Bordel v bordelu

Narozdíl od Ukrajiny bylo milým překvapím Rumunsko. Holky štíhlé, jako by všechny v sobě měly tasemnici, a super pivo.

Protože za pár minut odjíždím na Filmovku do Uherského Hradiště, očekávejte v neděli večer sofistikovaný návod, jak se vyspat přes noc v rumunském bordelu a nemuset při tom platit ani euro dívkám, jejichž pověst je... řekněme pochybná.

Hawk.

Za železnou oponou

Našel jsem stroj času.
Pokud se chcete vrátit o 30 let zpět a je vám zatěžko nechat se rozložit na drobné molekuly jako Seth Brundle v Mouše, osedlejte svého osla a vyrazte na Ukrajinu.
Odměnou vám bude krabička Marlboro za 23 kč.
Lahev vodky za 35 kč.
Taxi kolem celého Užgorodu za 50 kč.
Úplatky převodníkům přes hranice 10 eur.

Zážitek ze znovuzrození - k nezaplacení. Jsou věci, které si koupíte za peníze. Na vše ostatní je tu Ukrajina.

Na celnici vás nebudou chtít pustit přes hranice s kolem. S kolem vás na celnici pustí přes hranice pouze v případě, že bude naloženo v dodávce nebo na korbě džípu. Pokud vám to není jasné, zavolejte si na mezinárodní hotline do Kyjeva. Tam vám ukrajinsky vysvětlí, že se s vámi nehodlají bavit, pokud si nenajdete překladatele a položí telefon, aniž by řekli zdrástvuj.

Když konečně emigrujete na vytoužený východ a otevře se před vámi neomezený svět úplatků a anarchie, projedete se v zrezivělém moskviči, kterého by vám záviděl i váš děda. Co na to, že v kopci mu dojde dech a taxikář vás vykopne s povzbuzením, že na vrchol už je to jen pár kilometrů.

Vyspíte se v komunistickém hotelu, kde švábi dávají dobrou noc.
Vysprchujete se v koupelně, která připomíná plynovou komoru v Osvětimi.
Podíváte se na porno z 80. let, co má váš kamarád v iPodu, a už se jen děsíte, kdy z rádia začne hrát Michal David.

Všechno hrozné končí, aby něco krásného mohlo začít - s těmito slovy na rtech a s vodkou v batohu chcete opustit Ukrajinu. Na kole. Jenže s kolem vás opět nechtějí pustit. Největší přechod Ukrajina - Slovensko. Teplota vzduchu má stejnou hodnotu jako procenta alkoholu vodky, která vás tlačí do zad. Potíte se. Nad vámi se sklání mohutný památník Ivana se samopalem, kterak hledí vstříc východním zítřkům.

Nabíhají dva Ukrajinci s nabídkou kvalitního převozu. Vše bezpečné. Pašování s kondomem. Nehrozí střelba ani jiné maličkosti. Dáte každý 10 eur a my vás dostaneme na západ. Potíme se. Vytahuju z peněženky poslední eurovky a pískám si ústřední melodii z filmu Tenkrát na západě. Ukrajinec nás ujišťuje, že není žádný problém. Nakládáme kola do pickupu.
Není žádný problém.
Sedáme si do modrého passatu a namísto projezdu hranic to obracíme a vracíme se zpátky do města.
Není žádný problém.
Potíme se.
Není žádný problém.
Ukrajinec tvrdí, že tady už žádná mafie neexistuje. Tymošenková povolala speciální jednotku, ta postavila bossy ke zdi a všechny postřílela.
Není žádný problém.
Ukrajinec nechápe, proč Kanada zavádí Čechům víza. Cikáni k Čechům nepatří. Být on tak Vaškem Klausů, postavil by je všechny ke zdi a postřílel.
Nebyl by žádný problém.
Jedeme 20 minut kamsi za město. Ticho v autě. Ukrajinec se začne ptát, kolik peněz máme u sebe a do zatáčky si podřadí. Vyhne se dvěma dírám a zatroubí na hrající si děti u silnice.
Tuším problém.
Schovávám si pas a mobil do kapsy. V batohu mám plynovou pistoli. A to ještě netuším, jaký kurva budou problémy.

Zastavujeme. Vykládáme kola z auta. Žijeme. Jsme 50 metrů od Unie - v životě jsem se tolik netěšil na východní Slovensko mezi Afroslováky jako teď.

Jiná celnice - stejnej voser.

Ukrajinský celník s tlustým krkem a propocenou košilí si nás pozorně prohlíží. Krásnou letní oblohu bez jediného mráčku lemují vojenské rozhledny plné roztomilých vojáčků s ještě roztomilejšími kalašnikovi. Idyla jako od Boženy Němcové. Celník si nás volá po jednom. Jdu jako poslední.

Ptá se, jestli nepřevážím starožitnosti. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím alkohol. Ano. Lahev vodky.
Ptá se, jestli nepřevážím narkotika. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím zbraně. Ne. A v batohu se mi hřeje plynová pistole se sedmi pepřovými náboji. A prej že je sedmička šťastný číslo.

Pouští mě dál.

Jsme 20 metrů od Unie. Pot ze mě teče jako bych v zadku pašoval dvě kila kokainu.
Z celní budky vychází ženská, celnice. Kurva. Pevným hlasem nám říká, ať odstavíme támhle kola a ukazuje na kovový sloup. Polykám srdce v krku a cítím, jak mi padá do kalhot.
Naštěstí nešacujou.

Slováci, to je jiný kafe. Koukají do brašen u kola. Koukají mi na batoh. Mám na něm tři kapsy. Jednu rozepínám. Musím. Pašujete zbraně? Leda ve snu. Ukažte batoh. Rozepínám největší kapsu. Pistoli mám až na dně v první. Hlavou mi kmitá, že kdyby ji našli, tak to asi jen tak neukecám. Najdou flašku vodky. Smějou se, že mám vkus. Smějou se, že cyklisti takhle chlastaj. Směju se s nima. Hollywoodskej úsměv - uvnitř nasračky, navenek naprosto cool.

Konec.

Pouštějí nás dál.

Do Unie zbývá pět kroků. Do první hospody sto metrů. Chci panáka. A chci ho hned.

Cestovat zpátky časem se nevyplácí. Některé historické etapy by měly navždy zůstat už skryty. A hrabat se v minulosti nemá moc perspektivu. A pro Ukrajinu to platí dvojnásob!

Tenkrát na východě za Ostravou

Tomuto blogu zvoní hrana. Ač v dobrém úmyslu, nechal jsem se ovlivnit v Ostravě jednou ulicí, která údajně s Ostravou nemá nic společného, a to město je ve skutečnosti úplně jiné, než jak jsem ho viděl já. Sypu si popel svého zesnulého dědy na hlavu. A jako trest na sebe uvaluju cestu na východnější východ, než jakým je Ostrava.

Dnes večer balím svůj malý ruksak, do něhož vložím dvě lahve jemné irské whisky, protože mě čeká drsná východní Evropa. Jeden z mých ostravských kamarádů mi dal totiž na výběr, jak odčinit tu špínu, kterou jsem plival na ostravské doly a kterou jsem vlastně zabil starého magdóna, co z hospody domů šel. Buď se zúčastním moravské swingers party, nebo pojedu na deset dní na kolo do Maďarska - Rumunska - Ukrajiny - východního Slovenska. Protože mám všech šest smyslů pohromadě, tak jsem propíchal špendlíkem svoji historickou sbírku barevných kondomů s příchutí lesních plodů a už druhým dnem chodím po Praze s cyklistickou helmou a usínám s dresem, který určuje trendy na Tour de France. Cyklistika je moje životní láska. Kolo je pro mě Silvia Saint s kotoučovýma brzdama.

Musel jsem sepsat poslední závěť a jeden z vás získá moji celoživotní sbírku webových pornoodkazů a básní psaných v blankversu. Rodina mi vyhrožuje, že za mě nebude platit ukrajinským kočovníkům výpalné. Preventivně mě proto vydědila. Neplakal jsem. Chápu to. Finanční krize zuří na každém rohu. Zlevňují i šlapky, tak proč by nemohla i moje rodina.

Pokud se tady do dvou týdnů neobjeví nic poeticky oplzlého, co souvisí s všehomírem a metafyzikou, zřejmě jsem byl přesvědčen rumunskými pastevci, že i dojení krávy může mít filozofický rozměr a že oslavné básně se dají psát i na čerstvě nakydaný hnůj.

Děcka, bude to fajné!

Na východ od ráje

Když Jarek Nohaviců zpívá o Ostravě, že Pánbůh rozdal narozdíl od ní jiným městům všecku krásu, měl by ho člověk odkojený čistým mlékem a zelenými svahy jižních Čech pozorně poslouchat. Ostrava je jako několikrát znásilněná dáma, které všechny avantýry vzaly i poslední důstojnost. Je sražená na kolena a nenápadně pokukuje na západ, aby na něj plivla a vzápětí prosila o milost.

No, nebo tak něco.

Přesto má svoji poetiku. Stejně jako ubytovna, kde jsem měli bydlet během Colours of Ostrava. Sympatická ulice plná polorozbořených domů lemovaná železniční tratí a varovným nápisem Vstup pouze na vlastní nebezpečí v sobě ukrývala roztodivnou budovu. Objekt se dvěma vchody, z nichž jeden patřil masážnímu salonu, advokátní kanceláři a nonstop escort servisu, střežili dva roztomilí hafánci, s nimiž by asi kočička dort neupekla. Krví podlité oči mě stoicky sledovaly s vědomím, že až se budu nad ránem vracet podnapilý z centra, tak teprve tehdy se mou existencí budou zabývat. Zatím jsem jim nestál ani za zaštěkání.

V druhém patře sídlila recepce. Zvoním jednou. Nic. Zvoním dvakrát. Ozve se ohlušující slovo "Moment!". Po chvíli vyjde osoba s plným břichem a prázdnou hlavou. Rezervaci nám zrušil, máme jít o barák vedle, kde je dělnická ubytovna, tam že se o nás náležitě postarají. Cestou dolů potkáváme meditující psy relaxující na večerní human death-match. Pět minut po nás vychází plné břicho-prázdná hlava v doprovodu prostitutky a oba vypadají jako špatná variace na Pretty woman.

Nakonec jsme našli ubytování v cikánské čtvrti, která byla velmi necikánská, protože protější barák měl nová plastová (nevytřískaná) okna a na autě mi zbyly všechny kola - tím myslím 4 + rezerva. Děcka, aspoň že máte toho Nohavicu a ten barevný festival. Jinak je to město šedé jako těšínské nebe při uranovém západu slunce.

Výluka z odluky

Blog až do pondělního večera zbaven jakékoliv svéprávnosti a informační hodnoty. Během výluky doporučuju nastudovat starší články, ze kterých v budoucnosti bude sestaven kvíz a o vítězi bude sepsán oslavný článek ve verších a s důmyslnou pointou.

Kdo bude mít zájem, nechť mě nechá vyhlásit lampionem na Colours of Ostrava, rád si s každým za panáka dobré whisky popovídám o čemkoliv, od děl Von Holbacha po poslední snímky Pierra Woodmana.

Film, ze kterého vlají vlasy i Zdeňku Pohlreichovi

Nedávno jsem se s kamarádem bavil o velmi zajímavém tématu u oběda, z jehož barevné oblohy by vyrostly Zdeňku Pohlreichovi vlasy samou hrůzou. Oba dva jsme popíjeli vychlazenou desítku, polykali přesmažený smažený sýr, zakusovali to rajčaty, paprikou, zelím, pomerančem, okurkami a cítili se hrozně retro. A kecali o pornu.

Kamarád mi celý natěšený vyprávěl, jak objevil skvělé video, na které se může dívat denně i třikrát a že už to prej dělá několik týdnů. Cosi jako Titanic adult only XXX deluxe.
Hotovej porní majstrštyk.
Srdeční záležitost, ze které se chytnete za koule.
Rokenrol výstříků.
Moonwalk po penisu.

Zajímalo mě, s čím může ještě někdo v branži přijít, aby to vykolejilo člověka ošlehaného hodinami poctivých naturalistických dokumentů z intimního života nejvyšší formy savců.
"No a co se tam teda děje?" nadhodil jsem.
"Děj? To nemá žádnej děj, je to jedna scéna. Ženská tam klepe zadkem jako Ukrajinec sbíječkou, každá z půlek vypadá jako ty třásně u roztleskávaček, co jima třesou, když dá jejich tým gól. Je to dost sugestivní zážitek, každou půlkou vrtí v jiným směru, má to až hypnotizující účinky. Já u toho vlastně ani nemasturbuju, jen se na to koukám, je to svým způsobem terapie. Hodně mě to uklidňuje. Pouštím si to i potají v práci, když mě třeba nasere zákazník nebo šéf. Nebo oba najednou. Najedu si na to svoje video, a jakmile vidím ty dvě půlky, jsem hned klidnej. Asi nejsem normální, ale pomáhá mi to zvládat stresový situace."
"Hm."
"No, zní to divně. Ale když vidíš ty manažery, jak žvejkaj žvejkačky a mají z toho rudý celý obličeje, nebo když mačkají jako o život gumové míčky, tak mi tohle připadá jako nejlepší způsob, jak zvládat stres."
"Ale když tě odpojej od netu, nebo tě nasere někdo v metru, tak máš smůlu."
"Je potřeba, aby ses na to podíval, jinak bys tohle nikdy neřekl."
"Proč, proboha?"
"Mně stačí se na to podívat ráno a mám klid na půl dne. Po obědě se na to podívám znovu a mám klid na celý odpoledne. A když přijdu z práce, tak si to pustím před spaním, a spím jako batole."

Tomu říkám progresivní boj proti civilizačním chorobám. Sám jsem tuto alternativní metodu vyzkoušel na vlastní, ehm, kůži a buď ji aplikuju v nesprávných intervalech, nebo dělám pořád něco špatně, protože na sobě začínám pociťovat vedlejší účinky. A nechtějte raději vědět, o co se jedná...

Vykutálené úchylky jako břicho Kung-fu pandy

Každej má svoji úchylku. Takovou malou kuličku, co si nosí uvnitř sebe, se kterou si hraje, když sousedi zhasnou světlo a město se ponoří do stínu neonů a reklam. Leží v posteli, pod hlavou polštář, tělo zachumlané v peřině, za okny živelnou Prahu a uvnitř bytu prostor, který patří jenom jemu. Jemu a jeho úchylné kuličce.

Kulička může v realitě vypadat různě. Může mít podobu dírkovaných silonek, tesilových lacláčů, spodního prádla po babičce, tetování na varlatech nebo mravenců v krabičce od sirek. Vždycky je ale kulička ukrytá uvnitř; uvnitř majitele, kterej je na ní hrdej i naštvanej zároveň, pyšnej i zklamanej. Je to cosi, co mu nadělil ten nahoře a je jen na něm, aby se co nejdřív vypořádal s tím, jestli svoji kuličku bude mít rád, nebo nenávidět.

Bez mučení a výhružek přiznávám, že ke mně byl pan božský štědrý a kuliček mi nadělil hned několik. Jednou z nich je i záliba chodit do kina na animované filmy pro děti. Tyto návštěvy probíhají bez jakéhokoliv sexuálního i jiného podtextu; jen mě baví pozorovat caparty, jak se smějou a komentujou, jak raděj zvířatům, co mají dělat a nechápou sexuální narážky v některých scénách a srkají z olbřímího kelímku kolu. Je to jedna z mých křehkých stránek osobnosti, kulička, na kterou jsem nejmíň jako muž hrdý, ale bylo na čase se s tím vyrovnat a smířit. Neboť kdo je dneska bez viny, nechť hodí kuličkou!!!