Češi (proti) sobě

Konečně jsem dolouskal román Jiřího Šulce Dva proti říši. Knížka popisuje formou dobrodružné detektivky osudy Gabčíka s Kubišem před plánovaným atentátem na SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha, jeho průběh a smutný epilog v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Četba výborná, moje hluboká rekomandace. Co mě ale dost zarazilo, bylo chování Čechů za protektorátu. Kolaborace, donášení, uprděnost a strach na sebe vzít odpovědnost. Tedy naprosto stejný vlastnosti, který vesele obcují se současnou děvkou zvanou polistopadový vývoj. Národ se nikdy nezmění a jeho "kvalita" a právo na sebeurčení se poznají, až když ho někdo chytne pořádně pod krkem.

Modleme se, aby se něco podobného už neopakovalo, protože česká odhodlanost bránit stát si v ledasčems nezadá s vysloužilou šlapkou. Taky je jí jedno, s kým souloží, hlavně že jí zaplatí.

Poezie: ta děvka pořád žije!

Bez obav, nebudu tady cákat svůj drahocenný literární ejakulát, od toho jsou tu jiné blogy a jiní umělci se svejma střevama a análama. Těma literárníma, samozřejmě. V neděli 25. listopadu proběhlo v experimentálním prostoru Roxy N.O.D. pražské regionální kolo ve Slam Poetry. Vocode? Kradu z oficiální webovek akce: "Slam je soutěž v přednesu poezie. Důraz se klade na poezii a především na její prezentaci. Autoři se tedy zaměřují na to, co sdělují a jak to sdělují."

Jedenáct mužů a dvě růže hozené do kostela se utkali o prosincové finále pořádané v jakémsi Brně (?). Způsob a forma, kterými se snažili zaujmout porotu vybranou z řad sedícího plebsu, občas balancovaly na hranici magořiny, nonsensu, verbálního harakiri a pochopení někdy za třicet sedm let. Kvalita poezie nebyla až tolik rozhodující, hlavně když se to rýmovalo. Každý z "básníků" zvolil netradiční způsob přednesu, někdo vedl dialog pěny a kabátu, jiný se válel na zemi v rytmu THC a s obtížemi předčítal zmačkaný papír s výrazy jako čurák, píča, mrdat, prcat (číst až po 22:00, díky). Ale celý večer pražského kola Slam Poetry 2007 byl inspirující.

Přemýšlel jsem, jak to třeba příští rok vyhrát, a napadla mě parafráze na citát rockerů Michael´s Uncle: "Musíš přednášet poezii tak, že budeš mít prst v prdeli a ještě mrkat na holky."

Půldolar za všechny prachy

Mistr 50 Cent v Praze = mami dej sem litr. T-tfuj Aréna (nebudeme dělat reklamu) plná náctiletejch fracků, čepice s kšiltem vlevo, kšiltovky s čepicí vpravo. Vystál jsem si koncert na balkóně, kde to solidně rezonovalo, až jsem se s pískotem a bolestí uší probudil o dva dny později v odzvučené komoře se sluchátky na kebuli. Pán s bílým pláštěm, chlupatýma rukama a visačkou MUDr. mi pak za odměnu místo lízatka předepsal hezký bílý pilulky. A teď je to na tejden bez fernetků, bez zelenejch a bez točenejch a je to jen na smočenejch zelenejch cigaretkách.

Celej koncert mi za zády s ohlušujícím křikem kolabovala šestnáctiletá lolita, ze předu mě málem smetla dávka decibelů ze střílejících kulometů a Fiftyho chrapláku. To si hned člověk vzpomene na Chucka Palahniuka a tu jeho zvukofílii, ten tichofóbismus. Pecky do uší na plný pecky!

Mediální mrdky

Právě jsem se vrátil z Hradu! I tak nějak se to dá odpálit, ale včera jsem se vrátil jen z jednoho "chřestu" jedné nejmenované zpěvačky ze Slovenska (Misha - pozn. cenzor). Akce neveřejná, uzavřená, pívo čepované zdarma servírované, rauty vařené volně k rozebrání, lidi umytí, načesaní, voňaví, šťastní a sebevědomí jak prezident.
Miška zapěla pět tracků (cca 25 minut), nechala se vysmahnout lavinou blesků a šlus, la ende, finito anebo jak říkají Češi - konec. O podobných akcích si nedělám iluze, je to taková mediální paštika, která se naplácá na tlamu bulváru a televizi, ale vocotadyjakokurvade? Během koncertu dámu nikdo neposlouchal, nechtěně jsem si vyslechl křupanský dialog o pomíjivosti mužského penisu a nakonec to byla Misha, kdo svým zpěvem rušil.

A ještě ke všemu jsem se tam přejedl a bylo mi celou noc špatně.

Cigi Caga Hey!

Romale!!! Tak už mi po pokoji tancuje s pálenkou v ruce a klobásami kolem krku novej Goran Bregović (Karmen With A Happy End). Nic nového pod vybledlým balkánským sluncem, stále ta samá cigánská hopsanda, muzikantsky hezky vošetřená a vyhlazená. Až si někdy posmrknete, kam zmizel ten zasviněnej sound. No jo, progres je progres, žejo.

Ale stejně nic nemá na starou klasiku. Až budu hnít v urně a kremační ohníček bude teskně praskat, tohle chci slyšet na pohřbu!

Domov vyhaslých modelek

Yes! Britská parta Duran Duran aneb DD aka povedl se nám comeback alias produkoval to Justin Timberlake natočila povedenou desku. Fakt. Pořád se jim daří zachovávat tu rozkošně odpornou linku 80. let, ale 21. století nezastavíš a konečně to šlape!

Proč s tím ale otravuju, je titulní singl Falling Down, a hlavně jeho vizuální korzet. Nebudu tady o tom košatě rozprávět, ale rozhodně na to mrkněte. A ruku na srdce - takovejhle domov vysloužilých modelek by se měl někde co nejrychleji otevřít!

Česká RAPublika

Jo! Takhle se to doopravdy jmenuje. Jedná se o připravovaný dokument režiséra Pavla Abraháma a je to jeden z těch inteligentnějších záblesků černé díry zvané český hip hop. Základní koncept je jednoduchej - např. v jedné scéně se partička hop hop hopáků potká s občanským sdružením Slovo a hlas. "To si vzalo za cíl pečovat o kulturu mluveného projevu ve veřejném prostoru. Otázkou bylo, jak rap nakládá s jazykovým dědictvím," vysvětluje rejža a je jasný, že to bude švanda, aneb der Ulk, jak říkají Němci.

Mrkněte do nového REPORTU, tam se dozvíte víc. Je tam moc krááásnej rozhovor (ano, self-promotion je ohavné). Peace!

Vraždění po islandsku

Žít a zemřít na Islandu. To bych nepřál nikomu. Snad by tam mohli deportovat připosránky s diagnózou celoživotní "depka" (kupuju okamžitě lístek do business class), nebo všechny, který nadávají na to zkurvený počasí letošního, barevně vyšňořeného podzimu. Křestní jména jsou tu důležitější než příjmení, všichni si tam lítaj´ naložit zadek do termálních gejzírů a hudební teroristi jezdí očumovat krajinu a nasávat atmosféru země, ze které pochází "severští Radiohead" - Sigur Rós.

Držím v ruce jejich nové dývko Heima. Ne Ondřej. Ne Nuda. Ne Radost. Vyžeňte domácí zvěřinu do sklepa, zalejte si kytky na týden, nakupte si bio vody, rozejděte se se svojí holkou/klukem/hermafroditem a pusťte si Sigur Rós.

Na dí ví dí uvidíte, jak kapela projela končiny Islandu, hrála pod širým nebem v přírodě a nikoho neotravovala se vstupným. Podtitul koncertů nejspíš zněl: sebevraždy povoleny. Jestli vám je teď v listopadu šoufl, nebuďte suchaři a dokurvěte si náladu ještě víc.

Hip Hap Hop

Ještě mi duní hlava. Z fernetů. Ze zvuku. Z kila ženskejch. Z tuny nádhernejch frajerů a z jednoho východoevropana, kterej mi chtěl non-verbálně vysvětlit, že mu budím kámoše. Ležel mi totiž hlavou na rameni a spokojeně chrněl (ten jeho kámoš). Pičus se vždycky najde.
Včera jsem byl po půl roce na hiphopový akci. Ta komunita se během pár let dost změnila. Laik žasne, odborník se diví. Já nechápal.
V Abatonu křtila slovenská parta Kontrafatk nové CD Bozk Na Rozlučku. Přeplněnej klub, spousta náctiletejch s mobilem dražším než můj notebook a na ramenou jim visela trička XXXXL (ti nejdrsnější). Se svým "elkem" jsem si připadal jak nýmand.

Kontrafakt zajebali. Fakt profi show, silný tracky, spousta potu a na pódium si dotáhli pornoherečku Silvii Saint (ta fešanda na fotce) . Měla na sobě sexy sukýnku a v obličeji výraz osmnáctileté pipky. Seklo jí to. Jo, jasně, pořád jsem civěl na ní, a ne na ty dva alfa samce s mikrofonem v ruce. Jeden byl ověšenej řetězem ze zlata. Prej je pravej, aspoň mi to tvrdil, když jsme spolu dělali před koncertem rozhovor. Čekal bych hovádko, ale chalani to mají v hlavě fakt srovnaný. Což se nedá říct o náctiletejch slečnách s tupým úsměvem na make-upu, které nadšeně tleskají do rytmů rýmů:

Říkám OK, jedna luxuje, druhá žehlí
třetí mi myje nohy,
čtvrtá mi ho kouří
pátá je ta pravá a s tou chci být...

Orion - Chci slyšet svý jméno

Aspoň že to má šťastnej konec...