval pěti korunama, až se z toho začal dávit. Zpívali jsme Karla Gotta, řvali smíchy. Zpívali jsme Michala Prokopa a Kolej Yesterday, řvali dojetím. Tímto veřejně prohlašuju, že peníze, které jsem po dva roky házel do dekadentně oranžového prasátka, aby mi při loučení se svobodou splnilo poslední tužby svobodného cápka (sex s osmi blondýnama, dvěma zrzkama a jednou černovláskou), věnuju na koupi jukeboxu. Protože není kurva jako kurva.

Takže za vše, čím teď budu, vděčím obci Černovice, kde náckové dávají dobrou noc, pivo stojí 15 korun, lolitky chodí spát po večerníčku a mají tam jukebox, co umí pohladit po kulích, aniž by vám je urval.

pondělí 27. října 2008

Odpanil mě kamarád do deště

Když mi kamarádka před pár lety řekla, že o pannenství přišla až ve dvaceti opilá v telefonní budce, odpověděl jsem jí, že to přišlo jako na zavolanou. Tehdy nám to připadalo vtipné. Smáli jsme se tomu. Byli jsme opilí, šťastní a odpanění. Doba i úroveň vtipů se ale rapidně změnily.

Když jsem se v sobotu večer léčil z jedné z nejzhoubnějších civilizačních chorob dneška - kocoviny - byl jsem upoután na domácí lůžko - kavalec - a odsouzen k celovečerní konzumaci nealkoholických nápojů, ze kterých se mi zvedal žaludek naruby jako "židovská předkožka". A protože mi pohled na moje zubožené tělo nepřinášel žádné duchovní pozdvižení a už vůbec mi nepřipadalo vtipné psychicky se cítit jako Mirek Topolánků, pustil jsem si televizi.

Když jsem koukal na ČT1 na Souboj hitů, vypnul jsem zvuk a došlo mi, že Kristelová je docela chytrá ženská a napadlo mě, jak o to asi v mládí přišla. Myslím o tu inteligenci. Zasmál jsem se tomu a napil se sodovky. Smích mě rázem přešel.
Přepínám.
Na Nově zabírá celou moji plazmovou televizi s dvou metrovou úhlopříčkou klon člověka a mloka. Halina Pawlovská vyučuje výkvětu české elity (Valenta, Sagvan Tofi, Lucinka Vondráčková), jak správně psát čezki. Dívám se na zadní etiketu lahve od sodovky, jestli nepiju náhodou limitovanou edici pro dospělé s obsahem alkoholu 60 %. Hlava se mi začala točit jako prsa Haliny při sprintu a pomalu jsem upadal do mdlob.

Nechtějte vědět, co se mi zdálo. Za tohle by mě totiž zavřeli na psychiatrii. Všude běhala obrovská prsa na nožičkách, místo bradavek měly dvě oči a neustále mrkaly. Odehrávalo se to na rozkvetlé louce, na jejímž konci byl dřevený posed porostlý obrovskými choroši. Na něm seděl obnažený Sagvan Tofi s lopuchem na ohanbí a laškovně na mě ukazoval prstem. "Chceš ještě?" ptal se mě a drbal se ve vlasech. "Jestli ano, tak pojď nahoru, budu tvůj kamarád do deště."

Co myslíte, šel jsem nahoru, nebo ne? :)

pátek 24. října 2008

Smrt krásných samců

Shodou naprosto zvláštních okolností jsem se ocitl v prapodivném pražském klubu. Sedačky byly potaženy kůží, takže se mi během pěti minut zapařila moje dobře šlechtěná řiťka a bez pozvání přišel na návštěvu (kardinál) vlk. Zapařeno bylo na dobré časy. Naproti mně seděla dvacetiletá holka, které by slušela titulka časopisu Nestydatá mláďata. Neznal jsem ji, ona mě taky ne, seznámili nás toho večera kamarádi.

Protože mi alkohol a pravidelná masturbace nenapravitelně pokřivily intelekt a charakter, nosím s sebou neustále velkou knihu, do níž během cesty metrem / tramvají / busem / vrtulníkem / teleportem s oblibou nahlížím. V Maximu psali, že to zvyšuje nepřímou inteligenci (jak vypadá ta přímá, se mě neptejte).

Slečnu ta věc - knížka - velmi zaujala a s obtížemi přečetla její název. Konečně intelektuálka, která má větší kozy než kruhy pod očima, zaradoval jsem se. Zeptala se, kdo to napsal. A co zkusit tiráž? odporoučel jsem ji na poslední stránku. Jenže kozochytrolínka se dovtípila, že tím myslím nějakej novej drink, o kterým asi četla v Cosmopolitanu a s nafouknutým hrudníkem začala tipovat složení - Rum, vodka, kola? Ne, ne počkej, už vím - Havana, becherovka, tonic! Okamžitě se mi zvedl žalud (ek).

Už ani nevím jak jsme se dostali na diskuzi o tom, jakou knížku v budoucnu napíšu. Opile jsem koktal, že to musí být něco o lesbičkách a bude to jakási variace na Román pro ženy. Pojmenuju to Román pro homosexuály. Aby se to dobře prodávalo.
"Počkej, počkej, to mi něco říká," zapištěla dívka, jejíž IQ bylo stejně vysoké jako moje hmotnost.
"No, to by mělo."
"To napsal ten, sakra... podle toho filmu... Jo, Ota Pavel!"
Po tváři se jí rozlil úsměv, který vidí chlap u holky jen po dobře odvedené brigádě v posteli.
"Jasně a Viewegh udělal remake. Vyškrtal srnce, ryby a fašisty, připsal pár postav, přidal nezávazný sex a pak to prodal na Barrandov," pohladil jsem ji po vlasech a šel si na bar nechat namíchat tiráž s ledem.

středa 22. října 2008

O makovém koláčku, co nasírá lidi

Na životě miluju hlavně tu rozmanitost, každý den mě nasere někdo jiný. Tohle není z mé testosteronem napumpované hlavy, ale je to věta natolik Moudrá, že bych se pod ni klidně podepsal. Srážka s debilem je totiž to nejhorší, co člověka může v zemi zmítané oranžovým morem potkat.

Si takhle ráno vstanu a vyběhnu do školy, která se shodou okolností nazývá školou vysokou. U ukrajinské pekařky si koupím makovou buchtu, abych podpořil národnostní menšiny, a o pár minut později usedám vopocenej jako Slávek Jandák do lavice. Popíjím kapučíno z automatu za 9 kč, venku zataženo, prostě idyla jako z pera hříšné Boženy Němcové. Jenže pak to přijde. Člověk, jehož jméno je z obou stran obehnáno akademickými tituly, asi jako Paula Wild chlapy v dobách své největší slávy, mě vyzve, ať se laskavě přestanu při jeho semináři ládovat.

Zahraju mazáka a řeknu mu, že se na mě nemusí dívat. Ale on, který připomíná špatný klon Johna Lennona s Petruškou Šustrovou, projeví enormní snahu nasrat člověka hned po ránu a odmítá dál přednášet, dokud ten zpropadený kus žrádla nepřestanu okusovat. Rezignuju, pud sebezáchovy (zápočet a zkouška na konci semestru) odkládá pryč tu krásnou, ručně vyrobenou věc, která se celé ráno pekla jen pro můj vředovitý žaludek.

Následně se celou školou šíří moje rebelie, kterak jsem se bil za makový koláček ukrajinské pekařky. Protože tady už nešlo jen o jídlo, tohle byl rasistický výpad toho divného chlápka vůči východním přistěhovalcům, kteří se tady musejí dřít za pár šmudlů. Jak se můžem s tímhle podílet na budování nové Evropy?

Makový koláček je jen začátek! Příští týden se hodlám vyzbrojit povidlovo-tvarohovým závinem a rozjedu to ve velkým. Ta ukrajinská žena si to zaslouží...

pondělí 20. října 2008

Sladkých 17 aneb poetická šikana na záchodcích

Rok se s rokem sešel, daly si pivko, pokecaly a řekly si, že se zase za rok sejdou. Ano, pozornější čtenáři tuší, že jsem stejně jako před rokem navštívil pražské kolo Slam Poetry. O co že jde?
Slam poetry je soutěž v přednesu poezie. Důraz se klade na poezii a především na její prezentaci. Autoři se tedy zaměřují na to, co sdělují a jak to sdělují.


Zní to vznešeně. Povýšeně. Kurevsky - snobsky (ano, to je rým). Skutečnost je ale horší. Asi jako když si domluvíte přes net rande s holkou, která používá nick HornyBitch a jako místo setkání vyberete smíchovské Erotic City, oddělení sado maso (holky totiž žerou romantiky), jenže na místo dorazí žena, jejíž přednosti považujete u jiných slečen za slabiny.

Ačkoliv jsem si dal už 21. října novoroční předsevzetí, že tenhle blog nebudu zasírat šovinistickými oplzlostmi, připadá mi nanejvýš trefné použít k vysvětlení mých niterních pocitů erotické terminologie. Poezii si tedy označíme jako dívku kolem 17 let, která se oblíká cudně, ráda cucá o velké přestávce barevná lízátka, blonďaté vlasy si plete do copu jako vánočku a ve volném čase si čte Umberta Eca. Říkejme jí třeba Anastázie.

Tahle dívka se těší od ostatních velké úctě, protože je TOP, FRESH, COOL a kdovícoještě. Je to Poezie. Lidi si jí váží. Začnou na její počest péct na Vánoce divné věci, které připomínají její copy a posvátně je pak konzumují. Vousatí pánové tvrdí, že znají Její podstatu. Alkoholici vypalují svoje neurony v naději, že je v deliriu přijde přefiknout múza.

A pak se to stane. Přijde parta slam magorů, kteří si myslí, že Stázinky copy a růžová lízátka už nejsou to, co bývaly, a o velké přestávce si na ni počkají na dámských záchodcích. Vezmou nůžky a začnou poezii prznit k obrazu svému. Ze záchodků vyleze slam-ěná zrůdička v barevných kalhotkách, která sotva plete nohama, kašle krev a v ruce drží zabalenou hašlerku.

Slam Poetry si hraje na poezii jako Rosenberg na intelektuála. Jenže když děcka považují Leoše Mareše za novodobého Holana, to je pak Věro těžké. Ale jak řekl básník sám -být není lehké, lehká jsou jen hovna. Takže bude asi lepší se na to vysrat, aby svět byl zase o něco lehčí...

Lupénka na penisu způsobuje ekonomicou krizi

Na víkendu je krásné jen to, že úderem nedělní půlnoci skončí. Jinak by mi játra nabobtnaly jako pivní kvasnice a byla by z nich výborná dvanáctka. Takhle jsem za poslední dva dny poznal třeba to, že skokanské můstky v Harrachově nemusí být striktně jen na skákání. Ale taky jsem se vrátil do let, kdy se pití piva, sledování porna, stahování předkožky, čtení Bukowského a svlékání podprsenek považuje za cosi magického a zakázaného. Stal se ze mě teenager s uhrama velkými jako za vlády Marie Terezie.

Cestou do Krkonoš jsem si nejdřív udělal test z Lidových novin ohledně mého budoucího povolání, kde mi jako výsledek vyšel spisovatel. Což by bylo cool v době, kdy by lidi četli knížky namísto manuálů, kuchařek, horoskopů a Viewegha. No, mohlo být hůř, taky jsem mohl skončit jako řemeslník nebo vedoucí. S testama je to jako panákama, nejdřív si dáte jeden, a pak už se vezete. Na pumpě jsem tedy nakoupil Bravo a Popcorn a jal jsem se ztestovat až do bezvědomí.

V Bravu mi vyšlo, že se dokážu postavit - samozřejmě za slabší a utiskované spolužáky. V Popcornu se ze mě naopak stala mazlinka, která dokáše svého miláška požádně polaškat. Pro dobrý pocit jsem si dal jako dohru fotoseriál o emařích a přečetl si svou oblíbenou sexuální poradnu, která je v Bravu evergreenem jako Večerníček v České televizi. A když jsem si přečetl, že třináctiletého chlapce trápí na penisu lupénka, a děsí ho, zdali to nechytl od otce, jemuž potají krade žiletku, byla mi celá ekonomická krize a volby šumák. Na světě jsou totiž lidi, kteří řeší opravdové problémy!

pátek 17. října 2008

Mám rád načančané čokovoko


Abych dokázal, že jsem ta pravá mediální mrdka, přijal jsem pozvání svého felly, který každý čtvrtek moderuje hudební pořad na jednom internetovém rádiu. Jsem člověk plachý - cizím slečnám zásadně vykám, na porno se dívám jen se schovanou rukou v kalhotech a self-promotion ve sdělovacích prostředcích se obloukem vyhýbám jako Agáta Hanychová knihovně. Dodneška s bolestí v břiše vzpomínám na natáčení Ladí neladí pro Českou televizi, kam si mě moderátoři pozvali s dobrým úmyslem, že jim sdělím něco erudovaného, ale já tehdy za večer propil honorář na baru a balil servírku na to, jaká jsem to pražská borec a mával jí dvoutisícovkou před xichtem.

Rádiové odpanění jsem tedy nechtěl podcenit. Umyl jsem si nohy, zastříhl chloupky v nose, vyměnil spodní prádlo, zarecitoval si pro uklidnění Vladimíra Holana a zbytek ponechal na účinku konopného listu a chmelového extraktu. Povedlo se. Ve studiu panovala uvolněná nálada a tím nemám na mysli, že jsem zdejšího moderátora uvolňoval mrštnými pohyby jazyka pod stolem. Když se mě pánové zeptali, co bych jim jako člověk hudbu znalý doporučil, neváhal jsem pochcat svou pověst v přímém přenosu tím, že jsem je nechal zahrát kapelu Čokovoko. Zprvu moc nechápali, ale zhruba po dvou minutách upadli do mdlob a vydávali ze sebe hrozivé skřeky, které nejvíce připomínaly blažený smích.

A když do podzemního bytu, kde je každou minutu slyšet projíždějící metro - tedy do studia - vešla šukézně načančaná posluchačka, Čokovoko celou situaci nepřímo komentovaly takto:

Je mi osmnáct, jsem poslední panna ve třídě / ať už to konečně přijde.
Je mi dvacet, přišla jsem o věneček / s kartáčkem na zuby vymetla si potrubí.

Je mi dvacet jedna, ještě nemám kluka / s kartáčkem na zuby jsem furt jedna ruka.

Je mi dvacet šest, na díze byl inženýr / zbyl mi z toho suvenýr můj syn Vladimír.

A slečna se jen smála, až z toho moderátora za šulina popadala a jestli neumřela, tak se směje dodnes...

čtvrtek 16. října 2008

Drobky od chleba můžou způsobit rozvod!

Když vám holka začne vyčítat, že jí drobíte šumavský chleba na její pohovku, je čas přehodnotit postoje. Asi stejně jako když vám šestadvacetiletá kamarádka prozradí u ranní kávy, že porodit děti do současnýho světa je projev sobectví. Lidí je jako sraček, i když vhodnější je tvrdit, že lidí je jako mrdky, tedy sakra hodně. V dnešní době, kdy se i masturbace chápe jako výraz největšího sobectví, je vůbec zázrak, že dokáže někdo takhle levičácky smýšlet. Potlačit ten biologický pud, stáhnout rodidla, nechat si odsát progesteron a hrdě hlásit, že takhle se chová mladá a ambciózní žena.

Horší je, když mladá ambiciózní žena začne vyčítat chlapům, že se díky jejich neutuchající snaze uspokojit poptávku zvyšuje počet rozvodů. To pak mladý a ambiciózní chlapec dopije kávu, vysmrká se, vyndá ruce z kapes, stříkne si ústní vodu do pusy, srovná si v hlavě bonmoty a začne hlubokým hlasem vysvětlovat, že muži byli svině vodjkaživa. Vždycky chlastali a kurvili se a to vše za tiché / hlučné (záleží na rodině) tolerance ženy. Svět byl krásným místem, kde se mužské plemeno prošukoválo orgasmus za orgasmem, století za stoletím až do dneška, kdy se to celý tak nějak posralo.

Nezdražilo se pivo ani cena prostitutek, jen v ženách se vzbouřil ten předivný pud, který dostal název emancipace. A slečnám najednou začalo vadit, že se muži kurví se slečnami a skončila velká koalice, resp. vláda jedné strany za tiché tolerance opozice. Za zvýšení rozvodovosti tedy nemůžou chlapi, ti prostí tvorové ronící jen slzy a sperma, ale uvědomělé ženy. Dámy, měly byste se nad sebou vážně zamyslet.

pondělí 13. října 2008

Balím se na Bali

Zamiloval jsem se do indonéského ostrova Bali. Mužská láska je sice založená na materiálních věcech (auta, fotbal, prsa, pivo, zadek), ale v mém případě se jedná pouze o duchovní vztah. Každou noc medituji za dobrou auru obyvatel této poslední bašty hinduistické společnosti v jihovýchodní Asii, protože jejich boj za dobrou věc ve mně vyvolává pocit, který lze zažít jen při sexu nebo u sledování zpráv na Nově. A proč to všechno? Včera jsem si přečetl zprávu, která převrátila můj hodnotově neotřesitelný život proti směru digitálek.

ČTK: Na Bali se protestovalo proti zákazu pornografie.

blablablablabla..."Ten zákon ohrozí národní jednotu. Musíme pokračovat v boji proti jeho přijetí," citovala agentura Reuters manželku sultána královské provincie Yogyakarta na Jávě. blablablablabla.

Asi jsem se narodil ve špatným státě. Naučili mě tu mluvit česky, pít český pivo, jíst knedlíky se zelím, nosit ponožky do sandálů, říkat za každou větou tyvole, koukat českým holkám na český zadky, zpívat hymnu při fotbalových zápasech, nenávidět Němce, malovat kosočtverce s čárkou ve výtazích, nadávat na politiku, pít slivovici, závidět sousedům a zpívat Michala Davida, ale jaksi pozapomněli budovat moje národní cítění tím, že se někdy budou rvát za český porno, za vyšší princip!

Tímto vyzývám všechny, kteří někdy v blízké budoucnosti zakopnou o mou alkoholem prolezlou mrtvolu, zpopelněte to hříšné tělo a popel můj rozprašte v zemi zaslíbené, v zemi, pro níž vžil se název Bali. Bůh vám to oplať na vašich dětech. Amen.


neděle 12. října 2008

Jak jsem zpíval Michalu Davidovi do ouška

Alkohol bývá některými nadšenci považován za nejlepší vynález lidstva (samozřejmě až po nafukovací panně a pivu). A jelikož se snažím i přes svůj neustále se zvyšující věk držet pyje na vagíně doby, dopřávám si tohoto výdobytku moderní civilizace plnými doušky.

Nejinak tomu bylo tenhle proklatý víkend, kdy jsem pozval na rodinný statek své kamarády, jejichž játra připomínají všechno možné jen ne tělesný orgán. Kamarád Kuna (krycí jméno) se od počátku expedice "za neobjevenými taji lihového bezvědomí" holedbal domácím burčákem, jehož přípravě věnoval zhruba dva týdny. Zaujatějšího člověka jsem dlouho neviděl, pětilitrový demižon s sebou hrdě nosil jako vlastní dceru, kterou se chtěl všude chlubit. Ochutnal jsem ji, čichal jsem k ní, dokonce jsem se jí i polil hodobóžovou košily, ale na nevyzrálá děvčátka ještě nemám vyvinutý jazýček.

Po dvouhodinové debatě o velikosti Rosenbergova přirození jsme nasedli do lokálního taxi a odjeli na vesnickou diskotéku do klubu Bazén. Asi jsem přehlídl nápis na dveřích - Vstup jen se dvěma promilema - protože jinak si nedovedu vysvětlit tu zkázu, která se pohybovala po klubu. Pro vědecké účely jsem oslovil několik domorodců, abych zjistil, jak reagují a zda to nejsou jen placení komparsisti. Nebyli. Rychle jsme se opili pseudopivem Rebel a za pár hodin jsem se přistihl, jak skáču na parketu, objímám cizí holky a řvu s Michalem Davidem, že chci žít nonstop.

Došlo i na echt vesnickou bitku. Dlouho jsem se necítil pod vlivem alkoholu takhle spokojenej. Muži se prali, ženy obdivně fandily a empatický DJ ztišil muziku. Toto společenství ve mně dokázalo vyvolat filantropické chutě, které jsem si musel vybít na ošklivé servírce, jíž jsem věnoval 5 Kč diškrecího. Však ta dívčina, která krásy ani rozumu mnoho nepobrala, moje chvilkové štěstí nesdílela a dala mi krutého podmíráka. Ráno jsem jí za to ale byl neskonale vděčnej...

Není totiž na to si čas od času zavzpomínat na starý časy... Ach jooo...

pátek 10. října 2008

Jak se milovat s ošklivkou a neunavit se

Knihy, ty stovky stránek posázených literami, které mezi sebou kopulují jako dvě vykastrovaná morčátka...
Knihy, jejichž hřbet snese víc než záda zdatné stařeny...
Knihy, ta inspirační žumpa plná fekálních slov a vznešených vět...

atakdále

Přichází ta pamětná chvíle, kdy jsem dočetl další knihu, o které mohu s teplem mezi nohama prohlásit, že má kurva koule. Jmenuje se velmi poeticky a rád ji doporučím všem bejvalým, současným i budoucím producentkám estrogenu - Jak se milovat s černochem a neunavit se. Autor: Dany Laferriére.

Jedná se o novodobou variaci na cestopisný dokument z jednoho bytu, který je metaforou na skomírající svět 80. let. Kromě řady metafyzických úvah, glos, obsáhlých studií o genetické výbavě černochů zvaných Afroameričané je v jedné kapitole velmi romanticky vykreslen důvod, proč by muži měli chtít souložit jen s ženami, jejichž obličej a tělo rajcují maximálně de Sada nebo Goyu.

"Nikdy ses nemiloval s tlustou ošklivou holkou, trošku přiblblou a plnou komplexů? To je extáze! Furt ti šeptá do ucha, jak jsi úžasnej, kdežto když se miluješ s nějakou její kámoškou z Brooke Shieldu, očekává komplimenty, řekni mi něco, řekni mi něco, pořád to jejich "řekni mi něco", a přitom to prostě znamená "chci komplimenty". Musíš sám objevit její vzrušivá místa, její náměty pro hovor, její horoskop. A ošklivka si mezitím užívá. Nestává se jí to totiž každý den. A proto si chce užít naplno. A říká si o to ještě a ještě. A to je opravdová píchačka, to ostatní je představení, módní přehlídka, masturbace na krásným obrázku z časopisu Vogue."

Tak pánové, fuck off fifleny ťapající na podpatcích a vzhůru na filozofické fakulty, do skladů Tesca a OBI, punkových klubů a nebo do kamkoliv do Německa. Nymfy čekají...

středa 8. října 2008

Sny se plní při popíjení mátového čaje a sledování porna

Sen je zážitek iluzorní obrazů a často ukazuje události, které jsou nemožné a nepravděpodobné. Leda hovno! Mně se včera jeden splnil. Sice za mnou nepřišly tři blondýny v bikinách a neptaly se, jestli nemám samizdat Magorových labutích písní a já řekl, že ano, nechť jdou dál a že společně se můžeme oddávat nezávazné a divoké recitaci a přitom popíjet mátový čaj v šálku, jehož podšálek by držel na esteticky nechutně zvětšeném poprsí oněch milenek inteligence.

Sic nepřišly ty tři, ale s pornem to souvisí (jako všechno na světě). U výtahu domu, kde je ráno slyšet a cítit i to, co váš soused měl včera k večeři, se totiž točí dokumenty o sexuálním rozmnožování savců z řádu primátů, podčeledi lidé a rodu člověk. Prostě se tam jebe. Za prachy. Před kamerou. U mě v baráku. No není to sen?

sobota 4. října 2008

Doktor House se zbláznil

Na Praze mě baví ta různorodost, každej den totiž potkám jiný a jiný magory. Jinak tomu nebylo ani v pátek, kdy se jejich koncentrace zvyšuje podobně jako přítomnost alkoholu na sjezdu Strany zelených. Seděl jsem v zaprděném křesle jedné kavárny, četl The New York Times (nebo možná Blesk, teď už nevím), když tu si k protějšímu stolu sedl chlapík, který jako by utekl z natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem 2.

Lemtal kafe a neustále někam volal z mobilu. A měl hroznou radost, když mu to někdo zvedl. Méně už osazenstvo kavárny, páč jeho hluboký tenor rezonoval o stěny a strop víc než upištěný vokál Lucinky Bílé. Všem svým milenkám a známým hrdě sděloval, že se právě vrátil z blázince, kde byl měsíc a že teď bydlí u rodičů a je mu už o něco líp. Poprosil jsem servírku, jestli bych mohl zaplatit, magor si poručil panáka. A volal dál. A všem říkal, že už nepije, že jen srká kafe. S chlastem prej seknul.

A teď přichází pointa. Proč se vlastně náš magor zbláznil? Co to bylo za člověka? Jakou měl velikost trenek? Nakonec to na sebe prozradil sám: Šlo o doktora, kterýmu zčista jasna jeblo v makovici a odešel přímo z operačního sálu. Nevím, jestli zrovna rodil dítě nebo někomu operoval srdce, ale za tenhle lékařský zákrok bych mu 30,- Julínkovného nedal.

čtvrtek 2. října 2008

Paroubkův minipyj ze Zahradního města

Už pár týdnů bydlím na pražském sídlišti, které zdejší zastupitelé pojmenovali velmi poeticky jako Zahradní město. Neznamená to, že by tady lidi bydleli v polích, chovali krávy, mačkali jejich cecky a pili následně teplé mléko z jejich útrob. I když by to bylo krásné.

Zahradní město je cosi jako lepší kopie panelákového Jižního města, kde feťáci zakopávají o svoje ex (myšleno bývalé jehly). Herny, bary, smažky a somiliéři krabicových vín. Toť můj pohled ze čtvrtého patra. Nechápu, proč nemůžu mít aspoň výhled na protější balkon, kde by se v zimě opalovala blondýna 90-60-90 a četla si při tom Odpoutaného Prométhea od Shelleyho v originále.

Takhle ale bydlím opuštěný jako Kutil Tim v té jeho dílně... a místo svěráků, šroubováků, palubek a kladiva tu jsou jen piva, knížky, porno a zvuky od sousedů. Mám totiž kurevsky tenký stěny, protože kapitalismus je větší děvka než Silvia Saint, a tak se šetřilo, kde se jen mohlo.

Začíná mi z toho hrabat, asi jako když se musíte každý rok dívat na nový film od Jeníka Hřebejka, trnout aby Řepka ze Sparty neposlal někoho do invalidního důchodu a žasnout z toho, jak Jirka Paroubek může skrze svého minipyje plodit děti. Jako bych se dokázal vcítit do kůže Jacka Nicholsona a jeho ostře nabroušené sekyry z melodramatické slaďárny The Shining. Jednou vám prostě jebne. Zčista jasna. A nikdo vám to nemůže mít za zlý... a už vůbec ne váš soused.

středa 1. října 2008

Mýdlo ve sprše není sexuální symbol

Dneska ráno jsem šel poprvé do školy s vědomím, že jsem mazák. To znamená, že mě čekají státnice, diplomka a jiné příjemné věci, ale nese to s sebou i spoustu nepříjemností. Třeba očumovat prvačky s neblahým tušením, že s nimi nebudu moct prožívat jejich studijní zdary i nezdary. Nebudou mi moct plakat na ramenu, že si tu trojku ze zkoušky nezasloužily. A já je nebudu moct uklidňovat, že ty jejich trojky jsou ve skutečnosti daleko lepší než moje jedničky v indexu (pozor, tato věta obsahuje dvojsmysl a sexuální narážku).

Dneska ráno jsem šel poprvé do školy a uzřel jsme dívky usilující o dosažení středoškolského vzdělání. Prostě lolitky. Postávaly u křižovatky, kouřily cigarety, mluvily hůř než pornoherci a vypadaly kurevsky dobře. Díval jsem se na ně s neblahým tušením a okamžitě jsem porozuměl těm desítkám chlapů, kteří teď posedávají ve vězení za sexuální zneužití mladistvích a s obavami se jednou týdně shýbají ve sprše pro tekuté mýdlo.

Nechci, aby to vyznělo, že se ve sprše rád ohýbám pro tekuté předměty a při tom si představuju, jak mi sprostě nadává nezletilá učnice. Jen jsem chtěl poukázat na jeden nebezpečný fenomén, kterým jsou pro dospělé muže dospívající slečny.

Je Průša úchyl?

Četla jsem ten tvůj blog, řekla mi dneska kamarádka.
A? zeptalo se mé ješitně pěstěné ego.
Jsou tam jen samý prasárny, ale znám tě a vím, že jsi úchylák, takže mě to vlastně ani nepřekvapilo.

Inu, není nad vlídné slovo...

neděle 28. září 2008

Sagvan Tofi vtipkuje s kozou Katky Brožové

Původně jsem chtěl napsat esej o osmé epištole apoštola Pavla ve svévolné interpretaci podnapilých ateistů, ale zasáhl osud - moje babička. Bábinka je žena s vlasy bílými jako kravské mléko, která neustále glosuje své okolí vtipy, za něž by dostal Sagvan Tofi ve svém nováckém pseudopořadu cenu TýTý.

A protože mám dneska rozkošný horoskop, který praví, že Merkur a Slunce vám dávají tolik příležitostí cítit se svobodně (poznali jste správně, jsem vodnář, ale na světě se dějou i horší věci), rozhodl jsem se osvobodit svou mysl jako pravý stoik a usedl vedle zralé ženy před televizní obrazovku. Běžela zrovna čtvrtá řada Pojišťovny štěstí a.k.a. večerníčku pro dospělé, alis porna pro impotenty, neboli komiksu pro důchodce; bo tomu říkejme (s)prostě jen seriál.

Všehovšudy jsem viděl asi jen dva díly (každý v mládí hřešil po svém), ale babička - žena činu, křížovek a seriálů - mi během minuty udělala krátký diskurz. Musím uznat, že jsem viděl i blbější pořady, ale tohle konstatování je ovlivněno lahví stolního vína pochybné kvality, které jsem během "Felliniho noci" spotřeboval. A pak že pud sebezáchovy neexistuje!

Co mě ale šokovalo, nebyly herecké výkony a kozy Katky Brožové, ale samotná bábinka. Ta na konci dílu, během kterého Kotek zbouchl po měsíci chození nějakou rajdu, šéf si vzal třikrát rozvedenou sekretářku a Brožová sbalila zvěrolékaře na svoji nemocnou kozu (tentokrát mečela, měla vemeno a spolkla dudlík - šlo totiž o živou kozu), tak ta plavovlasá žena se zelenýma očima a zlatým křížkem na hrudi řekla, že se tam dneska stalo úplný hovno. Holt starou generaci už jen tak něco nerozhází...

pátek 26. září 2008

Létající číšník přišel o panictví

Žiju. Tedy aspoň myslím. Seskok padákem byl něco jako první sex, akorát trval o pár minut déle. Nejdřív jsem pociťoval příjemný pocit v podbříšku, o který jsem ale přišel hned po nástupu do letadla. Na letiště mě doprovázeli dárci mého života (= rodiče) a ctěná sestra, kterou jsem na místě ukecal, aby se přidala ke mně. A přidala. A skočila. A ráda!

V aeroplánu došlo na klasické parašutické vtipy: "Kolik seskoků už máte za sebou?" ptala se sestra iniciativně instruktora. "Tohle je můj první. Přišel jsem sem rovnou z pracáku a docela jsem se jim líbil, tak mě vzali." Hahaha.

Skákali jsme ze 4 kilometrů. Pěšky byste to šli asi tři hodiny, volným pádem to urazíte za minutu. Huba mi v tom větru plandala jako vysloužilé pornoherečce a při dopadu mě bolely kyčle jako blondýnu po celonoční swingers párty.

Ale jak vyprávěl sympatický číšník v podání Pepíčka Abrahámů ve filmu Vrchní, prchni: s klidem v srdéčku mohu říct - BYL JSEM V ŽITĚ.

středa 24. září 2008

Plachtící lopuch padák nikdy nenahradí

Asi jsem se zbláznil. V pátek mě čeká tandemový seskok padákem. To je takový roztomilý adrenalinový zážitek, během kterého se podíváte dvouplošníkem do výšky čtyř kilometrů, pak vyskočíte a necelou minutu plachtíte vzduchem jako osmdesátikilové pírko. Údajně se platí až po seskoku. Asi mají strach, že by je mrtví skokani pronásledovali ve snech s modelem letadýlka v ruce.

Kdybych byl magor, napsal bych něco v tom smyslu, že muži pociťují stále silnější potřebu něco si dokazovat. A to nemám na mysli Vlastíka Tlustého a jeho bublinkové lázně. Lidstvo za těch několik století urazilo obrovský krok. Dřív chlap vstal, udělal ženě dítě, vyšel z jeskyně a odcupital s lopuchem na ohanbí lovit mamuty. Teď chlap ráno vstane, podívá se na manželku a radši znovu usne.

Mamuti jsou namražený v regálech obchodů, děti hajají uložené ve zkumavkách spermobanky a lopuchy pěstují důchodci na zahrádce. Takže mužský rod jen přežívá z jakési folklorní nutnosti a jediné, jak na sebe může upozornit, je skočit ze čtyř kilometrů a ještě za to platit.

Nijak se nelituju a už vůbec nemám potřebu lovit mamuty a strachovat se, aby mi vítr neodfoukl čerstvě utržený lopuch. Jen jsem chtěl říct, že se na ten seskok padákem docela těším:)

pondělí 22. září 2008

Láska z pornočasopisu

Celý víkend se nesl v tom, že se mi konečně podařilo ztopořit penis jménem kultura a po celé dva dny jsem z něho mohl bezstarostně sát. O World Press Photo zmínka padla, ale nejen fotografií je platící divák živ. Další na řadu přišel film René. Časosběrný dokument Helenky Třeštíkové vypráví o jednom roztomilém pánovi, který svůj volný čas tráví ve vězení a na místních hajzlíkách sepisuje knížky. Snažil jsem zapamatovat několik citátů, ale lihové lézy na mém mozku zachytily jen fragmenty typu: Bůh neexistuje, vzal si dovolenou a čte si porno (nebo tak nějak).

René je jako špatná postavička z románového bestselleru (teď nemám na mysli knížky Michala Viewegha). Nejenže vykrade byt samotné režisérky a čmajzne jí digitální kameru, kterou mu Helenka v dobré víře svěří. Ale nedaří se mu navázat ani "kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami," jak LÁSKU charakterizuje vždy geniální wikipedia. Svou milou najde jednou vyfocenou, kterak zfetovaná ukazuje světu na obdiv (údajně) osmý div světa v jednom pornočasopisu (název se mi nepodařilo rozluštit, ale Náruživá mláďata to nejsou).

Jo, je to smutnej biják, ale brečet po něm nebudete. Jen si sobecky pohladíte svoje ego a do ouška si zašeptáte, že na tom nejste vůbec špatně. Že ten váš zkurvenej život je ve skutečnosti pořádný terno!

Světová trapnost bez pointy

Nemám rád slovo world.
Nemám rád slovo press.
Nemám rád slovo photo.
Snad proto jsem šel na letošní ročník World Press Photo do pražského Karolina, abych se podíval, jak to vlastně v tom světě očima fotoreporérů vypadá. Na jednu stranu je uklidňující, že planetou už moc nehýbe porno a jiné vznešenosti. Teď stačí nafotit oběti sexuálního zneužívání a místo, kde k situaci zvané "nechceš-si-chlapečku-ten-bonbónek-vycucat-radši-na-záchodě" vlastně došlo.



Dneska už stačí vzít si zrcadlovku a jet do Afghánistánu, Iráku a jiných turisticky oblíbených destinací, do nichž se vyplatí koupit si raději jednosměrnou letenku. Pak stačí nafotit kaluže krve, urvané nohy, uřvané obličeje a jiná zátiší a ve skrytu pokurvené dušičky se modlit, aby mi při tom neustřelil nějakej macho generál pracně študovanou hlavu. Sice vám ve všech mediálních bichlích vtloukají do mozkovny, že focená skutečnost je vždycky zkreslující a že ve skutečnosti ten náš svět není až zase v takový prdeli a všechno je tedy jen subjektivní, ale to se dá říct o všem. I o tomhle pseudočlánku, kterej místo vtipné pointy vyšumí naprosto trapně do ztracena pomocí nejlacinějších symbolů, a to tří tlustě zvýrazněných teček ...

čtvrtek 18. září 2008

Star Wars: Chlupy útočí, aneb naděje pro amazonský prales existuje

Dospěl jsem. Dneska u holiče. Konečně! Od puberty trpím exotickou nemocí (údajně nedostatek testosteronu, ale já o tom vím svoje;), kvůli které se holím jen jednou za dvacet dní (tam nahoře) a moje hruď připomíná prdýlku blonďaté lolitky. Zvykl jsem si na to, stejně jako na primitivní narážky od svých orangutaních kamarádů, jejichž pupík připomíná miniaturu amazonského pralesa v měřítku 1: 12500000.

Jenže dneska - jdu si k holiči a na konci stříhání mi kadeřnice řekne jednu z nejkrásnějších vět, co může žena čtyřiadvacetiletému chlapci bez chlupů říct - Ještě vám vezmu strojkem ty chloupky na krku. Spousta lidí v mém věku by se urazila a tu nehezkou ženu s dobrým srdcem poslala do prdele, ale já jí dal dvacet korun dýško. A že zase brzy přijdu.

Strojek na odstraňování chloupků na krku je totiž pro mě symbolem dospělosti. Pamatuju časy, kdy jsem s otcem chodíval k závodnímu holičovi, a zatímco tátovi celou dobu lítaly z krku chuchvalce chlupů a elektrický strojek se tou námahou pomalu uvařil, u mě si kadeřník vystačil jen s tupými nůžkami a zlámaným hřebenem. Doba to byla opravdu krutá.

Jenže dneska je všechno jinak, přepište historii a dejte nabít všechny strojky světa! Asi nikdy nebudu vypadat jako Chewbacca z Hvězdných válek, ale svému strništi nabídnu důstojné útočiště. A k tomu mi dopomáhej všemohoucí (testosteron). Amen.

úterý 16. září 2008

Mádlův osmipivák

Lidi si mě často pletou s Jirkou Mádlem. To je ten kluk, kterého milovaly všechny holky ve Snowboarďácích a kterej si vrznul s nejlepší klisnou v Rafťácích. To jen tak na úvod.

Ten maník mi ale dělá ze života peklo. Jdu si jednou takhle na svoje oblíbené osmipivo do gentlemanského nonstopu na Andělu a moc sympatická servírka, o níž bych se ten večer rád dozvěděl něco víc (třeba jestli dává přednost četbě Shakespeara v překladu od Saudka nebo Hilského) se na mě pořád nadrženě hihňá. Po třetím pivu jí to nedá a zeptá se mě, jestli nejsem náhodou ten herec. Ten Mádl. Kazím jí večerní šichtu a říkám, že naštěstí ne. "To je škoda, ale podle mě jste to vy," nevzdává to.

Jedu si takhle jednou vlakem Českých drah (ano, miluju adrenalinové sporty) a při "mimořádném" zpoždění soupravy někde v polích mezi Benešovem a Stránčicemi vběhne do kupé malinkatý dítě a začne na mě ukazovat prstíkem a smát se mi. Mám děti rád, ponižující smích přijímám a dělám, že toho chlapečka, co mi šlape na nohy, nevidím, neslyším a ani necítím.

Jenže. Šest vteřin nato ho přijde srovnat pětadvacetiletá mamina, jejíž prsy by mohly sloužit na katedře sexuologie jako výstavní exponáty (čistě pro vědecké účely, žejo). A kouká na mě. A směje se na mě. A pořád se do toho kupé vrací. A dítě řve. A ona ho plácá po zadku. A dítě řve ještě víc. A vlak stojí. A ona na mě mrkne. A dítě běhá po kupé a hraje si na Boing 747. A mamina se na mě znovu podívá. A pak to přijde. "Nejste vy náhodou ten Mádl?"

Kondom tomu všemu nasadila slečna mému klínu nejbližší, když ve chvíli, kdy je muž opravdu mužem, řekla do černočerné tmy: "Hele, ale ty vopravdu vypadáš jako Mádl." A vzápětí mi dala vášnivou pusu.
No, jak nad tím teď přemýšlím, dalo by se toho slušně zneužít. Sice všude „vtipně“ hlásím, že Mádl je podobnej mně a ne já jemu, ale uvažuju, že si to možná na jeden večer s Jirkou prohodíme. Hmm, úplně jsem z toho dostal chuť na jedno andělské osmipivo se soukromou recitací Macbetha...

neděle 14. září 2008

Šukézní lihobraní s Esterkou

To, že alkohol v malých dávkách pomáhá a ve velkých léčí, je pravda stará jako moje babička (bůh žehnej jejímu věku). Protože jsem se v poslední době necítil dobře a ani porno mi už neposkytovalo potřebné duchovní rozptýlení, jal jsem se tento víkend ožírat. Samotný proces lihové léčby není kdovíjak zajímavý, i když zabral podstatnou část pátku a soboty.

Daleko zajímavější byla moje zoufalá snaha vystřízlivět ve tři hodiny ráno před obrazovkou České televize. Doufal jsem, že budou reprizovat Bludiště, což je mimochodem po dětském AZ kvizu jedinej pořad, kde jsou mi deváťáci rovným soupeřem. Nestalo se a nastoupil kalibr ratatatatatata rychlejší než kalašnikov v rukou mírumilovného Gruzínce.

Pošťák Ondřej. Esterka. Dojetí. Slzy. Moudřejší z vás už správně uhodli pointu – vystřízlivěl jsem. Pošta pro tebe je totiž ten nejlepší antiethanol, co si jen dovedete představit. Chytl jsem zrovna scénku, kde se invalidní důchodce snažil sejít se svým bráchou, který si myslel, že jeho sourozenec je už několik let po smrti (programový ředitel ČT bude asi slušnej řízek).

Když jsem usínal v koženém křesle, uvědomil jsem si, že Esterka je velmi vnímavá žena. Její chápavá tvář, psí oči a kaštanově hnědé vlasy ulíznuté na rajcovní patku mě zajímaly daleko víc než historky toho děduly. A to prosím pěkně nejsem žádnej cynik.

Příště udělám své babičce – věrné fanynce Pošty pro tebe – radost. Budu se dívat společně s ní. Jí budou dojímat zmařené lidské osudy a nenaplněné sny a mě naopak Esterčiny upnuté džíny a kypré prsy, důmyslně schované pod růžovoučkým svetříkem. Jen pořád nechápu, pro koho tam je ten magor pošťák Ondřej…vy ano, dámy?

pátek 12. září 2008

Romantická kniha

Současné světové spisovatelky odmítám číst už ze zásady. Buď píšou o feminismu otevřeně, nebo píšou o feminismu skrytě. Nedalo mi ale nekoupit si růžovou knížku od Nancy Huston, na jejímž přebalu je nádherná blonďatá holčička (až dospěje, prasácké brány internetu se jí naplno rozevřou).

Zpátky k Nancy. Dodneška jsem si myslel, že trpím chronicky zvrácenými představami pouze já a asi dalších 5390 lidí sledujících stránky www.zvraceny.cz. Teď k nám přibyla i Nancy. Začátek její knížky vypráví o šestiletém junákovi s extrémně vyvinutou inteligencí. Ta mu mimo jiné umožňuje poznávat krásy pravidelné masturbace a zároveň otevírat webové stránky s obsahem, mírně řečeno, kurevsky prasáckým. Chlapečka vzrušují výjevy z Iráku nebo věznice Abú Ghraib a při pohledu na mrtvá a rozřezaná těla spojeneckých vojáků se mu vždy nalije penis krví.

Jak to v praxi vypadá, vypoví nejlépe krátká ukázka, kterou odcituju ze strany 38.

"Po školce si vytáhnu na verandu svoje playmobily, nahážu je na sebe, udělám z nich pyramidu jako v Abú Ghraibu, pustím do paňáků elektřinu a nutím je šoustat a supět a honit si ho přede mnou a posmívám se jim a chechtám se jako Lynndie Englandová."

Jinými slovy - jestli hledáte vhodný dárek pro svou milou, Rodová znamení od Nancy Huston ji rozhodně nažhavý natolik, že mateřství začne považovat za jediný smysl svého života.

středa 10. září 2008

Zvířecí sado maso

Zemřel mi leguán do hrobu dán, sirota po něm zůstal, chtělo se mi zvolat po jeho nedávné prohlídce u zvěrodoktora. Mitch, jak sofistikovaně přezdívám svého zeleného fellu, totiž dostal zácpu a nemohl si týden dojít tam, kam jednou musí i královští leguáni. Načež musel být hospitalizován. Zní to absurdně, ale když otec vytahoval peněženku s cílem uhradit lékařský zákrok, s láskou vzpomínal na symbolické Julínkovné u zubaře.

Daleko děsivější než obsah Mitchových střev ale bylo zjištění, že leguán není ve skutečnosti leguán, ale je to leguání bitch. Prostě leguánka. Zvířecí gynekolog udělal důkladné prošetření a potvrdil moje dřívější domněnky.

Mám tedy doma zelenou samici, která mě pokaždé, když ji vezmu za tlapku a snažím se navázat důvěrnější vztah, tak mě pokaždé jebne ocasem po ruce a jako bonus přidá škrábanec svým pařátem. Někdo by řekl, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Tady ale půjde jen o čistý, pudový chtíč.

Napadá mě jediné řešení, jak zažehnat náhlou krizi našeho pětiletého vztahu. Musím zajít do zverimexu a optat se, jestli nemají ještěří pouta a bičík... Odměna bude, ehm, bolestivá... ale co bych pro svoji domácí mazlinku neudělal, žejo.

úterý 9. září 2008

Kluci nepláčou

Moudro dne:

Pro ješitné ego mužské neexistuje nic rajcovnějšího, než když mu po kvalitně odvedeném 74 sekundovém sexu holka řekne, že by si přála býti klukem.

Zelené peklo

Strana zelených je svým způsobem zajímavá partaj. Soubor lesníků, nimrodů, ekologických levičáků, zhrzených pravičáků a jednoho špatného májového herce chystá do krajských voleb vytáhnout na voliče biologickou zbraň. Už o víkendovém sjezdu strana předvedla, že někteří členové mají podivný smysl pro politickou odpovědnost, lihová one-man show pana Šlechty bude jistě vděčným tématem politologických dizertačních prací (video ZDE).

Přesně 16. září ale zažije ostravské Masarykovo náměstí zelenou apokalypsu, jíž bude fírerovat jistý Ladislav Koval, boss tamní kandidátky. A že to mají zelení v hlavě srovnané trochu jinak než většina z nás, dokazuje i fakt, že Koval představí hiphopový projekt Žabí orchestr. Žáby rozjedou v Ostravě rapovou show, v níž budou dávat respekt kytičkám a lučním kobylkám. Penis se mi scvrkává při pomyšlení, jak asi bude naživo znít tahle nazelenalá dětská rýmovačka:

Zvířátka jsou kamarádi
Nečuráme na kapradí

Pojďte šetřit energií
Obaly ať samy hnijí

No, sofistikovanější text by vymyslel i Keňan po měsíci v Praze. A to jsem u volební urny ve slabé chvilce přemýšlel, že tu Bursíkovu partaj budu ze srandy volit. Teď to ale vypadá, že daleko většími recesisty jsou sami zelení.