Vyhynutí vačnatců má přímý vliv na ženský orgasmus

Alkohol a ženy k sobě nepatří. Jejich kombinací pak dochází k prapodivným situacím, kdy osoba na alkoholu závislá (já) je nucena odpovídat druhé osobě alkohol požívající (kamarádka) na otázky mému gentlemanství nedůstojné.

"Víš," mluvil z ní alkohol, "já vím, že se nedá zapomenout třeba plavat nebo jezdit na kole..." Pauza. Začal jsem tušit, kam se tato poetická konverzace o dopadu vyhubení australských vačnatců na evropskou faunu a floru zase ubere. Zase na ten sex, výmysl ďáblův a pekelný nástroj žen k manipulování s počestnými muži.

"Víš," mluvil za ní alkohol, "já už neměla několik měsíců chlapa."
"A?"
"Co a? Já vím, že se nedá zapomenout třeba plavat nebo jezdit na kole. Ale myslíš, že se dá zapomenout to?"
"Co to?" Dělat blbýho není po flašce becherovky těžký.
"No jestli se dá zapomenout TO dělat a mít TO."

Nedokázal jsem jí odpovědět. Mlčel jsem. Já osobně TO nezapomenu do konce života, ale chápu, že ženy jsou natolik odlišné, že je u nich možné všechno. Nebo se pletu?

O babičce, penisu a líném Ježíškovi

Když jdu po ulici, tak mě zastavují stařenky i mladí pubescenti a ptají se mě - chlapče, proč ty někdy nenapíšeš něco o té své? Říkám jim, že ctím teplo a klid rodinného krbu, a proto by některá témata měla zůstat tabu stejně jako velikost IQ Agáty Hanychové.

Jenže když se mě 24. prosince zeptal na to samé i Ježíšek, kterému jsem pomáhal dotáhnout pod stromeček pytel plný dárků určených pro mě, došlo mi, že je asi opravdu na čase prověřit, jak onen plamen hoří a zjistit, je-li krb postaven z těch správných cihel.

To se takhle ráno se svou osudem sudem danou vzbudíme na rozkvetlé louce, motýli nám létají kolem hlavy, kopretiny voní pod nosem, letní slunce šimrá do očí, brouci zalézají pod tělo a mravenci koušou až hanba, a já odcházím jako každé ráno podojit krávu, abychom mohli dosyta užít čerstvého mléka. Osudem daná odtančí za zvuku lučních kobylek a ptáčků na sebe švitořících do lesového hájku a tam se věnuje sběru lesních bobulí a plodin. Jsou totiž ke kravskému mléku to nejlepší.

Pak společně uleháme na čerstvě nasušenou slámu a skromně si vychutnáváme plodů přírody. "Jak ses vyspala?" ptám se a zapíjím slunné ráno teplým mlékem.
"Skoro božsky."
"Jaké jsi měla sny?" táži se a pojídám sladké lesní jahody.
"Zdálo se mi, že mám penis." V dálce zabučí čerstvě podojená kráva.
"Penis? A jaké to bylo?"
"Divné..."
"A mohu se tě na něco zeptat, osudem daná?"
"Ty vždycky..."
"Byl ten tvůj penis větší než můj?"
"Byl, drahý..."
"Tak to mě mrzí, že se ti musejí zdát takové noční můry."
"Noční můry? Naopak! Přála jsem si, aby ten nádherný sen nikdy neskončil..."

V tu chvíli kravské mléko zkyslo, sláma se změnila v hnůj a začalo prudce pršet. I ti mravenci začali kousat víc než obvykle...A pak že na velikosti nezáleží! Leda Vesnu!

Vánoční pohádka

O svém blahoskvoucím vztahu ke svým rodičům jsem tu již několikrát psal, a když jsem si po večerech pročítal svůj blog (jediné slušné čtivo na internetu plného prasáren), došlo mi, že můj otec může být vnímán poněkud zkresleně. V jádru je to hodný člověk, jen jeho mediální prezentace je na úrovni úletů Mirka Topolánka, ale to beru za svoji vinu, protože on se moc neprezentuje. Mediálně, natürlich.

Na jeho přilepšenou tedy přidám pohádkový příběh o mladém princi (já) a moudrém králi (otec). Bylo nebylo jedno království, kde si víly schovávaly u sličných princů svá křehká křídla pod těžké peřiny v domnění, že je princ políbí na pohádkové místo a z víl se rázem stanou živé a statné ženy. Bylo to království plné paradoxů, kde šaškem byl král a králem šašek, alkoholem voda a vodou alkohol, bludičkami bezdomovci a bezdomovci bludičkami. Pivo bylo k mání stejně dobře jako kypré venkovanky, které chodily do království prodávat úrodu svých otců (sebe). Zkrátka v království se žilo krásným a plným životem, protože feminismus byl zatím jen mlhavou budoucností a sloužit princovi považovaly dvořanky za výsadu, nikoliv hanbu.

V tomto ráji na zemi, jak bylo království mladého prince a moudrého krále v putykách po celém světě přezdíváno, dokázali téměř všechno. Vařit pivo. Učit pečené holuby létat do pusy a ty nepečené z nosu. Jediné, čemu však poručit nedokázali, byl čas. Mladý princ stárnul a moudrý král s ním. Prince pochopitelně jeho stáří těšilo, a protože nebyl sobecký, rád se o svou dobrou náladu dělil se svými vrstevnicemi. Snad proto se mu později dostalo přezdívky Dobrotivý. Ale u starého pána nastaly časy zlé. Tak zlé, že víly propadly v hlubokých lesích ještě hlubším depresím a přestaly létat.

Princ si s tím však hlavu nelámal a lámal jednu za druhou. Situace dospěla do natolik vážné fáze, že hrozila diplomatická ostuda, protože král musel na princovu žádost požádat o novou várku víl ze sousedního království. Už tu nebyl takový ráj na zemi jako dřív. Obchodníci přestali dovážet drahá vlákna, ženy zanedbávaly hygienu a pečení holubi začali létat do sousedních království. Věkem sešlý a náladou přešlý král však neváhal a prince si nechal okamžitě zavolat s tím, že mu promluví do duše dřív, než promluví nepřátelské kuše.

Syn otce svého měl z rodiče jen žerty a královým radám se vysmál. "Jdi z kraje mého, ty parchante nevděčná, až dospěješ, pros otce za odpuštění. Bude-li stále moudrý jako dnes, přijme tě opět po svém boku." Princ koukal, jako když mu do piva naplivou. Šoural se po nádvoří a kopal do pobíhajících psů. Nevěděl, na kom by si vybil zlost, a proto se rozhodl potrestat víly, které se toho času oddávaly hluboké psychoanalýze u mělké tůňky obrostlé tím nejzelenějším kapradím. Cestou do lesa mu kolem hlavy poletovali pečení holubi mířící do vlídnějších krajů, houby si na něj ukazovaly kloboučky a mech samou hrůzou zezelenal.

Když princ přišel k mělké tůňce, chtěl ponořit rozpálenou hlavu do čiré vody, snad aby se schoval před světem. Hltal vodu plnými doušky stejně jako dřív svůj pubertální život. Najednou ale cítil, že mu těžkne hlava jako po domácím pivu a nemohl se ani hnout. Kopal nohama, chtěl křičet, ale z pusy mu šly jen prázdné bubliny. Pomalu se začal loučit se světem a vydal ze sebe poslední bublinu, v níž poprosil otce za odpuštění, když v tu ránu dostal ránu přes nohy a celý s sebou šknubnul jako při první noci s kovářovic dcerou. Celý mokrý seděl na prdeli a zmateně kolem sebe koukal. Kolem něho tancovaly rozzářené bludičky, šimraly ho křídly na místech, která ani netušil, že má, a do hlavy mu naráželi pečení holubi.

"Polepšil jste se princi," štěbetaly bludičky.
"V čem jsem se polepšil, vy zbloudilé nymfy?"
"Poprosil jste otce o odpuštění. Stal jste se lepším člověkem."

A tak jak to ve všech správných pohádkách bývá, i ta naše má šťastný konec. Díky svému moudrému králi a otci poznal princ, že pokud si chce užívat s hejnem víl v hlubokém lese, musí svému starému otci projevovat náležitou úctu a oddávat se tělesným rozkoším co nejdál od jeho království. Takže milé děti, jestli princ nepolámal křídla všem vílám na světě, tak šuká po lese až dodnes.

Mars útočí

On: Existují mimozemšťani?
Ona: Určitě. Někde v jiný galaxii musejí být stoprocentně.
On: To asi jo.
Ona: Na co by ses jich zeptal, kdybys je potkal?
On: Zeptal? To nevim.
Ona: Něco bys přece musel chtít vědět.
On: Asi by mě zajímalo, jaký mají ty mimozemšťani porno!

O rodičích a dětech

"Z tebe se stává alkoholik," řekl mi kdosi kdesi.
"Aspoň něco," odpověděl jsem. Hospodský přede mě položil půl litr piva a spokojeně se na mě podíval. V duchu si asi říkal, že kdyby měl v hospodě víc podobnejch, hypotéka na barák by se splácela sama.
Výčep připomínal hrabalovskou putiku nešťastně zkříženou s žižkovským nonstopem. Upíjel jsem pivo a čekal na kamaráda. V hospodě se neměří čas na minuty, ale na půllitry.

"Sorry, nestíhám, jak dlouho tu čekáš?" zeptal se celej uřícenej.
"Máš zpoždění tři piva."
"Řešíme v práci jednu rodinu, adopci, vůbec to nemůžeme dotáhnout do konce. Pivo a ruma," řekl okolo procházejícímu vrchnímu.

Čas: 07 piv: 03 panáky

"Simtě," mumlal jsem, " jak to je s tou adopcí?"
"Co máš jako na mysli?"
"Mě napadlo...mohl bych si třeba jako já taky někoho adoptovat?"
"Ty?" zeptal se kamarád tónem, jako kdyby oznamoval svojí holce, že je homosexuál.
"No já."
"Ty bys chtěl dítě? Si neplodnej nebo co?"
"Neplodnej? To já nevím, ale napadlo mě, že kdybych pociťoval jistou emocionální vyhaslost, tak bych si třeba adoptoval sedmnáctiletou blondýnu."
"Cítíš se emocionálně vyhaslej?" zeptal se kamarád a poprosil vrchního, aby mi už nenalejval.
"Ale necejtim, ty vole, ale hypoteticky bych se někdy cejtit mohl. Já bych se o ní dobře staral. Měla by veškerou rodičovskou péči. Chodil bych s ní na večírky jejích kamarádek, doma ji myl, převlékal a četl jí na dobrou noc."
"Ty jsi vůl... Ale není to špatnej nápad," rozzářil se kamarád a okamžitě hospodskýho poprosil o dva panáky. "A až ta kráva Stehlíková povolí adopce homosexuálům, tak se spolu zaregistrujeme a místo psa nebo rybiček si pořídíme nějakou šestnáctku."
"Začínají se v nás probouzet rodičovský pudy, kamaráde."
"No jo, už jsme asi vopravdu dospěli..."

Tajemství ženy objeveno !

Každoroční studentská apokalypsa v podobě zkoušek pomalu útočí. A protože se rád vyžívám v nejrůznějších sebetrýznících technikách (pití teplého piva, líbání studených žen (pssst)) dal jsem si aktivně jednu ze zkoušek na předtermín. Tím pádem jsem se místo radostného sexuálního bouření s prázdnou flaškou a alkoholických radovánek s plnou flaškou odsoudil k posedávání v Klementinu.

Čtení odborných textů je asi tak stejně zábavná věc, jako poslouchat hádky svých kamarádek, proč je polykání spermatu projevem mužské nadřazenosti a že která toho svého nepolyká, jako by nemilovala. Vždyť láska prochází žaludkem, že. První chvíli se tedy s nadšením vrhnete do listování knížkami, ale asi po dvaceti vteřinách vás přepadne velmi tísnivý pocit, že máte chuť někomu napsat, jestli by neskočil na jednu polykačku (moravský výraz pro kuřecí vývar).

Ale protože ctíte zásady gentlemanství a jste línej vyndavat mobil z kapsy, čtete dál. Mezitím si obdivně prohlížíte dobře šlechtěné Rusky běhající mezi stoly, krásně nastrojené Araby, slintající na objekty běhající mezi stoly, a pomalu vám odkapává slina, klesá hlava i sebevědomí. Čas se zastavuje, hodiny neobíjejí...

Najednou se ale líně se šourající oči zastaví na slově Freud a zvráceně založený člověk okamžitě začne jásat, protože přijde určitě na řadu jedna ze šílených teorií, třeba kterak muži častěji jedí kremrole než ženy, protože jim kremrole podvědomě asociují orální sex s blondýnou. Nadšeně čtete dál, slina na tváři zasychá, čas se rozbíhá, kostelní hodiny odbíjejí pravé poledne. Čtete dál...Freud to začíná rozjíždět, okamžitě jde rovnou na věc, což samozřejmě jako chlap oceníte především. Šílená teorie může začít:
"Mužští psychoanalytici v čele s Freudem "vědecky" zdůvodňovali tzv. kastrační ženský komplex coby následek traumatu holčičky z objevu, že jí chybí penis. Dívka prý touží tento deficit kompenzovat krásou či např. pozdějším porodem chlapce." Tato teorie mi připadá naprosto správná a jsem pro její zavedení ve škole už od první třídy.

Takže tady nehodlám zpochybňovávat tak vzdělaného pána Freuda, ale chtěl jsem se jen přítomných dam zeptat na tohle: Pociťujete na sobě nějaké komplexy z toho, že vám chybí penis?

Tak dlouho chodíš se džbánkem pro pivo, až se vožereš.

O víkendu jsem se po dlouhé době potkal s lidmi, s nimiž mě pojí společné zájmy - koukáme na stejné porno, pijeme stejnou značku piva, líbali jsme se na střední se stejně povolnými dívkami a mimochodem jsme spolu (prej) chodili na gympl. Jeden z kamarádů, jehož jméno, přezdívku, délku penisu i počet partnerek mám na tomhle blogu od jisté doby zakázáno zmiňovat, začal konverzaci docela natvrdo - byl na mysliveckým plese.

Nepředstavujte si fešně oblečené nimrody do zelených kamizol, kterak se hrabalovsky hádají o šípkovou nebo se zelím. Tohle byla vesnická hoňba (ta myslivecká - na zvěř), kde pro celou knajpu uvařil hostinský obamovský guláš (odvozeno od jeho zvláštně tmavého zabarvení) a pak se celá hospoda začala ožírat. Shodou okolností tam jeden z myslivců měl přístroj na měření alkoholu v krvi, což logicky nemohlo nechat lesníky chladnými a okamžitě se jim rozzářila očíčka, jako kdyby spolu viděli kopulovat dva dobře šlechtěné srnečky.

Začaly tedy padat sázky, kdo nadýchá víc. Objednávaly se dvojité, trojité, čtverité i paterité konve lihu, ale nikdo z myslivečků se nemohl přehoupnout přes magickou hranici 2 promile. Zpočátku měli chlapi radost, kolik toho jejich dobře krmená těla vydrží a chválili hostinského za dobře uvařený guláš. Po pár hodinách ale nimrodi znejistěli, protože ať dali dýchnout několika lidem spícím v deliriu pod stolem nebo na stole tancujícímu výherci tomboly, pořád na displeji svítila 1,9. V podezření se okamžitě ocitl kdo jinej než ubohej hosposkej, jemuž denní tržba pokryla roční náklady na provoz šenku.

Vrchní si se smíchem od myslivců vypůjčil ten pekelnej stroj a přečetl jim na zadní etiketě malým písmem napsanou větičku, ze které se nimrodům zatočili péra nejen za kloboukem. "Přístroj měří alkohol v krvi jen do 1,9 promile." Myslivci se podívali na hostinskýho a kdyby mohli chodit, určitě by ho přizabili, ale všichni tak nějak tušili, že bude lepší si dát ještě jednoho ruma na dobrou noc a pak sladce spočinout hlavou na po(b)litém ubrusu.

Ve stáří jsem se učil hrobařem...

Největším mým problémem jsem já. Věta, která z mé alkoholem vypálené hlavy nepochází, ale pod kterou bych se podepsal krví a odeslal rekomando do pekla, ať rychle přiložej pod kotel, že už brzo přijdu.

Protože se v mojí emailové schránce hromadí stížnosti, že se zde objevují jen příspěvky o šukání, chlastu, buddhismu, zoofilii, religionistice a dalších zvrhlostech, rozhodl jsem se tentokrát podělit se s vámi o kousek ze svého duchovního života. Momentálně si krátím dlouhé noci trávené v podmanivé rezervaci zvané Praha čtením Roka kohouta. Upozorňuju, že bylo upozorněno, že tentokrát nepůjde o nic zoofilního. Rok kohouta totiž vychází z čínského horoskopu a je pod tím podepsána Terezka Boučková.

Až doteď jsem hledal svůj smysl života jen v živých tvorech, což není zrovna citově nejbezpečnější způsob, jak v klidu prožít začátek 21. století. Jenže kohoutí strana 46 mi otevřela nové brány poznání:

"Koupil jsem si hrob.
Nechci to poslouchat.
Protože já chci být pohřbený řádně, pěkně celý, do země.
A co je ti do toho, co s tebou bude potom? To už tě přece štvát nebude.
Právě že jo, řekl. Mě to štve už teď.
Cyril si koupil hrob a objednal si na něj (skromný) nápis: Rodina C. Vybral si decentní, vlasově tenká zlatá písmena. Když přišel písmomalířovu práci zaplatit, nápis byl napsaný jinak, hrozně tlustě.
No a? Mě to nedojímá, aspoň z trucu neumřeš!
Tak jsem to reklamoval.
Tys reklamoval svůj hrob?
A dostal jsem slevu.
A nebudeš jednou reklamovat i pohřeb?
Nejdřív jsem musel chodit svůj hrob zalévat a teď si tam zase sám chodím sekat trávu. Hrozně mi to zarůstá..."

Koupit si vlastní hrob je fajn nápad. Třeba přestanu sebe i všechno kolem brát tak smrtelně vážně. Asi bych měl jít napsat Ježíškovi...

Sexuální vyznání

Kamarád, jehož přítelkyně je snem všech mužů, protože jí z hlavy rostou vlasy, na hrudníku má dvě prsa a zadek se jí skládá ze dvou půlek, se mi nedávno svěřil, jak dobře mu to s ní klape v posteli.
"Víš co považuju za vrchol sexuálního pragmatismu?" zeptal se mě a hned si odpověděl: "Když se tě holka zeptá v posteli, kolik dětí bys chtěl mít."
"Cos jí na to řekl?"
"Tohle je vožehavý téma, protože když řekneš, že hodně, může jí to vyděsit, a když řekneš, že žádný, tak jí to může nasrat, že s ní nechceš mít rodinu. Odpověděl jsem něco ve smyslu "S tebou má drahá žádné / klidně sto."

Jenže místo toho, aby žena snů objala mého kamaráda a políbila ho na tvář, tak mu jen pošeptala do ucha, že by měla ráda dvojčata nebo trojčata.
"Proč?" udivil se kamarád i já, protože nám oběma bylo jasné, že jejími křivkami se Věstonická Venuše rozhodně neispirovala a mohlo by to mít pro její pánev neblahé účinky.
"Abych s tebou nemusela spát víc, než je potřeba."

Na vlastní uši jsem slyšel, jak kamarádovo srdce vydalo z hrudi bolestivý skřek, který se nejvíc podobal něčemu jako AUUUUUU.

Jak jen to zpíval Kája Gottů? Když dva se rádi mají, tak v lednu je...

Sladkých šestnáct

"Kolik jsi měl ženskejch?" zeptala se mě nedávno kamarádka, když jsem jí doma skládal postel. Moje zpocené ruce svíraly umělohmotný šroubovák, mužský puch přebil Činy místo slibů (Oldspice) a froté ponožky vypadaly jako boxerský ručník po KO zápase. Romantická atmosféra jako z knížek Daniel Steel.
"Cože?" dělal jsem blbýho.
"No kolik si měl ženskejch?"
"Nemůžeme se bavit třeba o počasí nebo pornu?"
"Mě by to fakt zajímalo, Máro," nedala se odbýt.

Takže jsem utahoval šrouby, v hlavě si procházel celý svůj sexuální život a nakonec ze sebe vypotil jakous takous cifru. Kamarádku to ani moc nepřekvapilo, vlastně na to vůbec nereagovala a hned vyklopila, že když byla ve stádiu hormonálního dospívání, tedy v pubertě, dala si následující předsevzetí:
"Když mi bylo šestnáct," spustila, "tak jsem si řekla, že pokud se vyspím s víc než deseti chlapama, tak si toho desátýho musím vzít za manžela."
"To jsi byla docela chytrá," šrouboval jsem a vymýšlel šroubovaný odpovědi.
"Viď? Akorát teď se začínám nebezpečně rychle přibližovat k tý magický desítce a přemýšlím, jestli tu hranici neposunu."
"Proč?"
"No, jsem zjistila, že se vlastně vůbec nechci vdávat."
"Tak to zvedni na patnáct chlapů. A pak uvidíš."
"No jo, jenže to zase za rok budu řešit co dál. Asi to posunu na dvacet."

Dotáhl jsem poslední šroubek postele a celej upocenej si lehl na matraci. Kamarádka zatím sbírala zbylé součástky, kterých bylo až podezřele moc, ale postel držela.
"Dvacet je hodně, tyvole, to mě pak žádnej nebude chtít."
"Dvacet je dobrý číslo. Je fajn cejtit, že máš ještě velkou rezervu a můžeš si vybrat toho nejlepšího, ne?"
"Asi máš pravdu."

Takže kontrolní otázka zní: Kolik chlapů považujete, dámy, za horní hranici pro vdávání?

Upocený koncert z Balkánu

Dřív jsem si Balkán spojoval jen se sýrem do salátu, vesele se zubícími uprchlíky na BBC a snědými striptérkami, jež pózují v zaprášených pražských uličkách. Dnes se moje východoevropské rozhledy rozšířily o další položku - byl jsem na koncertě Ljiljany Buttler, jakési jugoslávské Mariah Carey. Obtloustlé stvoření s hlasem Jiřího Pomeje a prsami Haliny Pawlovské bylo fascinujícím koncentrátem ženské asexuálnosti a osobnostní podmanivosti.

Ljiljana je totiž žena, která by mohla hrát další Bond-girl, protože její hrudník je jako bio(logická) zbraň hromadného ničení. Kdybych si musel jednou vybrat, jak zemřu, zakroužkoval bych možnost "Zardoušení stádem koz Ljiljany Buttler". I několik desítek smyslně se vlnících žen mi dalo mrknutím oka za pravdu. Je to ale kus, mohl jsem vyčíst z jejich obličeje a přitom bylo jasné, že se mi nedívají mezi nohy, ale obdivně hledí k pódiu.

Jenže já si během koncertu našel svoje favority a překvapivě to nebyla skupinka lesbiček, které si v rohu sálu obdivně ukazovaly nový piercing na místech, kde se muži nervózně drbou, když koukají na fotbal a pijí pivo. Nechtěnou pozornost na sebe totiž strhl holohlavý muž, jehož taneční kreace byly jakoby obšlehnuté z taneční knihy "Jaromír Bosák aneb Stardance mi nezamotalo hlavu ale nohy".

Byl to prostě krásný večer, říkal jsem si, když jsem pisoáru projevoval už po několikáté svoji náklonnost. Jenže v tu chvíli vtrhla na hajzlíky ona holohlavá taneční bestie a namířila si to rovnou do kabinek. Myslel jsem, že se mu ze sebe zvedl žaludek, ale ten člověk hned vyšel ven a v ruce držel roli toaletního papíru a mířil k umyvadlům. Bál jsem se, že nechtěně poznám další balkánský obyčej a pomalu se smiřoval s tím, že si budu muset umýt ruce v toaletní míse, protože umyvadlo bude za chvíli pasováno na latrínu.

Ach jak se ale projevily moje středoevropské předsudky. Ach jak moc se projevila moje alkoholická slabomyslnost. Ten prostý tanečník se jen odebral k zracadlu, aby své štíhloplné tělo pokryl tenkým toaletním papírem a vysušil tak ony rajcovní kapičky mužského potu, které provoněly pánskou odpočinkovou místnost takřka k zblití. Nakonec se na mě ten plešivec hezky usmál a lámanou češtinou mi popřál hezký večer.

Dřív jsem si Balkán spojoval jen se sýrem do salátu, vesele se zubícími uprchlíky na BBC, snědými striptérkami, jež pózují v zaprášených pražských uličkách, a tlustou zpěvačkou Ljiljanou Buttler. Dnes se moje východoevropské rozhledy rozšířily o něco dalšího - poznal jsem, že i mužský pot může znamenat víc než jen koncentrovanou odpornost rodící se po kapičkách v lidském podpaží. A protože nechci být zpoceně patetický, nebudu radši říkat, co jsem na těch záchodech poznal za osvícení... Tak na krásnou zpocenou, a pokud máte upocené připomínky, sem s nima!

Jak jsem se prochlastal k umění

Svých rodičů si vážím už jen pro ten fakt, že mě během dětství, puberty a postpuberty ani neumlátili k smrti, ani nevydědili. Přestože k tomu měli a mají každý týden asi třiadvacet důvodů. Jenže doba je zlá, člověk stárne, šediny přibývají a hlava mého otce, který dříve svým tmavým hárem rajcoval nejednu ženu, začíná připomínat srst knírače. Někde jsem četl, že čím více bílých vlasů na hlavě člověk má, tím větší je jeho náklonnost k jisté duševní slabomyslnosti, což není nic jiného než diplomatický výraz pro pitomost.

Nechci tady veřejně hanit svého otce a ujišťuju, že je stále duševně svěží jako Miloš Zeman po flašce becherovky, jenže věku holt neporučíš. Takže si stáří u něj vybírá daň v podobě sledování vysoce sofistikovaných šedesátiminutových píčovin - tedy českých seriálů. Celá věc dospěla do naprosto kritické fáze, kdy otec přestává rozlišovat mezi seriálovou postavou a hercem a Daně Morávkové už neřekne jinak než Andrea Skálová.

Když jsem po pár týdnech přijel na návštěvu do rodné metropole jižních Čech, ukázalo se, že kritická fáze byla pouze jen rajskou předehrou k tomu, co má následovat. Matka mě uvítala s otevřeným pekáčem - a tím mám na mysli, že upekla kachnu, a otec mě přátelsky objal a zeptal se, co jsem jim z Prahy přivezl.
"Kocovinu," řekl jsem utrápeně a šel se natáhnout.
Pár hodin na to se mě pantáta optal, jak mi je. "Blbě, dneska nechlastám, potřebuju psát," řekl jsem NE domácí pálence, kterou otec hrdě svíral v ruce.
"Jsem myslel, že vy umělci bez pití nic nevytvoříte. Takovej Rubeš musí bejt jedině vopilej, jinak nic nenamaluje," nato on.
Kurva jakej Rubeš? ptal jsem se sám sebe a obdivně vzhlížel k otci v domnění, že se na stará kolena rozhodl studovat umění! Rodič náhle pochopil - "No, ten malíř v Rodinejch poutech, ten maluje jen tehdy, když je vožralej."

Podíval jsem se smutně do otcových očí a měl chuť ho pohladit po bílých vlasech, ale protože tohle chlapi nedělají ani na Nově po desáté hodině večer (pokud tam zrovna nedávají Zkrocenou horu), zeptal jsem se, jestli si s ním můžu dát toho panáka. Nadšeně mi nalil. Zřejmě v domnění, že má doma umělce přesně jako v televizi.