Hudební drbárna

Do nové Madonny se prej musíte prokousat, dočtete se v recenzích. Není to deska na první dobrou, píše se v recenzích. Svět se prostě mění, říkají vám všichni. A vy jen nechápavě vrtíte makovicí, co to s sebou všechno přináší. Když si pustím novou desku Portishead, dá to safriš zabrat, aby jeden i druhej pochopil, co tím ten třetí chtěl říct, jenže pak bingo a čumíte hudebnímu matrixu přímo do prdele.

Nikdy bych ale nevěřil tomu, že se dožiju doby, kdy mainstreamová roztažnožka začne s urban-popovými producenty vytvářet něco, co bude údajně vyžadovat dumavější poslech. Paradoxní je, že novým a mimořádně výborným Portishead tohle dávají sežrat i s octem, cibulí a chlazenou desítkou. A Madonnu za to drbou za ouškem a říkají jí, jak je šikovná. Svět se prostě mění...

O štěstí

Štěstí má mnoho podob, hlásá jedno nešťastné klišé, ale je tomu tak. Někomu udělá radost krásně teplé pivo, jinému studená ženská. Jsme přece lidi. Mně se dneska taky poštěstilo, když jsem ve svém oblíbeném supermarketu, kde vás na každém kroku fízluje nenápadná ochranka v civilu, znovu uzřel svého oblíbeného pokladního.

Většinou se tam padesátikorunynahodinu obracej po měsíci jako dobře naložená tlačenka a už jsem si pomalu začínal myslet, že je to případ i... říkejme mu pracovně pan P. A pan P není žádná blondýna, co jí čumíte na její obrovské...oči a chodíte nakupovat, protože každý důvod nákupu v nadnárodním řetězci je dobrý, ale pan P, símpěkně, je prošedivělý padesátník. Těžko se to vysvětluje.

Nehodlám se mu nějak vyznávat, ale aspoň mu ulevím tím, že si vždycky stoupnu do fronty k druhé pokladně. Tam totiž od minulého týdne nastoupila slečna s KQ 4* a hezkou visačkou na hrudníku a proti takovejmhle musíme bojovat těma nejhoršíma zbraněma - dlouhejma frontama.

* kozí koeficient

Opravdová ženská? Krásná a těhotná

Tak nějak mě vždycky primitivně uhrane, když v jarním slunci uzřím krásnou mladou ženu, jak před sebou tlačí kočárek. S dítětem. Kamarád mi dokonce jednou řekl, že se dívá jen na porno s těhotnýma. Do takovejch extrémů bych nezacházel, ale jsem schopnej pochopit jeho ryze mužské myšlení.

Přijde mi, že už se stalo pomalu tradicí, že k cikánům patří lopata, k bezdomovcům krabicák a k dětem v kočárku ošklivá matka. Matka, která pod tíhou božího hlasu nebo nedostatku peněz / anebo jen prostě kvůli tomu nenarozenému dítěti se vzdá všech těch pozlátkovejch keců o úspěšných ženách, které vyměnily sexy kuchařskou zástěru za sterilní pracovní kostýmek.

Tak nějak mě vždycky primitivně uhrane, když vidím, jak krásná ženská ještě dokáže ctít staletý model a nestydět se před sebou tlačit kočárek. A rád se té krásné ženské podívám na povadlé prsy a svěšené břicho a usměju se...Ach, jak my muži dokážeme být (občas) citliví.

O lovení celebrit

Díky působení prstence Jupiteru na rudou skvrnu Saturnu jsem se ocitl uprostřed pražského pekla v klubu, který si progresivně říká Retro. Toho večera se konzumovala spousta věcí. Nestravitelná muzika Báry Basikové. Stravitelný zadeček Báry Basikové. Fernet s tonikem na koncertu Báry Basikové. Jinou dimenzi ale dostala horečka středeční noci až tehdy, když divá Bára sklidila svoje fidlátka a doporučila svému ctěnému pozadí směr backstage.

Tehdy jsem už po klubu bloudil, jako když ho do lihu hodí. Když v to ráno, jako kdybych dostal pěstí ve tmě, se u baru rozsvítila lidská žárovka. Člověk bez vlasů a zábran. Člověk se svraštěným čelem a rovným charismatem. Člověk, kterému jinak neřeknou než Marek Vašut, protože se sakra jmenuje Marek Vašut. Tak si tam Marek Vašut stál, nechával se fotografovat, děkoval a já děkoval jemu za pořízený snímek. Ulovil jsem si svou celebritu. Nevím, co jsem v tý chvíli prožíval, páč si z toho nic nepamatuju, ale asi bych vám řekl, že jsem byl šťasten a dojat.

Na tenhle okamžik jsem si vzpomněl až týden po akci. Když jsem jel busem, uzřel jsem, že mi člověk, co vypadal jako Marek Vašut, na billboardu doporučuje, abych si v bazaru Marka Vašuta koupil auto, co je dokonce lepší než fungl nová kára z autosalonu. Setkání s celebritou snů je nezapomenutelné a nepříjemně všudypřítomné. Haj hou.

O sračkách, kvasinkách a sektu

Někomu alkohol nedělá dobře. Tak pije okenu. Tak si namíchá ethanol s vodou, ledem a ozdobí si to olivami. Tak začne lízat krém od bot. Namočí si tampón do absintu a bude předstírat, že má svoje dny. Týdny. Měsíce. Život. Nikdy by ale neměl zapomenout na to, že ať pije sebevětší fekal drink, vždycky existuje něco, co je na tom ve skutečnosti ještě hůř než on.

Alkohol byla látka produkovaná drobnými tvorečky, kterým se říkalo kvasinky. Kvasinkové organismy pojídaly cukr a vyměšovaly alkohol. Zabíjely samy sebe tím, že ničily své životní prostředí kvasinkovými sračkami.

KT kdysi napsal povídku, která byla dialogem mezi dvěma kvasinkami. Pojídaly cukr, dusily se ve svých vlastních výkalech a diskutovaly při tom o smyslu života. Vzhledem k jejich omezené inteligenci jim nikdy nepřišlo na mysl, že vyrábějí šampaňské.

Kurt Vonnegut

O zubech v řiti

Konečně jsem pod psychologickým dozorem dočetl nového Palahniuka (Strašidla). Z půlky trápení, z půlky extáze. Klasika. Už napsal lepší věci, ale velmi mě zaujala jedna povídka ze života. Byl jeden kluk, který si dělal dobře v bazénu s odpadní vířivkou. Čas od času tyto vířivky začnou filtrovat pod velkým tlakem vodu. Nic příjemného, pokud na nich zrovna máte svůj zadek. To vám pak taky může vysát střeva. A vy asi nemáte zájem, aby vás našli, jak si plovete v rodinném bazénu vysátou prdelí vzhůru.

Jako my říkáme, že je nám něco platného jako mrtvému zimník, Rusové říkají: „Tohle potřebuješ asi jako zuby v řiti.“
Člověk slýchá historky o tom, jak si zvířata chycená do pasti ukousala nohu…no, víte, každý kojot vám poví, že pár kousanců je pořád kurevsky lepší než být mrtvý.
Sakra… i když jste Rus, může se vám jednou stát, že tam ty zuby budete potřebovat.
A co musí udělat ten, kdo je nemá? Musí se otočit. Musí si zaháknout jeden loket za koleno a nohu si přitáhnout až k obličeji. Musí hryzat a kousat vlastní zadek.
Takovou věc byste asi nechtěli vyprávět dívce na prvním rande. Aspoň ne pokud se těšíte na pusu na dobrou noc.

Tolik zlomek z povídky s poetickým názvem Střeva. Osobně se už nemůžu dočkat na český překlad Palahniukovy nové knížky. Námět prostý a znovu ze života. O jedné vysloužilé pornoherečce. Která má syna, ale viděla ho jen z porodního stolu. Chce se s ním na stará pornoherecká (odřená) kolena setkat, ale ještě se musí důstojně rozloučit s branží. Rozhodne se proto trhnout rekord v počtu ukojených chlapů.

Pánové na ní stojí frontu jako vy stojíte frontu na párek v rohlíku na Václaváku. Klepou se, jako se klepete vy, když v zimě čekáte na autobus. A kdopak asi bude v té šestistovce nadržených mužíků s lesklými penisy ve svých tlapách? Opravdu krásný návrat ztraceného syna...

O mužských snech

I tak pokleslá stvoření jako muži mají rádi, když se jim čas od času splní jejich naivní sny a dávnověké tužby. Když se ráno vzbudí se dvěma blondýnama s ukojeným výrazem ve tváři. Když jejich oblíbený pornoherec začne rapovat. Když je žena aspoň měsíc nepodvede. Nebo když vynaleznou jiní chytří muži kuchyňo-koupelnu. Aby udělali radost těm méně chytrým. V praxi to vypadá takhle:


Jen si představte tu ranní idylku: napustíte si vanu horkou vodou, nacákáte do ní olejíčky a gely a všelijakou kapalnou verbež, co vám má udělat dobře po těle, a budete pozorovat / si představovat / snít, jak vám vaše milující a životem oddaná připravuje s maximálním nasazením a potěšením snídani a bere jako čest, že ji při tom pozorujete. Ti odvážnější si můžou odmyslet noční košilku. Ti nejodvážnější si můžou představit, jak začne milovaná křičet, když jí dáte haksny na její kuchyňskou linku. V dobrém úmyslu. Ve snaze navázat konverzaci. V touze splnit si další svůj životní sen.

Varování systému: Tento příspěvek není genderově vyvážený.

Animovaná genocida

Žlutou famílii postihla mediální čistka. Venezeulcům se totiž nelíbí Simpsonovi, nejsou prej vhodným pořadem pro děti. Taky mi nepřijde zrovna transparentní dávat holčičkám a chlapečkům za příklad ideálního muže věčně zkalenýho Homera, který svoje volnočasový aktivity rovnoměrně rozděluje do americké trojky pivo - televize - sex.

Tak Simpsonovi přestali vysílat, aby to nemělo negativní dopad na Venezuálenky a Venezuálčata, a místo toho jim do dopoledního bloku nasadili Pobřežní hlídku Havaj. Aby dětičky věděly, jak to v životě doopravdy chodí a běhá.

O uneseném Ježíši

Jen na okraj: Ježíš žije, dává si v pekle brko s Elvisem a čeká, až ho objeví. Kdo? Církev Uneseného Ježíše Krista, nejpopulárnější blekotači bible v USA. Dříve nicotná chicagská sekta se stala nejoblíbenějším americkým náboženstvím všech dob. Aspoň to si myslí Kurt. Vonnegut. V Grotesce. Aneb už nikdy sami...

Upozornil mě na ni leták, který mi podal jakýsi čistý a zapálený mladíček. Jeho chování působilo tehdy dosti výstředním dojmem - poškubával hlavou ze strany na stranu, jako by doufal kohosi přistihnout, že po něm slídí očima zpoza palmy v květináči, zpoza lenošky, nebo dokonce přímo seshora, z křišťálového lustru.

"Mohu se optat, po čem se rozhlížíte, mladý muži?" řekl jsem.
"Po našem Spasiteli, pane," odpověděl.
"Myslíte, že On je tady v hotelu?" řekl jsem.
"Přečtěte si leták, pane," řekl.

V záhlaví letáku byl neumělý obrázek Ježíše, stojícího a obráceného tělem kupředu, ale s tváří z profilu - jako jednooký kluk v karetní hře. V ústech měl roubík. Byl spoutaný. Na spodním víčku Jeho oka se klinkala jedna jediná dokonalá slza. Večer jsem toho mladého muže viděl jíst o samotě v restauraci. Obdivoval jsem, jak dokáže škubat hlavou kolem dokola a přitom se krmit, aniž by vybryndal jedinou kapku. Hledal Ježíše dokonce pod talířem a pod sklenicí s vodou, a to nikoli jednou, ale znova a znova...

Jen na okraj: takhle má podle Vonneguta vypadat naše ctěná kurva budoucnost. V ní ještě Ameriku předstihnou Číňani, co se díky vědeckým vychytávkám neustále zmenšují, až jsou natolik miniaturní, že je ostatní mohou inhalovat a rozšíří tak světovou epidemii, kterou vyhladí solidní část jů es ej. Čekají nás opravdu světlé zítřky...

Pornorap

Hip hop a porno jsou dvě věci, ke kterým mám citovej vztah. Na obojím jsem vyrůstal a čas od času si na dětství a pubertu u obou sofistikovaných výdobytků lidstva s nostalgií mezi nohama zavzpomínám. Z naturalistického zachycení savčího koitu mi v posledních letech dělá radost jen 23 centimetrový rodák z Trutnova, který ani po propuštění z lapáku nestříká lelky a naplno to v Čechách rozjíždí.

Pornoboss Robert Rosenberg strávil posledních pár měsíců v base a těžko říct, kolikrát se musel ohnout ve sprše pro tekuté mýdlo, ale mentálně tady asi nebude něco v pořádku. Rob začal rapovat, říká "tomu" pornorap a jak se v branži říká - má to koule.

Doporučuju vizuálně konzumovat po celonoční kalbě, když ráno řvete do záchodové mísy a zaboha z vás nic ne a ne vyletět. Jak 100hoven? Zkuste sedmidenní plán s pornorapem, a pokud na sobě nepocítíte rozdíl, dalších sedm dní prý máte zdarma. VIDEO ZDE.

Reklamština

Osobně proti retardovaným lidem nic nemám, daně řádně platěj, tak co. Jen mě dneska při ranní kocovině pobavil jeden reklamní slogan: Lidé s mentálním postižením jsou stejní jako ostatní, jen nemají práci.

Co to pro našince znamená? Ostatní lidé - já, ty, ona, my, vy, oni - jsou ve skutečnosti mentálně postižení a o moc líp na tom nejsou ani nezaměstnaní. Trojsmyslnej slogan? To by měli mediální odborníci křeče. Z nádherně vytištěného plakátu bojujícího za práva "menšin" tak plyne jen jediný: Dneska už může dělat reklamu každej mentál...

Pozn.: Autor s mentálně postiženými soucítí a neměl v úmyslu se jim posmívat nebo jim upírat práva. Jen ho nasrala jedna reklama.