Kolem nás se dějí různé hrůzné věci. Ve Švýcarsku zakazují minarety, ženy mají volební právo, psi mají svoje obchody a kočky kalendář jmen. Ale teď vážně. Kolem mě se dějí opravdu hrůzné různé věci.
Shodou náhod a okolností, přilétlo to drze jako emailový spam, jsem začal číst článek o muži, do kterého se platonicky zamilovala moje kamarádka. Je to člověk, který je pravým opakem mě. Jestli já jsem vložkou, tak on tampónem. Jestli já jsem dvanáctkou, tak on je nealkoholickým pivem. Jestli já jsem šovinistický obšourník, tak on je panic. Jestli já mám třetí nohu multifukční, tak on ji má monofukční (pro méně chápavé - jen na chcaní).
Ano, je panic. Na tom by nebylo nic, nic tak zvláštního, kdyby z toho ten zoufalec nedělal přednost. Je sice roztomilé, když si dívka schová to nejcennější - a tím nemyslím seznam svých bývalých milenců - až na svatební noc, ale pokud se k podobnému heroickému činu, za který by se měly upalovat chlupy na ohanbí, odhodlá muž, je cosi v nepořádku. A erekce to prý není.
Pokud jste se do čerstvého třicátníka, který holduje cyklistice, tanci, třem světovým jazykům a celoživotní masturbaci, právě zamilovaly, mám pro vás, dámy (pánové mají tentokrát smůlu), nepříjemnou zprávu - splněný ideál muže totiž vyžaduje, aby dotyčná byla panna. Přestože teď většině z vás spadla brada až do kabelky, ten nebohý muž pro to má docela racionální zdůvodnění.
Cituji:
"Nikdy bych si nekoupil ojeté auto a podobný je můj nezájem o použité ženy. S velkou nelibostí jsem si nedávno přečetl informaci, že Češky se řadí mezi nejvíce promiskuitní ženy vyspělého světa. Jinak řečeno: hledat ženu v naší malé vlasti = nakupovat v jednom velkém second handu."
No, já sice do sekáče nechodím, ale auto z bazaru mám a nedám na něj dopustit :)
Celý článek toho šílence s panenskou blánou na penisu najdete ZDE.
pondělí 30. listopadu 2009
úterý 24. listopadu 2009
Podolí fiction: historky z podsvětí
Nechtěně jsem objevil způsob, jak nechtěně sbalit ženu, která je nechtěně těhotná.
Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.
Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.
A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.
Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.
I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.
Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.
Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.
Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.
Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.
A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.
Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.
I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.
Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.
Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.
neděle 22. listopadu 2009
Lepší časy asi nepřijdou
Když je s vámi vyjebáno, máte potřebu vyjebávat s ostatními. Změníte optiku. Změníte čočky. Změníte dioptrie. Přestanete hledat ten nadýchaný váček oduševnělosti, která se beztak dokáže během vteřiny spláchnout jako hovno do záchodu. Nemyslím, že všechny budete brát jako chodící vagíny, ale rozhodně s nimi vyzkoušíte radši všechny druhy nonverbální komunikace.
Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.
Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.
A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.
Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.
Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.
A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.
pátek 20. listopadu 2009
Lásko prokletá
Kdyby ta dáma omládla o 30 let a já se ráno probudil o 20 let starší, klekl bych si na svá kolena a vyznal ji lásku prokletou. Když jsem byl na koncertu Hany Hegerové, pochopil jsem, proč někteří mladíci blázní po starých ženských (to, že jsou ke všemu ještě ty dámy bohaté, bych zajíčkům neměl za zlé).
Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.
Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.
A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!
Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.
Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.
A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!
čtvrtek 19. listopadu 2009
Yesmanům odzvonilo
Nerad říkám ne. Asi to souvisí s mojí zálibou v naturalistickém zachycení lidského koitu, kde se pořád křičí Ano, ano, ano!
Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.
A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!
A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)
Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.
A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!
A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)
pondělí 16. listopadu 2009
Zabil jsem Vietnamce, pánové
Začínám mít z Vietnamců větší mindráky než Američani v 70. letech. Chodím několikrát týdně nakupovat do krámku, který nikdy nespí. A obsluha v něm taky ne. Takřka nonstop otevřený kutloch nadopovaný potravinami, které projdou až pár let po vaší smrti, obsluhuje u kasy muž neidentifikovatelného věku. Bledý bude zřejmě od přírody, málomluvný od dětství a protivný je až poslední měsíc.
Pokaždé mám to štěstí, že svojí vietčeštinou zjebe pár ženských, které se v 8 večer přijdou optat, jestli má ještě chleba. Pak uvidí mě, jak nakládám do igelitky lahváče a povietnamsku (mhouřím oči) vybírám z regálů levnou importovanou whisky s ilegálním kolkem. A když jdu platit, usměje se. Pochybnosti o jeho sexuální orientaci bych přeskočil, v jeho pohybu úst do dvou světových stran není nic, co by jakkoliv toužilo po mém rectu.
Nhyuhgovi obstarává zábavu něco úplně jiného. Protože jsem si u něho nikdy nekoupil nic jiného než sklo naplněné větším či menším množství alkoholu, získal zřejmě dojem, že se ničím jiným neživím. Nevím, jak je to s jejich božstvem, ale pokaždé mě při odchodu skoro obřadně pozdravil, zatímco na ostatní "normální" Čechy vytahoval při odchodu napalm.
Bohužel, idylka netrvá věčně, a všechno krásné jednou končí. Dneska jsem si koupil chleba a máslo, a když jsem platil, uslyšel jsem obrovskou ránu, až jsem se lekl. Co to bylo? zajímalo mě. Pak jsem ho ale uviděl, jak tam stojí zlomený. Nhyuhgovi se totiž zboural sen o posledním Čechovi, jehož trávicí akt funguje pouze na pravidelný přísun lihu. A od té doby mě nezdraví. Jen zamumlá, oči sklopené, hlavu ohnutou. Nepomohl ani nejtěžší kalibr - podivuhodný vietnamský likér s blíže nespecifikovaným množstvím alkoholu.
A mně to je líto. Za tu dobu, co k němu chodím, se mezi námi vytvořil takový zvláštní kamarádský vztah. Doufal jsem, že až dá jednou výpověď a otevře si někde v Praze vlastní krámek se zeleninou a alkoholem, pojmenuje ho po mně. Teď je mi jasný, že mám smůlu. Aspoň že o ulici dál otevřeli Vietnamci další obchod. A světe div se, ten prodavač se na mě pořád tak divně usmívá, přestože tam chodím kupovat jen rohlíky.
Pokaždé mám to štěstí, že svojí vietčeštinou zjebe pár ženských, které se v 8 večer přijdou optat, jestli má ještě chleba. Pak uvidí mě, jak nakládám do igelitky lahváče a povietnamsku (mhouřím oči) vybírám z regálů levnou importovanou whisky s ilegálním kolkem. A když jdu platit, usměje se. Pochybnosti o jeho sexuální orientaci bych přeskočil, v jeho pohybu úst do dvou světových stran není nic, co by jakkoliv toužilo po mém rectu.
Nhyuhgovi obstarává zábavu něco úplně jiného. Protože jsem si u něho nikdy nekoupil nic jiného než sklo naplněné větším či menším množství alkoholu, získal zřejmě dojem, že se ničím jiným neživím. Nevím, jak je to s jejich božstvem, ale pokaždé mě při odchodu skoro obřadně pozdravil, zatímco na ostatní "normální" Čechy vytahoval při odchodu napalm.
Bohužel, idylka netrvá věčně, a všechno krásné jednou končí. Dneska jsem si koupil chleba a máslo, a když jsem platil, uslyšel jsem obrovskou ránu, až jsem se lekl. Co to bylo? zajímalo mě. Pak jsem ho ale uviděl, jak tam stojí zlomený. Nhyuhgovi se totiž zboural sen o posledním Čechovi, jehož trávicí akt funguje pouze na pravidelný přísun lihu. A od té doby mě nezdraví. Jen zamumlá, oči sklopené, hlavu ohnutou. Nepomohl ani nejtěžší kalibr - podivuhodný vietnamský likér s blíže nespecifikovaným množstvím alkoholu.
A mně to je líto. Za tu dobu, co k němu chodím, se mezi námi vytvořil takový zvláštní kamarádský vztah. Doufal jsem, že až dá jednou výpověď a otevře si někde v Praze vlastní krámek se zeleninou a alkoholem, pojmenuje ho po mně. Teď je mi jasný, že mám smůlu. Aspoň že o ulici dál otevřeli Vietnamci další obchod. A světe div se, ten prodavač se na mě pořád tak divně usmívá, přestože tam chodím kupovat jen rohlíky.
čtvrtek 12. listopadu 2009
Možná přijde i blondýna
Když muž upadne do deprese, léčí ji buď alkoholem, nebo ženou, jedná-li se o velkou depresi tak alkoholem a ženou.
Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.
Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.
Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.
Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."
V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...
Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.
Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.
Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.
Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."
V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...
sobota 7. listopadu 2009
Flirtování s babičkou vede ke zduřelé prostatě
Seděly tam tři. Dohromady jim bylo 251 let, oči skelnaté, pleť vrásčitou, křečové žíly i na tvářích, vlasy bílé jako vyprané v Arielu, a pohledy upíraly na jediného maskulinního tvora v místnosti - mě.
Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.
Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.
A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!
Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.
Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.
A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!
neděle 1. listopadu 2009
Se Saudkem o fóbiích a suspenzorech
Netušil jsem, že můžu mít něco společného se Saudkem. Ne, (ne)bojte, (ne)jsem jedno z jeho třiceti šesti dětí a radši dávám přednost věkem mladším a tělem slabším ženám. Ale když jsem si dneska ráno pročítal digitální archiv Timesů a poslouchal Hanušovu Koncertantní symfonii pro harfu, varhany, tympány a smyčce, úplnou náhodou jsem zabloudil na odkaz jednoho ryze bulvárního serveru.
"Já v sobě tlumím strach z žen, kterému předchází nenávist," prohlásil tam ten pomatený stařec. "Jsem opilý denně, já ty ženské nemám rád." Je paradoxní, jak se věkem mění vztah k tomu, bez čeho moderní muž nemůže v postmoderní době existovat - bez žen a alkoholu. Saudek prý chlastá, aby se na ženské mohl vůbec podívat.
Takřka o půl století mladší blogger, alkoholik, budoucí dvojtitulovaný vysokoškolák, chovatel leguána, milovník kvalitního porna v nekvalitním rozlišení, sběratel krabiček od sirek, řízkofil, whiskofil, aichmofobik a bývalý profesionální hokejista mající na svém kontě hattrick střelený suspenzorem naopak chlastá proto, aby se na ty ženské nemusel dívat vůbec.
Inu, možnosti využití chlastu jsou bezedné jako ta pověstná láhev a s pokročilým věkem a mnohonásobným otcovstvím získávají úplně jiný, takřka majestátní rozměr. A ty má Saudek přece rád...
"Já v sobě tlumím strach z žen, kterému předchází nenávist," prohlásil tam ten pomatený stařec. "Jsem opilý denně, já ty ženské nemám rád." Je paradoxní, jak se věkem mění vztah k tomu, bez čeho moderní muž nemůže v postmoderní době existovat - bez žen a alkoholu. Saudek prý chlastá, aby se na ženské mohl vůbec podívat.
Takřka o půl století mladší blogger, alkoholik, budoucí dvojtitulovaný vysokoškolák, chovatel leguána, milovník kvalitního porna v nekvalitním rozlišení, sběratel krabiček od sirek, řízkofil, whiskofil, aichmofobik a bývalý profesionální hokejista mající na svém kontě hattrick střelený suspenzorem naopak chlastá proto, aby se na ty ženské nemusel dívat vůbec.
Inu, možnosti využití chlastu jsou bezedné jako ta pověstná láhev a s pokročilým věkem a mnohonásobným otcovstvím získávají úplně jiný, takřka majestátní rozměr. A ty má Saudek přece rád...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)