Kočka na rozpálené zasněžené střeše

Abfahrt na hory. Navzdory počasí a nemoci a nesněhu a sluníčku a bolavejm nohám - jedu na hory. Je obleva, sníh teče jako vanilková zmrzlina z kopců, v údolí duní disko hudba, na lehátkách leží spoře oděné děvy s krví v žilách a mlékem v břiše, vystavují levou tvářičku sluníčku, pak pravou tvářičku sluníčku. Je jim horko, kapky potu jim vyrazí na čele na dlouhou pouť, stečou po tváři až na bradu, pár šťastných zaschne, pár vyvolených se překlene a spadne na rozpálený hrudník, kde to zasyčí jako v sopce. Spoře oděné děvě je vedro. Potí se. Sundá si tričko...

A tak dále. Proto rád jezdím na hory. Pro tu iluzi, že tam jednou něco podobného potkám. Že uslyším syčení slaných kapek a praskání horského sněhu. Ach, my křehké duše to máme v dnešním světě spoře oděných opravdu těžké.

Miluj svoji pokladní

Nemám v oblibě tlachat u pultu s pokladní. Většinou jsou víc zpruzený a otrávený než já, takže si vzájemně plníme tichou a svatou službu mlčenlivosti. Dneska - změna. Tesco - Tábor - velký nákup - a zádrhel. Problém k nepřekousnutí. Mladá pani bere do ruky balení vytřiprdelpapírů a vehementně mě začne přesvědčovat, že jsem je mohl mít se slevou. Kdybych měl kupón. O tři koruny na roli. Začne volat na informace, jestli nemůžu uplatnit slevu i bez kupónu. Zklamaně mi pak sděluje, že to bohužel nejde. Až mě píchne za ni u srdce.

Na řadu přijde zlevněný Red bull na 29,50,-. Cenová akce plodí reakci - teda to je nějaký drahý, ne? Vysvětluju, že jsou zlevněný. Obvykle stojí ještě víc. Otázku, proč jsem si nekoupil ten půl litr Extra drinku za 25,- přejdu úsměvem.

Jedeme dál.

Cherry rajčata. Stopka na jednu minutu. Pokladní vyloví z kapsy ušmudlanej papír - podomácku spíchnutej tahák - a hledá správný kód. Ten po dlouhé době najde. Problém? Cherry rajčata hledej příště po Šery. Začne se tomu nelidsky smát. Důvod? Už se jí to stalo dneska dvakrát.

Závěrem mě pokladní paní mladá uzemní bleskovkou - Teda vy toho ale máte. Udělala mi radost. Tohle mi už dlouho žádná žena neřekla. Sem budu chodit nakupovat, tady mě mají rádi.

Jsi Čech, tak si toho važ

Podle studie britského Center for Retail Research se u nás loni kradlo v obchodech nejvíc z celé Evropy. No, co naplat když na plat se člověk už dneska spolehnout nemůže. Kradlo se vždycky, žejo. Ale jen tak pro srovnání - už jsme první v lemtání piva, teď bereme zlato za čórkování. Jen to příští rok obhájit. To zase budou nervy.

Ježíš se zbláznil

"Jeho myšlení je bludné, žije v nereálném světě a pod vlivem bludů i jedná, jeho chování je nepředvídatelné," rozpovídala se o uprchlém Vaškovi Vondráškovi policejní mluvčí. Ten utekl 21. února 08 z psychiatrické léčebny. Venca prý obtěžuje okolí náboženským kázáním a přesvědčováním. Proto blázinec. Náprava. Sekularizace. Prášečky a šupaj zpátky mezi plebs. Češi si na černoprdelníky a jejich nebeské nadřízené nepotrpí, holt jsme racionalisti, a není divu, dneska se za šustivý dá koupit i ten Ježíš na kříži.

Fascinující mi přijde ta proměna hodnot. Před 500 lety by si to Venca hrdě štrádoval Evropou a na své misijní cestě nabíral neznabohy a lidi nezasažené Ježíšovým učením o věčné lásce, házení kamenů a nastavování druhé tváře. Byl by za hrdinu a jeho chování dáváno za příklad ďáblem zmítaným fakanům. Osud je ale svině. Venca se narodil v Čechách, kde v Krista věří už jen blázni.

Tenkrát na západě

"Nahý kovboj, který je vyhledávanou atrakcí newyorského Times Square, požaduje po firmě vyrábějící bonbony odškodné šest milionů dolarů (přes 105 milionů korun) za to, že do jeho skromného oděvu oblékla reklamní animovanou figurku," praštila mě do slabin zpráva o Robertu Burckovi. Ten se už přes deset let promenáduje jako lázeňskej dědula po Times Square a dává na obdiv své hedvábné slipy, kytarové akordy a bronzově opálenou hruď.

Pomalu mi to začíná připomínat situaci, která nastane za deset let - a že nastane - kdy se pornoprůmysl stane stejně nezávadným jako vaše oblíbená prodejna hračkářství. A co je trademarkem každého poctivě si vydělávajícího pornoherce? Ano, kopulační nástroj samčích savců s tradičními rozměry (v akčním stavu okolo 15-17 cm). Takže až bude příště nějaká reklama propagovat obří ergonomické párky, co skvěle padnou do ruky, a shodou náhod ten tepelně opracovaný masný výrobek vyplodí nějakému hereckému talentovi ve strojovně lebeční světovou myšlenku, že tuhle dlouhou věc už někde viděl, ale kde jen to bylo - bingo - u sebe mezi nohama, tak pak teprve uvidíme echt americký rodeo.

Bobomrdka

Slyšeli jste už nový vtip, který si vyprávějí politici, když čekají frontu na parlamentní pisoáry? Je to červené, ale komunista to není. Mění to názory, ale politik to není. Je to sexy a má to velké prsy, ale Pamela Anderson to není. Že nevíte? Je to stará mediální princezna Jana Bobošíková, žena, jejíž kyprost a chytrost jsou dvě veličiny, které se nejvíc promítly do jejího typicky česko-selského hrudníku.

Panejo, padají návrhy, že bude prezidentem. Nebo prezidentkou? Ať jsme pohlavně korektní. A to ji člověk chtěl nazvat mediální mrdkou roku. A ten člověk ji i tak nazval.

Varování systému: Omluvte snížený výskyt point. Pracujeme na nápravě.

Pulpujte do sebe pořádnou muziku

Už to je třináct let a pořád mě to baví, baví to i tebe a toho vedle tebe a něho vedle jí a je vedle nich. Protože to má nějakou tu přidanou hodnotu. Vyšší přidanou hodnotu. Nezvětrá to jako budvar ve dvě ráno. Teď by se slušelo zasvětit zdejší, wocoide - Pulp a jejich album Different Class z roku 1995. Ano, ta kulatá stříbrná věc, která podojila hitparády parádami jako Disco 2000 a Common People, ale ve skutečnosti tam těch intelektuálních playmate (=hezkých písniček) je víc.

No, co s tím ale votravuju. Jasně že se to týká zase Adamova žebra. Ženy jsou nám věčnou inspirací, a právě jejich pižmo z podpaží na mě dýchne při poslechu Pulp. Půlka devadesátek, doby, kdy byla mezi českými ženami čest mít v podpaží rozčesanou pěšinku a dole si to tužit na patku. Husté obočí, silné obroučky brýlí a pivo za osm korun. Ne to není glosa z Haló novin, ale jen povzdych. Povzdych bez pointy... I bloggeři mají své dny.

Bílá pěna, láhev orosená...

Teď jsem se probudil z dvoudenního deliria, doznívaly ve mně reprezentativní slavnosti piva, v žilách mi ještě před pár hodiny kolovala krev v alkoholu, a kdyby se mě někdo zeptal, co bych si vzal na písčitý ostrov plný nádherných žen neznajících význam slova stud, bez váhání bych řekl chmel. Táborské slavnosti piva totiž tuto plodinu oslavují a za to je oslavuju já, protože oslavovat je potřeba. V podstatě se jedná o svéráznou variaci na pradávnou tradici dionýských slavností, kdy se všichni Táborité, kteří ctí tradici husitského hesla Kalich - Víno - Tábor, sejdou v socialistickém skanzenu a čtyři dny v kuse lejou to nejlepší pívo, co čeští a slovenští sládci uvařili. A mají radost. Velkou radost. Sládci i Táboráci. Je ale škoda, že se upustilo od oblíbené pointy, kterou se tyto lihumilské akce zakončovaly. O co že šlo? To se takhle totálně zkalení Řekové na počest boha Dionýsa váleli v keřích a parcích a sadech a uctívali svého vznešeného bůžka společným a až do rána trvajícím sexem.

Jak jen to říkával Cicero? Ach ano, historie je učitelkou života. Doufám, že na nás paní učitelka bude hodně přísná a ty zameškané hodiny do příštího roku doženeme. Tradice se přece mají ctít.