pondělí 31. března 2008

Už ani ty králíci nejsou to, co bývali

Na Filipíny dorazil Playboy. Zatímco časopis s logem anonymního králíka patří v Evropě i USA za čtyřlístek pro dospělé, Filipínci jsou z jeho obsahu natolik vyplesklý, že si svoje spoluobčanky budou prohlížet jen částečně odhalené. Bůh si to tak žádá.

Svým způsobem ty kluky vopálený chápu, já si Playboy taky nekupuju, páč tuzemský holky beztak nic světovýho neukážou. Nebo že by v Čechách vycházela filipínská verze? Aby se v tom králík vyznal...

neděle 30. března 2008

Po práci legraci

Přímo mě fascinuje druh lidí, kteří navštěvují filmové festivaly. Je jedno jaký, tahle sortička kočuje napříč všemi filmovými městy. Uherským Hradištěm. Karlovými Vary. Prahou. Plzní. Stověžatá si teď užívá filmového Febiofestu a opět se nevyvarovala ozvěn Balkánu, a ty já rád jako spoustu jiných divných věcí.

Zhruba v půlce jednoho srbskýho majstrštyku to přišlo. Sedělo to asi ve třetí řadě ze shora a hlasitě se gebilo. Jeden z hrdinů ve filmu zamrkal očima. Pak znovu a znovu. Dva lidi v sále to natolik pobavilo, že se začali hlasitě a debilně řehnit. Tyhle mameluky, co hledají krásu, duchovno, humor, všemíru nebokurvajánevimco i v těch nejobyčejnějších věcech, potkáte jen na filmových festivalech. Tlemení je pro ně zvrhlej druh exhibicionismu, něco jako veřejná masturbace bez smetany.

Příští týden mě čekají ještě tři filmy a děsí mě představa, že se mi zase někdo začne huhnit za hlavou jen kvůli tomu, že se nějakej celuloidovej strejka nedokáže rozhodnout, jestli se vychčije do pisoáru nebo záchodový mísy.

sobota 29. března 2008

Dvanáctky maj' říz

Rozdávám svoje deprese jak Santa Claus, kdyby měl někdo zájem, udělám vám na duši smutno jak ta nejšpinavější děvka. Tolik na úvod. Opět mě postihla ta přešťastná náhoda a osud mi zkřížil cestu s dvěma stvořeními, tak čistými jako nejdražší koks a tak chytrými jako nejlevnější encyklopedie. Tramvaj č. 7 krájící Prahu od Anděla až po Zahradní město vezla toho času dvě dvanáctky, které, jak už to v tomhle věku evidentně bývá evergreenem, řešily kluky. Kterej se který líbí. Tamten z béčka vypadá jak Novák z céčka, což je teda dost průser, když vezmete v potaz, že Novák je zřejmě pěknej řízek. A jakej je tvůj typ? Skejťák viď? Hm, můj taky.

Visím tam nad nima v zimní bundě, opráskaných koženkách a krásně zastřiženým kastrolem na hlavě a to by v tom byl Rosenberg, aby si mě nevšimly. Hele, ten má velký voči, ježiš podívej se na něj = záchvat smíchu, pak ještě pár neidentifikovatelných skřeků a další salvy smíchu. No počkej a co ten z béčka? Simtě, Ilča mi psala esemesku, že s nim jako chodim, jenže já jí psala, že nechodim, to ti je blbka, já nevím,jak s ní můžeš sedět.

Naštěstí se dámy pak pustily do sebe a můj šarmantní vzhled, který pochválilo nejedno zrcadlo v cízí koupelně, zůstal nedotčen. Jako Novák z béčka...

úterý 25. března 2008

O životem unavených

Jedeš metrem, čteš si knížku, připadáš si navýsost důležitě, držíš se jednou rukou upoceného madla, dopolední idylka že by jeden samou radostí blil. Pak za tebou něco promluví. Něčím dívčím hlasem, jsou dvě, ženské stereo v metru a ty se pořád držíš, houpeš se, ale je po idyle. Za tebou probíhá dialog, kterej člověk nenajde ani v románu.

"Mě ty kluci tak unavujou, já ti jsem úplně vyčerpaná."

To ti nedá, metro se velectěně dovalí do stanice, otočíš se a děkuj matce prozřetelnosti, že se za tu upocenou Madlu držíš, páč to by trefilo i vola. Si tam tak stojí ve dvojici, táhne jim na třináct, tlustý jako Vlastimil z ODS, kontrolujou očima, kdo si jejich životní vyčerpanosti všiml, a jedinej vůl jsi ty... Čekal bys dvě třicítky, kterým Robert Rosenberg otevřel nejen oči a teď jsou v pornografické menopauze, ale tohle...Tahle země holt není pro starý.

neděle 23. března 2008

Ze života otců

Otče?

Ano, dcero?

Můžu se tě na něco zeptat?

Jo, na cokoliv.

Proč máš v ložnici nahou ženu?

Počkej tady, jasný?

Nemá na vagíně žádný ochlupení. Myslíš, že je v pořádku?

Zjistím to…


Californication - Pilot

sobota 22. března 2008

Hrdinové

Říkal si Rambo, kluk jako ty, na krku samopal, nesplnil slib...Navzdory všem venkovským učitelům a rodičům s dětmi jsem vyrazil na alternativu jako svině! John Rambo: Cesta do pekla a zpět! Co na tom, že scénář jako by skoro neexistoval. Co na tom, že Stallone má pořád koule. Co na tom, že znovu nehorázně hlásí:



Zabíjet je stejně snadný jako dejchat.

Žij pro nic, nebo pro něco zemři.

Fuck the world!

Rambo stráví půlku filmu za protiletadlovým kanónem ráže 23 mm, kterým sejme celej armádní pluk a de facto vyřeší občanskou válku v Barmě, aby se pak mohl vrátit na svůj ranč v Arizoně, nebo kde to vlastně jeho ctěný otec chová koně.

Návrat legendy? No, Rocky Balboa byla větší prdel, tam aspoň dostal Stalonne na konci do huby, ale Willis jako John McClane ve Smrtonostné pasti 4 je stále nedostižnej. A zůstane to tak do tý doby, než zase někdo sejme policejním autem vrtulník nebo uhne s desetitunovým náklaďákem raketové střele! Chlapi sobě!

čtvrtek 20. března 2008

Ženy a jejich penisové

Nikoliv dlouhé představení jsem viděl v pražském Divadle v Dlouhé od chorvatského dramatika Miro Gavrana s výstižným názvem Vše o ženách. Téma jasně daný - ženský ve všech svých nelidských i lidských podobách. Ať už se jednalo o senilní osmdesátileté matrony, jejichž jedinými parťáky byli Parkinson a Alzheimer, nebo nevinné školačky (hmmm), jejichž jedinými parťáky byste chtěli být vy (ano i ty Zdendo a Lukášku), jedno měly napříč generačním spektrem společné - chlapa. A přiznám se, že krásnější pointu, která je ve skutečnosti úplně dementní, jsem ještě neviděl - všechny ty zhrzené manželky, které podvádějí, aby mohly být svými kamarádkami podvedeny, zachránil na konci sexy deus ex machina - CHLAP. Je fajn vědět, že penis není jako osmičky zuby už jen aristokratický přežitek.

sobota 15. března 2008

Žižkovský frajeři

Žižkov v jednu hodinu ráno není místem na hraní. Není ani místem na smlouvání s taxikáři. To se vám pak taky může stát, že se odněkud vynoří tlupa solárko milujících čtyřicátníků a lámanou češtinou se vás začne vyptávat: Co chcete. Kam to chcete. Za kolik to chcete. Jestli vám nejebe. Za 150 korun? To mi ho vyndej dvakrát, tyvoe. Vzdorovat ani smlouvat nemůžete, v žilách vám koluje krev v alkoholu, půl litr fernetu si vesele hajá ve všech vašich dutinách a zdálky slyšíte svůj zastřenej hlas, jak se snaží vtipkovat.

Za pět minut se rozrazí dveře, šedé vlasy, zjizvená tvář, kožená bunda, otevře kufr starého mercedesu, vyndá žlutou ceduli Taxi a suše se zeptá: Za 150 do Strašnic? Tak si nasedněte. Za celou cestu nepromluví, zato vám huba mele až hanba a ještě když k tomu přidáte snahu zavděčit se a na odchodu prohodíte spíše formální - Nemáte vizitku, kdybysme chtěli příště jet...? ... kožená bunda zavrže, jizvy na tváři se ještě víc zvýrazní a nemusíte chodit na vejšku, abyste poznali, že každým dalším slovem navíc si koledujete vo pěknej průser...

... a vzpomenete si hned na Fešáka Huberta a jeho žižkoegoismus: Žádnej vršovickej Pepík nebude machrovat na žižkovskýho frajera.

Příště už rozhodně ne...

pátek 14. března 2008

středa 12. března 2008

Vítej na svobodě, kamaráde

Pustili Roberta, ano, 3. března v 17:03 prošel milující manžel a otec od rodiny branami pražské vazební věznice na Ruzyni. Robert k tomu na svých stránkách bez diakritiky, ale o to více emotivně napsal: "Tak tento vikend byl pro me uplne nazapomenutelny!!! Poprve od sveho propusteni jsem ho stravil se svoji zenou a nasim synem Forrestem-Rayanem! Privezli jsme mu nejake nove hracky, ktere jsem s nim hned zacal zkoumat, nejake obleceni (jako zpravnemu motorkari veci od H-D) a proste jsme si uzivali takovou tu krasnou pohodu, ze jsme vsichni spolu."

Zajímalo by mě, o jaké hračky šlo, když je zkoumal i sám Rosenberg, ale to hlavní je konec celého příběhu - hepáč (= happy end, ne herpes) jako z 1. castingu. Tak vítej doma, kamaráde...

pondělí 10. března 2008

Praha: město mrtvých?!

Stará známá pravda: na jednu věc existuje tolik názorů a pohledů, kolik je pih na tváři Táňy Pauhofové. Poznáte to i sami na sobě. Když vás jedna holka sama od sebe začne s láskyplným výrazem ve tváři hladit jednou rukou ve vlasech a druhou rozepínat kalhoty, zatímco jiná vás ledabyle vyloučí z přepravy a její vlak už nikdy nechytíte.

A tohle se nedávno stalo s Prahou. Na jedné straně vysněná idylka, na druhé neonová žumpa kvasící v shnilém odéru vlastní sebezahleděnosti. Ten první případ má na starost mile hloupoučká komedie Hon za svobodou (Chasing Liberty, 2004). Ten druhý nový román Jaroslava Rudiše Potichu.

V tom prvním se milá a hloupoučká Mandy Moore vydává jako dcera amerického prezidenta do Prahy. A tady ze sebe sype hlášky typu Teprve jsem si k Praze přičichla, teď ji chci ochutnat. A prohání se v cukrkandlových kulisách staré Prahy. Naleštěné, vyretušované, omlazené. Korunu tomu nasadí, když se nahá vykoupe ve Vltavě, kterou nazve Dunajem.

Druhý, Rudišův případ je poněkud střízlivější:

"Kvůli turistům se Praha rozpadá ještě víc. Stále rychleji se vyprazdňuje. Co nezničil komunismus a kapitalismus, to dorazí masová turistika. Bez krve a bez mučení si nikdo ničeho nevšimne. Jednou to bude prázdné město z plakátů a turisté se vrhnou někam jinam."

No, bez násilí přiznávám, že bych bral radši Hon za svobodou (bez jakéhokoliv sexuálního podtextu) s Mandy Moore, koupal se s ní v poslední kolekci Adamova roucha v křišťálově čisté Vltavě a Rudišovo Potichu si četl jako antiutopii. Ale to je bohužel jen moje utopie.

středa 5. března 2008

Moudra dne

Sex je veliká věc, jenom když žádný nemáš.

I ta nejodpornější lidská bytost si zaslouží, aby si mohla vytřít prdel.

Mít ženskou, to je práce na plný úvazek. A povolání můžeš mít jen jedno.

Charles Bukowski, alkoholik a spisovatel


úterý 4. března 2008

Líbání je lék

Podle poslední studie vědeckého serveru blesk.cz je líbání tím nejlepším způsobem, jak si upevnit zdraví. Podporuje imunitu. Zabraňuje tvorbě zubního kamene. Snižuje krevní tlak. Ničí hormony stresu. Mírní vnímání bolesti. Čistí dýchací cesty. Působí proti senné rýmě.

Výborně, takže nejenom zakleté princezny a spící růženky vysvobodí echtovej francouzák. Odteď mají vyhráno všichni, kteří trpí poruchou imunity, vysokým krevním tlakem, alergici a astmatici.

Takže až dostanu zápal plic nebo budu mít těžký deprese a potáhne mi z huby, prosím, nedopujte mě prášky a antibiotiky. Jen mě pohlaďte po vlasech a dejte vášnivý polibek. Dost mi tím pomůžete...

pondělí 3. března 2008

Život je pes

Psi mají dobrej život. Dnešní doba jim fandí, snad je to jejich natroublým výrazem ve tváři (až na boxery, bulldogy a podobnou havěť), snad že vás nikdy nepošlou do prdele, ani když je vám opravdu pod psa.

V neděli jsem léčil kocovinu, byl podvečer a první kanál veřejnoprávní televize zrovna vysílal Psí život. O psech. A jejich pánech. Celý pořad by klidně snesl podtitul "Vaše pravidelná dávka emocí", protože tak dojemnou storku jen tak neuvidíte. Vousatý pán vypráví o svém psovi: Že je mu přítelem. Je mu rodinou. Je mu dítětem. Lekl jsem se, že za chvilku empatické moderátorce vpálí do obličeje, že je mu hafan i oddanou milenkou. Místo toho ale vousatý muž šel na rok a půl za katr a pes musel do náhradní rodiny. Jo jo, život není pes, ale občas pěkná svině.