Realita smrdí od hlavy jako Ilona Csáková

Žít v iluzi znamená mít na očích brýle z růžové barvy.
Barvy, kterou milují blondýny a malinkaté princezny.
Barvy, o které zpívá Ilona Csáková.
Barvy, která sluší všem panterům.
Barvy, podle které si jedna přitroublá americká zpěvačka dala umělecké jméno.
Barvy, podle které Floydi postavili Zeď.

A tyto krásné brýle z umělé hmoty mi včera v hospodě sundali hned dva kamarádi. Když jsem začal zaníceně mluvit o tom, jak jsem si pořídil nové klávesy, na které neumím ani notu, ale že mám hroznou chuť se naučit všechny ty klíče od bas a houslí, áčka, béčka, céčka, a protože nejsem žádné déčko i éčka, tak se kamarádka, mimochodem hru v klavír vyučující, natěšeně zaptala, jakou značku jsem si pořídil.

"Casia," říkám.
Zasmála se a řekla, že to je dobrej vtip, ale že jí to fakt zajímá, co jsem si koupil.
"Vždyť ti to říkám, Casia."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
Bledla až byla bílá jako kokain z Darmstadtu.
Následovala litanie slov, nadávek, urážek, ponížení, fyzického i morálního násilí, až jsem se málem rozbrečel. Nakonec se mi omluvila s tím, že si vlastně můžu kdykoliv koupit nové, kvalitnější.
"Ale já je chci mít až do konce života a pak je odkázat své početné rodině."
Bledla.
Bledla.
Bledla.

To samé se opakovalo s tenisovou raketou, kdy se mi zase vysmál ten druhej. Místo blednutí rudl vzteky.

Když jsem pak platil pivo, slyšel jsem, jak vrchní šlape po střepech. Vydávaly řezavé zvuky a hospoda celá zbledla do šedých barev. Podíval jsem se pod stůl a viděl tam svoje krásné růžové brýle. Brýle, kterými jsem postavil The Wall, ale nakonec jsem skončil jako ten růžovej panter. Bylo mi to prostě už všechno ukradený.

Uzel v zadku nemusí být Radim

Zvrácenost lidské fantazie je nekonečná jako chuť žvýkaček Wrigleys. Vezmete si jednu do pusy, žvýkáte, žvýkáte a žvýkáte, až se vám z toho dělají boule v kalhotách.
Každej máme něco, žejo.
Někdo spí rád v ponožkách.
Jinej rád teplý pivo.
Někomu sedí mladší holky.
Jinýmu stojí jen při pohledu na 50+.

Existují ale lidé, kteří se vyskytují ve zvýšené koncentraci v mém okolí, jejichž existenciální choutky by posadily na metafyzickej zadek i Schopenhauera. Když jsem si s kamarádkou vybíral proutěnej koš do koupelny, kde bych mohl chovat svoje hady a krmit je smradlavejma ponožkama, dozvěděl jsem se, že ona hrozně tíhne k provaznictví. To neznamená, že by si ráda vázala uzly nebo se při sexu s oblibou nechala spoutat námořnickým uzlem a za zvuku lodních sirén vplula do přístavu rozkoše.

Celá věc je daleko prozaičtější. Ona totiž trpí neskonalou touhou. "Kousek, kde bydlím, máme krásné provaznictví," spustila nevinně. "A já pokaždé, když jdu kolem, tak dostanu hroznou chuť vejít dovnitř, koupit si ten nejkrásnější provaz a doma se na něm oběsit. Máš to taky?"

Koukal jsem na ní jako chlapeček na rozšlapané lego, a kdybych večer nemusel na Depeche Mode, koukal bych na ní asi doteď. Pak jsem si ale uvědomil, že ono je to vlastně svým zvráceným způsobem romantické. Smrt oběšením je cosi, co má v lidských dějinách stejnou tradici jako anální sex. Obojí praktikovali už ve starém Řecku, a zatímco análu většina nadšeně holduje, tak na ty provazy a zlámané obratle se už jaksi pozapomnělo.

Buďme proto rádi, že v našich lidských řadách existují osobnosti, které nám připomínají, že přestože některé věci se sebou zdánlivě vůbec nesouvisejí, ve skutečnosti jsou tak propojené, až se jednomu strachy sevřou půlky a druhému se hrůzou udělá uzel. A je úplně jedno kde...

Optimista

Čas od času, řekněme tak dvakrát do týdne, mám chuť sbalit všechny svoje věci, polít je benzínem a škrtnout sirkou. Být konečně pro něco zapálenej.
Vzít klíče, hodit je do kanálu.
Mít krušnej život jako hory.
Napsat svojí holce, že měla ve všem pravdu a že si dáme tak na jeden život pauzu. A pak toho do konce druhého života litovat.
Pustit leguána do polí, aby si konečně čuchl k real life.
Sjet autem ze silnice a obejmout ve 100 km/h stoletej dub.
Vypít na ex litr whisky z půllitru.
Koupit si za poslední kilo u Vietnamců tričko, trenky, brejle, ponožky a ještě jim nechat pade díško a utéct někam do lesa. Tam si postavit z větví srub, nechat na střeše vyrůst mech a naučit se rozdělávat oheň. Žít jen z hub, trávy a brouků, čůrat ke stromu a zapomenout na šampaňský a operu.
Nebát si přiznat, že zoofilie bude za pár desítek let legální stejně jako sňatky homosexuálů a chovat se k divočákům jako prase. Odchytit pasoucí se srnku a udělat z jelena paroháče.
A přestat psát na blog, když jsem na dně jako láhev Jamesona na mém stole.

Pojmenuj si svůj majstrstřík!

Chuck Palahniuk je člověk, který mnohým otevřel oči a přitáhl lidi ke čtení a jiným literaturu nadobro zprotivil. Tak by to mělo být. Když na jednu věc existují dva rozdílné názory a nic mezi tím, je to ono! Tím pádem se můžou uklidnit všichni, kterým ženský říkají, že v posteli za nic nestojí, protože pro jiné budou postelovými bohy.

Nová Palahniukova knížka Snuff vypráví poetický příběh o vysloužilé pornoherečce, která chce překonat rekord 600 chlapů naráz, v klidu zemřít a netušit, že jedním ze "šťastlivců" byl i její syn, kterého odložila hned po narození do babyboxu (dřívější eufemismus pro popelnici).
Krásný příběh, který jistě ocení všechny matky a babičky, a ideální dárek k Vánocům.

V knize najdete spoustu užitečných informací z oblasti lidského porna, a protože už teď všichni běžíte do knihkupectví, nebudu tady spoilerovat, přesto bych si pro váhavce dovolil krátkou citaci:

"Bezpečnostní opatření vypůjčené z homosexuálního porna: pod normální růžový kondom dát ještě jeden modrý kondom, takže když vám při anální sexu pták zmodrá, hned víte, že ta vnější vrstva praskla. Alarm!"

V knize se objevují nádherné názvy lehtivých snímků jako Čaroděj ze země Koz, Malá Dořiťka, Pošťák vždycky stříká dvakrát, Doktor živé tágo atd.
Pokleslý humor je stále humor, takže vyhlašuju soutěž, kdo vymyslí ještě originálnější název svého vlastního porna! Výherce získá možnost realizace svého snímku ve filmových ateliérech v Záběhlicích, tedy u mě doma :)

Když jsem šel z hub

Když jsem dneska s kamarádkou scházel z Petřína, vedli jsme debatu, za níž by se nemuseli stydět ani Sofoklés s T. G. Masarykem, kdyby se jednou potkali u piva.
Já: Proč vlastně nechceš být pes?
Ona: Já bych radši byla ryba.
Já: Mně by vadilo, že bych jako ryba neměl žádný nohy, jen pitomý ploutve.
Ona: Hmmm.
Já: A rozhodně bych nechtěl být psem proto, abych se mohl olizovat mezi nohama.
Ona: A to teď neděláš?
Já: Člověk si tam normálně nedosáhne, tos nezkoušela?

(o 5 minut později)

Já: A když teda chodíš ráda na houby, užs někdy našla pravýho hřiba?
Ona: Jasně že jo. To je vlastně zákon logiky - když chodíš celej život do lesa na houby, tak prostě praváka jednou musíš najít.
Já: Hm, to je vlastně, jako kdybys chodila pořád na diskotéku, tak by ses tam podle stejný logiky měla s někým aspoň jednou vyspat.
Ona: No to dá rozum.

Takhle se baví budoucí česká inteligence aneb sofistikovaný dialog plný interkulturních narážek s důrazem na religionistický rozměr křesťanského vlivu mykologických entit uvnitř postmoderního stroboskopu zvaného městský život.

Nemá to kurva cenu

Vévodkyně: Říká se, že nejcennější mezi diamanty jsou ty, jež prošly rukama nejvíc klenotníků
Ferdinand: Podle toho pravidla by kurvy byly drahocenné.

John Webster: Vévodkyně z Malfi

Když se z manželství stane bordel

Když jsem si v práci bral na recenzi španělskej film Deník nymfomanky, těšil jsem se na příjemné intelektuální porno plné filozofických úvah o blahodárných účincích orgasmu. Těšil jsem se na krásné horkokrevné Španělky, které diváka zavedou do svých šatníků, a budou polemizovat o vlivu krajkového prádla na emancipaci ženy.

Místo toho se mi dostalo erotické telenovely, kde se člověk dozví o nymfomanii pouze to, že si ji vymysleli muži, aby se ženy cítily provinile, když překročí hranice. A že být manželkou nebo prostitutkou je vlastně to samé. Atakdále.

Divím se, že mě ten film ani nepohoršil, protože chlapi tam byli ukázaní pouze jako chodící vibrátory, kterými se hlavní hrdinka ukájela, nebo vymydlený žárlivci. A jedinej normální, co se tam za celý film objevil, byl horkosexuální. Možná to bylo tím, že mi navzdory vší nesympatičnosti byla vlastně hlavní hrdinka sympatická - stala se dobrovolně kurtizánou a za svoje potěšení ještě dostávala zaplaceno. Ruku na srdce - tuhle výhodu chlapi nemají, ti za to bohužel musejí platit.

Volební urna není pisoár

Hrozný víkend. Lobotomie mozku alkoholem. Slavit titul není jen tak, děsí mě jen představa, že až budu dodělávat v zimě druhou školu, může mě to stát život.

Vypila se spousta alkoholu. Vykouřilo se hodně doutníků. Zapařilo se na festivalu a o to bolestivější je teď nastoupit do pracovního procesu. Matně si vzpomínám, že jsem byl v pátek i volit. Když jsem si zavolal taxíka, aby mě odvezl kamsi do centra, zbývalo mi pět minut, než přijede. A protože shodou okolností bydlím 123 sekund od volební místnosti, odběhl jsem si zatím odvolit. V tu chvíli jsem měl v těle asi tak 2 promile a na hodinkách 21:55.

Volební komise už měla poctivě zabaleno a čekala jen na úder desáté večerní. Prošedivělý předseda komise těžko hledal slova, když jsem vešel dovnitř a zdvořile pozdravil. "To snad nemyslíte vážně?" odpověděl. S úsměvem jsem mu vysvětloval, že je pořád čas, že to mám za minutu odvolený a že můžou bejt hrdý na to, že jsou jedinou komisí, který přišel volič tři minuty před koncem. "Hm," on na to, "a volební lístky taky nemáte, jak na vás tak koukám, co?"

Za plentou jsem všechny lístky viděl dvojitě a moc si nevzpomínám, koho jsem vlastně zakroužkoval. Chvíli jsem se motal po místnosti a hledal urnu, což jednu z dotyčných velmi pobavilo a zlomyslně čekala, co ještě provedu. Měl jsem chuť říct, co že to vlastně slavím, ale nakonec jsem jim popřál jen dobrou noc a na rozloučenou nechtěně vrazil do dveří. Místo na shledanou jsem slyšel jen pištivý smích a naštvané stařecké bručení. Když mě pak odvážel taxík, vystrčil jsem hlavu z okna a vysmátě zařval: "Tahle země není pro starý!" a cítil se hrozně dobře.

Kopfschmerzen über alles!

Takže dneska večer whisky a doutníky!!! Akorát nevím, jestli mám mít radost (zítřejší a pozítřejší kocoviny bych nepřál ani Jirkovi Paroubkovi). Víkend strávím naložen ve whisky jako tělesné orgány ve formaldehydu.

Dobrou noc, dámy a pánové, jde se kalit!

Jsem dobrej, i když jsem teplej!

Asi jsem už na některý věci starej. Učit se na státnice a po večerech kastrovat nahromaděný stres lahví vína sice funguje krátkodobě, ale po dvou týdnech si tělo zvykne na určitej režim, a když v 9 večer nedostane svoji pravidelnou dávku lihových emocí, tak je nervózní jako třeboňskej kapr o Vánocích.

A do toho ty šílený sny. Hitler, Napoleon, války a rakouské dědictví, OSN, Unie a navrch sen noci svatojánské o mém otci, který mi ve spánku sdělil, že si nemusím dělat nervy ze své homosexuality. Ať se podívám na něj, že je taky teplej a je v životě docela dost úspěšnej. Za to určitě můžou ty hliněný ptáci z Bali.

Ve středu dopoledne se v Šalingradu rozhodne, jak moc se ve středu večer opiju. A hlavně čím. Jestli se podaří, kupuju láhev Jacka Danielse a doutník, sednu si před zrcadlo a celou noc a celý následující den se budu opájet pohledem na sebe, jak úžasný a geniální jsem. Jestli ale zkorumpovaný profesoři nedocení mého génia a zkouška bude připomínat víc norimberskej proces než povídeňský koncert velmocí (mezinárodně-politický humor, haha), tak si za trest koupím tuzemáka a startky a budu se muset celou noc na sebe do zrcadla dívat, jakej jsem loser.

Naschle v příštím životě...