Mám rád načančané čokovoko

Abych dokázal, že jsem ta pravá mediální mrdka, přijal jsem pozvání svého felly, který každý čtvrtek moderuje hudební pořad na jednom internetovém rádiu. Jsem člověk plachý - cizím slečnám zásadně vykám, na porno se dívám jen se schovanou rukou v kalhotech a self-promotion ve sdělovacích prostředcích se obloukem vyhýbám jako Agáta Hanychová knihovně. Dodneška s bolestí v břiše vzpomínám na natáčení Ladí neladí pro Českou televizi, kam si mě moderátoři pozvali s dobrým úmyslem, že jim sdělím něco erudovaného, ale já tehdy za večer propil honorář na baru a balil servírku na to, jaká jsem to pražská borec a mával jí dvoutisícovkou před xichtem.

Rádiové odpanění jsem tedy nechtěl podcenit. Umyl jsem si nohy, zastříhl chloupky v nose, vyměnil spodní prádlo, zarecitoval si pro uklidnění Vladimíra Holana a zbytek ponechal na účinku konopného listu a chmelového extraktu. Povedlo se. Ve studiu panovala uvolněná nálada a tím nemám na mysli, že jsem zdejšího moderátora uvolňoval mrštnými pohyby jazyka pod stolem. Když se mě pánové zeptali, co bych jim jako člověk hudbu znalý doporučil, neváhal jsem pochcat svou pověst v přímém přenosu tím, že jsem je nechal zahrát kapelu Čokovoko. Zprvu moc nechápali, ale zhruba po dvou minutách upadli do mdlob a vydávali ze sebe hrozivé skřeky, které nejvíce připomínaly blažený smích.

A když do podzemního bytu, kde je každou minutu slyšet projíždějící metro - tedy do studia - vešla šukézně načančaná posluchačka, Čokovoko celou situaci nepřímo komentovaly takto:

Je mi osmnáct, jsem poslední panna ve třídě / ať už to konečně přijde.
Je mi dvacet, přišla jsem o věneček / s kartáčkem na zuby vymetla si potrubí.
Je mi dvacet jedna, ještě nemám kluka / s kartáčkem na zuby jsem furt jedna ruka.
Je mi dvacet šest, na díze byl inženýr / zbyl mi z toho suvenýr můj syn Vladimír.

A slečna se jen smála, až z toho moderátora za šulina popadala a jestli neumřela, tak se směje dodnes...