Happy new life

Tohle bude smutný.
Smutný jako prasklej kondom.
Smutný jako oko vystřelený zátkou od šampusu.
Smutný jako veselej klaun.
Smutný jako transexuální blondýna, která má větší třetí nohu než vy.

Ono se říká, že se nemá vstupovat 2x do stejné ženy, tedy řeky. Blbej ten, kdo se vykoupe 3x. Ale amores perros, a to ani nemusíte mít psa, abyste to pochopili. Paradoxní je, že ta karma opravdu funguje. Dělej celej život hajzla a stejně ti bude jednou oplaceno.

Nevzdychám tady, jako bych měl poslední orgasmus svého života, ale spíš žasnu nad svou blonďatou naivitou. Moje peroxidové vnímání ženského světa dostalo totální knock out tvrzením, že nejlíp se holky balí na to, že je pošlete do prdele. To jsem udělal. Sbalil jsem. Nějakou dobu s nima chodíte a pozvete je do limuzíny. Zpozorní. Preventivně se rozejdete. Dáte dohromady. Pozvete je do Paříže, až se za to klišé stydíte jako Jiří Paroubek za svoji ex, ale je to jako byste na ni vybafli nebo ji načapali ve trojice se čtyřma chlapama.

Svět je divnej, lidi v něm ještě víc. Doktoři mi zakazují chlast, protože mi to škodí zdraví. Kafárničky mažou blogy bez varování. Co přijde zítra? Vezmou mi porno, protože erekce mi odčerpává krev z mozku a odumírají mi buňky? V tom případě odcházím s lahví Jacka Danielse do sex shopu a vylezu, až bude Rosenberg prezidentem.

Blízká setkání ukrajinského druha

Kamarádka mi poslala mail, že mě viděla hrát v pornu.
"No a co?" odpověděl jsem jí na to.
"Vypadáš tam jako debil," odepsala a poslala odkaz.

Podle názvu to opravdu vypadalo, že jsem si užil svých patnáct minut pornografické slávy. Fucking Like *** (moje příjmení), jmenovalo se to. Celej natěšenej jsem odklikl, uvelebil se v křesle, zatáhl žaluzie, zapálil vonné svíčky a esenciální svíčky a tantrické svíčky a zapnul lávovou lampu a nestačil se divit.

Na videu se objevil chlapec vychrtlý jako somálskej pes, tváře měl propadlé jako hrudník novorozeněte, pleť bledou jako by se koupal ve vanishi a na nohách nádherné béžové ponožky, které měl poctivě vyhrnuté až po kolena. Ručičky jako dva ostnaté dráty obepínaly stejně půvabnou slečnu, která slovům "fuck" a "ach" a "God" dala svým temným altem nový rozměr.

Nebylo to příjemné shledání se svým internetovým alter-egem. Radši bych byl nařachaný černoch s vyšpulenými rty nebo bázlivý Asiat přivydělávající si v New Yorku roznáškou pizzy (té, na níž dotyčné nikdy nemají peníze a tak to musejí ve své luxusní vile splácet "po svém").

Bohužel mé kořeny sahají kamsi na Ukrajinu, do bytu se zaprášeným gaučem, flekatým kobercem, ušmudlanýma záclonama a holkou, co nemá kam jít, a proto tráví, ehm, své volnočasové aktivity v mé garsoniéře, a kdyby měla sílu a koule, tak by místo zabíjení nudy a času raději oddělala mé ukrajinské já.

Piju s mírou, vím, kde je klitoris a nebiju ženy. Jsem ideální muž?

Přitahují mě růžové věci.
Růžové svetříky (víc než ty šedé).
Popraskaný růžový lak na rukách (víc než ten černý).
Růžoví Floydi.
Růžová vína z Moravy.

Takže když jsem viděl knížku s růžovým obalem, moje volba byla jasná. Už od malinka jsem si listoval knížkama s růžovým přebalem, takže když jsem se před měsícem rozhodoval, jakou si v knihkupectví vyberu, ani chvíli jsem neváhal. Věděl jsem, že každá stránka nebude jako z marcipánu, ale když čtete poctivě, autor to ocení. Esther J. Ending: Po Valentýnu. Voní hezky!

Ta knížka je pěkná prasárna, cosi mezi Bukowskim a Lydií Lunch střihnuté posledním Palahniukem. Asi tak pro představu. Hlavní hrdinka hned v úvodu přiznává, že smilnila se svým bratrem v pozicích, vedle kterých je Kamasutra příručka pro sexuální paralympioniky.

Kromě incestního sexu a jiných záležitostí, které upevňují rodinné vztahy, se hlavní hrdinka marně snaží navázat citový vztah (čti lásku) k muži, s nímž nemá společného jednoho a více rodiče. A když narazí na plavovlasého Holanďana, dopadne to asi takhle:

"Fuke se potil za sporákem, oblečený v bílém triku a džínech...Super vizitka holandského muže, napadlo mě.
Umí vařit, pije s mírou, ví, kde je klitoris, a nebije ženy, představovala jsem si na inzertních stránkách východoevropských novin, a k tomu fotku blonďáka v džínech, jasně bílém tričku se zářivým umělcem filmového herce: jen si spočtěte, jak vyděláte."

Jak si představujete vy inzerát ideálního muže? (otázka není genderově determinována, odpovídat můžou tedy i muži).

Bezva táta

Jít na promoční večírek a nemít promoci už samo o sobě nevěstí nic dobrého. Všichni vaši úspěšnější spolužáci si ukazují diplomy, vzpomínají na usměvavé historky při udělování zápisu z morfologie a lexikologie, chichotají se u známek z literárního myšlení a vy tam sedíte se svým pivem, panákem a smějete se na všechny strany jako z reklamy na THC.

Výhodou promočních večírků je, že během dvou hodin většina zmizí a zůstanou ti, co se chtějí opít a nadobro se rozloučit. A tehdy nastupujete vy, zatím opomíjená osoba večera, jejíž role se pro nadcházející hodiny ukáže být takřka klíčová. Ale o tom až jindy.

Než k tomu ale dojde, vyslechnete si spoustu zhovadilostí a blbostí od lidí, které naštěstí už nikdy neuvidíte. Jeden opilej spolužák barvitě vypráví, jak na dálku adoptoval jednoho černouška z Afriky. Měsíčně mu posílá kolem 500 korun, díky kterým se chlapec vzdělává v místní škole, která přes den slouží ke vzdělávání a v noci v ní chrní dobytek. Tím si samozřejmě získává pozornost nezadaných slečen (ne ten chlapec), které jihnou, vzdychají a oči jim jiskří něžností. Muž si toho je dobře vědom, ale protože je opilý a na odchodu, chce pobavit i naslouchavší muže.

"Moc mu ale nepíšu."
"Proč?" vybafne jedna blondýna.
"No, to se má tak. On se moc dobře neučí."
"Proč?" vybafne druhá blondýna.
"Já mu ty peníze neposílám pravidelně."
"Proč?" vybafne třetí blondýna.
"Protože na to občas zapomenu. To není jen tak mít dítě až v Africe."
"Kolik dopisů jsi mu vlastně napsal?" vyštěknu já.
"Zatím jenom jeden. Nechci ho zbytečně stresovat. Ale on mi píše pravidelně, posílá fotky, na každý teda vypadá trochu jinak, ale připadá mi spokojenej."

Všechny tři blondýny nechápavě kroutily hlavama, muži si prohlíželi nedopité půllitry a onen nezodpovědný otec do sebe obrátil zbytek piva, otřel si hřbetem ruky pusu, usmál se, tleskl rukama a odporoučel se. Inu, s dětma je sranda a s těma africkejma ještě větší. I na dálku.

Našel jsem důvod, proč začít jíst koňský salám

Docházejí peníze, je krize, což znamená, že po vás všichni chtějí víc práce za míň peněz a někteří si to přeberou tak, že vám nezaplatí vůbec. A protože dotovat studium dálkově adoptovanému Ngungovi v Bangladéši a vitaminy pro leguána něco stojí, rozhodl jsem se, že se dám na hazard.

Ruleta je pro trosky, poker pro snoby, automaty pro losery. Oblékl jsem tedy své oblíbené tvídové sako, zašněroval si botasky, zapnul kožený pásek, nasadil pletenou čepici s kšiltem, do náprsní kapsy vložil dva kubánské doutníky vyrobené v Číně, nasedl do autobusu a hodinu se plahočil do Velké Chuchle. Na místních dostizích jsem prohrál 100 kč, utracených 50 kč za pivo a klobásu beru jako výhru.

Cílem bylo ale nasávat. Atmosféru, koňský trus a žokejský pach. Týden nato jsem totiž odjel za tetičkou do Pardubic na Velkou cenu. Jako velký odborník jsem vsadil životní pojistku, stavební spoření, důchodové připojištění a klíčky od svého stříbrného vozu na Sixteen. Když jsem se po závodě hádal v sázkové kanceláři, že důchodcům je snad závodění zakázáno, zavolali na mě ochranku a v ruce mi zbyl jen ušmudlaný tiket, který jsem zmačkal a hodil kamsi...snad směrem, kde Váňa se svým sexy hrbem přebíral od ješitného staříka trofej.

Z takto tristního zážitku jsem se musel opít. Na jídelním stole panelákového bytu mé tety zůstaly jen fleky od piva a slz. Údajně jsem vydával zvuky jako zamilovaný kůň, kterému vezmou klisnu. Protože se se mnou od té doby nikdo nebaví, asi to moc romantické nebylo.

Ráno mě přišla vzbudit čtyřroční neteř. Rozesmátá od od ucha k uchu otevřela okno, a aby mě opravdu dostala z postele, řekla: "Vstávej už, máš na stole pivo!" Pohladil jsem jí po vlasech a dal jí na čelo pusu. Byla to jediná dobrá zpráva, která mě za posledních 48 hodin potkala...

Když knihovnice balí kuchařky

Jestli má někdo potřebu sbalit padesátiletou knihovnici, zde nabízím zaručenou metodu. Odzkoušeno na sobě, k mému neštěstí to funguje.

Vstaňte s depresemi, kocovinou a za poslechu rádia Classic FM. Chvíli koukejte do stropu, pohrdejte sebou samým, uklidňujte se, že to bude zítra lepší a vstaňte. Dělejte dopoledne něco do práce, pak sedněte na autobus a sjeďte si do knihovny půjčit...ehm, knížky.

Vlítněte do místnosti s pokleslým výrazem, bledou tváří a okouzlujícím úsměvem. Všimne si vás jeden ze dvou zaměstnanců knihovny- padesátiletá knihovnice, váš cíl. Právě nastává důležitý krok - předstírat zmateného, nebo nejlépe jím opravdu být. Knihovnice vidí váš vyděšený výraz, probudí se v ní ženské opatrovnické pudy a prostou otázkou: "Co hledáte?" naváže konverzaci a zároveň vás vysvobodí.

Zlomový krok číslo dvě - vaše odpověď. Knihovnice si vás okamžitě zařadila: černá bunda, modré oči, kruhy pod očima, to bude určitě Bukowski, Burroughs, Palahniuk nebo pokud je na tom opravdu špatně tak Vian. Už ukazuje rukou na příslušnou polici, ale vy řeknete něco, čeho budete v následujících dvou minutách hrozně litovat.

"Kde máte kuchařky?"
Knihovnici se rozzáří oči, jako by se zrovna dozvěděla, že pánhůb zrušil menopauzu. Horlivě vás odtáhne do rohu, kde je nápis Gastronomie, kuchařky a bylinky. Mrkne na vás a nechá vás o samotě. Když pak přijdete k výpůjčnímu pultu, jste bez šance, jste lapen.

"Hm, italská kuchyně, tu já přímo zbožňuju."
Nic neříkáte. Je vám trapně. Za ní, za sebe, za knihovnu. Pousmějete se.
"Hm, Domácí kuchařka Rettigové. Co já se z ní navařila."
Polknete, sucho v krku, krev v hlavě, tep vám tluče do spánků, uděláte krok zpět.
"Víte, ale mě tak nebaví vařit ty recepty jen pro sebe."
Slabost v nohou, tma před očima, silné bušení srdce.
"Tak tady to máte, ať se vám to povede!"

Nastává čas, kdy je potřeba převzít roli: "Děkuju, dám vám pak vědět, jak to dopadlo!" křičíte při odchodu. Knihovnice se začervená jako muchomůrka. Jihne. Vracíte jí do pubertálních let. Zároveň si ale musíte přiznat, že flirtujete s padesátiletou ženskou, co by mohla být vaší mámou, a že máte přesně jeden měsíc na to vymyslet, co jí řeknete, až budete muset vrátit ty knížky. Hodně štěstí!

Ježíš je sexy

Potkal jsem oblíbené potulné černoprdelníky, hlásající slovo boží. Proč mladí při slově Ježíš ukazují na obou rukách fuckera? Když jsem se podíval na ty apoštolské trosky, tak mi došlo, že největší překážkou jsou vlastně oni...

Stojí v metrech jako špatné kopie drogových dealerů a kšeftujou s Kristem. Drží ho v ruce v časopisech, na křídovém papíře, ve slovech, větách, odstavcích, článcích. Kokainově bílé obličeje, ruce se jim klepou jako dva vibrátory, brýle nasazené na kořen nosu, skelný oči jakoby napuštěné tekutým dusíkem. Nabízejí lepší zítřky a růžovou budoucnost, sami na sobě ukazují, že realita a přítomnost jsou jako duha bez barvy. Takhle jednou skončíte, rovný charakter, pokřivené tělo, modlete se s námi, anebo proti nám!

Potulné smažky Kristovy, vaťáky a palčáky, hrdí na svou bídu a ošklivost. Ukazují, že být věřící znamená být troska. Mávají křížem jako feťák jehlou. Proč v metrech a ulicích nechodí modelky a nagelovaní kluci, proč nemají bibli v ruce, proč neverbujou do boží armády oni? Proč musí stát u stánku s párky a kebabem seschlá stařena, která vypadá, že z ní někdo brčkem vysál celej život? Proč musí u východu z metra zevlovat žilnatej děda páchnoucí močí a samotou? Proč si církev neobjedná hostesky s letákama v bikinách a nedá sbohem oldschoolu?

Pak člověk někde prohodí, že je věřící a ateisti se na něj sesypou jako Japonci na sushi. Těžko jim to mít za zlé, protože si okamžitě představí sektářský spolek vyšinutých lidí s děsivými úsměvy, co se oblékají jako v roce 1976, usmívají se, jako by měli pod jazykem nonstop LSD a dech jim voní po hašlerkách a dršťkové polívce.

Aby se člověk mohl dotknout nebe, tak se musí nejdřív odrazit od země - takže by církvi neuškodilo být trochu přízemní, udělat house party, doprostřed parketu postavti obrovský neonový kříž a ukázat, že aspoň ten Ježíš byl sexy a měl koule, když se nechal ukřižovat a byl přitom do půl těla nahý.

Igor Chaun je kazišuk

Ten večer nezačal moc dobře. V sauně jsem potkal Igora Chauna, jemuž zřejmě nesvědčí teplota vyšší než 75 stupňů. Po deseti minutách se totiž začal kroutit a špulit chlupatý zadek, jako když se protahuje přestárlá kočka, která se má jít nažrat, ale je dost líná na to, aby se k misce se žrádlem vůbec uráčila dojít.

Konečně taky po dlouhé době zavítala do sauny žena pod 50 let, které říká cosi jako vyholené podpaždí, oholené nohy, oholený klín, ale bohužel tahle dotyčná to brala s tím holením tak vážně, že měla oholenou i hlavu.

Pak jdeme do hospody, kde koukáme, jak si Slavia spletla fotbal s hokejem a prohrála 1:5. A přitom nás obsluhuje asi dvacetiletá dívka, která byla křehká jako skořápka slepičího vajíčka, bledá jako mrtvá nevěsta Tima Burtona, blonďatá jako celá reprezentace Švédska v beachvolejbale dohromady a silná, že v každé ruce unesla pět půl litrů tankové plzně. S kamarádem, stále ještě poznamenaní chaunovským syndromem ze sauny, jsme chvíli přemýšleli, jestli ji někam pozveme.

"To slýchá pořád," říká on.
"Jo, nejtěžší je balit servírku, jsou proti veškerejm kecům imunní."
"Hm."
"Hm."
"Mám nápad," já.
"Jakej?" on.
"Až budeme platit, tak ji nedáme žádný dýško, na to totiž zvyklá není a okamžitě ji to vykolejí."
"Tak jo."

Nakonec jsme jí každej dali dvacet korun extra, usmáli se a poděkovali a šli domů. Znáte to - chlapi, plná huba keců a plná peněženka drobnejch, tohle nikdy nejde dohromady. To ty skutky pak utíkají jako Usain Bolt.