O mé nové lásce

Člověk žasne, když vyjede za hranice husitské metropole Tábora nebo toho maloměsta, ve kterém se neustále propadají parky a zoufalí lidi skáčou pod metro. Žasne nad tím, jaký život vedou osadníci zapadlých vsí a vísek. Psal se 27. říjen. Marek a jeho dva kamarádi se v pomatení smyslů rozhodli, že v sychravém listopadu zavzpomínají na dobu, kdy pivo stálo 15 korun a panictví se pokládalo za čest. Vzali automobil zahraniční značky, nakoupili klobásy, lahvové pivo nevalné kvality a vyrazili do obce trochu nešťastně pojmenované Černovice (když pojedete dva dny a dvě noci na Petrohrad a nad ránem zahnete vlevo, nemůžete to minout).

Hned při příjezdu do vsi Marek znejistěl. Na návsi totiž viděl menší neonacistické manévry, kde se skupinka plešatých maníků s prapory Čechystánu skláněla nad padlým spolubojovníkem proti demokracii. Marka se zhostil zvláštní pocit, a proto si otevřel pivo. Marek vypil během pěti minut celé pivo. Markovi bylo hned o poznání lépe.

Když jsme přišli do místního šenku, naplno jsem pocítil, jak moc se doba za poslední roky změnila. Podle cestovatelské příručky Jsem z Prahy, ty hovado jsem při vstupu do hospody skromě pozdravil domorodce Padejte na prdel burani, přijeli frajeři z Prahy. Místní moje nadšení neopětovali. Pamatuju časy, že když jsem řekl, že pocházím z města, kde máme benzinovou stanici, supermarket Delvita, divadlo, kino a kašnu, tak většina dotyčných si okamžitě uvědomila nesmyslnost své agrární existence a začala mě obdarovávat svými nejcennějšími předměty - vidlemi, uhláky, trakaři a svými dospívajícími dcerami.

Marka se znovu zhostil zvláštní pocit, a proto si dal panáka. Marek vypil během pěti vteřin celého panáka. Marek byl už hodně opilej. Zatímco jeho kamarád vysvětloval jedné místní blonďaté, kterak to chodí ve státní správě a pod výhružkou dočasného zadržení pro nelegální držení jeho penisu pod stolem z ní vymámil telefonní číslo, Marek objevil krásy normalizačních písní linoucích se z lokálního jukeboxu.

Jukebox je taková hudební kurva. Dá každýmu, kdo jí zaplatí a splní mu skoro cokoliv. Od Orlíků po Indy a Wich, vole. A já mám kurvy rád, takže jsem jukebox ládoval pěti korunama, až se z toho začal dávit. Zpívali jsme Karla Gotta, řvali smíchy. Zpívali jsme Michala Prokopa a Kolej Yesterday, řvali dojetím. Tímto veřejně prohlašuju, že peníze, které jsem po dva roky házel do dekadentně oranžového prasátka, aby mi při loučení se svobodou splnilo poslední tužby svobodného cápka (sex s osmi blondýnama, dvěma zrzkama a jednou černovláskou), věnuju na koupi jukeboxu. Protože není kurva jako kurva.

Takže za vše, čím teď budu, vděčím obci Černovice, kde náckové dávají dobrou noc, pivo stojí 15 korun, lolitky chodí spát po večerníčku a mají tam jukebox, co umí pohladit po kulích, aniž by vám je urval.

Odpanil mě kamarád do deště

Když mi kamarádka před pár lety řekla, že o pannenství přišla až ve dvaceti opilá v telefonní budce, odpověděl jsem jí, že to přišlo jako na zavolanou. Tehdy nám to připadalo vtipné. Smáli jsme se tomu. Byli jsme opilí, šťastní a odpanění. Doba i úroveň vtipů se ale rapidně změnily.

Když jsem se v sobotu večer léčil z jedné z nejzhoubnějších civilizačních chorob dneška - kocoviny - byl jsem upoután na domácí lůžko - kavalec - a odsouzen k celovečerní konzumaci nealkoholických nápojů, ze kterých se mi zvedal žaludek naruby jako "židovská předkožka". A protože mi pohled na moje zubožené tělo nepřinášel žádné duchovní pozdvižení a už vůbec mi nepřipadalo vtipné psychicky se cítit jako Mirek Topolánků, pustil jsem si televizi.

Když jsem koukal na ČT1 na Souboj hitů, vypnul jsem zvuk a došlo mi, že Kristelová je docela chytrá ženská a napadlo mě, jak o to asi v mládí přišla. Myslím o tu inteligenci. Zasmál jsem se tomu a napil se sodovky. Smích mě rázem přešel.
Přepínám.
Na Nově zabírá celou moji plazmovou televizi s dvou metrovou úhlopříčkou klon člověka a mloka. Halina Pawlovská vyučuje výkvětu české elity (Valenta, Sagvan Tofi, Lucinka Vondráčková), jak správně psát čezki. Dívám se na zadní etiketu lahve od sodovky, jestli nepiju náhodou limitovanou edici pro dospělé s obsahem alkoholu 60 %. Hlava se mi začala točit jako prsa Haliny při sprintu a pomalu jsem upadal do mdlob.

Nechtějte vědět, co se mi zdálo. Za tohle by mě totiž zavřeli na psychiatrii. Všude běhala obrovská prsa na nožičkách, místo bradavek měly dvě oči a neustále mrkaly. Odehrávalo se to na rozkvetlé louce, na jejímž konci byl dřevený posed porostlý obrovskými choroši. Na něm seděl obnažený Sagvan Tofi s lopuchem na ohanbí a laškovně na mě ukazoval prstem. "Chceš ještě?" ptal se mě a drbal se ve vlasech. "Jestli ano, tak pojď nahoru, budu tvůj kamarád do deště."

Co myslíte, šel jsem nahoru, nebo ne? :)

Smrt krásných samců

Shodou naprosto zvláštních okolností jsem se ocitl v prapodivném pražském klubu. Sedačky byly potaženy kůží, takže se mi během pěti minut zapařila moje dobře šlechtěná řiťka a bez pozvání přišel na návštěvu (kardinál) vlk. Zapařeno bylo na dobré časy. Naproti mně seděla dvacetiletá holka, které by slušela titulka časopisu Nestydatá mláďata. Neznal jsem ji, ona mě taky ne, seznámili nás toho večera kamarádi.

Protože mi alkohol a pravidelná masturbace nenapravitelně pokřivily intelekt a charakter, nosím s sebou neustále velkou knihu, do níž během cesty metrem / tramvají / busem / vrtulníkem / teleportem s oblibou nahlížím. V Maximu psali, že to zvyšuje nepřímou inteligenci (jak vypadá ta přímá, se mě neptejte).

Slečnu ta věc - knížka - velmi zaujala a s obtížemi přečetla její název. Konečně intelektuálka, která má větší kozy než kruhy pod očima, zaradoval jsem se. Zeptala se, kdo to napsal. A co zkusit tiráž? odporoučel jsem ji na poslední stránku. Jenže kozochytrolínka se dovtípila, že tím myslím nějakej novej drink, o kterým asi četla v Cosmopolitanu a s nafouknutým hrudníkem začala tipovat složení - Rum, vodka, kola? Ne, ne počkej, už vím - Havana, becherovka, tonic! Okamžitě se mi zvedl žalud (ek).

Už ani nevím jak jsme se dostali na diskuzi o tom, jakou knížku v budoucnu napíšu. Opile jsem koktal, že to musí být něco o lesbičkách a bude to jakási variace na Román pro ženy. Pojmenuju to Román pro homosexuály. Aby se to dobře prodávalo.
"Počkej, počkej, to mi něco říká," zapištěla dívka, jejíž IQ bylo stejně vysoké jako moje hmotnost.
"No, to by mělo."
"To napsal ten, sakra... podle toho filmu... Jo, Ota Pavel!"
Po tváři se jí rozlil úsměv, který vidí chlap u holky jen po dobře odvedené brigádě v posteli.
"Jasně a Viewegh udělal remake. Vyškrtal srnce, ryby a fašisty, připsal pár postav, přidal nezávazný sex a pak to prodal na Barrandov," pohladil jsem ji po vlasech a šel si na bar nechat namíchat tiráž s ledem.

O makovém koláčku, co nasírá lidi

Na životě miluju hlavně tu rozmanitost, každý den mě nasere někdo jiný. Tohle není z mé testosteronem napumpované hlavy, ale je to věta natolik Moudrá, že bych se pod ni klidně podepsal. Srážka s debilem je totiž to nejhorší, co člověka může v zemi zmítané oranžovým morem potkat.

Si takhle ráno vstanu a vyběhnu do školy, která se shodou okolností nazývá školou vysokou. U ukrajinské pekařky si koupím makovou buchtu, abych podpořil národnostní menšiny, a o pár minut později usedám vopocenej jako Slávek Jandák do lavice. Popíjím kapučíno z automatu za 9 kč, venku zataženo, prostě idyla jako z pera hříšné Boženy Němcové. Jenže pak to přijde. Člověk, jehož jméno je z obou stran obehnáno akademickými tituly, asi jako Paula Wild chlapy v dobách své největší slávy, mě vyzve, ať se laskavě přestanu při jeho semináři ládovat.

Zahraju mazáka a řeknu mu, že se na mě nemusí dívat. Ale on, který připomíná špatný klon Johna Lennona s Petruškou Šustrovou, projeví enormní snahu nasrat člověka hned po ránu a odmítá dál přednášet, dokud ten zpropadený kus žrádla nepřestanu okusovat. Rezignuju, pud sebezáchovy (zápočet a zkouška na konci semestru) odkládá pryč tu krásnou, ručně vyrobenou věc, která se celé ráno pekla jen pro můj vředovitý žaludek.

Následně se celou školou šíří moje rebelie, kterak jsem se bil za makový koláček ukrajinské pekařky. Protože tady už nešlo jen o jídlo, tohle byl rasistický výpad toho divného chlápka vůči východním přistěhovalcům, kteří se tady musejí dřít za pár šmudlů. Jak se můžem s tímhle podílet na budování nové Evropy?

Makový koláček je jen začátek! Příští týden se hodlám vyzbrojit povidlovo-tvarohovým závinem a rozjedu to ve velkým. Ta ukrajinská žena si to zaslouží...

Sladkých 17 aneb poetická šikana na záchodcích

Rok se s rokem sešel, daly si pivko, pokecaly a řekly si, že se zase za rok sejdou. Ano, pozornější čtenáři tuší, že jsem stejně jako před rokem navštívil pražské kolo Slam Poetry. O co že jde?
Slam poetry je soutěž v přednesu poezie. Důraz se klade na poezii a především na její prezentaci. Autoři se tedy zaměřují na to, co sdělují a jak to sdělují.

Zní to vznešeně. Povýšeně. Kurevsky - snobsky (ano, to je rým). Skutečnost je ale horší. Asi jako když si domluvíte přes net rande s holkou, která používá nick HornyBitch a jako místo setkání vyberete smíchovské Erotic City, oddělení sado maso (holky totiž žerou romantiky), jenže na místo dorazí žena, jejíž přednosti považujete u jiných slečen za slabiny.

Ačkoliv jsem si dal už 21. října novoroční předsevzetí, že tenhle blog nebudu zasírat šovinistickými oplzlostmi, připadá mi nanejvýš trefné použít k vysvětlení mých niterních pocitů erotické terminologie. Poezii si tedy označíme jako dívku kolem 17 let, která se oblíká cudně, ráda cucá o velké přestávce barevná lízátka, blonďaté vlasy si plete do copu jako vánočku a ve volném čase si čte Umberta Eca. Říkejme jí třeba Anastázie.

Tahle dívka se těší od ostatních velké úctě, protože je TOP, FRESH, COOL a kdovícoještě. Je to Poezie. Lidi si jí váží. Začnou na její počest péct na Vánoce divné věci, které připomínají její copy a posvátně je pak konzumují. Vousatí pánové tvrdí, že znají Její podstatu. Alkoholici vypalují svoje neurony v naději, že je v deliriu přijde přefiknout múza.

A pak se to stane. Přijde parta slam magorů, kteří si myslí, že Stázinky copy a růžová lízátka už nejsou to, co bývaly, a o velké přestávce si na ni počkají na dámských záchodcích. Vezmou nůžky a začnou poezii prznit k obrazu svému. Ze záchodků vyleze slam-ěná zrůdička v barevných kalhotkách, která sotva plete nohama, kašle krev a v ruce drží zabalenou hašlerku.

Slam Poetry si hraje na poezii jako Rosenberg na intelektuála. Jenže když děcka považují Leoše Mareše za novodobého Holana, to je pak Věro těžké. Ale jak řekl básník sám -být není lehké, lehká jsou jen hovna. Takže bude asi lepší se na to vysrat, aby svět byl zase o něco lehčí...

Lupénka na penisu způsobuje ekonomicou krizi

Na víkendu je krásné jen to, že úderem nedělní půlnoci skončí. Jinak by mi játra nabobtnaly jako pivní kvasnice a byla by z nich výborná dvanáctka. Takhle jsem za poslední dva dny poznal třeba to, že skokanské můstky v Harrachově nemusí být striktně jen na skákání. Ale taky jsem se vrátil do let, kdy se pití piva, sledování porna, stahování předkožky, čtení Bukowského a svlékání podprsenek považuje za cosi magického a zakázaného. Stal se ze mě teenager s uhrama velkými jako za vlády Marie Terezie.

Cestou do Krkonoš jsem si nejdřív udělal test z Lidových novin ohledně mého budoucího povolání, kde mi jako výsledek vyšel spisovatel. Což by bylo cool v době, kdy by lidi četli knížky namísto manuálů, kuchařek, horoskopů a Viewegha. No, mohlo být hůř, taky jsem mohl skončit jako řemeslník nebo vedoucí. S testama je to jako panákama, nejdřív si dáte jeden, a pak už se vezete. Na pumpě jsem tedy nakoupil Bravo a Popcorn a jal jsem se ztestovat až do bezvědomí.

V Bravu mi vyšlo, že se dokážu postavit - samozřejmě za slabší a utiskované spolužáky. V Popcornu se ze mě naopak stala mazlinka, která dokáše svého miláška požádně polaškat. Pro dobrý pocit jsem si dal jako dohru fotoseriál o emařích a přečetl si svou oblíbenou sexuální poradnu, která je v Bravu evergreenem jako Večerníček v České televizi. A když jsem si přečetl, že třináctiletého chlapce trápí na penisu lupénka, a děsí ho, zdali to nechytl od otce, jemuž potají krade žiletku, byla mi celá ekonomická krize a volby šumák. Na světě jsou totiž lidi, kteří řeší opravdové problémy!

Mám rád načančané čokovoko

Abych dokázal, že jsem ta pravá mediální mrdka, přijal jsem pozvání svého felly, který každý čtvrtek moderuje hudební pořad na jednom internetovém rádiu. Jsem člověk plachý - cizím slečnám zásadně vykám, na porno se dívám jen se schovanou rukou v kalhotech a self-promotion ve sdělovacích prostředcích se obloukem vyhýbám jako Agáta Hanychová knihovně. Dodneška s bolestí v břiše vzpomínám na natáčení Ladí neladí pro Českou televizi, kam si mě moderátoři pozvali s dobrým úmyslem, že jim sdělím něco erudovaného, ale já tehdy za večer propil honorář na baru a balil servírku na to, jaká jsem to pražská borec a mával jí dvoutisícovkou před xichtem.

Rádiové odpanění jsem tedy nechtěl podcenit. Umyl jsem si nohy, zastříhl chloupky v nose, vyměnil spodní prádlo, zarecitoval si pro uklidnění Vladimíra Holana a zbytek ponechal na účinku konopného listu a chmelového extraktu. Povedlo se. Ve studiu panovala uvolněná nálada a tím nemám na mysli, že jsem zdejšího moderátora uvolňoval mrštnými pohyby jazyka pod stolem. Když se mě pánové zeptali, co bych jim jako člověk hudbu znalý doporučil, neváhal jsem pochcat svou pověst v přímém přenosu tím, že jsem je nechal zahrát kapelu Čokovoko. Zprvu moc nechápali, ale zhruba po dvou minutách upadli do mdlob a vydávali ze sebe hrozivé skřeky, které nejvíce připomínaly blažený smích.

A když do podzemního bytu, kde je každou minutu slyšet projíždějící metro - tedy do studia - vešla šukézně načančaná posluchačka, Čokovoko celou situaci nepřímo komentovaly takto:

Je mi osmnáct, jsem poslední panna ve třídě / ať už to konečně přijde.
Je mi dvacet, přišla jsem o věneček / s kartáčkem na zuby vymetla si potrubí.
Je mi dvacet jedna, ještě nemám kluka / s kartáčkem na zuby jsem furt jedna ruka.
Je mi dvacet šest, na díze byl inženýr / zbyl mi z toho suvenýr můj syn Vladimír.

A slečna se jen smála, až z toho moderátora za šulina popadala a jestli neumřela, tak se směje dodnes...

Drobky od chleba můžou způsobit rozvod!

Když vám holka začne vyčítat, že jí drobíte šumavský chleba na její pohovku, je čas přehodnotit postoje. Asi stejně jako když vám šestadvacetiletá kamarádka prozradí u ranní kávy, že porodit děti do současnýho světa je projev sobectví. Lidí je jako sraček, i když vhodnější je tvrdit, že lidí je jako mrdky, tedy sakra hodně. V dnešní době, kdy se i masturbace chápe jako výraz největšího sobectví, je vůbec zázrak, že dokáže někdo takhle levičácky smýšlet. Potlačit ten biologický pud, stáhnout rodidla, nechat si odsát progesteron a hrdě hlásit, že takhle se chová mladá a ambciózní žena.

Horší je, když mladá ambiciózní žena začne vyčítat chlapům, že se díky jejich neutuchající snaze uspokojit poptávku zvyšuje počet rozvodů. To pak mladý a ambiciózní chlapec dopije kávu, vysmrká se, vyndá ruce z kapes, stříkne si ústní vodu do pusy, srovná si v hlavě bonmoty a začne hlubokým hlasem vysvětlovat, že muži byli svině vodjkaživa. Vždycky chlastali a kurvili se a to vše za tiché / hlučné (záleží na rodině) tolerance ženy. Svět byl krásným místem, kde se mužské plemeno prošukoválo orgasmus za orgasmem, století za stoletím až do dneška, kdy se to celý tak nějak posralo.

Nezdražilo se pivo ani cena prostitutek, jen v ženách se vzbouřil ten předivný pud, který dostal název emancipace. A slečnám najednou začalo vadit, že se muži kurví se slečnami a skončila velká koalice, resp. vláda jedné strany za tiché tolerance opozice. Za zvýšení rozvodovosti tedy nemůžou chlapi, ti prostí tvorové ronící jen slzy a sperma, ale uvědomělé ženy. Dámy, měly byste se nad sebou vážně zamyslet.

Balím se na Bali

Zamiloval jsem se do indonéského ostrova Bali. Mužská láska je sice založená na materiálních věcech (auta, fotbal, prsa, pivo, zadek), ale v mém případě se jedná pouze o duchovní vztah. Každou noc medituji za dobrou auru obyvatel této poslední bašty hinduistické společnosti v jihovýchodní Asii, protože jejich boj za dobrou věc ve mně vyvolává pocit, který lze zažít jen při sexu nebo u sledování zpráv na Nově. A proč to všechno? Včera jsem si přečetl zprávu, která převrátila můj hodnotově neotřesitelný život proti směru digitálek.

ČTK: Na Bali se protestovalo proti zákazu pornografie.

blablablablabla..."Ten zákon ohrozí národní jednotu. Musíme pokračovat v boji proti jeho přijetí," citovala agentura Reuters manželku sultána královské provincie Yogyakarta na Jávě. blablablablabla.

Asi jsem se narodil ve špatným státě. Naučili mě tu mluvit česky, pít český pivo, jíst knedlíky se zelím, nosit ponožky do sandálů, říkat za každou větou tyvole, koukat českým holkám na český zadky, zpívat hymnu při fotbalových zápasech, nenávidět Němce, malovat kosočtverce s čárkou ve výtazích, nadávat na politiku, pít slivovici, závidět sousedům a zpívat Michala Davida, ale jaksi pozapomněli budovat moje národní cítění tím, že se někdy budou rvát za český porno, za vyšší princip!

Tímto vyzývám všechny, kteří někdy v blízké budoucnosti zakopnou o mou alkoholem prolezlou mrtvolu, zpopelněte to hříšné tělo a popel můj rozprašte v zemi zaslíbené, v zemi, pro níž vžil se název Bali. Bůh vám to oplať na vašich dětech. Amen.

Jak jsem zpíval Michalu Davidovi do ouška

Alkohol bývá některými nadšenci považován za nejlepší vynález lidstva (samozřejmě až po nafukovací panně a pivu). A jelikož se snažím i přes svůj neustále se zvyšující věk držet pyje na vagíně doby, dopřávám si tohoto výdobytku moderní civilizace plnými doušky.

Nejinak tomu bylo tenhle proklatý víkend, kdy jsem pozval na rodinný statek své kamarády, jejichž játra připomínají všechno možné jen ne tělesný orgán. Kamarád Kuna (krycí jméno) se od počátku expedice "za neobjevenými taji lihového bezvědomí" holedbal domácím burčákem, jehož přípravě věnoval zhruba dva týdny. Zaujatějšího člověka jsem dlouho neviděl, pětilitrový demižon s sebou hrdě nosil jako vlastní dceru, kterou se chtěl všude chlubit. Ochutnal jsem ji, čichal jsem k ní, dokonce jsem se jí i polil hodobóžovou košily, ale na nevyzrálá děvčátka ještě nemám vyvinutý jazýček.

Po dvouhodinové debatě o velikosti Rosenbergova přirození jsme nasedli do lokálního taxi a odjeli na vesnickou diskotéku do klubu Bazén. Asi jsem přehlídl nápis na dveřích - Vstup jen se dvěma promilema - protože jinak si nedovedu vysvětlit tu zkázu, která se pohybovala po klubu. Pro vědecké účely jsem oslovil několik domorodců, abych zjistil, jak reagují a zda to nejsou jen placení komparsisti. Nebyli. Rychle jsme se opili pseudopivem Rebel a za pár hodin jsem se přistihl, jak skáču na parketu, objímám cizí holky a řvu s Michalem Davidem, že chci žít nonstop.

Došlo i na echt vesnickou bitku. Dlouho jsem se necítil pod vlivem alkoholu takhle spokojenej. Muži se prali, ženy obdivně fandily a empatický DJ ztišil muziku. Toto společenství ve mně dokázalo vyvolat filantropické chutě, které jsem si musel vybít na ošklivé servírce, jíž jsem věnoval 5 Kč diškrecího. Však ta dívčina, která krásy ani rozumu mnoho nepobrala, moje chvilkové štěstí nesdílela a dala mi krutého podmíráka. Ráno jsem jí za to ale byl neskonale vděčnej...

Není totiž na to si čas od času zavzpomínat na starý časy... Ach jooo...

Jak se milovat s ošklivkou a neunavit se

Knihy, ty stovky stránek posázených literami, které mezi sebou kopulují jako dvě vykastrovaná morčátka...
Knihy, jejichž hřbet snese víc než záda zdatné stařeny...
Knihy, ta inspirační žumpa plná fekálních slov a vznešených vět...

atakdále

Přichází ta pamětná chvíle, kdy jsem dočetl další knihu, o které mohu s teplem mezi nohama prohlásit, že má kurva koule. Jmenuje se velmi poeticky a rád ji doporučím všem bejvalým, současným i budoucím producentkám estrogenu - Jak se milovat s černochem a neunavit se. Autor: Dany Laferriére.

Jedná se o novodobou variaci na cestopisný dokument z jednoho bytu, který je metaforou na skomírající svět 80. let. Kromě řady metafyzických úvah, glos, obsáhlých studií o genetické výbavě černochů zvaných Afroameričané je v jedné kapitole velmi romanticky vykreslen důvod, proč by muži měli chtít souložit jen s ženami, jejichž obličej a tělo rajcují maximálně de Sada nebo Goyu.

"Nikdy ses nemiloval s tlustou ošklivou holkou, trošku přiblblou a plnou komplexů? To je extáze! Furt ti šeptá do ucha, jak jsi úžasnej, kdežto když se miluješ s nějakou její kámoškou z Brooke Shieldu, očekává komplimenty, řekni mi něco, řekni mi něco, pořád to jejich "řekni mi něco", a přitom to prostě znamená "chci komplimenty". Musíš sám objevit její vzrušivá místa, její náměty pro hovor, její horoskop. A ošklivka si mezitím užívá. Nestává se jí to totiž každý den. A proto si chce užít naplno. A říká si o to ještě a ještě. A to je opravdová píchačka, to ostatní je představení, módní přehlídka, masturbace na krásným obrázku z časopisu Vogue."

Tak pánové, fuck off fifleny ťapající na podpatcích a vzhůru na filozofické fakulty, do skladů Tesca a OBI, punkových klubů a nebo do kamkoliv do Německa. Nymfy čekají...

Sny se plní při popíjení mátového čaje a sledování porna

Sen je zážitek iluzorní obrazů a často ukazuje události, které jsou nemožné a nepravděpodobné. Leda hovno! Mně se včera jeden splnil. Sice za mnou nepřišly tři blondýny v bikinách a neptaly se, jestli nemám samizdat Magorových labutích písní a já řekl, že ano, nechť jdou dál a že společně se můžeme oddávat nezávazné a divoké recitaci a přitom popíjet mátový čaj v šálku, jehož podšálek by držel na esteticky nechutně zvětšeném poprsí oněch milenek inteligence.

Sic nepřišly ty tři, ale s pornem to souvisí (jako všechno na světě). U výtahu domu, kde je ráno slyšet a cítit i to, co váš soused měl včera k večeři, se totiž točí dokumenty o sexuálním rozmnožování savců z řádu primátů, podčeledi lidé a rodu člověk. Prostě se tam jebe. Za prachy. Před kamerou. U mě v baráku. No není to sen?

Doktor House se zbláznil

Na Praze mě baví ta různorodost, každej den totiž potkám jiný a jiný magory. Jinak tomu nebylo ani v pátek, kdy se jejich koncentrace zvyšuje podobně jako přítomnost alkoholu na sjezdu Strany zelených. Seděl jsem v zaprděném křesle jedné kavárny, četl The New York Times (nebo možná Blesk, teď už nevím), když tu si k protějšímu stolu sedl chlapík, který jako by utekl z natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem 2.

Lemtal kafe a neustále někam volal z mobilu. A měl hroznou radost, když mu to někdo zvedl. Méně už osazenstvo kavárny, páč jeho hluboký tenor rezonoval o stěny a strop víc než upištěný vokál Lucinky Bílé. Všem svým milenkám a známým hrdě sděloval, že se právě vrátil z blázince, kde byl měsíc a že teď bydlí u rodičů a je mu už o něco líp. Poprosil jsem servírku, jestli bych mohl zaplatit, magor si poručil panáka. A volal dál. A všem říkal, že už nepije, že jen srká kafe. S chlastem prej seknul.

A teď přichází pointa. Proč se vlastně náš magor zbláznil? Co to bylo za člověka? Jakou měl velikost trenek? Nakonec to na sebe prozradil sám: Šlo o doktora, kterýmu zčista jasna jeblo v makovici a odešel přímo z operačního sálu. Nevím, jestli zrovna rodil dítě nebo někomu operoval srdce, ale za tenhle lékařský zákrok bych mu 30,- Julínkovného nedal.

Paroubkův minipyj ze Zahradního města

Už pár týdnů bydlím na pražském sídlišti, které zdejší zastupitelé pojmenovali velmi poeticky jako Zahradní město. Neznamená to, že by tady lidi bydleli v polích, chovali krávy, mačkali jejich cecky a pili následně teplé mléko z jejich útrob. I když by to bylo krásné.

Zahradní město je cosi jako lepší kopie panelákového Jižního města, kde feťáci zakopávají o svoje ex (myšleno bývalé jehly). Herny, bary, smažky a somiliéři krabicových vín. Toť můj pohled ze čtvrtého patra. Nechápu, proč nemůžu mít aspoň výhled na protější balkon, kde by se v zimě opalovala blondýna 90-60-90 a četla si při tom Odpoutaného Prométhea od Shelleyho v originále.

Takhle ale bydlím opuštěný jako Kutil Tim v té jeho dílně... a místo svěráků, šroubováků, palubek a kladiva tu jsou jen piva, knížky, porno a zvuky od sousedů. Mám totiž kurevsky tenký stěny, protože kapitalismus je větší děvka než Silvia Saint, a tak se šetřilo, kde se jen mohlo.

Začíná mi z toho hrabat, asi jako když se musíte každý rok dívat na nový film od Jeníka Hřebejka, trnout aby Řepka ze Sparty neposlal někoho do invalidního důchodu a žasnout z toho, jak Jirka Paroubek může skrze svého minipyje plodit děti. Jako bych se dokázal vcítit do kůže Jacka Nicholsona a jeho ostře nabroušené sekyry z melodramatické slaďárny The Shining. Jednou vám prostě jebne. Zčista jasna. A nikdo vám to nemůže mít za zlý... a už vůbec ne váš soused.

Mýdlo ve sprše není sexuální symbol

Dneska ráno jsem šel poprvé do školy s vědomím, že jsem mazák. To znamená, že mě čekají státnice, diplomka a jiné příjemné věci, ale nese to s sebou i spoustu nepříjemností. Třeba očumovat prvačky s neblahým tušením, že s nimi nebudu moct prožívat jejich studijní zdary i nezdary. Nebudou mi moct plakat na ramenu, že si tu trojku ze zkoušky nezasloužily. A já je nebudu moct uklidňovat, že ty jejich trojky jsou ve skutečnosti daleko lepší než moje jedničky v indexu (pozor, tato věta obsahuje dvojsmysl a sexuální narážku).

Dneska ráno jsem šel poprvé do školy a uzřel jsme dívky usilující o dosažení středoškolského vzdělání. Prostě lolitky. Postávaly u křižovatky, kouřily cigarety, mluvily hůř než pornoherci a vypadaly kurevsky dobře. Díval jsem se na ně s neblahým tušením a okamžitě jsem porozuměl těm desítkám chlapů, kteří teď posedávají ve vězení za sexuální zneužití mladistvích a s obavami se jednou týdně shýbají ve sprše pro tekuté mýdlo.

Nechci, aby to vyznělo, že se ve sprše rád ohýbám pro tekuté předměty a při tom si představuju, jak mi sprostě nadává nezletilá učnice. Jen jsem chtěl poukázat na jeden nebezpečný fenomén, kterým jsou pro dospělé muže dospívající slečny.

Je Průša úchyl?

Četla jsem ten tvůj blog, řekla mi dneska kamarádka.
A? zeptalo se mé ješitně pěstěné ego.
Jsou tam jen samý prasárny, ale znám tě a vím, že jsi úchylák, takže mě to vlastně ani nepřekvapilo.

Inu, není nad vlídné slovo...