Sagvan Tofi vtipkuje s kozou Katky Brožové

Původně jsem chtěl napsat esej o osmé epištole apoštola Pavla ve svévolné interpretaci podnapilých ateistů, ale zasáhl osud - moje babička. Bábinka je žena s vlasy bílými jako kravské mléko, která neustále glosuje své okolí vtipy, za něž by dostal Sagvan Tofi ve svém nováckém pseudopořadu cenu TýTý.

A protože mám dneska rozkošný horoskop, který praví, že Merkur a Slunce vám dávají tolik příležitostí cítit se svobodně (poznali jste správně, jsem vodnář, ale na světě se dějou i horší věci), rozhodl jsem se osvobodit svou mysl jako pravý stoik a usedl vedle zralé ženy před televizní obrazovku. Běžela zrovna čtvrtá řada Pojišťovny štěstí a.k.a. večerníčku pro dospělé, alis porna pro impotenty, neboli komiksu pro důchodce; bo tomu říkejme (s)prostě jen seriál.

Všehovšudy jsem viděl asi jen dva díly (každý v mládí hřešil po svém), ale babička - žena činu, křížovek a seriálů - mi během minuty udělala krátký diskurz. Musím uznat, že jsem viděl i blbější pořady, ale tohle konstatování je ovlivněno lahví stolního vína pochybné kvality, které jsem během "Felliniho noci" spotřeboval. A pak že pud sebezáchovy neexistuje!

Co mě ale šokovalo, nebyly herecké výkony a kozy Katky Brožové, ale samotná bábinka. Ta na konci dílu, během kterého Kotek zbouchl po měsíci chození nějakou rajdu, šéf si vzal třikrát rozvedenou sekretářku a Brožová sbalila zvěrolékaře na svoji nemocnou kozu (tentokrát mečela, měla vemeno a spolkla dudlík - šlo totiž o živou kozu), tak ta plavovlasá žena se zelenýma očima a zlatým křížkem na hrudi řekla, že se tam dneska stalo úplný hovno. Holt starou generaci už jen tak něco nerozhází...

Létající číšník přišel o panictví

Žiju. Tedy aspoň myslím. Seskok padákem byl něco jako první sex, akorát trval o pár minut déle. Nejdřív jsem pociťoval příjemný pocit v podbříšku, o který jsem ale přišel hned po nástupu do letadla. Na letiště mě doprovázeli dárci mého života (= rodiče) a ctěná sestra, kterou jsem na místě ukecal, aby se přidala ke mně. A přidala. A skočila. A ráda!

V aeroplánu došlo na klasické parašutické vtipy: "Kolik seskoků už máte za sebou?" ptala se sestra iniciativně instruktora. "Tohle je můj první. Přišel jsem sem rovnou z pracáku a docela jsem se jim líbil, tak mě vzali." Hahaha.

Skákali jsme ze 4 kilometrů. Pěšky byste to šli asi tři hodiny, volným pádem to urazíte za minutu. Huba mi v tom větru plandala jako vysloužilé pornoherečce a při dopadu mě bolely kyčle jako blondýnu po celonoční swingers párty.

Ale jak vyprávěl sympatický číšník v podání Pepíčka Abrahámů ve filmu Vrchní, prchni: s klidem v srdéčku mohu říct - BYL JSEM V ŽITĚ.

Plachtící lopuch padák nikdy nenahradí

Asi jsem se zbláznil. V pátek mě čeká tandemový seskok padákem. To je takový roztomilý adrenalinový zážitek, během kterého se podíváte dvouplošníkem do výšky čtyř kilometrů, pak vyskočíte a necelou minutu plachtíte vzduchem jako osmdesátikilové pírko. Údajně se platí až po seskoku. Asi mají strach, že by je mrtví skokani pronásledovali ve snech s modelem letadýlka v ruce.

Kdybych byl magor, napsal bych něco v tom smyslu, že muži pociťují stále silnější potřebu něco si dokazovat. A to nemám na mysli Vlastíka Tlustého a jeho bublinkové lázně. Lidstvo za těch několik století urazilo obrovský krok. Dřív chlap vstal, udělal ženě dítě, vyšel z jeskyně a odcupital s lopuchem na ohanbí lovit mamuty. Teď chlap ráno vstane, podívá se na manželku a radši znovu usne.

Mamuti jsou namražený v regálech obchodů, děti hajají uložené ve zkumavkách spermobanky a lopuchy pěstují důchodci na zahrádce. Takže mužský rod jen přežívá z jakési folklorní nutnosti a jediné, jak na sebe může upozornit, je skočit ze čtyř kilometrů a ještě za to platit.

Nijak se nelituju a už vůbec nemám potřebu lovit mamuty a strachovat se, aby mi vítr neodfoukl čerstvě utržený lopuch. Jen jsem chtěl říct, že se na ten seskok padákem docela těším:)

Láska z pornočasopisu

Celý víkend se nesl v tom, že se mi konečně podařilo ztopořit penis jménem kultura a po celé dva dny jsem z něho mohl bezstarostně sát. O World Press Photo zmínka padla, ale nejen fotografií je platící divák živ. Další na řadu přišel film René. Časosběrný dokument Helenky Třeštíkové vypráví o jednom roztomilém pánovi, který svůj volný čas tráví ve vězení a na místních hajzlíkách sepisuje knížky. Snažil jsem zapamatovat několik citátů, ale lihové lézy na mém mozku zachytily jen fragmenty typu: Bůh neexistuje, vzal si dovolenou a čte si porno (nebo tak nějak).

René je jako špatná postavička z románového bestselleru (teď nemám na mysli knížky Michala Viewegha). Nejenže vykrade byt samotné režisérky a čmajzne jí digitální kameru, kterou mu Helenka v dobré víře svěří. Ale nedaří se mu navázat ani "kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami," jak LÁSKU charakterizuje vždy geniální wikipedia. Svou milou najde jednou vyfocenou, kterak zfetovaná ukazuje světu na obdiv (údajně) osmý div světa v jednom pornočasopisu (název se mi nepodařilo rozluštit, ale Náruživá mláďata to nejsou).

Jo, je to smutnej biják, ale brečet po něm nebudete. Jen si sobecky pohladíte svoje ego a do ouška si zašeptáte, že na tom nejste vůbec špatně. Že ten váš zkurvenej život je ve skutečnosti pořádný terno!

Světová trapnost bez pointy

Nemám rád slovo world.
Nemám rád slovo press.
Nemám rád slovo photo.
Snad proto jsem šel na letošní ročník World Press Photo do pražského Karolina, abych se podíval, jak to vlastně v tom světě očima fotoreporérů vypadá. Na jednu stranu je uklidňující, že planetou už moc nehýbe porno a jiné vznešenosti. Teď stačí nafotit oběti sexuálního zneužívání a místo, kde k situaci zvané "nechceš-si-chlapečku-ten-bonbónek-vycucat-radši-na-záchodě" vlastně došlo.



Dneska už stačí vzít si zrcadlovku a jet do Afghánistánu, Iráku a jiných turisticky oblíbených destinací, do nichž se vyplatí koupit si raději jednosměrnou letenku. Pak stačí nafotit kaluže krve, urvané nohy, uřvané obličeje a jiná zátiší a ve skrytu pokurvené dušičky se modlit, aby mi při tom neustřelil nějakej macho generál pracně študovanou hlavu. Sice vám ve všech mediálních bichlích vtloukají do mozkovny, že focená skutečnost je vždycky zkreslující a že ve skutečnosti ten náš svět není až zase v takový prdeli a všechno je tedy jen subjektivní, ale to se dá říct o všem. I o tomhle pseudočlánku, kterej místo vtipné pointy vyšumí naprosto trapně do ztracena pomocí nejlacinějších symbolů, a to tří tlustě zvýrazněných teček ...

Star Wars: Chlupy útočí, aneb naděje pro amazonský prales existuje

Dospěl jsem. Dneska u holiče. Konečně! Od puberty trpím exotickou nemocí (údajně nedostatek testosteronu, ale já o tom vím svoje;), kvůli které se holím jen jednou za dvacet dní (tam nahoře) a moje hruď připomíná prdýlku blonďaté lolitky. Zvykl jsem si na to, stejně jako na primitivní narážky od svých orangutaních kamarádů, jejichž pupík připomíná miniaturu amazonského pralesa v měřítku 1: 12500000.

Jenže dneska - jdu si k holiči a na konci stříhání mi kadeřnice řekne jednu z nejkrásnějších vět, co může žena čtyřiadvacetiletému chlapci bez chlupů říct - Ještě vám vezmu strojkem ty chloupky na krku. Spousta lidí v mém věku by se urazila a tu nehezkou ženu s dobrým srdcem poslala do prdele, ale já jí dal dvacet korun dýško. A že zase brzy přijdu.

Strojek na odstraňování chloupků na krku je totiž pro mě symbolem dospělosti. Pamatuju časy, kdy jsem s otcem chodíval k závodnímu holičovi, a zatímco tátovi celou dobu lítaly z krku chuchvalce chlupů a elektrický strojek se tou námahou pomalu uvařil, u mě si kadeřník vystačil jen s tupými nůžkami a zlámaným hřebenem. Doba to byla opravdu krutá.

Jenže dneska je všechno jinak, přepište historii a dejte nabít všechny strojky světa! Asi nikdy nebudu vypadat jako Chewbacca z Hvězdných válek, ale svému strništi nabídnu důstojné útočiště. A k tomu mi dopomáhej všemohoucí (testosteron). Amen.

Mádlův osmipivák

Lidi si mě často pletou s Jirkou Mádlem. To je ten kluk, kterého milovaly všechny holky ve Snowboarďácích a kterej si vrznul s nejlepší klisnou v Rafťácích. To jen tak na úvod.

Ten maník mi ale dělá ze života peklo. Jdu si jednou takhle na svoje oblíbené osmipivo do gentlemanského nonstopu na Andělu a moc sympatická servírka, o níž bych se ten večer rád dozvěděl něco víc (třeba jestli dává přednost četbě Shakespeara v překladu od Saudka nebo Hilského) se na mě pořád nadrženě hihňá. Po třetím pivu jí to nedá a zeptá se mě, jestli nejsem náhodou ten herec. Ten Mádl. Kazím jí večerní šichtu a říkám, že naštěstí ne. "To je škoda, ale podle mě jste to vy," nevzdává to.

Jedu si takhle jednou vlakem Českých drah (ano, miluju adrenalinové sporty) a při "mimořádném" zpoždění soupravy někde v polích mezi Benešovem a Stránčicemi vběhne do kupé malinkatý dítě a začne na mě ukazovat prstíkem a smát se mi. Mám děti rád, ponižující smích přijímám a dělám, že toho chlapečka, co mi šlape na nohy, nevidím, neslyším a ani necítím.

Jenže. Šest vteřin nato ho přijde srovnat pětadvacetiletá mamina, jejíž prsy by mohly sloužit na katedře sexuologie jako výstavní exponáty (čistě pro vědecké účely, žejo). A kouká na mě. A směje se na mě. A pořád se do toho kupé vrací. A dítě řve. A ona ho plácá po zadku. A dítě řve ještě víc. A vlak stojí. A ona na mě mrkne. A dítě běhá po kupé a hraje si na Boing 747. A mamina se na mě znovu podívá. A pak to přijde. "Nejste vy náhodou ten Mádl?"

Kondom tomu všemu nasadila slečna mému klínu nejbližší, když ve chvíli, kdy je muž opravdu mužem, řekla do černočerné tmy: "Hele, ale ty vopravdu vypadáš jako Mádl." A vzápětí mi dala vášnivou pusu.
No, jak nad tím teď přemýšlím, dalo by se toho slušně zneužít. Sice všude „vtipně“ hlásím, že Mádl je podobnej mně a ne já jemu, ale uvažuju, že si to možná na jeden večer s Jirkou prohodíme. Hmm, úplně jsem z toho dostal chuť na jedno andělské osmipivo se soukromou recitací Macbetha...

Šukézní lihobraní s Esterkou

To, že alkohol v malých dávkách pomáhá a ve velkých léčí, je pravda stará jako moje babička (bůh žehnej jejímu věku). Protože jsem se v poslední době necítil dobře a ani porno mi už neposkytovalo potřebné duchovní rozptýlení, jal jsem se tento víkend ožírat. Samotný proces lihové léčby není kdovíjak zajímavý, i když zabral podstatnou část pátku a soboty.

Daleko zajímavější byla moje zoufalá snaha vystřízlivět ve tři hodiny ráno před obrazovkou České televize. Doufal jsem, že budou reprizovat Bludiště, což je mimochodem po dětském AZ kvizu jedinej pořad, kde jsou mi deváťáci rovným soupeřem. Nestalo se a nastoupil kalibr ratatatatatata rychlejší než kalašnikov v rukou mírumilovného Gruzínce.

Pošťák Ondřej. Esterka. Dojetí. Slzy. Moudřejší z vás už správně uhodli pointu – vystřízlivěl jsem. Pošta pro tebe je totiž ten nejlepší antiethanol, co si jen dovedete představit. Chytl jsem zrovna scénku, kde se invalidní důchodce snažil sejít se svým bráchou, který si myslel, že jeho sourozenec je už několik let po smrti (programový ředitel ČT bude asi slušnej řízek).

Když jsem usínal v koženém křesle, uvědomil jsem si, že Esterka je velmi vnímavá žena. Její chápavá tvář, psí oči a kaštanově hnědé vlasy ulíznuté na rajcovní patku mě zajímaly daleko víc než historky toho děduly. A to prosím pěkně nejsem žádnej cynik.

Příště udělám své babičce – věrné fanynce Pošty pro tebe – radost. Budu se dívat společně s ní. Jí budou dojímat zmařené lidské osudy a nenaplněné sny a mě naopak Esterčiny upnuté džíny a kypré prsy, důmyslně schované pod růžovoučkým svetříkem. Jen pořád nechápu, pro koho tam je ten magor pošťák Ondřej…vy ano, dámy?

Romantická kniha

Současné světové spisovatelky odmítám číst už ze zásady. Buď píšou o feminismu otevřeně, nebo píšou o feminismu skrytě. Nedalo mi ale nekoupit si růžovou knížku od Nancy Huston, na jejímž přebalu je nádherná blonďatá holčička (až dospěje, prasácké brány internetu se jí naplno rozevřou).

Zpátky k Nancy. Dodneška jsem si myslel, že trpím chronicky zvrácenými představami pouze já a asi dalších 5390 lidí sledujících stránky www.zvraceny.cz. Teď k nám přibyla i Nancy. Začátek její knížky vypráví o šestiletém junákovi s extrémně vyvinutou inteligencí. Ta mu mimo jiné umožňuje poznávat krásy pravidelné masturbace a zároveň otevírat webové stránky s obsahem, mírně řečeno, kurevsky prasáckým. Chlapečka vzrušují výjevy z Iráku nebo věznice Abú Ghraib a při pohledu na mrtvá a rozřezaná těla spojeneckých vojáků se mu vždy nalije penis krví.

Jak to v praxi vypadá, vypoví nejlépe krátká ukázka, kterou odcituju ze strany 38.

"Po školce si vytáhnu na verandu svoje playmobily, nahážu je na sebe, udělám z nich pyramidu jako v Abú Ghraibu, pustím do paňáků elektřinu a nutím je šoustat a supět a honit si ho přede mnou a posmívám se jim a chechtám se jako Lynndie Englandová."

Jinými slovy - jestli hledáte vhodný dárek pro svou milou, Rodová znamení od Nancy Huston ji rozhodně nažhavý natolik, že mateřství začne považovat za jediný smysl svého života.

Zvířecí sado maso

Zemřel mi leguán do hrobu dán, sirota po něm zůstal, chtělo se mi zvolat po jeho nedávné prohlídce u zvěrodoktora. Mitch, jak sofistikovaně přezdívám svého zeleného fellu, totiž dostal zácpu a nemohl si týden dojít tam, kam jednou musí i královští leguáni. Načež musel být hospitalizován. Zní to absurdně, ale když otec vytahoval peněženku s cílem uhradit lékařský zákrok, s láskou vzpomínal na symbolické Julínkovné u zubaře.

Daleko děsivější než obsah Mitchových střev ale bylo zjištění, že leguán není ve skutečnosti leguán, ale je to leguání bitch. Prostě leguánka. Zvířecí gynekolog udělal důkladné prošetření a potvrdil moje dřívější domněnky.

Mám tedy doma zelenou samici, která mě pokaždé, když ji vezmu za tlapku a snažím se navázat důvěrnější vztah, tak mě pokaždé jebne ocasem po ruce a jako bonus přidá škrábanec svým pařátem. Někdo by řekl, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Tady ale půjde jen o čistý, pudový chtíč.

Napadá mě jediné řešení, jak zažehnat náhlou krizi našeho pětiletého vztahu. Musím zajít do zverimexu a optat se, jestli nemají ještěří pouta a bičík... Odměna bude, ehm, bolestivá... ale co bych pro svoji domácí mazlinku neudělal, žejo.

Kluci nepláčou

Moudro dne:

Pro ješitné ego mužské neexistuje nic rajcovnějšího, než když mu po kvalitně odvedeném 74 sekundovém sexu holka řekne, že by si přála býti klukem.

Zelené peklo

Strana zelených je svým způsobem zajímavá partaj. Soubor lesníků, nimrodů, ekologických levičáků, zhrzených pravičáků a jednoho špatného májového herce chystá do krajských voleb vytáhnout na voliče biologickou zbraň. Už o víkendovém sjezdu strana předvedla, že někteří členové mají podivný smysl pro politickou odpovědnost, lihová one-man show pana Šlechty bude jistě vděčným tématem politologických dizertačních prací (video ZDE).

Přesně 16. září ale zažije ostravské Masarykovo náměstí zelenou apokalypsu, jíž bude fírerovat jistý Ladislav Koval, boss tamní kandidátky. A že to mají zelení v hlavě srovnané trochu jinak než většina z nás, dokazuje i fakt, že Koval představí hiphopový projekt Žabí orchestr. Žáby rozjedou v Ostravě rapovou show, v níž budou dávat respekt kytičkám a lučním kobylkám. Penis se mi scvrkává při pomyšlení, jak asi bude naživo znít tahle nazelenalá dětská rýmovačka:

Zvířátka jsou kamarádi
Nečuráme na kapradí

Pojďte šetřit energií
Obaly ať samy hnijí

No, sofistikovanější text by vymyslel i Keňan po měsíci v Praze. A to jsem u volební urny ve slabé chvilce přemýšlel, že tu Bursíkovu partaj budu ze srandy volit. Teď to ale vypadá, že daleko většími recesisty jsou sami zelení.

Tleskejte, odcházím

Netušil jsem, že jde spát několik dní tři hodiny denně, vypít neznámé množství alkoholu, chodit deset kilometrů v orvaných Vanskách a ještě rozesmívat blonďatou spolužačku obscénními vtipy.
Jde to. Sice se mi teď klepou ruce, jako bych měl Parkinsona, bolí mě hlava, IQ mi kleslo o 43 bodů a moje sexuální aktivita a chuť se dostaly do záporných hodnot.

Jinými slovy, vysokoškolská exkurze za krásami a hrůzami českomoravské vrchoviny se mi velmi líbila. Víc až jindy, musím vystřízlivět a omluvit se půlce třídy za své anti-Oldřich Nový chování.

Agent, který mě vojel

Můj děda je jako ostatní dědové člověk starý a moudrý. Jakkoliv bych ho za jeho svazácké smýšlení nakopal do řitě, jedno se mu oproti ostatním komunistům upřít nedá – jde s dobou.Tím ale nemám na mysli, že by mu v parádním pokoji visel zarámovaný portrét Milady Horákové.

Co mě fascinuje, je jeho digitální vztah s mobilem. Stejně jako puberťáci totiž píše rád SMS. Rozluštit jeho „newspeak“ je ale asi stejně lehké, jako vysvětlit dvouročnímu chlapečkovi / holčičce, odkud že to čáp nosí ty děti. Takže když jsem dědovi, který mi po návštěvě Slovenska přivezl pět litrů domácího medu a.k.a. bio medu a.k.a. nevimjaktosakravšechnosním, napsal: „Dedo, diky za med. Marek“, odpověděl mi za pět minut šifrou: „N.Z.M.N.D.“

Vypadá to, jako by byl v odboji proti kapitalismu a zhoubné demokracii a měl napíchnutou Nokii, a nebo mi prostě jen něco naznačuje. Protože když s vámi začne vlastní rodina komunikovat v kódech, zřejmě tady není (někdo) něco KVP neboli kurňa v pořádku.