Letošní rok končí - čas postavit se před zrcadlo v koupelně, sundat ho ze zdi a pod tím správným úhlem si ho nastavit. Celej rok balancuju na hraně, jako by mi zvonila. Párkrát jsem stál před životním rozhodnutím zemřít (= smazat blog), na rok jsem propadl monogamii, obden se opíjel, abych mohl být obden střízlivý. Začal jsem věřit v boha a na půlnoční mši potají osahával kamarádku a popíjel whisku z placatice.
Jedl jsem maso, občas zeleninu, zřídka ovoce. Naučil se vařit boloňskou omáčku, navlékat kondom jednou rukou, nakládat ty nejlepší hermelíny, lhát cizím dívkám do očí a kvůli té jediné zapomenout na ostatní. Zjistil jsem, že když začnu tahat do lásky city, (ne)skončí to dobře, a uvědomil si, že když ji miluješ, tak je pořád co řešit.
Poznal jsem se zavázanýma očima rozdíl mezi skotskou, whisky a bourbonem, vyfotil se se Zdeňkem Pohlreichem a Petrem Mukem (s každým bohužel/bohudík zvlášť), zvracel na záchodkách v Lucerně, poprvé jedl sushi, zjistil, že když stará láska zrezaví, tak v obchodě prodávají balakryl.
Poslechl si desku Tomáše Kluse a líbila se mi, stále nepřečetl ani jednu knížku od Michala Viewegha, takřka bezchybně zahrál Nothing Else Matters od Matalliky na Guitar Hero a na opravdické klávesy se naučil opravdicky zahrát opravdickou koledu.
Můj otec mi letos poprvé po vzoru hollywoodských filmů řekl, že mě miluje, koupal jsem se nahatý v ledové vodě, jejíž teplota dosahovala velikosti mého penisu, a dostal k vánocům jako dárek vánoční růži. Viděl jsme, jak jednu kamarádku srazilo auto a druhé hráli na pohřbu Portishead.
Poprvé jsem se setkal s černovlasou psycholožkou, která mi místo svého srdce a duše ukázala radši ponožky. Zjistil, že olomoucké syrečky ve skutečnosti nejsou z Olomouce a v Sudoměřicích u Tábora srazil předním nárazníkem své stříbrné toyoty černou kočku a při pohledu do zpětného zrcátka uzřel, že jsem byl bohužel tím devátým, kdo ji v roce 2009 přejel.
Tak ať z nás nezbyde v roce 2010 stejně masnej flek.
čtvrtek 31. prosince 2009
pondělí 28. prosince 2009
Kluk v akci
Mít tak šest žaludků a vemeno, jak mě by bylo kravsky dobře. Trápení s pokleslou a nefunkční lidskou trávicí soustavou je bolestivé jako zjištění, že jsem zřejmě podlehl tomu, čeho jsem se vždycky obával, že podlehnu, jenže než jsem tomu podlehl, tak jsem doufal, že až tomu podlehnu, tak mi to bude jedno, jenže teď, když jsem tomu podlehl, zjištuju, že mi to vůbec jedno není, ale už s tím nic nenadělám, protože jsem tomu podlehl.
Snad to rodiče dělali s dobrým úmyslem, snad četli moc článků na žena.cz, snad mě pozorovali při sprchování, snad si vyseznamovali můj blog, ale jedno je jisté - přestože že mám varlata, už nemám koule. Zatímco moje sestra dostala pod strom auto, já dostal grilovací pánev a kuchařku.
Pravda, štědrovečerní večeři smažím už pár let sám, zatímco otec sedí u krbu a pročítá si Dostojevského deníky, matka bere solnou lázeň a babička cvičí před televizí jógu. Ale aspoň se u toho vaření snažím vypadat jako chlap - piju pivo, krkám, nadávám, mám puštěný porno, vedu šovinistický monolog se smažícím se kaprem a nechám v kuchyni tolik špinavého nádobí, že by na to nestačil ani Mr Proper nadopovaný jarem.
A místo toho, abych dostal kompletní filmografii Roberta Rosenberga, uzřím pánev. Místo toho, abych dostal pouta a biče, uzřím kuchařku. Co na tom, že jsem si to všechno výslovně přál. Přání nejsou od toho, aby se plnila. Kdyby existoval ježíšek, tak by se to nikdy nestalo...
Snad to rodiče dělali s dobrým úmyslem, snad četli moc článků na žena.cz, snad mě pozorovali při sprchování, snad si vyseznamovali můj blog, ale jedno je jisté - přestože že mám varlata, už nemám koule. Zatímco moje sestra dostala pod strom auto, já dostal grilovací pánev a kuchařku.
Pravda, štědrovečerní večeři smažím už pár let sám, zatímco otec sedí u krbu a pročítá si Dostojevského deníky, matka bere solnou lázeň a babička cvičí před televizí jógu. Ale aspoň se u toho vaření snažím vypadat jako chlap - piju pivo, krkám, nadávám, mám puštěný porno, vedu šovinistický monolog se smažícím se kaprem a nechám v kuchyni tolik špinavého nádobí, že by na to nestačil ani Mr Proper nadopovaný jarem.
A místo toho, abych dostal kompletní filmografii Roberta Rosenberga, uzřím pánev. Místo toho, abych dostal pouta a biče, uzřím kuchařku. Co na tom, že jsem si to všechno výslovně přál. Přání nejsou od toho, aby se plnila. Kdyby existoval ježíšek, tak by se to nikdy nestalo...
pondělí 21. prosince 2009
Marodím, tedy jsem
Jednou jsem to musel chytit. Ne, nemám na mysli AIDS, hemeroidy nebo vlka. Chřipečka. Šíří se to stejně rychle jako bývalá módní vlna feminismu, kdy se cokoliv, co připomínalo penis, řezalo lupínkovou pilkou, proklínalo, spálilo, zahrabalo pět metrů do země a nechalo obehnat ostnatým drátem.
Od rána ležím v posteli, v krku mám, jako bych spolykal mořské ježky a zapil to absintem, tělo zesláblé jako po celonočním orgasmu, oči skelné jako po třech jointech a v puse sucho, jako bych prokalil celý víkend. U toho posledního je to tak trochu pravda a chřipka pak možná důsledek všech vánočních večírků.
Na druhou stranu to má i svoje lepší stránky, hlavně ty knižní, které teď obracím jednu za druhou a mám konečně klid si přečíst tu spoustu podstavců pod květináče a skleničky (jeden z mnoha důvodů, proč se elektronické knížky nikdy neuchytí). A mám konečně klid nakoukat 30 Rock a jít zítra v horečce nakazit do města ten zbytek, co odolává tak půvabné nemoci, která vám přivodí opilost, orgasmus, zhulenost a kocovinu v jeden okamžik.
Šťastné a usmrkané ...
Od rána ležím v posteli, v krku mám, jako bych spolykal mořské ježky a zapil to absintem, tělo zesláblé jako po celonočním orgasmu, oči skelné jako po třech jointech a v puse sucho, jako bych prokalil celý víkend. U toho posledního je to tak trochu pravda a chřipka pak možná důsledek všech vánočních večírků.
Na druhou stranu to má i svoje lepší stránky, hlavně ty knižní, které teď obracím jednu za druhou a mám konečně klid si přečíst tu spoustu podstavců pod květináče a skleničky (jeden z mnoha důvodů, proč se elektronické knížky nikdy neuchytí). A mám konečně klid nakoukat 30 Rock a jít zítra v horečce nakazit do města ten zbytek, co odolává tak půvabné nemoci, která vám přivodí opilost, orgasmus, zhulenost a kocovinu v jeden okamžik.
Šťastné a usmrkané ...
středa 16. prosince 2009
Šalinou v tunelu za lepší prostatu
Generační rozdíly, to není jen příležitostný sex s osobou ženského pohlaví mladší 18let. Je to například čtyřhra v tenise s muži, jejichž vlasy hrají všemi odstíny šedé, místo viagry polykají prostenal a k Vánocům si už několik let po sobě píšou Ježíškovi o náhradní kloubní preparát.
To jsem jednoho večera totiž přijel za ctěnými rodiči na jeden večer z města, kde metru tamější lidé říkají šalina v tunelu, a místo teplé večeře mě čekalo jen studené pivo a "pozvánka" na tenis. Inu, proč ne.
Cesta autem do tenisové haly byla cosi jako písničky Michala Davida v remixu Kanye Westa. Poslouchat tři muže, jejichž datum narození pamatuje komunistický puč, může být v některých situacích i přínosné, ale když začnou debatu ohledně operačních systémů a grafických programů, máte chuť vyskočit ze dveří jako Bodie a Doyle v Profesionálech, oprášit kalhoty a dojít zbytek pěšky.
Celou cestu jsme hledali, kam zmizely ty soubory z plochy, že xpéčka nesahají sedmičkám ani po kotníky, že visty nestojí za nic, ale když si na ně člověk zvykne, tak na ně nedá dopustit.
Na kurtu jsem začal hned pár zkracovákama za síť, aby se pánové zadýchali, a na celou hodinu byl od "ajťácké" debaty svatý pokoj jako od podrážděné prostaty. A cesta nazpátek? Vrnící benzinový motor doprovázel sípavý trojhlas, doplňovaný zrychleným tlukotem srdce a zakončený vrzáním kloubů při výstupu z auta.
Bez lechtání přiznávám, měl jsem zlomyslnou radost; asi jako když pětiletému chlapci vypustíte záchranný kruh v bazénu. Samozřejmě dětském, ve kterém dosáhne ;)
To jsem jednoho večera totiž přijel za ctěnými rodiči na jeden večer z města, kde metru tamější lidé říkají šalina v tunelu, a místo teplé večeře mě čekalo jen studené pivo a "pozvánka" na tenis. Inu, proč ne.
Cesta autem do tenisové haly byla cosi jako písničky Michala Davida v remixu Kanye Westa. Poslouchat tři muže, jejichž datum narození pamatuje komunistický puč, může být v některých situacích i přínosné, ale když začnou debatu ohledně operačních systémů a grafických programů, máte chuť vyskočit ze dveří jako Bodie a Doyle v Profesionálech, oprášit kalhoty a dojít zbytek pěšky.
Celou cestu jsme hledali, kam zmizely ty soubory z plochy, že xpéčka nesahají sedmičkám ani po kotníky, že visty nestojí za nic, ale když si na ně člověk zvykne, tak na ně nedá dopustit.
Na kurtu jsem začal hned pár zkracovákama za síť, aby se pánové zadýchali, a na celou hodinu byl od "ajťácké" debaty svatý pokoj jako od podrážděné prostaty. A cesta nazpátek? Vrnící benzinový motor doprovázel sípavý trojhlas, doplňovaný zrychleným tlukotem srdce a zakončený vrzáním kloubů při výstupu z auta.
Bez lechtání přiznávám, měl jsem zlomyslnou radost; asi jako když pětiletému chlapci vypustíte záchranný kruh v bazénu. Samozřejmě dětském, ve kterém dosáhne ;)
sobota 12. prosince 2009
Alkohol tester naruby jako Pražák z Ostravy Poruby
Nedávno jsem se zamyslel nad svým sklonem k alkoholismu. Když mi i babička chvějícím se hlasem vytýkala, že bych neměl tolik chlastat, nebo mě nebude chtít žádná holka a skončím s nějakou kurvou z Prahy (omluvte stařenku, je z Moravy), porozhlédl jsem se po svém mládeneckém bytě a najednou jsem pochopil, že to se mnou není až tak hrozný.
Sice se na kuchyňské lince lesknou jako alkoholické trofeje prázdné lahve od tullamore dew, ale jinak vítězí rozum nad játry a nealkoholické pivo nad Plzní. Daleko zajímavější ale bylo zjištění, v jaké části mého skromného bytu se birelly nacházejí.
Nechal jsem si tedy jedno volné odpoledne, abych v klidu stihl projít všechny pokoje a zjistit, jestli trávím víc času v pravém křídle, anebo v tom levém.
Výsledky byly ohromující. Nejvíce svého přeceněného času strávím za psacím stolem (4 lahváče), následuje červená pohovka (3 lahváče), se kterou se o druhé místo dělí barový pult, na němž odpočívají elektronické klávesy. Bronz bere koupelna (2 lahváče) a bramborová připadla ložnici.
Závěr ani ponaučení z toho neplyne žádný, protože se jednalo o nealkoholická piva. Od alkoholického testu jsem radši upustil, protože všechny prázdné lahve jsou na horní skříňce v kuchyni, takže bych podle všeho spal, snídal, čistil si zuby a provozoval praktiky neslučující se s dobrými mravy hned pod stropem vedle digestoře. No co by na to asi řekla babička?!
Sice se na kuchyňské lince lesknou jako alkoholické trofeje prázdné lahve od tullamore dew, ale jinak vítězí rozum nad játry a nealkoholické pivo nad Plzní. Daleko zajímavější ale bylo zjištění, v jaké části mého skromného bytu se birelly nacházejí.
Nechal jsem si tedy jedno volné odpoledne, abych v klidu stihl projít všechny pokoje a zjistit, jestli trávím víc času v pravém křídle, anebo v tom levém.
Výsledky byly ohromující. Nejvíce svého přeceněného času strávím za psacím stolem (4 lahváče), následuje červená pohovka (3 lahváče), se kterou se o druhé místo dělí barový pult, na němž odpočívají elektronické klávesy. Bronz bere koupelna (2 lahváče) a bramborová připadla ložnici.
Závěr ani ponaučení z toho neplyne žádný, protože se jednalo o nealkoholická piva. Od alkoholického testu jsem radši upustil, protože všechny prázdné lahve jsou na horní skříňce v kuchyni, takže bych podle všeho spal, snídal, čistil si zuby a provozoval praktiky neslučující se s dobrými mravy hned pod stropem vedle digestoře. No co by na to asi řekla babička?!
středa 9. prosince 2009
Růžové ponožky zkazí celou psychoanalýzu
Až si budete v Olomouci objednávat svařák, nezapomeňte, že jiný kraj, jiný chlast - dostanete ho totiž se slivovicí. A když pak ve stavu hluboké opilosti potkáte na baru černovlasou psycholožku, která je dokonce větší než vaše ego, nebuďte překvapení, když si sundá boty a bude po vás vyžadovat to samé. Je to údajně místní tradice. Tak jako se dřív vítalo chlebem, solí a úplatkem, tak v Olomouci si dívky sundávají před mládencem boty (ano, skutečně jenom boty).
I když se cizím kulturním vlivům bráním stejně usilovně jako Kája Gott slavíkům, určitě to v nějaké pražské hospodě vyzkouším. Slečno, máte krásné oči, mohla byste se zout?
Vtip a úspěch tohohle triku samozřejmě závisí na tom, jestli máte kotníčkové ponožky s vlastním monogramem, bez díry na palci a v jiné barvě než světle růžové. Pokud ne, tak už vás nezachrání ani to, že umíte zpaměti recitovat nikdy nevydané básně Magora Jirouse, přezpívat od první do poslední písničky chystané album Radiohead anebo machrovat, že máte společnou fotku s Cimrmanem.
Takže nezapomeňte - do Olomouce jen s hedvábnými ponožkami v barvě vašich očí.
I když se cizím kulturním vlivům bráním stejně usilovně jako Kája Gott slavíkům, určitě to v nějaké pražské hospodě vyzkouším. Slečno, máte krásné oči, mohla byste se zout?
Vtip a úspěch tohohle triku samozřejmě závisí na tom, jestli máte kotníčkové ponožky s vlastním monogramem, bez díry na palci a v jiné barvě než světle růžové. Pokud ne, tak už vás nezachrání ani to, že umíte zpaměti recitovat nikdy nevydané básně Magora Jirouse, přezpívat od první do poslední písničky chystané album Radiohead anebo machrovat, že máte společnou fotku s Cimrmanem.
Takže nezapomeňte - do Olomouce jen s hedvábnými ponožkami v barvě vašich očí.
pondělí 30. listopadu 2009
Jsem skoro panic a hladám ojetou ženu z bazaru
Kolem nás se dějí různé hrůzné věci. Ve Švýcarsku zakazují minarety, ženy mají volební právo, psi mají svoje obchody a kočky kalendář jmen. Ale teď vážně. Kolem mě se dějí opravdu hrůzné různé věci.
Shodou náhod a okolností, přilétlo to drze jako emailový spam, jsem začal číst článek o muži, do kterého se platonicky zamilovala moje kamarádka. Je to člověk, který je pravým opakem mě. Jestli já jsem vložkou, tak on tampónem. Jestli já jsem dvanáctkou, tak on je nealkoholickým pivem. Jestli já jsem šovinistický obšourník, tak on je panic. Jestli já mám třetí nohu multifukční, tak on ji má monofukční (pro méně chápavé - jen na chcaní).
Ano, je panic. Na tom by nebylo nic, nic tak zvláštního, kdyby z toho ten zoufalec nedělal přednost. Je sice roztomilé, když si dívka schová to nejcennější - a tím nemyslím seznam svých bývalých milenců - až na svatební noc, ale pokud se k podobnému heroickému činu, za který by se měly upalovat chlupy na ohanbí, odhodlá muž, je cosi v nepořádku. A erekce to prý není.
Pokud jste se do čerstvého třicátníka, který holduje cyklistice, tanci, třem světovým jazykům a celoživotní masturbaci, právě zamilovaly, mám pro vás, dámy (pánové mají tentokrát smůlu), nepříjemnou zprávu - splněný ideál muže totiž vyžaduje, aby dotyčná byla panna. Přestože teď většině z vás spadla brada až do kabelky, ten nebohý muž pro to má docela racionální zdůvodnění.
Cituji:
"Nikdy bych si nekoupil ojeté auto a podobný je můj nezájem o použité ženy. S velkou nelibostí jsem si nedávno přečetl informaci, že Češky se řadí mezi nejvíce promiskuitní ženy vyspělého světa. Jinak řečeno: hledat ženu v naší malé vlasti = nakupovat v jednom velkém second handu."
No, já sice do sekáče nechodím, ale auto z bazaru mám a nedám na něj dopustit :)
Celý článek toho šílence s panenskou blánou na penisu najdete ZDE.
Shodou náhod a okolností, přilétlo to drze jako emailový spam, jsem začal číst článek o muži, do kterého se platonicky zamilovala moje kamarádka. Je to člověk, který je pravým opakem mě. Jestli já jsem vložkou, tak on tampónem. Jestli já jsem dvanáctkou, tak on je nealkoholickým pivem. Jestli já jsem šovinistický obšourník, tak on je panic. Jestli já mám třetí nohu multifukční, tak on ji má monofukční (pro méně chápavé - jen na chcaní).
Ano, je panic. Na tom by nebylo nic, nic tak zvláštního, kdyby z toho ten zoufalec nedělal přednost. Je sice roztomilé, když si dívka schová to nejcennější - a tím nemyslím seznam svých bývalých milenců - až na svatební noc, ale pokud se k podobnému heroickému činu, za který by se měly upalovat chlupy na ohanbí, odhodlá muž, je cosi v nepořádku. A erekce to prý není.
Pokud jste se do čerstvého třicátníka, který holduje cyklistice, tanci, třem světovým jazykům a celoživotní masturbaci, právě zamilovaly, mám pro vás, dámy (pánové mají tentokrát smůlu), nepříjemnou zprávu - splněný ideál muže totiž vyžaduje, aby dotyčná byla panna. Přestože teď většině z vás spadla brada až do kabelky, ten nebohý muž pro to má docela racionální zdůvodnění.
Cituji:
"Nikdy bych si nekoupil ojeté auto a podobný je můj nezájem o použité ženy. S velkou nelibostí jsem si nedávno přečetl informaci, že Češky se řadí mezi nejvíce promiskuitní ženy vyspělého světa. Jinak řečeno: hledat ženu v naší malé vlasti = nakupovat v jednom velkém second handu."
No, já sice do sekáče nechodím, ale auto z bazaru mám a nedám na něj dopustit :)
Celý článek toho šílence s panenskou blánou na penisu najdete ZDE.
úterý 24. listopadu 2009
Podolí fiction: historky z podsvětí
Nechtěně jsem objevil způsob, jak nechtěně sbalit ženu, která je nechtěně těhotná.
Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.
Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.
A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.
Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.
I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.
Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.
Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.
Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.
Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.
A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.
Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.
I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.
Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.
Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.
neděle 22. listopadu 2009
Lepší časy asi nepřijdou
Když je s vámi vyjebáno, máte potřebu vyjebávat s ostatními. Změníte optiku. Změníte čočky. Změníte dioptrie. Přestanete hledat ten nadýchaný váček oduševnělosti, která se beztak dokáže během vteřiny spláchnout jako hovno do záchodu. Nemyslím, že všechny budete brát jako chodící vagíny, ale rozhodně s nimi vyzkoušíte radši všechny druhy nonverbální komunikace.
Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.
Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.
A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.
Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.
Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.
A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.
pátek 20. listopadu 2009
Lásko prokletá
Kdyby ta dáma omládla o 30 let a já se ráno probudil o 20 let starší, klekl bych si na svá kolena a vyznal ji lásku prokletou. Když jsem byl na koncertu Hany Hegerové, pochopil jsem, proč někteří mladíci blázní po starých ženských (to, že jsou ke všemu ještě ty dámy bohaté, bych zajíčkům neměl za zlé).
Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.
Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.
A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!
Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.
Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.
A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!
čtvrtek 19. listopadu 2009
Yesmanům odzvonilo
Nerad říkám ne. Asi to souvisí s mojí zálibou v naturalistickém zachycení lidského koitu, kde se pořád křičí Ano, ano, ano!
Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.
A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!
A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)
Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.
A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!
A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)
pondělí 16. listopadu 2009
Zabil jsem Vietnamce, pánové
Začínám mít z Vietnamců větší mindráky než Američani v 70. letech. Chodím několikrát týdně nakupovat do krámku, který nikdy nespí. A obsluha v něm taky ne. Takřka nonstop otevřený kutloch nadopovaný potravinami, které projdou až pár let po vaší smrti, obsluhuje u kasy muž neidentifikovatelného věku. Bledý bude zřejmě od přírody, málomluvný od dětství a protivný je až poslední měsíc.
Pokaždé mám to štěstí, že svojí vietčeštinou zjebe pár ženských, které se v 8 večer přijdou optat, jestli má ještě chleba. Pak uvidí mě, jak nakládám do igelitky lahváče a povietnamsku (mhouřím oči) vybírám z regálů levnou importovanou whisky s ilegálním kolkem. A když jdu platit, usměje se. Pochybnosti o jeho sexuální orientaci bych přeskočil, v jeho pohybu úst do dvou světových stran není nic, co by jakkoliv toužilo po mém rectu.
Nhyuhgovi obstarává zábavu něco úplně jiného. Protože jsem si u něho nikdy nekoupil nic jiného než sklo naplněné větším či menším množství alkoholu, získal zřejmě dojem, že se ničím jiným neživím. Nevím, jak je to s jejich božstvem, ale pokaždé mě při odchodu skoro obřadně pozdravil, zatímco na ostatní "normální" Čechy vytahoval při odchodu napalm.
Bohužel, idylka netrvá věčně, a všechno krásné jednou končí. Dneska jsem si koupil chleba a máslo, a když jsem platil, uslyšel jsem obrovskou ránu, až jsem se lekl. Co to bylo? zajímalo mě. Pak jsem ho ale uviděl, jak tam stojí zlomený. Nhyuhgovi se totiž zboural sen o posledním Čechovi, jehož trávicí akt funguje pouze na pravidelný přísun lihu. A od té doby mě nezdraví. Jen zamumlá, oči sklopené, hlavu ohnutou. Nepomohl ani nejtěžší kalibr - podivuhodný vietnamský likér s blíže nespecifikovaným množstvím alkoholu.
A mně to je líto. Za tu dobu, co k němu chodím, se mezi námi vytvořil takový zvláštní kamarádský vztah. Doufal jsem, že až dá jednou výpověď a otevře si někde v Praze vlastní krámek se zeleninou a alkoholem, pojmenuje ho po mně. Teď je mi jasný, že mám smůlu. Aspoň že o ulici dál otevřeli Vietnamci další obchod. A světe div se, ten prodavač se na mě pořád tak divně usmívá, přestože tam chodím kupovat jen rohlíky.
Pokaždé mám to štěstí, že svojí vietčeštinou zjebe pár ženských, které se v 8 večer přijdou optat, jestli má ještě chleba. Pak uvidí mě, jak nakládám do igelitky lahváče a povietnamsku (mhouřím oči) vybírám z regálů levnou importovanou whisky s ilegálním kolkem. A když jdu platit, usměje se. Pochybnosti o jeho sexuální orientaci bych přeskočil, v jeho pohybu úst do dvou světových stran není nic, co by jakkoliv toužilo po mém rectu.
Nhyuhgovi obstarává zábavu něco úplně jiného. Protože jsem si u něho nikdy nekoupil nic jiného než sklo naplněné větším či menším množství alkoholu, získal zřejmě dojem, že se ničím jiným neživím. Nevím, jak je to s jejich božstvem, ale pokaždé mě při odchodu skoro obřadně pozdravil, zatímco na ostatní "normální" Čechy vytahoval při odchodu napalm.
Bohužel, idylka netrvá věčně, a všechno krásné jednou končí. Dneska jsem si koupil chleba a máslo, a když jsem platil, uslyšel jsem obrovskou ránu, až jsem se lekl. Co to bylo? zajímalo mě. Pak jsem ho ale uviděl, jak tam stojí zlomený. Nhyuhgovi se totiž zboural sen o posledním Čechovi, jehož trávicí akt funguje pouze na pravidelný přísun lihu. A od té doby mě nezdraví. Jen zamumlá, oči sklopené, hlavu ohnutou. Nepomohl ani nejtěžší kalibr - podivuhodný vietnamský likér s blíže nespecifikovaným množstvím alkoholu.
A mně to je líto. Za tu dobu, co k němu chodím, se mezi námi vytvořil takový zvláštní kamarádský vztah. Doufal jsem, že až dá jednou výpověď a otevře si někde v Praze vlastní krámek se zeleninou a alkoholem, pojmenuje ho po mně. Teď je mi jasný, že mám smůlu. Aspoň že o ulici dál otevřeli Vietnamci další obchod. A světe div se, ten prodavač se na mě pořád tak divně usmívá, přestože tam chodím kupovat jen rohlíky.
čtvrtek 12. listopadu 2009
Možná přijde i blondýna
Když muž upadne do deprese, léčí ji buď alkoholem, nebo ženou, jedná-li se o velkou depresi tak alkoholem a ženou.
Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.
Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.
Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.
Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."
V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...
Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.
Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.
Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.
Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."
V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...
sobota 7. listopadu 2009
Flirtování s babičkou vede ke zduřelé prostatě
Seděly tam tři. Dohromady jim bylo 251 let, oči skelnaté, pleť vrásčitou, křečové žíly i na tvářích, vlasy bílé jako vyprané v Arielu, a pohledy upíraly na jediného maskulinního tvora v místnosti - mě.
Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.
Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.
A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!
Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.
Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.
A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!
neděle 1. listopadu 2009
Se Saudkem o fóbiích a suspenzorech
Netušil jsem, že můžu mít něco společného se Saudkem. Ne, (ne)bojte, (ne)jsem jedno z jeho třiceti šesti dětí a radši dávám přednost věkem mladším a tělem slabším ženám. Ale když jsem si dneska ráno pročítal digitální archiv Timesů a poslouchal Hanušovu Koncertantní symfonii pro harfu, varhany, tympány a smyčce, úplnou náhodou jsem zabloudil na odkaz jednoho ryze bulvárního serveru.
"Já v sobě tlumím strach z žen, kterému předchází nenávist," prohlásil tam ten pomatený stařec. "Jsem opilý denně, já ty ženské nemám rád." Je paradoxní, jak se věkem mění vztah k tomu, bez čeho moderní muž nemůže v postmoderní době existovat - bez žen a alkoholu. Saudek prý chlastá, aby se na ženské mohl vůbec podívat.
Takřka o půl století mladší blogger, alkoholik, budoucí dvojtitulovaný vysokoškolák, chovatel leguána, milovník kvalitního porna v nekvalitním rozlišení, sběratel krabiček od sirek, řízkofil, whiskofil, aichmofobik a bývalý profesionální hokejista mající na svém kontě hattrick střelený suspenzorem naopak chlastá proto, aby se na ty ženské nemusel dívat vůbec.
Inu, možnosti využití chlastu jsou bezedné jako ta pověstná láhev a s pokročilým věkem a mnohonásobným otcovstvím získávají úplně jiný, takřka majestátní rozměr. A ty má Saudek přece rád...
"Já v sobě tlumím strach z žen, kterému předchází nenávist," prohlásil tam ten pomatený stařec. "Jsem opilý denně, já ty ženské nemám rád." Je paradoxní, jak se věkem mění vztah k tomu, bez čeho moderní muž nemůže v postmoderní době existovat - bez žen a alkoholu. Saudek prý chlastá, aby se na ženské mohl vůbec podívat.
Takřka o půl století mladší blogger, alkoholik, budoucí dvojtitulovaný vysokoškolák, chovatel leguána, milovník kvalitního porna v nekvalitním rozlišení, sběratel krabiček od sirek, řízkofil, whiskofil, aichmofobik a bývalý profesionální hokejista mající na svém kontě hattrick střelený suspenzorem naopak chlastá proto, aby se na ty ženské nemusel dívat vůbec.
Inu, možnosti využití chlastu jsou bezedné jako ta pověstná láhev a s pokročilým věkem a mnohonásobným otcovstvím získávají úplně jiný, takřka majestátní rozměr. A ty má Saudek přece rád...
středa 28. října 2009
Happy new life
Tohle bude smutný.
Smutný jako prasklej kondom.
Smutný jako oko vystřelený zátkou od šampusu.
Smutný jako veselej klaun.
Smutný jako transexuální blondýna, která má větší třetí nohu než vy.
Ono se říká, že se nemá vstupovat 2x do stejné ženy, tedy řeky. Blbej ten, kdo se vykoupe 3x. Ale amores perros, a to ani nemusíte mít psa, abyste to pochopili. Paradoxní je, že ta karma opravdu funguje. Dělej celej život hajzla a stejně ti bude jednou oplaceno.
Nevzdychám tady, jako bych měl poslední orgasmus svého života, ale spíš žasnu nad svou blonďatou naivitou. Moje peroxidové vnímání ženského světa dostalo totální knock out tvrzením, že nejlíp se holky balí na to, že je pošlete do prdele. To jsem udělal. Sbalil jsem. Nějakou dobu s nima chodíte a pozvete je do limuzíny. Zpozorní. Preventivně se rozejdete. Dáte dohromady. Pozvete je do Paříže, až se za to klišé stydíte jako Jiří Paroubek za svoji ex, ale je to jako byste na ni vybafli nebo ji načapali ve trojice se čtyřma chlapama.
Svět je divnej, lidi v něm ještě víc. Doktoři mi zakazují chlast, protože mi to škodí zdraví. Kafárničky mažou blogy bez varování. Co přijde zítra? Vezmou mi porno, protože erekce mi odčerpává krev z mozku a odumírají mi buňky? V tom případě odcházím s lahví Jacka Danielse do sex shopu a vylezu, až bude Rosenberg prezidentem.
Smutný jako prasklej kondom.
Smutný jako oko vystřelený zátkou od šampusu.
Smutný jako veselej klaun.
Smutný jako transexuální blondýna, která má větší třetí nohu než vy.
Ono se říká, že se nemá vstupovat 2x do stejné ženy, tedy řeky. Blbej ten, kdo se vykoupe 3x. Ale amores perros, a to ani nemusíte mít psa, abyste to pochopili. Paradoxní je, že ta karma opravdu funguje. Dělej celej život hajzla a stejně ti bude jednou oplaceno.
Nevzdychám tady, jako bych měl poslední orgasmus svého života, ale spíš žasnu nad svou blonďatou naivitou. Moje peroxidové vnímání ženského světa dostalo totální knock out tvrzením, že nejlíp se holky balí na to, že je pošlete do prdele. To jsem udělal. Sbalil jsem. Nějakou dobu s nima chodíte a pozvete je do limuzíny. Zpozorní. Preventivně se rozejdete. Dáte dohromady. Pozvete je do Paříže, až se za to klišé stydíte jako Jiří Paroubek za svoji ex, ale je to jako byste na ni vybafli nebo ji načapali ve trojice se čtyřma chlapama.
Svět je divnej, lidi v něm ještě víc. Doktoři mi zakazují chlast, protože mi to škodí zdraví. Kafárničky mažou blogy bez varování. Co přijde zítra? Vezmou mi porno, protože erekce mi odčerpává krev z mozku a odumírají mi buňky? V tom případě odcházím s lahví Jacka Danielse do sex shopu a vylezu, až bude Rosenberg prezidentem.
středa 21. října 2009
Blízká setkání ukrajinského druha
Kamarádka mi poslala mail, že mě viděla hrát v pornu.
"No a co?" odpověděl jsem jí na to.
"Vypadáš tam jako debil," odepsala a poslala odkaz.
Podle názvu to opravdu vypadalo, že jsem si užil svých patnáct minut pornografické slávy. Fucking Like *** (moje příjmení), jmenovalo se to. Celej natěšenej jsem odklikl, uvelebil se v křesle, zatáhl žaluzie, zapálil vonné svíčky a esenciální svíčky a tantrické svíčky a zapnul lávovou lampu a nestačil se divit.
Na videu se objevil chlapec vychrtlý jako somálskej pes, tváře měl propadlé jako hrudník novorozeněte, pleť bledou jako by se koupal ve vanishi a na nohách nádherné béžové ponožky, které měl poctivě vyhrnuté až po kolena. Ručičky jako dva ostnaté dráty obepínaly stejně půvabnou slečnu, která slovům "fuck" a "ach" a "God" dala svým temným altem nový rozměr.
Nebylo to příjemné shledání se svým internetovým alter-egem. Radši bych byl nařachaný černoch s vyšpulenými rty nebo bázlivý Asiat přivydělávající si v New Yorku roznáškou pizzy (té, na níž dotyčné nikdy nemají peníze a tak to musejí ve své luxusní vile splácet "po svém").
Bohužel mé kořeny sahají kamsi na Ukrajinu, do bytu se zaprášeným gaučem, flekatým kobercem, ušmudlanýma záclonama a holkou, co nemá kam jít, a proto tráví, ehm, své volnočasové aktivity v mé garsoniéře, a kdyby měla sílu a koule, tak by místo zabíjení nudy a času raději oddělala mé ukrajinské já.
"No a co?" odpověděl jsem jí na to.
"Vypadáš tam jako debil," odepsala a poslala odkaz.
Podle názvu to opravdu vypadalo, že jsem si užil svých patnáct minut pornografické slávy. Fucking Like *** (moje příjmení), jmenovalo se to. Celej natěšenej jsem odklikl, uvelebil se v křesle, zatáhl žaluzie, zapálil vonné svíčky a esenciální svíčky a tantrické svíčky a zapnul lávovou lampu a nestačil se divit.
Na videu se objevil chlapec vychrtlý jako somálskej pes, tváře měl propadlé jako hrudník novorozeněte, pleť bledou jako by se koupal ve vanishi a na nohách nádherné béžové ponožky, které měl poctivě vyhrnuté až po kolena. Ručičky jako dva ostnaté dráty obepínaly stejně půvabnou slečnu, která slovům "fuck" a "ach" a "God" dala svým temným altem nový rozměr.
Nebylo to příjemné shledání se svým internetovým alter-egem. Radši bych byl nařachaný černoch s vyšpulenými rty nebo bázlivý Asiat přivydělávající si v New Yorku roznáškou pizzy (té, na níž dotyčné nikdy nemají peníze a tak to musejí ve své luxusní vile splácet "po svém").
Bohužel mé kořeny sahají kamsi na Ukrajinu, do bytu se zaprášeným gaučem, flekatým kobercem, ušmudlanýma záclonama a holkou, co nemá kam jít, a proto tráví, ehm, své volnočasové aktivity v mé garsoniéře, a kdyby měla sílu a koule, tak by místo zabíjení nudy a času raději oddělala mé ukrajinské já.
pátek 16. října 2009
Piju s mírou, vím, kde je klitoris a nebiju ženy. Jsem ideální muž?
Přitahují mě růžové věci.
Růžové svetříky (víc než ty šedé).
Popraskaný růžový lak na rukách (víc než ten černý).
Růžoví Floydi.
Růžová vína z Moravy.
Takže když jsem viděl knížku s růžovým obalem, moje volba byla jasná. Už od malinka jsem si listoval knížkama s růžovým přebalem, takže když jsem se před měsícem rozhodoval, jakou si v knihkupectví vyberu, ani chvíli jsem neváhal. Věděl jsem, že každá stránka nebude jako z marcipánu, ale když čtete poctivě, autor to ocení. Esther J. Ending: Po Valentýnu. Voní hezky!
Ta knížka je pěkná prasárna, cosi mezi Bukowskim a Lydií Lunch střihnuté posledním Palahniukem. Asi tak pro představu. Hlavní hrdinka hned v úvodu přiznává, že smilnila se svým bratrem v pozicích, vedle kterých je Kamasutra příručka pro sexuální paralympioniky.
Kromě incestního sexu a jiných záležitostí, které upevňují rodinné vztahy, se hlavní hrdinka marně snaží navázat citový vztah (čti lásku) k muži, s nímž nemá společného jednoho a více rodiče. A když narazí na plavovlasého Holanďana, dopadne to asi takhle:
"Fuke se potil za sporákem, oblečený v bílém triku a džínech...Super vizitka holandského muže, napadlo mě.
Umí vařit, pije s mírou, ví, kde je klitoris, a nebije ženy, představovala jsem si na inzertních stránkách východoevropských novin, a k tomu fotku blonďáka v džínech, jasně bílém tričku se zářivým umělcem filmového herce: jen si spočtěte, jak vyděláte."
Jak si představujete vy inzerát ideálního muže? (otázka není genderově determinována, odpovídat můžou tedy i muži).
Růžové svetříky (víc než ty šedé).
Popraskaný růžový lak na rukách (víc než ten černý).
Růžoví Floydi.
Růžová vína z Moravy.
Takže když jsem viděl knížku s růžovým obalem, moje volba byla jasná. Už od malinka jsem si listoval knížkama s růžovým přebalem, takže když jsem se před měsícem rozhodoval, jakou si v knihkupectví vyberu, ani chvíli jsem neváhal. Věděl jsem, že každá stránka nebude jako z marcipánu, ale když čtete poctivě, autor to ocení. Esther J. Ending: Po Valentýnu. Voní hezky!
Ta knížka je pěkná prasárna, cosi mezi Bukowskim a Lydií Lunch střihnuté posledním Palahniukem. Asi tak pro představu. Hlavní hrdinka hned v úvodu přiznává, že smilnila se svým bratrem v pozicích, vedle kterých je Kamasutra příručka pro sexuální paralympioniky.
Kromě incestního sexu a jiných záležitostí, které upevňují rodinné vztahy, se hlavní hrdinka marně snaží navázat citový vztah (čti lásku) k muži, s nímž nemá společného jednoho a více rodiče. A když narazí na plavovlasého Holanďana, dopadne to asi takhle:
"Fuke se potil za sporákem, oblečený v bílém triku a džínech...Super vizitka holandského muže, napadlo mě.
Umí vařit, pije s mírou, ví, kde je klitoris, a nebije ženy, představovala jsem si na inzertních stránkách východoevropských novin, a k tomu fotku blonďáka v džínech, jasně bílém tričku se zářivým umělcem filmového herce: jen si spočtěte, jak vyděláte."
Jak si představujete vy inzerát ideálního muže? (otázka není genderově determinována, odpovídat můžou tedy i muži).
středa 14. října 2009
Bezva táta
Jít na promoční večírek a nemít promoci už samo o sobě nevěstí nic dobrého. Všichni vaši úspěšnější spolužáci si ukazují diplomy, vzpomínají na usměvavé historky při udělování zápisu z morfologie a lexikologie, chichotají se u známek z literárního myšlení a vy tam sedíte se svým pivem, panákem a smějete se na všechny strany jako z reklamy na THC.
Výhodou promočních večírků je, že během dvou hodin většina zmizí a zůstanou ti, co se chtějí opít a nadobro se rozloučit. A tehdy nastupujete vy, zatím opomíjená osoba večera, jejíž role se pro nadcházející hodiny ukáže být takřka klíčová. Ale o tom až jindy.
Než k tomu ale dojde, vyslechnete si spoustu zhovadilostí a blbostí od lidí, které naštěstí už nikdy neuvidíte. Jeden opilej spolužák barvitě vypráví, jak na dálku adoptoval jednoho černouška z Afriky. Měsíčně mu posílá kolem 500 korun, díky kterým se chlapec vzdělává v místní škole, která přes den slouží ke vzdělávání a v noci v ní chrní dobytek. Tím si samozřejmě získává pozornost nezadaných slečen (ne ten chlapec), které jihnou, vzdychají a oči jim jiskří něžností. Muž si toho je dobře vědom, ale protože je opilý a na odchodu, chce pobavit i naslouchavší muže.
"Moc mu ale nepíšu."
"Proč?" vybafne jedna blondýna.
"No, to se má tak. On se moc dobře neučí."
"Proč?" vybafne druhá blondýna.
"Já mu ty peníze neposílám pravidelně."
"Proč?" vybafne třetí blondýna.
"Protože na to občas zapomenu. To není jen tak mít dítě až v Africe."
"Kolik dopisů jsi mu vlastně napsal?" vyštěknu já.
"Zatím jenom jeden. Nechci ho zbytečně stresovat. Ale on mi píše pravidelně, posílá fotky, na každý teda vypadá trochu jinak, ale připadá mi spokojenej."
Všechny tři blondýny nechápavě kroutily hlavama, muži si prohlíželi nedopité půllitry a onen nezodpovědný otec do sebe obrátil zbytek piva, otřel si hřbetem ruky pusu, usmál se, tleskl rukama a odporoučel se. Inu, s dětma je sranda a s těma africkejma ještě větší. I na dálku.
Výhodou promočních večírků je, že během dvou hodin většina zmizí a zůstanou ti, co se chtějí opít a nadobro se rozloučit. A tehdy nastupujete vy, zatím opomíjená osoba večera, jejíž role se pro nadcházející hodiny ukáže být takřka klíčová. Ale o tom až jindy.
Než k tomu ale dojde, vyslechnete si spoustu zhovadilostí a blbostí od lidí, které naštěstí už nikdy neuvidíte. Jeden opilej spolužák barvitě vypráví, jak na dálku adoptoval jednoho černouška z Afriky. Měsíčně mu posílá kolem 500 korun, díky kterým se chlapec vzdělává v místní škole, která přes den slouží ke vzdělávání a v noci v ní chrní dobytek. Tím si samozřejmě získává pozornost nezadaných slečen (ne ten chlapec), které jihnou, vzdychají a oči jim jiskří něžností. Muž si toho je dobře vědom, ale protože je opilý a na odchodu, chce pobavit i naslouchavší muže.
"Moc mu ale nepíšu."
"Proč?" vybafne jedna blondýna.
"No, to se má tak. On se moc dobře neučí."
"Proč?" vybafne druhá blondýna.
"Já mu ty peníze neposílám pravidelně."
"Proč?" vybafne třetí blondýna.
"Protože na to občas zapomenu. To není jen tak mít dítě až v Africe."
"Kolik dopisů jsi mu vlastně napsal?" vyštěknu já.
"Zatím jenom jeden. Nechci ho zbytečně stresovat. Ale on mi píše pravidelně, posílá fotky, na každý teda vypadá trochu jinak, ale připadá mi spokojenej."
Všechny tři blondýny nechápavě kroutily hlavama, muži si prohlíželi nedopité půllitry a onen nezodpovědný otec do sebe obrátil zbytek piva, otřel si hřbetem ruky pusu, usmál se, tleskl rukama a odporoučel se. Inu, s dětma je sranda a s těma africkejma ještě větší. I na dálku.
pondělí 12. října 2009
Našel jsem důvod, proč začít jíst koňský salám
Docházejí peníze, je krize, což znamená, že po vás všichni chtějí víc práce za míň peněz a někteří si to přeberou tak, že vám nezaplatí vůbec. A protože dotovat studium dálkově adoptovanému Ngungovi v Bangladéši a vitaminy pro leguána něco stojí, rozhodl jsem se, že se dám na hazard.
Ruleta je pro trosky, poker pro snoby, automaty pro losery. Oblékl jsem tedy své oblíbené tvídové sako, zašněroval si botasky, zapnul kožený pásek, nasadil pletenou čepici s kšiltem, do náprsní kapsy vložil dva kubánské doutníky vyrobené v Číně, nasedl do autobusu a hodinu se plahočil do Velké Chuchle. Na místních dostizích jsem prohrál 100 kč, utracených 50 kč za pivo a klobásu beru jako výhru.
Cílem bylo ale nasávat. Atmosféru, koňský trus a žokejský pach. Týden nato jsem totiž odjel za tetičkou do Pardubic na Velkou cenu. Jako velký odborník jsem vsadil životní pojistku, stavební spoření, důchodové připojištění a klíčky od svého stříbrného vozu na Sixteen. Když jsem se po závodě hádal v sázkové kanceláři, že důchodcům je snad závodění zakázáno, zavolali na mě ochranku a v ruce mi zbyl jen ušmudlaný tiket, který jsem zmačkal a hodil kamsi...snad směrem, kde Váňa se svým sexy hrbem přebíral od ješitného staříka trofej.
Z takto tristního zážitku jsem se musel opít. Na jídelním stole panelákového bytu mé tety zůstaly jen fleky od piva a slz. Údajně jsem vydával zvuky jako zamilovaný kůň, kterému vezmou klisnu. Protože se se mnou od té doby nikdo nebaví, asi to moc romantické nebylo.
Ráno mě přišla vzbudit čtyřroční neteř. Rozesmátá od od ucha k uchu otevřela okno, a aby mě opravdu dostala z postele, řekla: "Vstávej už, máš na stole pivo!" Pohladil jsem jí po vlasech a dal jí na čelo pusu. Byla to jediná dobrá zpráva, která mě za posledních 48 hodin potkala...
Ruleta je pro trosky, poker pro snoby, automaty pro losery. Oblékl jsem tedy své oblíbené tvídové sako, zašněroval si botasky, zapnul kožený pásek, nasadil pletenou čepici s kšiltem, do náprsní kapsy vložil dva kubánské doutníky vyrobené v Číně, nasedl do autobusu a hodinu se plahočil do Velké Chuchle. Na místních dostizích jsem prohrál 100 kč, utracených 50 kč za pivo a klobásu beru jako výhru.
Cílem bylo ale nasávat. Atmosféru, koňský trus a žokejský pach. Týden nato jsem totiž odjel za tetičkou do Pardubic na Velkou cenu. Jako velký odborník jsem vsadil životní pojistku, stavební spoření, důchodové připojištění a klíčky od svého stříbrného vozu na Sixteen. Když jsem se po závodě hádal v sázkové kanceláři, že důchodcům je snad závodění zakázáno, zavolali na mě ochranku a v ruce mi zbyl jen ušmudlaný tiket, který jsem zmačkal a hodil kamsi...snad směrem, kde Váňa se svým sexy hrbem přebíral od ješitného staříka trofej.
Z takto tristního zážitku jsem se musel opít. Na jídelním stole panelákového bytu mé tety zůstaly jen fleky od piva a slz. Údajně jsem vydával zvuky jako zamilovaný kůň, kterému vezmou klisnu. Protože se se mnou od té doby nikdo nebaví, asi to moc romantické nebylo.
Ráno mě přišla vzbudit čtyřroční neteř. Rozesmátá od od ucha k uchu otevřela okno, a aby mě opravdu dostala z postele, řekla: "Vstávej už, máš na stole pivo!" Pohladil jsem jí po vlasech a dal jí na čelo pusu. Byla to jediná dobrá zpráva, která mě za posledních 48 hodin potkala...
čtvrtek 8. října 2009
Když knihovnice balí kuchařky
Jestli má někdo potřebu sbalit padesátiletou knihovnici, zde nabízím zaručenou metodu. Odzkoušeno na sobě, k mému neštěstí to funguje.
Vstaňte s depresemi, kocovinou a za poslechu rádia Classic FM. Chvíli koukejte do stropu, pohrdejte sebou samým, uklidňujte se, že to bude zítra lepší a vstaňte. Dělejte dopoledne něco do práce, pak sedněte na autobus a sjeďte si do knihovny půjčit...ehm, knížky.
Vlítněte do místnosti s pokleslým výrazem, bledou tváří a okouzlujícím úsměvem. Všimne si vás jeden ze dvou zaměstnanců knihovny- padesátiletá knihovnice, váš cíl. Právě nastává důležitý krok - předstírat zmateného, nebo nejlépe jím opravdu být. Knihovnice vidí váš vyděšený výraz, probudí se v ní ženské opatrovnické pudy a prostou otázkou: "Co hledáte?" naváže konverzaci a zároveň vás vysvobodí.
Zlomový krok číslo dvě - vaše odpověď. Knihovnice si vás okamžitě zařadila: černá bunda, modré oči, kruhy pod očima, to bude určitě Bukowski, Burroughs, Palahniuk nebo pokud je na tom opravdu špatně tak Vian. Už ukazuje rukou na příslušnou polici, ale vy řeknete něco, čeho budete v následujících dvou minutách hrozně litovat.
"Kde máte kuchařky?"
Knihovnici se rozzáří oči, jako by se zrovna dozvěděla, že pánhůb zrušil menopauzu. Horlivě vás odtáhne do rohu, kde je nápis Gastronomie, kuchařky a bylinky. Mrkne na vás a nechá vás o samotě. Když pak přijdete k výpůjčnímu pultu, jste bez šance, jste lapen.
"Hm, italská kuchyně, tu já přímo zbožňuju."
Nic neříkáte. Je vám trapně. Za ní, za sebe, za knihovnu. Pousmějete se.
"Hm, Domácí kuchařka Rettigové. Co já se z ní navařila."
Polknete, sucho v krku, krev v hlavě, tep vám tluče do spánků, uděláte krok zpět.
"Víte, ale mě tak nebaví vařit ty recepty jen pro sebe."
Slabost v nohou, tma před očima, silné bušení srdce.
"Tak tady to máte, ať se vám to povede!"
Nastává čas, kdy je potřeba převzít roli: "Děkuju, dám vám pak vědět, jak to dopadlo!" křičíte při odchodu. Knihovnice se začervená jako muchomůrka. Jihne. Vracíte jí do pubertálních let. Zároveň si ale musíte přiznat, že flirtujete s padesátiletou ženskou, co by mohla být vaší mámou, a že máte přesně jeden měsíc na to vymyslet, co jí řeknete, až budete muset vrátit ty knížky. Hodně štěstí!
Vstaňte s depresemi, kocovinou a za poslechu rádia Classic FM. Chvíli koukejte do stropu, pohrdejte sebou samým, uklidňujte se, že to bude zítra lepší a vstaňte. Dělejte dopoledne něco do práce, pak sedněte na autobus a sjeďte si do knihovny půjčit...ehm, knížky.
Vlítněte do místnosti s pokleslým výrazem, bledou tváří a okouzlujícím úsměvem. Všimne si vás jeden ze dvou zaměstnanců knihovny- padesátiletá knihovnice, váš cíl. Právě nastává důležitý krok - předstírat zmateného, nebo nejlépe jím opravdu být. Knihovnice vidí váš vyděšený výraz, probudí se v ní ženské opatrovnické pudy a prostou otázkou: "Co hledáte?" naváže konverzaci a zároveň vás vysvobodí.
Zlomový krok číslo dvě - vaše odpověď. Knihovnice si vás okamžitě zařadila: černá bunda, modré oči, kruhy pod očima, to bude určitě Bukowski, Burroughs, Palahniuk nebo pokud je na tom opravdu špatně tak Vian. Už ukazuje rukou na příslušnou polici, ale vy řeknete něco, čeho budete v následujících dvou minutách hrozně litovat.
"Kde máte kuchařky?"
Knihovnici se rozzáří oči, jako by se zrovna dozvěděla, že pánhůb zrušil menopauzu. Horlivě vás odtáhne do rohu, kde je nápis Gastronomie, kuchařky a bylinky. Mrkne na vás a nechá vás o samotě. Když pak přijdete k výpůjčnímu pultu, jste bez šance, jste lapen.
"Hm, italská kuchyně, tu já přímo zbožňuju."
Nic neříkáte. Je vám trapně. Za ní, za sebe, za knihovnu. Pousmějete se.
"Hm, Domácí kuchařka Rettigové. Co já se z ní navařila."
Polknete, sucho v krku, krev v hlavě, tep vám tluče do spánků, uděláte krok zpět.
"Víte, ale mě tak nebaví vařit ty recepty jen pro sebe."
Slabost v nohou, tma před očima, silné bušení srdce.
"Tak tady to máte, ať se vám to povede!"
Nastává čas, kdy je potřeba převzít roli: "Děkuju, dám vám pak vědět, jak to dopadlo!" křičíte při odchodu. Knihovnice se začervená jako muchomůrka. Jihne. Vracíte jí do pubertálních let. Zároveň si ale musíte přiznat, že flirtujete s padesátiletou ženskou, co by mohla být vaší mámou, a že máte přesně jeden měsíc na to vymyslet, co jí řeknete, až budete muset vrátit ty knížky. Hodně štěstí!
pondělí 5. října 2009
Ježíš je sexy
Potkal jsem oblíbené potulné černoprdelníky, hlásající slovo boží. Proč mladí při slově Ježíš ukazují na obou rukách fuckera? Když jsem se podíval na ty apoštolské trosky, tak mi došlo, že největší překážkou jsou vlastně oni...
Stojí v metrech jako špatné kopie drogových dealerů a kšeftujou s Kristem. Drží ho v ruce v časopisech, na křídovém papíře, ve slovech, větách, odstavcích, článcích. Kokainově bílé obličeje, ruce se jim klepou jako dva vibrátory, brýle nasazené na kořen nosu, skelný oči jakoby napuštěné tekutým dusíkem. Nabízejí lepší zítřky a růžovou budoucnost, sami na sobě ukazují, že realita a přítomnost jsou jako duha bez barvy. Takhle jednou skončíte, rovný charakter, pokřivené tělo, modlete se s námi, anebo proti nám!
Potulné smažky Kristovy, vaťáky a palčáky, hrdí na svou bídu a ošklivost. Ukazují, že být věřící znamená být troska. Mávají křížem jako feťák jehlou. Proč v metrech a ulicích nechodí modelky a nagelovaní kluci, proč nemají bibli v ruce, proč neverbujou do boží armády oni? Proč musí stát u stánku s párky a kebabem seschlá stařena, která vypadá, že z ní někdo brčkem vysál celej život? Proč musí u východu z metra zevlovat žilnatej děda páchnoucí močí a samotou? Proč si církev neobjedná hostesky s letákama v bikinách a nedá sbohem oldschoolu?
Pak člověk někde prohodí, že je věřící a ateisti se na něj sesypou jako Japonci na sushi. Těžko jim to mít za zlé, protože si okamžitě představí sektářský spolek vyšinutých lidí s děsivými úsměvy, co se oblékají jako v roce 1976, usmívají se, jako by měli pod jazykem nonstop LSD a dech jim voní po hašlerkách a dršťkové polívce.
Aby se člověk mohl dotknout nebe, tak se musí nejdřív odrazit od země - takže by církvi neuškodilo být trochu přízemní, udělat house party, doprostřed parketu postavti obrovský neonový kříž a ukázat, že aspoň ten Ježíš byl sexy a měl koule, když se nechal ukřižovat a byl přitom do půl těla nahý.
Stojí v metrech jako špatné kopie drogových dealerů a kšeftujou s Kristem. Drží ho v ruce v časopisech, na křídovém papíře, ve slovech, větách, odstavcích, článcích. Kokainově bílé obličeje, ruce se jim klepou jako dva vibrátory, brýle nasazené na kořen nosu, skelný oči jakoby napuštěné tekutým dusíkem. Nabízejí lepší zítřky a růžovou budoucnost, sami na sobě ukazují, že realita a přítomnost jsou jako duha bez barvy. Takhle jednou skončíte, rovný charakter, pokřivené tělo, modlete se s námi, anebo proti nám!
Potulné smažky Kristovy, vaťáky a palčáky, hrdí na svou bídu a ošklivost. Ukazují, že být věřící znamená být troska. Mávají křížem jako feťák jehlou. Proč v metrech a ulicích nechodí modelky a nagelovaní kluci, proč nemají bibli v ruce, proč neverbujou do boží armády oni? Proč musí stát u stánku s párky a kebabem seschlá stařena, která vypadá, že z ní někdo brčkem vysál celej život? Proč musí u východu z metra zevlovat žilnatej děda páchnoucí močí a samotou? Proč si církev neobjedná hostesky s letákama v bikinách a nedá sbohem oldschoolu?
Pak člověk někde prohodí, že je věřící a ateisti se na něj sesypou jako Japonci na sushi. Těžko jim to mít za zlé, protože si okamžitě představí sektářský spolek vyšinutých lidí s děsivými úsměvy, co se oblékají jako v roce 1976, usmívají se, jako by měli pod jazykem nonstop LSD a dech jim voní po hašlerkách a dršťkové polívce.
Aby se člověk mohl dotknout nebe, tak se musí nejdřív odrazit od země - takže by církvi neuškodilo být trochu přízemní, udělat house party, doprostřed parketu postavti obrovský neonový kříž a ukázat, že aspoň ten Ježíš byl sexy a měl koule, když se nechal ukřižovat a byl přitom do půl těla nahý.
pátek 2. října 2009
Igor Chaun je kazišuk
Ten večer nezačal moc dobře. V sauně jsem potkal Igora Chauna, jemuž zřejmě nesvědčí teplota vyšší než 75 stupňů. Po deseti minutách se totiž začal kroutit a špulit chlupatý zadek, jako když se protahuje přestárlá kočka, která se má jít nažrat, ale je dost líná na to, aby se k misce se žrádlem vůbec uráčila dojít.
Konečně taky po dlouhé době zavítala do sauny žena pod 50 let, které říká cosi jako vyholené podpaždí, oholené nohy, oholený klín, ale bohužel tahle dotyčná to brala s tím holením tak vážně, že měla oholenou i hlavu.
Pak jdeme do hospody, kde koukáme, jak si Slavia spletla fotbal s hokejem a prohrála 1:5. A přitom nás obsluhuje asi dvacetiletá dívka, která byla křehká jako skořápka slepičího vajíčka, bledá jako mrtvá nevěsta Tima Burtona, blonďatá jako celá reprezentace Švédska v beachvolejbale dohromady a silná, že v každé ruce unesla pět půl litrů tankové plzně. S kamarádem, stále ještě poznamenaní chaunovským syndromem ze sauny, jsme chvíli přemýšleli, jestli ji někam pozveme.
"To slýchá pořád," říká on.
"Jo, nejtěžší je balit servírku, jsou proti veškerejm kecům imunní."
"Hm."
"Hm."
"Mám nápad," já.
"Jakej?" on.
"Až budeme platit, tak ji nedáme žádný dýško, na to totiž zvyklá není a okamžitě ji to vykolejí."
"Tak jo."
Nakonec jsme jí každej dali dvacet korun extra, usmáli se a poděkovali a šli domů. Znáte to - chlapi, plná huba keců a plná peněženka drobnejch, tohle nikdy nejde dohromady. To ty skutky pak utíkají jako Usain Bolt.
Konečně taky po dlouhé době zavítala do sauny žena pod 50 let, které říká cosi jako vyholené podpaždí, oholené nohy, oholený klín, ale bohužel tahle dotyčná to brala s tím holením tak vážně, že měla oholenou i hlavu.
Pak jdeme do hospody, kde koukáme, jak si Slavia spletla fotbal s hokejem a prohrála 1:5. A přitom nás obsluhuje asi dvacetiletá dívka, která byla křehká jako skořápka slepičího vajíčka, bledá jako mrtvá nevěsta Tima Burtona, blonďatá jako celá reprezentace Švédska v beachvolejbale dohromady a silná, že v každé ruce unesla pět půl litrů tankové plzně. S kamarádem, stále ještě poznamenaní chaunovským syndromem ze sauny, jsme chvíli přemýšleli, jestli ji někam pozveme.
"To slýchá pořád," říká on.
"Jo, nejtěžší je balit servírku, jsou proti veškerejm kecům imunní."
"Hm."
"Hm."
"Mám nápad," já.
"Jakej?" on.
"Až budeme platit, tak ji nedáme žádný dýško, na to totiž zvyklá není a okamžitě ji to vykolejí."
"Tak jo."
Nakonec jsme jí každej dali dvacet korun extra, usmáli se a poděkovali a šli domů. Znáte to - chlapi, plná huba keců a plná peněženka drobnejch, tohle nikdy nejde dohromady. To ty skutky pak utíkají jako Usain Bolt.
pondělí 28. září 2009
Snad za to může láska a Nora na baru
Mám virtuální úchylku a nejsou to online porno klipy, online gay seznamka ani nakupování v rumunských online alko bazarech.
Sednu si k počítači, pustím si svíčku, protože správný muž svíčku nezapaluje, ale pouští, a naloguju se na facebook. Začnu klikat na přátele svých přátel a hledám, kdo má otevřejnej profil. Když ho najdu, tak se v něm přehrabuju jako stará bába v jogurtech v Lidlu, a většinou tak po pěti minutách vyškubávám zděšením kabel z počítače.
Za vrchol své online voyeurské kariéry považuju včerejšek, kdy jsem narazil na fotky jedné slečny a jednoho chlapce, kteří světu ukazují, že neexistuje pět divů světa, neexistuje jich ani šest, ale je pouze jeden jediný a tím je jejich L.Á.S.K.A. Původně jsem se lekl, že jsem klik na fanstránku nějaké sekty obdivující heroické činy císaře Nera proti křesťanům, ale díky další fotce jsem prozřel.
Na druhou stranu musím přiznat, že jeden z komentářů pod onou fotkou obohatil moji postpubertální slovní zásobu tíhnoucí k transcendeci do adolescence s mírnou dysfunkcí prepuberty o nové sloveso mající co dočinění s láskou - když se vám líbí někdo nebo i více lidí najednou, už nemusíte nudně říkat, že jsou super krásní lidičkové, ale můžete je posadit na zadek tím, že jim řeknete, že jim to moc "slušánkuje".
Já osobně vyrážím v pátek do klubů, postavím se na bar, objednám si trojitou whisku, kvůli čemuž se celej osypu, a budu čekat, až přijde nějaká blondýna nebo Nora na bar a řeknu, jak jí to moc slušánkuje. A vsadím se, že pak uvidím všechny divy světa. Pa lidiczki!
Sednu si k počítači, pustím si svíčku, protože správný muž svíčku nezapaluje, ale pouští, a naloguju se na facebook. Začnu klikat na přátele svých přátel a hledám, kdo má otevřejnej profil. Když ho najdu, tak se v něm přehrabuju jako stará bába v jogurtech v Lidlu, a většinou tak po pěti minutách vyškubávám zděšením kabel z počítače.
Za vrchol své online voyeurské kariéry považuju včerejšek, kdy jsem narazil na fotky jedné slečny a jednoho chlapce, kteří světu ukazují, že neexistuje pět divů světa, neexistuje jich ani šest, ale je pouze jeden jediný a tím je jejich L.Á.S.K.A. Původně jsem se lekl, že jsem klik na fanstránku nějaké sekty obdivující heroické činy císaře Nera proti křesťanům, ale díky další fotce jsem prozřel.
Na druhou stranu musím přiznat, že jeden z komentářů pod onou fotkou obohatil moji postpubertální slovní zásobu tíhnoucí k transcendeci do adolescence s mírnou dysfunkcí prepuberty o nové sloveso mající co dočinění s láskou - když se vám líbí někdo nebo i více lidí najednou, už nemusíte nudně říkat, že jsou super krásní lidičkové, ale můžete je posadit na zadek tím, že jim řeknete, že jim to moc "slušánkuje".
Já osobně vyrážím v pátek do klubů, postavím se na bar, objednám si trojitou whisku, kvůli čemuž se celej osypu, a budu čekat, až přijde nějaká blondýna nebo Nora na bar a řeknu, jak jí to moc slušánkuje. A vsadím se, že pak uvidím všechny divy světa. Pa lidiczki!
středa 23. září 2009
Highway to hell!
Prej že existují jen vtipy o Pražácích, co si vyprávějí Brňáci u Starobrna (to je pivo, ne část Brna, jak jsem se dozvěděl). Takže tady je jeden pro šalináře: Na Brnu je dobrá jediná věc - dá se z něj jet do Prahy.
Na stará chlupatá kolena jsem se rozhodl ještě studovat, takže teď jezdím 2x týdně do Brna. Bohulibě si kurvím tlumiče na D1, poslouchám Radiožurnál a s radostí projíždím checkpointy, na kterých hlásí kilometrové kolony. Pokud jsem se dokázal dřív zhádat se svou ex kvůli drobkům na gauči, tak teď by mě ze sofy nezvedlo ani to, kdyby by mi oznámila, že čeká trojčata a každé s někým jiným.
D1 vás totiž naučí sebekontrole, kázni, disciplíně. Je to cosi jako vojna pro modroknížkáře, kurz přežití kocourů na rozpálené betonové placce, léčba oktanovým šokem, která je pouze pro vyvolené, co mají dálniční známku. Máte spoustu času trénovat dechová cvičení, schizofrenici si v klidu můžou promluvit sami se sebou o sobě. Je to očisťující benzinová lázeň, ve které inhalujete směs oleje, nafty a bezolovnatého naturalu.
Když pak přijedete do Brna, není divu, že vám to město připadá "divné". Sami pak bloudíte po ulicích a chcete se svést tou šalinou, jenže kolem vás jezdí jen tramvaje. Zavřete oči a vidíte kolonu a dálnici a ceduli: "Nezlobte se, musíme to opravit." A pak skončíte v hospodě, kde se koukají padesátiletí chlapi zlomení životem na fotbal Slavia - Baník. A když dá Baník gól, jen mávnou rukou, protože je jim jasný, že ty tři body stejně v tý Praze neudělaj. A tak si radši objednají další Altbrünn, pijou a koukají, jak tam ty pražský kurvy nasázejí tři branky, zaplatí a jdou tím smutným městem domů.
Na stará chlupatá kolena jsem se rozhodl ještě studovat, takže teď jezdím 2x týdně do Brna. Bohulibě si kurvím tlumiče na D1, poslouchám Radiožurnál a s radostí projíždím checkpointy, na kterých hlásí kilometrové kolony. Pokud jsem se dokázal dřív zhádat se svou ex kvůli drobkům na gauči, tak teď by mě ze sofy nezvedlo ani to, kdyby by mi oznámila, že čeká trojčata a každé s někým jiným.
D1 vás totiž naučí sebekontrole, kázni, disciplíně. Je to cosi jako vojna pro modroknížkáře, kurz přežití kocourů na rozpálené betonové placce, léčba oktanovým šokem, která je pouze pro vyvolené, co mají dálniční známku. Máte spoustu času trénovat dechová cvičení, schizofrenici si v klidu můžou promluvit sami se sebou o sobě. Je to očisťující benzinová lázeň, ve které inhalujete směs oleje, nafty a bezolovnatého naturalu.
Když pak přijedete do Brna, není divu, že vám to město připadá "divné". Sami pak bloudíte po ulicích a chcete se svést tou šalinou, jenže kolem vás jezdí jen tramvaje. Zavřete oči a vidíte kolonu a dálnici a ceduli: "Nezlobte se, musíme to opravit." A pak skončíte v hospodě, kde se koukají padesátiletí chlapi zlomení životem na fotbal Slavia - Baník. A když dá Baník gól, jen mávnou rukou, protože je jim jasný, že ty tři body stejně v tý Praze neudělaj. A tak si radši objednají další Altbrünn, pijou a koukají, jak tam ty pražský kurvy nasázejí tři branky, zaplatí a jdou tím smutným městem domů.
sobota 19. září 2009
Když je v sauně abnormální hic
Zdálo se mi, že jsem německý voják za druhé světové války a židovské komando mi ukradlo samopal. S hrůzou jsem chodil tmavými lesy, které byly černé jako britský humor, a hledal je. Zažíval jsem strašnej pocit. Nenašel jsem a na konci mě zastřelil nadřízený. Protože Enykl studuje tu freudologii, tak mě zajímalo, jestli je se mnou všechno v pořádku...
To jen tak na okraj.
Daleko veselejší historky se ale odehrály v pražské Axe, kam chodím od minulého týdne opět pravidelně do sauny. Naprosto nepochopitelně jsem si zapomněl dokoupit kontaktní čočky, takže k žádnému kontaktu nedošlo, a poloslepý (nakonec jsem si nasadil jen jednu, poslední) jsem se šoural mezi pánskými tlustými zadky.
Čas od času se v sauně objeví i docela pohledná slečna, ale pravděpodobnost to je stejně vysoká, jako kdyby Woody Allen natočil film se Segalem. Takže našinec musí vzít za vděk konverzaci s testosteronovou polovinou lidstva, což se mi nakonec vymstilo, to když se dal po deseti minutách 90stupňového saunování se mnou do řeči muž, jehož pověst je řekněme pochybná. Když totiž chlap bloudí ve sprchách a ptá se ostatních, jestli nemají mýdlo nebo gel, tak má buď dobrý smysl pro rektální humor, nebo opravdu potřebuje půjčit mýdlo.
Takže jsem se s pánem "conemámýdloanigel" bavil jako blondýna na baru s movitým hezounem (odsekával jsem, dělal jsem nedostupnýho a nakonec jsem vstal první a hodil po něm očkem - nechtěně) a hupsnul do ledové vody, a světě div se, jen vynořím hlavu a promnu si oči, už si vedle mě vegetí v 6stupňovém bazénku muž, jehož zadek neslouží jen k vyměšování.
Tímto apeluji na estrogenovou polovinu lidstva, začněte chodit do sauny - ne kvůli nám chlapům, ale kvůli postarším bisexuálům, kteří udělají všechno, aby se nám dostali do trenek. A neváhají si kvůli tomu doma zapomenout dokonce i mýdlo!
To jen tak na okraj.
Daleko veselejší historky se ale odehrály v pražské Axe, kam chodím od minulého týdne opět pravidelně do sauny. Naprosto nepochopitelně jsem si zapomněl dokoupit kontaktní čočky, takže k žádnému kontaktu nedošlo, a poloslepý (nakonec jsem si nasadil jen jednu, poslední) jsem se šoural mezi pánskými tlustými zadky.
Čas od času se v sauně objeví i docela pohledná slečna, ale pravděpodobnost to je stejně vysoká, jako kdyby Woody Allen natočil film se Segalem. Takže našinec musí vzít za vděk konverzaci s testosteronovou polovinou lidstva, což se mi nakonec vymstilo, to když se dal po deseti minutách 90stupňového saunování se mnou do řeči muž, jehož pověst je řekněme pochybná. Když totiž chlap bloudí ve sprchách a ptá se ostatních, jestli nemají mýdlo nebo gel, tak má buď dobrý smysl pro rektální humor, nebo opravdu potřebuje půjčit mýdlo.
Takže jsem se s pánem "conemámýdloanigel" bavil jako blondýna na baru s movitým hezounem (odsekával jsem, dělal jsem nedostupnýho a nakonec jsem vstal první a hodil po něm očkem - nechtěně) a hupsnul do ledové vody, a světě div se, jen vynořím hlavu a promnu si oči, už si vedle mě vegetí v 6stupňovém bazénku muž, jehož zadek neslouží jen k vyměšování.
Tímto apeluji na estrogenovou polovinu lidstva, začněte chodit do sauny - ne kvůli nám chlapům, ale kvůli postarším bisexuálům, kteří udělají všechno, aby se nám dostali do trenek. A neváhají si kvůli tomu doma zapomenout dokonce i mýdlo!
úterý 15. září 2009
Vytloukat líh Klausem
Stalo se to nejhorší, čeho jsem se obával. Přišlo to v tu nejméně vhodnou dobu. V sobotu 12. září 2009 přesně v 21:35 mi řekl kamarád: "Tyvole, co to máš za fleky na obličeji?" Někteří z vás si teď mnou ruce a jsou rádi, že jsem konečně dostal AIDS a tělo už mám celé olezlé lézami, ale celá věc má daleko horší rozměr.
Zjistil jsem, že mám alergii na alkohol. Dám si dva panáky Honzy Bechera nebo Jacka Danielsů a na levé tváři mi vyskáče mapa Albánie, Makedonie a na pravé Alžírska. Po třetím panáku se slijou v jeden velký flek a připomínají Francii za dob Napoleona (takže jsou sakra velké). Po čtvrtém panáku se rozlezou jako Hitler za 2. světové na ruce a nohy a vypadám, jako bych to přehnal s horským sluncem.
Když jsem to celej vystrašenej volal domů paní lékařce, jestli si mám okamžitě nechat zavolat sanitku, nebo už je pozdě a mám začít shánět pohřební službu, zeptala se, jestli ty fleky svědí. Říkám, že ne. Následně mi vynadala, proč ji s tím v 10 večer obtěžuju a ať teda piju něco, co není tak aromatický. Dělal jsem, že nechápu. "Dej si vodku, ta ti pomůže!" řinčela do telefonu a pak mi to položila.
Vodku jsem si nedal, ale ten večer jsem vypil ještě 6 panáků medoviny a zrudnutí svého těla, které kolem druhé hodiny ranní kulminovalo, jsem nakonec nepřisoudil alkoholu, ale vlivům globálního oteplování...
Zjistil jsem, že mám alergii na alkohol. Dám si dva panáky Honzy Bechera nebo Jacka Danielsů a na levé tváři mi vyskáče mapa Albánie, Makedonie a na pravé Alžírska. Po třetím panáku se slijou v jeden velký flek a připomínají Francii za dob Napoleona (takže jsou sakra velké). Po čtvrtém panáku se rozlezou jako Hitler za 2. světové na ruce a nohy a vypadám, jako bych to přehnal s horským sluncem.
Když jsem to celej vystrašenej volal domů paní lékařce, jestli si mám okamžitě nechat zavolat sanitku, nebo už je pozdě a mám začít shánět pohřební službu, zeptala se, jestli ty fleky svědí. Říkám, že ne. Následně mi vynadala, proč ji s tím v 10 večer obtěžuju a ať teda piju něco, co není tak aromatický. Dělal jsem, že nechápu. "Dej si vodku, ta ti pomůže!" řinčela do telefonu a pak mi to položila.
Vodku jsem si nedal, ale ten večer jsem vypil ještě 6 panáků medoviny a zrudnutí svého těla, které kolem druhé hodiny ranní kulminovalo, jsem nakonec nepřisoudil alkoholu, ale vlivům globálního oteplování...
pátek 11. září 2009
Muž v říji s černochem ve vězení
Se strachem se má bojovat. Postavit se mu čelem.
Když se někdo bojí alkoholu, měl by vypít flašku vodky na ex.
Když má někdo strach ze sexu, měl by si pustit porno.
Když má někdo strach z výšek a lítání, měl by skočit padákem.
Když se někdo bojí české pop music, měl by zajít na koncert Michala Davida.
A protože mám od jisté doby problémy se zvířaty, zašel jsem si do zoo. S kamarádkou jsme chodili po pavilónech, kolem hlavy mi létali netopýři a ona celá rozjuchaná plánovala, že si musím pohladit kozy. Zvířata samozřejmě.
Nakonec mě nejvíc dojaly lamy. A to pro svůj způsob boje o dominanci ve skupině. Dva samci se proti sobě postaví čelem a v první fází souboje po sobě začnou plivat. A jsou to takoví frajeři, že se trefí i na vzdálenost tří metrů. Když jsem pak pobíhal kolem kamarádky, plival a říkal, že jsem lama, nechápavě kroutila hlavou jako leguán kubánský (zoologický humor).
Procházka po zoo se samozřejmě neobešla bez filozofických debat, ze kterých by se ze Senecova popela zaprášilo radostí - z kamarádky vypadlo, že když jde večer na skleničku, jede nazpátek autem. Jednou jela tak, že ani neví, jak dojela. Řekl jsem, že ji brzo zavřou do vězení s tlustou ženskou, co ji bude nutit k obskurním sexuálním praktikám, které provozují například mufloni. Kamarádka se jen usmála a řekla, že by jí to ani nevadilo. "To je snad jediná výhoda nebejt v dnešním světě chlap - když tě zavřou do vězení."
No a aby těch zvířat nebylo málo, šel jsem večer do kina na Muže v říji, kde se pila slivovice a vábili jeleni, večer se zlil Kozlem jako prase a ráno měl opici jako krávu.
Když se někdo bojí alkoholu, měl by vypít flašku vodky na ex.
Když má někdo strach ze sexu, měl by si pustit porno.
Když má někdo strach z výšek a lítání, měl by skočit padákem.
Když se někdo bojí české pop music, měl by zajít na koncert Michala Davida.
A protože mám od jisté doby problémy se zvířaty, zašel jsem si do zoo. S kamarádkou jsme chodili po pavilónech, kolem hlavy mi létali netopýři a ona celá rozjuchaná plánovala, že si musím pohladit kozy. Zvířata samozřejmě.
Nakonec mě nejvíc dojaly lamy. A to pro svůj způsob boje o dominanci ve skupině. Dva samci se proti sobě postaví čelem a v první fází souboje po sobě začnou plivat. A jsou to takoví frajeři, že se trefí i na vzdálenost tří metrů. Když jsem pak pobíhal kolem kamarádky, plival a říkal, že jsem lama, nechápavě kroutila hlavou jako leguán kubánský (zoologický humor).
Procházka po zoo se samozřejmě neobešla bez filozofických debat, ze kterých by se ze Senecova popela zaprášilo radostí - z kamarádky vypadlo, že když jde večer na skleničku, jede nazpátek autem. Jednou jela tak, že ani neví, jak dojela. Řekl jsem, že ji brzo zavřou do vězení s tlustou ženskou, co ji bude nutit k obskurním sexuálním praktikám, které provozují například mufloni. Kamarádka se jen usmála a řekla, že by jí to ani nevadilo. "To je snad jediná výhoda nebejt v dnešním světě chlap - když tě zavřou do vězení."
No a aby těch zvířat nebylo málo, šel jsem večer do kina na Muže v říji, kde se pila slivovice a vábili jeleni, večer se zlil Kozlem jako prase a ráno měl opici jako krávu.
čtvrtek 10. září 2009
Zvíře - nejhorší přítel člověka
Začínají se mi stávat zvláštní věci. Jako by mi Pánbůh dával božské signály, ať si dávám bacha. Celé to začalo před pár týdny, kdy se mi na balkoně uhnízdil holub. Jiří Schelinger by se nejspíš dojal, že pták našel konečně svůj dům holubí, ale ve mně pohled na pokálenou lodžii vyvolal třesavku.
Hnízdo jsem vyhodil. Když jsem se vrátil za týden, na balkoně bylo znovu hnízdo, na něm usazenej holub, co se na mě díval pohledem, že kdyby uměl mluvit, poručil by si kávu a čerstvé rohlíčky. Nonverbálně jsem mu domluvil (odnesl to cyklistickou tretrou) a celý dojatý sledoval, jak si ptáček nakladl vajíčka a na mém balkoně se je snažil přivést k životu. Zbytek radši popisovat nebudu, aby se kvůli mě neslaňovali z Nuseláku členové Greenpeace.
Aby toho nebylo málo, tak jsem o víkendu navštívil rodné město - přijdu do pokoje, smrad, jako bych vlezl do chlíva. Na koberci se válí hovno. Jdu se zeptat táty, jestli u mě nepořádal nějakou fekál party. Dělá, že nechápe, ale věřím mu. Když se vrátím do pokoje, slyším zpoza postele divný mňoukání. Odusunu pelech a tam je skrčená kočka, vystrašená, jako by viděla Maxipsa Fíka, a špulí na mě zuby a syčí. Koštětem ji ženu přes celej barák.
Od té doby uplynul týden. Děsím se víkendu. Bojím se večer jít spát a ráno se vzbudit. Zatím ale všechno dobrý. Včera jsem se díval pod postel a žádnej hroch nebo šimpanz tam nebyl. Den bez zvířete v bytě je dobrej den. Zatím je všechno dobrý. Zatím...
Hnízdo jsem vyhodil. Když jsem se vrátil za týden, na balkoně bylo znovu hnízdo, na něm usazenej holub, co se na mě díval pohledem, že kdyby uměl mluvit, poručil by si kávu a čerstvé rohlíčky. Nonverbálně jsem mu domluvil (odnesl to cyklistickou tretrou) a celý dojatý sledoval, jak si ptáček nakladl vajíčka a na mém balkoně se je snažil přivést k životu. Zbytek radši popisovat nebudu, aby se kvůli mě neslaňovali z Nuseláku členové Greenpeace.
Aby toho nebylo málo, tak jsem o víkendu navštívil rodné město - přijdu do pokoje, smrad, jako bych vlezl do chlíva. Na koberci se válí hovno. Jdu se zeptat táty, jestli u mě nepořádal nějakou fekál party. Dělá, že nechápe, ale věřím mu. Když se vrátím do pokoje, slyším zpoza postele divný mňoukání. Odusunu pelech a tam je skrčená kočka, vystrašená, jako by viděla Maxipsa Fíka, a špulí na mě zuby a syčí. Koštětem ji ženu přes celej barák.
Od té doby uplynul týden. Děsím se víkendu. Bojím se večer jít spát a ráno se vzbudit. Zatím ale všechno dobrý. Včera jsem se díval pod postel a žádnej hroch nebo šimpanz tam nebyl. Den bez zvířete v bytě je dobrej den. Zatím je všechno dobrý. Zatím...
pondělí 7. září 2009
Rituality
"Máš nějakej rituál?"
"Rituál?"
"No rituál. Jestli třeba ráno vstaneš a vždycky si uděláš čaj do puntíkatýho hrnečku."
"Hm, nic mě nenapadá. I když vlastně něco by bylo. Vždycky než jdu spát, tak si dám skleničku whisky."
"To ale není rituál, to je alkoholismus."
"Rituál?"
"No rituál. Jestli třeba ráno vstaneš a vždycky si uděláš čaj do puntíkatýho hrnečku."
"Hm, nic mě nenapadá. I když vlastně něco by bylo. Vždycky než jdu spát, tak si dám skleničku whisky."
"To ale není rituál, to je alkoholismus."
sobota 5. září 2009
S Kubánkou na pláži na věčné časy
Abych se vyhrabal z postrozchodového marasmu, koupil jsem si ostrov. Rostou na něm palmy, má písčitou pláž, líné občany, teplé podnebí a úplatného vůdce - mě. Už týden se totiž válím v posteli s prazvláštní jihoafrickou nemocí, ven vycházím jen na občasná rande, na kterých kromě zábran a ostychu nepadají ani facky, ani jména. A protože se mi zdá tento způsob života nešťastným, stáhnul jsem si z netu hru Tropico.
V každém chlupatém muži s macho sklony se totiž skrývá bezbranné dítě s mléčnými zuby a plenkami Pampers, které si rádo hraje s vojáčky a je rádo krmeno přesnídávkami, krupicovou kaší a sušenkami Brumík. Ve svých pětadvaceti jsem v sobě objevil i já toho škvora. Nebojte, za následek to nemá, že bych chodil po městě, cucal si prst, táhl za sebou kačera a v restauraci si poroučel jídlo slovy "papu" a pití "bumbu". Ani se nepočůrávám, nedostávám hysterické záchvaty při pohledu na výlohu s legem nebo neříkám, že jaderná elektrárna je továrna na mraky.
Jen si hraju Tropico, do toho mi smaží kubánská hudba, popíjím whisku, jím prášky, vidím trojmo a klikám myší. Je to docela sranda. Zvolil jsem si, že budu komunistický vůdce, takže udržuju výborné vztahy s Moskvou, stavím lidem paneláky mezi palmami a nesnáším Američany, protože mi dali vysoký cla na moje vyvoněné doutníky. Když se zvedne intelektuální odpor, pozavírám vůdce. Když se zvedne vojenský odpor, uplatím generály. Když se schyluje k občanské válce, pustím do televizí marketingově-sofistikovanou propagandu, že jsem výjimečný, skvělý a až jednou umřu, tak z mého penisu vyroste samotný Zeus.
Zatím se mi daří, i když už mě jednou málem svrhli. Imperialisti totiž dodali mým intelektuálům zbraně a byla mela. Asi budu muset zbořit školy, abych neměl na ostrově žádné chytráky.
A protože všechno má svůj šťastný konec, tak i v Tropicu kvete láska. Už jsem si vyhlídl sličnou Kubánku. Postavil jsem pro ni nádhernou vilu s bazénem na pláži a celý barák obehnal ostnatým drátem, aby ji socialistický lid nelynčoval. Objekt střeží uplacení vojáci a v televizi běží informace o tom, že báječný kubánský vůdce Markus vězní na pláži nebezpečnou špionku, která chtěla rozvracet socialistický ráj a otrávit na ostrově všechny děti.
Náramně si to užívám a pomalu začínám chápat, co toho Castra drží pořád při životě!
V každém chlupatém muži s macho sklony se totiž skrývá bezbranné dítě s mléčnými zuby a plenkami Pampers, které si rádo hraje s vojáčky a je rádo krmeno přesnídávkami, krupicovou kaší a sušenkami Brumík. Ve svých pětadvaceti jsem v sobě objevil i já toho škvora. Nebojte, za následek to nemá, že bych chodil po městě, cucal si prst, táhl za sebou kačera a v restauraci si poroučel jídlo slovy "papu" a pití "bumbu". Ani se nepočůrávám, nedostávám hysterické záchvaty při pohledu na výlohu s legem nebo neříkám, že jaderná elektrárna je továrna na mraky.
Jen si hraju Tropico, do toho mi smaží kubánská hudba, popíjím whisku, jím prášky, vidím trojmo a klikám myší. Je to docela sranda. Zvolil jsem si, že budu komunistický vůdce, takže udržuju výborné vztahy s Moskvou, stavím lidem paneláky mezi palmami a nesnáším Američany, protože mi dali vysoký cla na moje vyvoněné doutníky. Když se zvedne intelektuální odpor, pozavírám vůdce. Když se zvedne vojenský odpor, uplatím generály. Když se schyluje k občanské válce, pustím do televizí marketingově-sofistikovanou propagandu, že jsem výjimečný, skvělý a až jednou umřu, tak z mého penisu vyroste samotný Zeus.
Zatím se mi daří, i když už mě jednou málem svrhli. Imperialisti totiž dodali mým intelektuálům zbraně a byla mela. Asi budu muset zbořit školy, abych neměl na ostrově žádné chytráky.
A protože všechno má svůj šťastný konec, tak i v Tropicu kvete láska. Už jsem si vyhlídl sličnou Kubánku. Postavil jsem pro ni nádhernou vilu s bazénem na pláži a celý barák obehnal ostnatým drátem, aby ji socialistický lid nelynčoval. Objekt střeží uplacení vojáci a v televizi běží informace o tom, že báječný kubánský vůdce Markus vězní na pláži nebezpečnou špionku, která chtěla rozvracet socialistický ráj a otrávit na ostrově všechny děti.
Náramně si to užívám a pomalu začínám chápat, co toho Castra drží pořád při životě!
úterý 1. září 2009
Rozmarné léto s agentem Mulderem
Mexická chřipka je přežitek, teď letí chřipka jihoafrická.
Přiznám se bez zbytečného bičování, svazování, polévání horkým voskem a kapalným dusíkem - v tom bordelu jsme byli dva a ten druhej nebylo moje schizofrenní ego. A oba jsme nemocní. Oba máme teplůtky. Oba jsme se bavili s černoškama. Oba jsme jim nekoupili pití. Oba jsme s nima neměli nic, natož nějaký ty sexy. Oba jsme teď trestáni.
Nevystvětlitelný jev, z něhož by se Mulderovi postavily nejen chlupy, chtělo by se říct, nebo snad jen neuvěřitelná shoda náhod?! Těžko říct. Jen tak sedím na nemocenském lůžku táborské terasy, pichlavé slunce mi prohřívá vápenatou kůži a sklenicí vychlazené kofoly si chladím bolavý krk. Nad hlavou mi už podruhé za den proletěly vojenské stíhačky, leguán se volně pase na teresa a vyhřívá se na dlažbě jako nějaká štětka; slovo idyla jako by dostalo najednou nový význam.
A jak je venku tak krásně, tak člověk přemýšlí neustále nad tím, co bylo a mohl bejt a co je a co není a v hlavě to má, jako by mu tam někdo rozsypal puzzle a nedal mu návod na složení...
Občas bych si přál být tím leguánem a vyhřívat se na horké dlažbě, mít delší ocas než tělo, v hlavě prázdno, v břiše plno a mít jediný problém - kde se dneska vyseru a co dostanu nažrat.
Přiznám se bez zbytečného bičování, svazování, polévání horkým voskem a kapalným dusíkem - v tom bordelu jsme byli dva a ten druhej nebylo moje schizofrenní ego. A oba jsme nemocní. Oba máme teplůtky. Oba jsme se bavili s černoškama. Oba jsme jim nekoupili pití. Oba jsme s nima neměli nic, natož nějaký ty sexy. Oba jsme teď trestáni.
Nevystvětlitelný jev, z něhož by se Mulderovi postavily nejen chlupy, chtělo by se říct, nebo snad jen neuvěřitelná shoda náhod?! Těžko říct. Jen tak sedím na nemocenském lůžku táborské terasy, pichlavé slunce mi prohřívá vápenatou kůži a sklenicí vychlazené kofoly si chladím bolavý krk. Nad hlavou mi už podruhé za den proletěly vojenské stíhačky, leguán se volně pase na teresa a vyhřívá se na dlažbě jako nějaká štětka; slovo idyla jako by dostalo najednou nový význam.
A jak je venku tak krásně, tak člověk přemýšlí neustále nad tím, co bylo a mohl bejt a co je a co není a v hlavě to má, jako by mu tam někdo rozsypal puzzle a nedal mu návod na složení...
Občas bych si přál být tím leguánem a vyhřívat se na horké dlažbě, mít delší ocas než tělo, v hlavě prázdno, v břiše plno a mít jediný problém - kde se dneska vyseru a co dostanu nažrat.
neděle 30. srpna 2009
Kurva není psychoterapeut
Sedm dní v lihoworldu a jednom bordelu s patnácti kurvama vám neslepí srdce, které je rozbité jako sklenička z Ikey na tisíc a jeden kousek.
Ale rozhodně si užijete spoustu zvrácené legrace. Noční klub Neon kousek od Balbínovy poetické hospůdky je tím správným místem, kam chodit na pivo. Scházíte po schodech dolů jako do pekla. Mříže otvírá blondýnka křehká jako bublina na pivní láhvi a hned na baru čekají dvě černošky, které vás okamžitě zatáhnou do salonku na koženou sedačku.
A vy tam jen tak sedíte a smutně koukáte na bar, kde sedí holka, co vypadá jako ta, kvůli níž máte chuť, aby se země začala otáčet na druhou stranu. A černoška vám sahá mezi nohy a chce pořád objednat pivo / víno / drink / sex. A co je nejhorší - řeknete jí, že jí žádný pití / sex neobjednáte. Černoška zbledne vzteky a začne vás obviňovat, že se vám nelíbí.
Není nic horšího než zamindrákovaná kurva. Sedím vedle ní, před sebou pivo za stovku, v klíně její pravačku a místo toho, aby ona poslouchala, jak mi je na hovno, tak musím uklidňovat já ji a utišovat ji, že je krásná a nádherná a inteligentní a že nejsem rasista, když si to s ní nechci rozdat, protože u sebe nemám zrovna 2500,-. Div že se mi tam psychicky nesložila.
Když mi nestál, tak jsem nechtěl, aby nestála ani řeč, a zeptal se jí, odkud je. Jihoafrická republika, ona na to. Tak to musíš mít pracovní povolení, co? řekl jsem jí. Začala zase blednout, a když jsem z ní začal páčit, jestli ji ostatní kurvy nešikanujou jen kvůli tomu, že její duše je černá, byla nakonec i ráda, že jsem jí to pití nekoupil.
A já si jen posbíral ty svoje střepy a vyrazil na pivo o bordel dál.
Ale rozhodně si užijete spoustu zvrácené legrace. Noční klub Neon kousek od Balbínovy poetické hospůdky je tím správným místem, kam chodit na pivo. Scházíte po schodech dolů jako do pekla. Mříže otvírá blondýnka křehká jako bublina na pivní láhvi a hned na baru čekají dvě černošky, které vás okamžitě zatáhnou do salonku na koženou sedačku.
A vy tam jen tak sedíte a smutně koukáte na bar, kde sedí holka, co vypadá jako ta, kvůli níž máte chuť, aby se země začala otáčet na druhou stranu. A černoška vám sahá mezi nohy a chce pořád objednat pivo / víno / drink / sex. A co je nejhorší - řeknete jí, že jí žádný pití / sex neobjednáte. Černoška zbledne vzteky a začne vás obviňovat, že se vám nelíbí.
Není nic horšího než zamindrákovaná kurva. Sedím vedle ní, před sebou pivo za stovku, v klíně její pravačku a místo toho, aby ona poslouchala, jak mi je na hovno, tak musím uklidňovat já ji a utišovat ji, že je krásná a nádherná a inteligentní a že nejsem rasista, když si to s ní nechci rozdat, protože u sebe nemám zrovna 2500,-. Div že se mi tam psychicky nesložila.
Když mi nestál, tak jsem nechtěl, aby nestála ani řeč, a zeptal se jí, odkud je. Jihoafrická republika, ona na to. Tak to musíš mít pracovní povolení, co? řekl jsem jí. Začala zase blednout, a když jsem z ní začal páčit, jestli ji ostatní kurvy nešikanujou jen kvůli tomu, že její duše je černá, byla nakonec i ráda, že jsem jí to pití nekoupil.
A já si jen posbíral ty svoje střepy a vyrazil na pivo o bordel dál.
sobota 22. srpna 2009
Třináctka je šťastné číslo
Živote můj, má krásná představo, zpívá Radůza a i tak necitlivý tvor, jakým dokáže muž někdy být, se dojme jako plavovlasá patnáctka nad fotkami Zaca Efrona. Nadechne se, zadrží vzduch v plicích a hlasitě vydechne. A jak bude vydechovat, vyjde mu z hrudníku veškerá bolest i radost, která se mu tam za rok a půl nahromadila. Není to jednoduchý, jenom záleží, kolikrát bude muset vydechnout, aby tam už necítil nic.
Kdysi jsem říkal, že láska ega přenáší.
Dneska říkám - leda hovno!
A na dlouhou dobu zamykám dveře od svojí 13. komnaty, klíč hážu z mostu a doufám, že ho žádná nezvedne na hodně dlouhou dobu. Tím ale neříkám, že ostatních 12. místností není k mání :)
Kdysi jsem říkal, že láska ega přenáší.
Dneska říkám - leda hovno!
A na dlouhou dobu zamykám dveře od svojí 13. komnaty, klíč hážu z mostu a doufám, že ho žádná nezvedne na hodně dlouhou dobu. Tím ale neříkám, že ostatních 12. místností není k mání :)
úterý 18. srpna 2009
Šlehačka udělá romantika i z pornočernocha
Stal se ze mě pokusnej králíček Duracel. Na vlastní penis jsem vyzkoušel, co to je dívat se na feministické porno. Stáhl jsem si kalhoty a taky jeden z údajně zásadních filmů - Pink Prison - a čekal kdovíco. Po úvodní scéně, kde do sebe buší dva krásní chlapi ve vězení, jsem se bál, že si ze mě někdo udělal prdel (myšleno přeneseně) a já si stáhl nějakou kaďákojízdu.
Následovalo však prozření. Pink Prison je cosi mezi erotickým filmem, co je k vidění každou sobotu na Nově, a kvalitním péčkem, kterého jsou na netu tuny. Bílého štěstí, kterého jsou v regulérních péčkách litry, se v růžovém vězení nedočkáte, vše je řádně s ochranou a i monstrózní černoch s výbavou jako od koně dokáže být citlivý a ohleduplný milenec, jenž svou drahou milenku hýčká nejen svým penisem, ale i nízkotučnou šlehačkou.
Onoho mýtického konzumování spermatu jsem byl naštěstí ušetřen, ale dokážu si představit, že to režisérka podá velmi příjemnou formou, skoro jako by to točil Jeník Hřebejk. Bude to takové přirozené, nenucené, teplé barvy, hřejivá atmosféra, trocha tý komiky, trocha tý tragiky... až mám strach, abych se u toho náhodou nedojal.
Následovalo však prozření. Pink Prison je cosi mezi erotickým filmem, co je k vidění každou sobotu na Nově, a kvalitním péčkem, kterého jsou na netu tuny. Bílého štěstí, kterého jsou v regulérních péčkách litry, se v růžovém vězení nedočkáte, vše je řádně s ochranou a i monstrózní černoch s výbavou jako od koně dokáže být citlivý a ohleduplný milenec, jenž svou drahou milenku hýčká nejen svým penisem, ale i nízkotučnou šlehačkou.
Onoho mýtického konzumování spermatu jsem byl naštěstí ušetřen, ale dokážu si představit, že to režisérka podá velmi příjemnou formou, skoro jako by to točil Jeník Hřebejk. Bude to takové přirozené, nenucené, teplé barvy, hřejivá atmosféra, trocha tý komiky, trocha tý tragiky... až mám strach, abych se u toho náhodou nedojal.
pondělí 17. srpna 2009
Chuck Norris nemá rád feministický porno
Feministické porno.
Dvě slova, kvůli nimž se vám scvrknou bradavky a na zadku naskáče husí kůže.
Obecně vzato nemám moc rád spojování dvou a více slov, které ve výsledku nedávají vůbec žádnou logiku.
Třeba:
Mrtvej Chuck Norris.
Inteligentní Robert Rosenberg.
Hubenej Jiří Paroubek.
Mužný gay.
Feministické porno.
Nepůsobí to ani moc zvukomalebně. Vlastně to působí jako prostředek, jak lynčovat nebohé muže, kteří svými dvou decimetrovými pyji poskytují ženám ve finanční tísni možnost, jak si vydělat nějaké peníze a ještě si zahrát ve filmu.
Proč je o tom vůbec řeč?
Na xman.cz se objevil zajímavej rozhovor s jistou ženou neidentifikovatelného pohlaví, která poodhaluje strasti a hrůzy pornografie s přívlastkem feministická. Když se do toho začtete, dozvíte se, že jde vlastně o něžnou variantu tradičních porno videí, kde se akcentuje plezír, jehož je docíleno orálními praktikami svalu pokrytého mnohovrstevným dlaždicovým epitelem.
Jinak řečeno - feministické porno není o ničem jiném, než že to tam chlapi dělají do omdlení ženskejm pusou.
Proč ne.
Co mě ovšem zarazilo a lehce nadzvedlo žaludek ze židle, byla věta, že tzv. nová porno vlna upřednostňuje, když si muž na konci líže vlastní sperma. "Bývá to něco jako součást závěrečného rituálu s partnerkou."
Možná že jsem staromódní, ale kdybych se po vydatné minutové souloži začal ládovat ještě vlastním...ehm... spermatem s tím, že tak dojde partnerka duševnímu uspokojení, myslím, že by mi místo "Zlato, seš báječnej" dala facku a vynadala do zvrhlíků. Ale jestli se mejlím, tak ať se propadnu do feministického pekla...
Dvě slova, kvůli nimž se vám scvrknou bradavky a na zadku naskáče husí kůže.
Obecně vzato nemám moc rád spojování dvou a více slov, které ve výsledku nedávají vůbec žádnou logiku.
Třeba:
Mrtvej Chuck Norris.
Inteligentní Robert Rosenberg.
Hubenej Jiří Paroubek.
Mužný gay.
Feministické porno.
Nepůsobí to ani moc zvukomalebně. Vlastně to působí jako prostředek, jak lynčovat nebohé muže, kteří svými dvou decimetrovými pyji poskytují ženám ve finanční tísni možnost, jak si vydělat nějaké peníze a ještě si zahrát ve filmu.
Proč je o tom vůbec řeč?
Na xman.cz se objevil zajímavej rozhovor s jistou ženou neidentifikovatelného pohlaví, která poodhaluje strasti a hrůzy pornografie s přívlastkem feministická. Když se do toho začtete, dozvíte se, že jde vlastně o něžnou variantu tradičních porno videí, kde se akcentuje plezír, jehož je docíleno orálními praktikami svalu pokrytého mnohovrstevným dlaždicovým epitelem.
Jinak řečeno - feministické porno není o ničem jiném, než že to tam chlapi dělají do omdlení ženskejm pusou.
Proč ne.
Co mě ovšem zarazilo a lehce nadzvedlo žaludek ze židle, byla věta, že tzv. nová porno vlna upřednostňuje, když si muž na konci líže vlastní sperma. "Bývá to něco jako součást závěrečného rituálu s partnerkou."
Možná že jsem staromódní, ale kdybych se po vydatné minutové souloži začal ládovat ještě vlastním...ehm... spermatem s tím, že tak dojde partnerka duševnímu uspokojení, myslím, že by mi místo "Zlato, seš báječnej" dala facku a vynadala do zvrhlíků. Ale jestli se mejlím, tak ať se propadnu do feministického pekla...
pondělí 10. srpna 2009
Sportem k ožrání!
O víkendu jsem se zúčastnil sportovní swingers akce. Na 170 cyklistů se vyskládalo na startovní čáru Vožického maratonu na horských kolech a já se s kocovinou tísnil s číslem 117 kdesi v hloubce pelotonu.
Slunce svítilo jako 100 watová žárovka a ze mě už teklo, aniž bych jedinkrát šlápl do pedálů. S kamarádem inženýrem jsme si domluvili taktiku, že prvních dvacet kilometrů se vzájemně potáhneme a u občerstvovací zastávky každej pojede svoje tempo.
Není ale nic horšího, než když na vás realita roztáhne nohy, aniž byste to čekali. Zazněl výstřel, start. Do prvního kopce letíme rychlostí 30 km /h, následuje rovinka, pár obdivných pohledů od přihlížejících, do druhého kopce najíždíme v rychlosti 37 km / h a po třech kilometrech sjíždíme na polní cestu a první stoupání ve vožických lesích. Sebekriticky si přiznávám, že tohle tempo je mimo mojo svalové kapacity.
Po dvaceti minutách sípu jako šedesátiletá pornoherečka v důchodu a poprvé mi padá řetěz. S řetězem padá i veškerá taktika, každej teď jedeme sólo.
Prvních deset kilometrů se snažím závodit, předjíždím a jsem předjížděn, cyklokrosový koloběh dokáže být někdy neúprosný. Po patnácti kilometrech už mám ale jen jediného soupeře - sebe.
Po pětadvaceti kilometrech vyjíždím dvoukilometrové stoupání lesem a následuje občerstvovací zastávka, na kterou jsem před závodem tolik sázel.
Taktika byla jednoduchá, ostatně jako všechny geniální věci - zatímco se všichni budou splavení a unavení nalejvat iontovými nápoji a chroupat müslli, já kolem stánku jenom prosvištím a urvu aspoň deset míst.
Realita má ale zvrácený smysl pro humor. U stánku jsem strávil aspoň dvě minuty, předjelo mě asi 7 lidí a vypil jsem vodu tak za 15 závodníků. V klidu jsem poobědval višňovou tyčinku a pln odhodlání vyrazil na zbytek cesty.
Viděl jsem věci a lidi, které by mi za normálních okolností udělali obrovskou radost - tmavovlasá vesničanka sekala trávník v bikinách a kapičky potu jí stékaly do míst, které se v televizi ukazují až po 22:00. Se mnou to ani nehlo. Necejtil jsem nic - ani vlastní nohy.
Nakonec jsem to dojel kolem 100 místa, dal si pivo, klobásu, večer se opil na vesnické zábavě, kde se prodávala domácí slivovice od starosty a zpíval moravsko-slezské písně. A ani nevím, jestli jsem byl šťastnej, nebo smutnej, nebo kdovíjakej... Prostě jsem byl rád, že jsem.
Slunce svítilo jako 100 watová žárovka a ze mě už teklo, aniž bych jedinkrát šlápl do pedálů. S kamarádem inženýrem jsme si domluvili taktiku, že prvních dvacet kilometrů se vzájemně potáhneme a u občerstvovací zastávky každej pojede svoje tempo.
Není ale nic horšího, než když na vás realita roztáhne nohy, aniž byste to čekali. Zazněl výstřel, start. Do prvního kopce letíme rychlostí 30 km /h, následuje rovinka, pár obdivných pohledů od přihlížejících, do druhého kopce najíždíme v rychlosti 37 km / h a po třech kilometrech sjíždíme na polní cestu a první stoupání ve vožických lesích. Sebekriticky si přiznávám, že tohle tempo je mimo mojo svalové kapacity.
Po dvaceti minutách sípu jako šedesátiletá pornoherečka v důchodu a poprvé mi padá řetěz. S řetězem padá i veškerá taktika, každej teď jedeme sólo.
Prvních deset kilometrů se snažím závodit, předjíždím a jsem předjížděn, cyklokrosový koloběh dokáže být někdy neúprosný. Po patnácti kilometrech už mám ale jen jediného soupeře - sebe.
Po pětadvaceti kilometrech vyjíždím dvoukilometrové stoupání lesem a následuje občerstvovací zastávka, na kterou jsem před závodem tolik sázel.
Taktika byla jednoduchá, ostatně jako všechny geniální věci - zatímco se všichni budou splavení a unavení nalejvat iontovými nápoji a chroupat müslli, já kolem stánku jenom prosvištím a urvu aspoň deset míst.
Realita má ale zvrácený smysl pro humor. U stánku jsem strávil aspoň dvě minuty, předjelo mě asi 7 lidí a vypil jsem vodu tak za 15 závodníků. V klidu jsem poobědval višňovou tyčinku a pln odhodlání vyrazil na zbytek cesty.
Viděl jsem věci a lidi, které by mi za normálních okolností udělali obrovskou radost - tmavovlasá vesničanka sekala trávník v bikinách a kapičky potu jí stékaly do míst, které se v televizi ukazují až po 22:00. Se mnou to ani nehlo. Necejtil jsem nic - ani vlastní nohy.
Nakonec jsem to dojel kolem 100 místa, dal si pivo, klobásu, večer se opil na vesnické zábavě, kde se prodávala domácí slivovice od starosty a zpíval moravsko-slezské písně. A ani nevím, jestli jsem byl šťastnej, nebo smutnej, nebo kdovíjakej... Prostě jsem byl rád, že jsem.
čtvrtek 6. srpna 2009
Na Pankráci, tam na tom vršíčku
Východní Slovensko. Pro Pražáky je to cosi za Brnem, pro zbytek republiky krásný kraj, kde neustále svítí slunce, a proto je v těchto končinách každý druhý občan krásně do sněda opálen. A je úplně jedno, jaké je ročních období.
I proto jsme chápali nedůvěřivé pohledy místních, jimž naše árijská barva kůže naháněla kůži husí. Když jsme stavěli po přilehlých hospůdkách, kde pod barevnými slunečníky usedali strhaní dělníci, co přes den dřou jako barevní, a dali si pivo Smädný mnich (žíznivý mnich), jako pozornost podniku si k nám vždycky někdo přisedl.
A jak je ta Evropa malá, narazili jsme dvacet kilometrů od Michalovce na domorodce, co Strakonice opustil. Zatímco všude jsme se představovali, že jsme jako z Prahyyy, tak v této hospodě, kde se zkraje našeho příjezdu strhla nacionalistická debata, že ty pražský sračky prostě chlastat nebudou, tak v této hospodě jsme radši řekli pravdu. Že jsme z jižních Čech.
Strakoničákovi jsme tím udělali nesmírnou radost. Byl tak šťastný, až chtěl pozvat na pivo. Tak jsem ho pozval, protože když jsem se ho předtím zeptal, odkud má tolik krásných tetování, jímavě se na mě podíval a sametovým hlasem pověděl, že si takto krátil noci na Pankráci. V rámci sebezáchovy jsem mu okamžitě nabídl i panáka.
Když jsem potom usedal na kolo a šlápl do pedálů, letní vítr mi zčechral mastné vlasy a já si poprvé uvědomil, že není nad to potkat na divokém nehostinném východě někoho, s kým si můžete normálně pokecat...
I proto jsme chápali nedůvěřivé pohledy místních, jimž naše árijská barva kůže naháněla kůži husí. Když jsme stavěli po přilehlých hospůdkách, kde pod barevnými slunečníky usedali strhaní dělníci, co přes den dřou jako barevní, a dali si pivo Smädný mnich (žíznivý mnich), jako pozornost podniku si k nám vždycky někdo přisedl.
A jak je ta Evropa malá, narazili jsme dvacet kilometrů od Michalovce na domorodce, co Strakonice opustil. Zatímco všude jsme se představovali, že jsme jako z Prahyyy, tak v této hospodě, kde se zkraje našeho příjezdu strhla nacionalistická debata, že ty pražský sračky prostě chlastat nebudou, tak v této hospodě jsme radši řekli pravdu. Že jsme z jižních Čech.
Strakoničákovi jsme tím udělali nesmírnou radost. Byl tak šťastný, až chtěl pozvat na pivo. Tak jsem ho pozval, protože když jsem se ho předtím zeptal, odkud má tolik krásných tetování, jímavě se na mě podíval a sametovým hlasem pověděl, že si takto krátil noci na Pankráci. V rámci sebezáchovy jsem mu okamžitě nabídl i panáka.
Když jsem potom usedal na kolo a šlápl do pedálů, letní vítr mi zčechral mastné vlasy a já si poprvé uvědomil, že není nad to potkat na divokém nehostinném východě někoho, s kým si můžete normálně pokecat...
pondělí 3. srpna 2009
Není díra jako díra
Pokud náhodou pojedete do Rumunska a náhodou zabloudíte do města Satu Mare, dle průvodce popisovaného jako jedno z nejošklivějších měst v zemi, neměli byste vynechat nocleh ve víceúčelovém zařízení s názvem Casablanca.
Casablanca v sobě skrývá, stejně jako její filmová předloha, mnohovrstevnatý zážitek. Nachází se pár metrů od vlakového nádraží a deset metrů od autobusového. V třípatrovém domě se v prvním podlaží chlastá v echt rumunské nádražce, v druhé se kroutí u tyče ženy nejrůznějších tělesných i intelektuálních dispozic a v posledním podlaží se spinká a dělají se miminka do kondomu.
Mně osobně to připadá jako geniální podnikatelský záměr. Pravda je, že se prostě jedná jen o nepochopitelnou shodu náhod. Ale jste v Rumunsku, kde z nepochopitelných shod náhod se stává cosi jako Ano, to je tady běžné...
V Casablance se čas jakoby zastavil. Před nádražkou přešlapuje nevybouřený sekuriťák a nervózně se mlátí obuškem do stehna. Přes ulici mastí skupinka důchodců karty a taxikáři prokuřují včerejší výplaty. Vedle nás si obtloustlý chlapík objednává pivo za pivem a propocená košile se mu lepí na tělo.
Po pár pivech se dáváme do řeči se sekuriťákem. Kluk kolem pětadvaceti mluví obstojnou angličtinou a odměřeným hlasem nadává na Maďary. Několikrát zdůrazní, že je nesnáší a aby nám to bylo úplně jasné, po každé větě I hate Hungarians třískne obuškem o sloup.
Do konverzace se zapojí i obtloustlý chlapík, který po nás začne loudit pivo. Celej opocenej rozhazuje rukama a nakonec z něho vypadne, že když mu ho koupíme, poradí nám, kde jsou zadarmo prostituky. Marně ho přesvědčujeme, že žádný nesháníme. Akorát ho to rozesměje a ukáže na Casablancu, že to tam je moc drahý. Nakonec z něho vypadne, že je řidič autobusu a za pár hodin musí odřídit meziměstskou linku.
Dopíjíme a jdeme spát.
Cesta vede přes taneční parket a dlouhé kovové tyče. Procházíme kolem stolů, tma jako v bordelu a najednou slyšíme dívčí smích. Začíná hrát hlasitá hudba a kolem tyče se začnou vlnit variace na to, co všechno si chlap může představit pod pojmem žena. Ze slušnosti usedáme ke stolu a nakonec se dáváme i s dotyčnými do řeči. Kromě prvotních ostychů padají i jména a nám padá čelist, když zjišťujeme, kolik stojí jedno pivko.
Holky říkají, že je krize. To znamená, že chlapi jsou asi míň nadržený, protože přestávají chodit. Když se ptáme, kolik chtějí za 60 minut čisté lásky, vypadne z nich, že pod 50 eur nejdou.
No, šli jsme spát do pokojů sami, máme přece rodiny, děti, psy, rodiče a hluboko do kapsy. Ale jedno se holkám musí nechat, mají smysl pro humor. Když se mi jedna představila, že se jmenuje Anita, zeptal jsem se, co to znamená.
Začala se smát na celé kolo, až jsem se lekl, že jí vypadnou prsa z korzetu a barman nám to rovnou naúčtuje.
Anita, řekla nakonec ta dívka, v rumunštině neznamená nic, ale v Japonštině to znamená díra. Následovala další litanie oplzlých dvojsmyslů, ale o tom zase jindy.
Casablanca v sobě skrývá, stejně jako její filmová předloha, mnohovrstevnatý zážitek. Nachází se pár metrů od vlakového nádraží a deset metrů od autobusového. V třípatrovém domě se v prvním podlaží chlastá v echt rumunské nádražce, v druhé se kroutí u tyče ženy nejrůznějších tělesných i intelektuálních dispozic a v posledním podlaží se spinká a dělají se miminka do kondomu.
Mně osobně to připadá jako geniální podnikatelský záměr. Pravda je, že se prostě jedná jen o nepochopitelnou shodu náhod. Ale jste v Rumunsku, kde z nepochopitelných shod náhod se stává cosi jako Ano, to je tady běžné...
V Casablance se čas jakoby zastavil. Před nádražkou přešlapuje nevybouřený sekuriťák a nervózně se mlátí obuškem do stehna. Přes ulici mastí skupinka důchodců karty a taxikáři prokuřují včerejší výplaty. Vedle nás si obtloustlý chlapík objednává pivo za pivem a propocená košile se mu lepí na tělo.
Po pár pivech se dáváme do řeči se sekuriťákem. Kluk kolem pětadvaceti mluví obstojnou angličtinou a odměřeným hlasem nadává na Maďary. Několikrát zdůrazní, že je nesnáší a aby nám to bylo úplně jasné, po každé větě I hate Hungarians třískne obuškem o sloup.
Do konverzace se zapojí i obtloustlý chlapík, který po nás začne loudit pivo. Celej opocenej rozhazuje rukama a nakonec z něho vypadne, že když mu ho koupíme, poradí nám, kde jsou zadarmo prostituky. Marně ho přesvědčujeme, že žádný nesháníme. Akorát ho to rozesměje a ukáže na Casablancu, že to tam je moc drahý. Nakonec z něho vypadne, že je řidič autobusu a za pár hodin musí odřídit meziměstskou linku.
Dopíjíme a jdeme spát.
Cesta vede přes taneční parket a dlouhé kovové tyče. Procházíme kolem stolů, tma jako v bordelu a najednou slyšíme dívčí smích. Začíná hrát hlasitá hudba a kolem tyče se začnou vlnit variace na to, co všechno si chlap může představit pod pojmem žena. Ze slušnosti usedáme ke stolu a nakonec se dáváme i s dotyčnými do řeči. Kromě prvotních ostychů padají i jména a nám padá čelist, když zjišťujeme, kolik stojí jedno pivko.
Holky říkají, že je krize. To znamená, že chlapi jsou asi míň nadržený, protože přestávají chodit. Když se ptáme, kolik chtějí za 60 minut čisté lásky, vypadne z nich, že pod 50 eur nejdou.
No, šli jsme spát do pokojů sami, máme přece rodiny, děti, psy, rodiče a hluboko do kapsy. Ale jedno se holkám musí nechat, mají smysl pro humor. Když se mi jedna představila, že se jmenuje Anita, zeptal jsem se, co to znamená.
Začala se smát na celé kolo, až jsem se lekl, že jí vypadnou prsa z korzetu a barman nám to rovnou naúčtuje.
Anita, řekla nakonec ta dívka, v rumunštině neznamená nic, ale v Japonštině to znamená díra. Následovala další litanie oplzlých dvojsmyslů, ale o tom zase jindy.
čtvrtek 30. července 2009
Bordel v bordelu
Narozdíl od Ukrajiny bylo milým překvapím Rumunsko. Holky štíhlé, jako by všechny v sobě měly tasemnici, a super pivo.
Protože za pár minut odjíždím na Filmovku do Uherského Hradiště, očekávejte v neděli večer sofistikovaný návod, jak se vyspat přes noc v rumunském bordelu a nemuset při tom platit ani euro dívkám, jejichž pověst je... řekněme pochybná.
Hawk.
Protože za pár minut odjíždím na Filmovku do Uherského Hradiště, očekávejte v neděli večer sofistikovaný návod, jak se vyspat přes noc v rumunském bordelu a nemuset při tom platit ani euro dívkám, jejichž pověst je... řekněme pochybná.
Hawk.
pondělí 27. července 2009
Za železnou oponou
Našel jsem stroj času.Pokud se chcete vrátit o 30 let zpět a je vám zatěžko nechat se rozložit na drobné molekuly jako Seth Brundle v Mouše, osedlejte svého osla a vyrazte na Ukrajinu.
Odměnou vám bude krabička Marlboro za 23 kč.
Lahev vodky za 35 kč.
Taxi kolem celého Užgorodu za 50 kč.
Úplatky převodníkům přes hranice 10 eur.
Zážitek ze znovuzrození - k nezaplacení. Jsou věci, které si koupíte za peníze. Na vše ostatní je tu Ukrajina.
Na celnici vás nebudou chtít pustit přes hranice s kolem. S kolem vás na celnici pustí přes hranice pouze v případě, že bude naloženo v dodávce nebo na korbě džípu. Pokud vám to není jasné, zavolejte si na mezinárodní hotline do Kyjeva. Tam vám ukrajinsky vysvětlí, že se s vámi nehodlají bavit, pokud si nenajdete překladatele a položí telefon, aniž by řekli zdrástvuj.
Když konečně emigrujete na vytoužený východ a otevře se před vámi neomezený svět úplatků a anarchie, projedete se v zrezivělém moskviči, kterého by vám záviděl i váš děda. Co na to, že v kopci mu dojde dech a taxikář vás vykopne s povzbuzením, že na vrchol už je to jen pár kilometrů.
Vyspíte se v komunistickém hotelu, kde švábi dávají dobrou noc.
Vysprchujete se v koupelně, která připomíná plynovou komoru v Osvětimi.
Podíváte se na porno z 80. let, co má váš kamarád v iPodu, a už se jen děsíte, kdy z rádia začne hrát Michal David.
Všechno hrozné končí, aby něco krásného mohlo začít - s těmito slovy na rtech a s vodkou v batohu chcete opustit Ukrajinu. Na kole. Jenže s kolem vás opět nechtějí pustit. Největší přechod Ukrajina - Slovensko. Teplota vzduchu má stejnou hodnotu jako procenta alkoholu vodky, která vás tlačí do zad. Potíte se. Nad vámi se sklání mohutný památník Ivana se samopalem, kterak hledí vstříc východním zítřkům.
Nabíhají dva Ukrajinci s nabídkou kvalitního převozu. Vše bezpečné. Pašování s kondomem. Nehrozí střelba ani jiné maličkosti. Dáte každý 10 eur a my vás dostaneme na západ. Potíme se. Vytahuju z peněženky poslední eurovky a pískám si ústřední melodii z filmu Tenkrát na západě. Ukrajinec nás ujišťuje, že není žádný problém. Nakládáme kola do pickupu.
Není žádný problém.
Sedáme si do modrého passatu a namísto projezdu hranic to obracíme a vracíme se zpátky do města.
Není žádný problém.
Potíme se.
Není žádný problém.
Ukrajinec tvrdí, že tady už žádná mafie neexistuje. Tymošenková povolala speciální jednotku, ta postavila bossy ke zdi a všechny postřílela.
Není žádný problém.
Ukrajinec nechápe, proč Kanada zavádí Čechům víza. Cikáni k Čechům nepatří. Být on tak Vaškem Klausů, postavil by je všechny ke zdi a postřílel.
Nebyl by žádný problém.
Jedeme 20 minut kamsi za město. Ticho v autě. Ukrajinec se začne ptát, kolik peněz máme u sebe a do zatáčky si podřadí. Vyhne se dvěma dírám a zatroubí na hrající si děti u silnice.
Tuším problém.
Schovávám si pas a mobil do kapsy. V batohu mám plynovou pistoli. A to ještě netuším, jaký kurva budou problémy.
Zastavujeme. Vykládáme kola z auta. Žijeme. Jsme 50 metrů od Unie - v životě jsem se tolik netěšil na východní Slovensko mezi Afroslováky jako teď.
Jiná celnice - stejnej voser.
Ukrajinský celník s tlustým krkem a propocenou košilí si nás pozorně prohlíží. Krásnou letní oblohu bez jediného mráčku lemují vojenské rozhledny plné roztomilých vojáčků s ještě roztomilejšími kalašnikovi. Idyla jako od Boženy Němcové. Celník si nás volá po jednom. Jdu jako poslední.
Ptá se, jestli nepřevážím starožitnosti. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím alkohol. Ano. Lahev vodky.
Ptá se, jestli nepřevážím narkotika. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím zbraně. Ne. A v batohu se mi hřeje plynová pistole se sedmi pepřovými náboji. A prej že je sedmička šťastný číslo.
Pouští mě dál.
Jsme 20 metrů od Unie. Pot ze mě teče jako bych v zadku pašoval dvě kila kokainu.
Z celní budky vychází ženská, celnice. Kurva. Pevným hlasem nám říká, ať odstavíme támhle kola a ukazuje na kovový sloup. Polykám srdce v krku a cítím, jak mi padá do kalhot.
Naštěstí nešacujou.
Slováci, to je jiný kafe. Koukají do brašen u kola. Koukají mi na batoh. Mám na něm tři kapsy. Jednu rozepínám. Musím. Pašujete zbraně? Leda ve snu. Ukažte batoh. Rozepínám největší kapsu. Pistoli mám až na dně v první. Hlavou mi kmitá, že kdyby ji našli, tak to asi jen tak neukecám. Najdou flašku vodky. Smějou se, že mám vkus. Smějou se, že cyklisti takhle chlastaj. Směju se s nima. Hollywoodskej úsměv - uvnitř nasračky, navenek naprosto cool.
Konec.
Pouštějí nás dál.
Do Unie zbývá pět kroků. Do první hospody sto metrů. Chci panáka. A chci ho hned.
Cestovat zpátky časem se nevyplácí. Některé historické etapy by měly navždy zůstat už skryty. A hrabat se v minulosti nemá moc perspektivu. A pro Ukrajinu to platí dvojnásob!
pátek 17. července 2009
Tenkrát na východě za Ostravou
Tomuto blogu zvoní hrana. Ač v dobrém úmyslu, nechal jsem se ovlivnit v Ostravě jednou ulicí, která údajně s Ostravou nemá nic společného, a to město je ve skutečnosti úplně jiné, než jak jsem ho viděl já. Sypu si popel svého zesnulého dědy na hlavu. A jako trest na sebe uvaluju cestu na východnější východ, než jakým je Ostrava.
Dnes večer balím svůj malý ruksak, do něhož vložím dvě lahve jemné irské whisky, protože mě čeká drsná východní Evropa. Jeden z mých ostravských kamarádů mi dal totiž na výběr, jak odčinit tu špínu, kterou jsem plival na ostravské doly a kterou jsem vlastně zabil starého magdóna, co z hospody domů šel. Buď se zúčastním moravské swingers party, nebo pojedu na deset dní na kolo do Maďarska - Rumunska - Ukrajiny - východního Slovenska. Protože mám všech šest smyslů pohromadě, tak jsem propíchal špendlíkem svoji historickou sbírku barevných kondomů s příchutí lesních plodů a už druhým dnem chodím po Praze s cyklistickou helmou a usínám s dresem, který určuje trendy na Tour de France. Cyklistika je moje životní láska. Kolo je pro mě Silvia Saint s kotoučovýma brzdama.
Musel jsem sepsat poslední závěť a jeden z vás získá moji celoživotní sbírku webových pornoodkazů a básní psaných v blankversu. Rodina mi vyhrožuje, že za mě nebude platit ukrajinským kočovníkům výpalné. Preventivně mě proto vydědila. Neplakal jsem. Chápu to. Finanční krize zuří na každém rohu. Zlevňují i šlapky, tak proč by nemohla i moje rodina.
Pokud se tady do dvou týdnů neobjeví nic poeticky oplzlého, co souvisí s všehomírem a metafyzikou, zřejmě jsem byl přesvědčen rumunskými pastevci, že i dojení krávy může mít filozofický rozměr a že oslavné básně se dají psát i na čerstvě nakydaný hnůj.
Děcka, bude to fajné!
Dnes večer balím svůj malý ruksak, do něhož vložím dvě lahve jemné irské whisky, protože mě čeká drsná východní Evropa. Jeden z mých ostravských kamarádů mi dal totiž na výběr, jak odčinit tu špínu, kterou jsem plival na ostravské doly a kterou jsem vlastně zabil starého magdóna, co z hospody domů šel. Buď se zúčastním moravské swingers party, nebo pojedu na deset dní na kolo do Maďarska - Rumunska - Ukrajiny - východního Slovenska. Protože mám všech šest smyslů pohromadě, tak jsem propíchal špendlíkem svoji historickou sbírku barevných kondomů s příchutí lesních plodů a už druhým dnem chodím po Praze s cyklistickou helmou a usínám s dresem, který určuje trendy na Tour de France. Cyklistika je moje životní láska. Kolo je pro mě Silvia Saint s kotoučovýma brzdama.
Musel jsem sepsat poslední závěť a jeden z vás získá moji celoživotní sbírku webových pornoodkazů a básní psaných v blankversu. Rodina mi vyhrožuje, že za mě nebude platit ukrajinským kočovníkům výpalné. Preventivně mě proto vydědila. Neplakal jsem. Chápu to. Finanční krize zuří na každém rohu. Zlevňují i šlapky, tak proč by nemohla i moje rodina.
Pokud se tady do dvou týdnů neobjeví nic poeticky oplzlého, co souvisí s všehomírem a metafyzikou, zřejmě jsem byl přesvědčen rumunskými pastevci, že i dojení krávy může mít filozofický rozměr a že oslavné básně se dají psát i na čerstvě nakydaný hnůj.
Děcka, bude to fajné!
úterý 14. července 2009
Na východ od ráje
Když Jarek Nohaviců zpívá o Ostravě, že Pánbůh rozdal narozdíl od ní jiným městům všecku krásu, měl by ho člověk odkojený čistým mlékem a zelenými svahy jižních Čech pozorně poslouchat. Ostrava je jako několikrát znásilněná dáma, které všechny avantýry vzaly i poslední důstojnost. Je sražená na kolena a nenápadně pokukuje na západ, aby na něj plivla a vzápětí prosila o milost.
No, nebo tak něco.
Přesto má svoji poetiku. Stejně jako ubytovna, kde jsem měli bydlet během Colours of Ostrava. Sympatická ulice plná polorozbořených domů lemovaná železniční tratí a varovným nápisem Vstup pouze na vlastní nebezpečí v sobě ukrývala roztodivnou budovu. Objekt se dvěma vchody, z nichž jeden patřil masážnímu salonu, advokátní kanceláři a nonstop escort servisu, střežili dva roztomilí hafánci, s nimiž by asi kočička dort neupekla. Krví podlité oči mě stoicky sledovaly s vědomím, že až se budu nad ránem vracet podnapilý z centra, tak teprve tehdy se mou existencí budou zabývat. Zatím jsem jim nestál ani za zaštěkání.
V druhém patře sídlila recepce. Zvoním jednou. Nic. Zvoním dvakrát. Ozve se ohlušující slovo "Moment!". Po chvíli vyjde osoba s plným břichem a prázdnou hlavou. Rezervaci nám zrušil, máme jít o barák vedle, kde je dělnická ubytovna, tam že se o nás náležitě postarají. Cestou dolů potkáváme meditující psy relaxující na večerní human death-match. Pět minut po nás vychází plné břicho-prázdná hlava v doprovodu prostitutky a oba vypadají jako špatná variace na Pretty woman.
Nakonec jsme našli ubytování v cikánské čtvrti, která byla velmi necikánská, protože protější barák měl nová plastová (nevytřískaná) okna a na autě mi zbyly všechny kola - tím myslím 4 + rezerva. Děcka, aspoň že máte toho Nohavicu a ten barevný festival. Jinak je to město šedé jako těšínské nebe při uranovém západu slunce.
No, nebo tak něco.
Přesto má svoji poetiku. Stejně jako ubytovna, kde jsem měli bydlet během Colours of Ostrava. Sympatická ulice plná polorozbořených domů lemovaná železniční tratí a varovným nápisem Vstup pouze na vlastní nebezpečí v sobě ukrývala roztodivnou budovu. Objekt se dvěma vchody, z nichž jeden patřil masážnímu salonu, advokátní kanceláři a nonstop escort servisu, střežili dva roztomilí hafánci, s nimiž by asi kočička dort neupekla. Krví podlité oči mě stoicky sledovaly s vědomím, že až se budu nad ránem vracet podnapilý z centra, tak teprve tehdy se mou existencí budou zabývat. Zatím jsem jim nestál ani za zaštěkání.
V druhém patře sídlila recepce. Zvoním jednou. Nic. Zvoním dvakrát. Ozve se ohlušující slovo "Moment!". Po chvíli vyjde osoba s plným břichem a prázdnou hlavou. Rezervaci nám zrušil, máme jít o barák vedle, kde je dělnická ubytovna, tam že se o nás náležitě postarají. Cestou dolů potkáváme meditující psy relaxující na večerní human death-match. Pět minut po nás vychází plné břicho-prázdná hlava v doprovodu prostitutky a oba vypadají jako špatná variace na Pretty woman.
Nakonec jsme našli ubytování v cikánské čtvrti, která byla velmi necikánská, protože protější barák měl nová plastová (nevytřískaná) okna a na autě mi zbyly všechny kola - tím myslím 4 + rezerva. Děcka, aspoň že máte toho Nohavicu a ten barevný festival. Jinak je to město šedé jako těšínské nebe při uranovém západu slunce.
čtvrtek 9. července 2009
Výluka z odluky
Blog až do pondělního večera zbaven jakékoliv svéprávnosti a informační hodnoty. Během výluky doporučuju nastudovat starší články, ze kterých v budoucnosti bude sestaven kvíz a o vítězi bude sepsán oslavný článek ve verších a s důmyslnou pointou.
Kdo bude mít zájem, nechť mě nechá vyhlásit lampionem na Colours of Ostrava, rád si s každým za panáka dobré whisky popovídám o čemkoliv, od děl Von Holbacha po poslední snímky Pierra Woodmana.
Kdo bude mít zájem, nechť mě nechá vyhlásit lampionem na Colours of Ostrava, rád si s každým za panáka dobré whisky popovídám o čemkoliv, od děl Von Holbacha po poslední snímky Pierra Woodmana.
pondělí 6. července 2009
Film, ze kterého vlají vlasy i Zdeňku Pohlreichovi
Nedávno jsem se s kamarádem bavil o velmi zajímavém tématu u oběda, z jehož barevné oblohy by vyrostly Zdeňku Pohlreichovi vlasy samou hrůzou. Oba dva jsme popíjeli vychlazenou desítku, polykali přesmažený smažený sýr, zakusovali to rajčaty, paprikou, zelím, pomerančem, okurkami a cítili se hrozně retro. A kecali o pornu.
Kamarád mi celý natěšený vyprávěl, jak objevil skvělé video, na které se může dívat denně i třikrát a že už to prej dělá několik týdnů. Cosi jako Titanic adult only XXX deluxe.
Hotovej porní majstrštyk.
Srdeční záležitost, ze které se chytnete za koule.
Rokenrol výstříků.
Moonwalk po penisu.
Zajímalo mě, s čím může ještě někdo v branži přijít, aby to vykolejilo člověka ošlehaného hodinami poctivých naturalistických dokumentů z intimního života nejvyšší formy savců.
"No a co se tam teda děje?" nadhodil jsem.
"Děj? To nemá žádnej děj, je to jedna scéna. Ženská tam klepe zadkem jako Ukrajinec sbíječkou, každá z půlek vypadá jako ty třásně u roztleskávaček, co jima třesou, když dá jejich tým gól. Je to dost sugestivní zážitek, každou půlkou vrtí v jiným směru, má to až hypnotizující účinky. Já u toho vlastně ani nemasturbuju, jen se na to koukám, je to svým způsobem terapie. Hodně mě to uklidňuje. Pouštím si to i potají v práci, když mě třeba nasere zákazník nebo šéf. Nebo oba najednou. Najedu si na to svoje video, a jakmile vidím ty dvě půlky, jsem hned klidnej. Asi nejsem normální, ale pomáhá mi to zvládat stresový situace."
"Hm."
"No, zní to divně. Ale když vidíš ty manažery, jak žvejkaj žvejkačky a mají z toho rudý celý obličeje, nebo když mačkají jako o život gumové míčky, tak mi tohle připadá jako nejlepší způsob, jak zvládat stres."
"Ale když tě odpojej od netu, nebo tě nasere někdo v metru, tak máš smůlu."
"Je potřeba, aby ses na to podíval, jinak bys tohle nikdy neřekl."
"Proč, proboha?"
"Mně stačí se na to podívat ráno a mám klid na půl dne. Po obědě se na to podívám znovu a mám klid na celý odpoledne. A když přijdu z práce, tak si to pustím před spaním, a spím jako batole."
Tomu říkám progresivní boj proti civilizačním chorobám. Sám jsem tuto alternativní metodu vyzkoušel na vlastní, ehm, kůži a buď ji aplikuju v nesprávných intervalech, nebo dělám pořád něco špatně, protože na sobě začínám pociťovat vedlejší účinky. A nechtějte raději vědět, o co se jedná...
Kamarád mi celý natěšený vyprávěl, jak objevil skvělé video, na které se může dívat denně i třikrát a že už to prej dělá několik týdnů. Cosi jako Titanic adult only XXX deluxe.
Hotovej porní majstrštyk.
Srdeční záležitost, ze které se chytnete za koule.
Rokenrol výstříků.
Moonwalk po penisu.
Zajímalo mě, s čím může ještě někdo v branži přijít, aby to vykolejilo člověka ošlehaného hodinami poctivých naturalistických dokumentů z intimního života nejvyšší formy savců.
"No a co se tam teda děje?" nadhodil jsem.
"Děj? To nemá žádnej děj, je to jedna scéna. Ženská tam klepe zadkem jako Ukrajinec sbíječkou, každá z půlek vypadá jako ty třásně u roztleskávaček, co jima třesou, když dá jejich tým gól. Je to dost sugestivní zážitek, každou půlkou vrtí v jiným směru, má to až hypnotizující účinky. Já u toho vlastně ani nemasturbuju, jen se na to koukám, je to svým způsobem terapie. Hodně mě to uklidňuje. Pouštím si to i potají v práci, když mě třeba nasere zákazník nebo šéf. Nebo oba najednou. Najedu si na to svoje video, a jakmile vidím ty dvě půlky, jsem hned klidnej. Asi nejsem normální, ale pomáhá mi to zvládat stresový situace."
"Hm."
"No, zní to divně. Ale když vidíš ty manažery, jak žvejkaj žvejkačky a mají z toho rudý celý obličeje, nebo když mačkají jako o život gumové míčky, tak mi tohle připadá jako nejlepší způsob, jak zvládat stres."
"Ale když tě odpojej od netu, nebo tě nasere někdo v metru, tak máš smůlu."
"Je potřeba, aby ses na to podíval, jinak bys tohle nikdy neřekl."
"Proč, proboha?"
"Mně stačí se na to podívat ráno a mám klid na půl dne. Po obědě se na to podívám znovu a mám klid na celý odpoledne. A když přijdu z práce, tak si to pustím před spaním, a spím jako batole."
Tomu říkám progresivní boj proti civilizačním chorobám. Sám jsem tuto alternativní metodu vyzkoušel na vlastní, ehm, kůži a buď ji aplikuju v nesprávných intervalech, nebo dělám pořád něco špatně, protože na sobě začínám pociťovat vedlejší účinky. A nechtějte raději vědět, o co se jedná...
čtvrtek 2. července 2009
Vykutálené úchylky jako břicho Kung-fu pandy
Každej má svoji úchylku. Takovou malou kuličku, co si nosí uvnitř sebe, se kterou si hraje, když sousedi zhasnou světlo a město se ponoří do stínu neonů a reklam. Leží v posteli, pod hlavou polštář, tělo zachumlané v peřině, za okny živelnou Prahu a uvnitř bytu prostor, který patří jenom jemu. Jemu a jeho úchylné kuličce.Kulička může v realitě vypadat různě. Může mít podobu dírkovaných silonek, tesilových lacláčů, spodního prádla po babičce, tetování na varlatech nebo mravenců v krabičce od sirek. Vždycky je ale kulička ukrytá uvnitř; uvnitř majitele, kterej je na ní hrdej i naštvanej zároveň, pyšnej i zklamanej. Je to cosi, co mu nadělil ten nahoře a je jen na něm, aby se co nejdřív vypořádal s tím, jestli svoji kuličku bude mít rád, nebo nenávidět.
Bez mučení a výhružek přiznávám, že ke mně byl pan božský štědrý a kuliček mi nadělil hned několik. Jednou z nich je i záliba chodit do kina na animované filmy pro děti. Tyto návštěvy probíhají bez jakéhokoliv sexuálního i jiného podtextu; jen mě baví pozorovat caparty, jak se smějou a komentujou, jak raděj zvířatům, co mají dělat a nechápou sexuální narážky v některých scénách a srkají z olbřímího kelímku kolu. Je to jedna z mých křehkých stránek osobnosti, kulička, na kterou jsem nejmíň jako muž hrdý, ale bylo na čase se s tím vyrovnat a smířit. Neboť kdo je dneska bez viny, nechť hodí kuličkou!!!
úterý 30. června 2009
Realita smrdí od hlavy jako Ilona Csáková
Žít v iluzi znamená mít na očích brýle z růžové barvy.
Barvy, kterou milují blondýny a malinkaté princezny.
Barvy, o které zpívá Ilona Csáková.
Barvy, která sluší všem panterům.
Barvy, podle které si jedna přitroublá americká zpěvačka dala umělecké jméno.
Barvy, podle které Floydi postavili Zeď.
A tyto krásné brýle z umělé hmoty mi včera v hospodě sundali hned dva kamarádi. Když jsem začal zaníceně mluvit o tom, jak jsem si pořídil nové klávesy, na které neumím ani notu, ale že mám hroznou chuť se naučit všechny ty klíče od bas a houslí, áčka, béčka, céčka, a protože nejsem žádné déčko i éčka, tak se kamarádka, mimochodem hru v klavír vyučující, natěšeně zaptala, jakou značku jsem si pořídil.
"Casia," říkám.
Zasmála se a řekla, že to je dobrej vtip, ale že jí to fakt zajímá, co jsem si koupil.
"Vždyť ti to říkám, Casia."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
Bledla až byla bílá jako kokain z Darmstadtu.
Následovala litanie slov, nadávek, urážek, ponížení, fyzického i morálního násilí, až jsem se málem rozbrečel. Nakonec se mi omluvila s tím, že si vlastně můžu kdykoliv koupit nové, kvalitnější.
"Ale já je chci mít až do konce života a pak je odkázat své početné rodině."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
To samé se opakovalo s tenisovou raketou, kdy se mi zase vysmál ten druhej. Místo blednutí rudl vzteky.
Když jsem pak platil pivo, slyšel jsem, jak vrchní šlape po střepech. Vydávaly řezavé zvuky a hospoda celá zbledla do šedých barev. Podíval jsem se pod stůl a viděl tam svoje krásné růžové brýle. Brýle, kterými jsem postavil The Wall, ale nakonec jsem skončil jako ten růžovej panter. Bylo mi to prostě už všechno ukradený.
Barvy, kterou milují blondýny a malinkaté princezny.
Barvy, o které zpívá Ilona Csáková.
Barvy, která sluší všem panterům.
Barvy, podle které si jedna přitroublá americká zpěvačka dala umělecké jméno.
Barvy, podle které Floydi postavili Zeď.
A tyto krásné brýle z umělé hmoty mi včera v hospodě sundali hned dva kamarádi. Když jsem začal zaníceně mluvit o tom, jak jsem si pořídil nové klávesy, na které neumím ani notu, ale že mám hroznou chuť se naučit všechny ty klíče od bas a houslí, áčka, béčka, céčka, a protože nejsem žádné déčko i éčka, tak se kamarádka, mimochodem hru v klavír vyučující, natěšeně zaptala, jakou značku jsem si pořídil.
"Casia," říkám.
Zasmála se a řekla, že to je dobrej vtip, ale že jí to fakt zajímá, co jsem si koupil.
"Vždyť ti to říkám, Casia."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
Bledla až byla bílá jako kokain z Darmstadtu.
Následovala litanie slov, nadávek, urážek, ponížení, fyzického i morálního násilí, až jsem se málem rozbrečel. Nakonec se mi omluvila s tím, že si vlastně můžu kdykoliv koupit nové, kvalitnější.
"Ale já je chci mít až do konce života a pak je odkázat své početné rodině."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
To samé se opakovalo s tenisovou raketou, kdy se mi zase vysmál ten druhej. Místo blednutí rudl vzteky.
Když jsem pak platil pivo, slyšel jsem, jak vrchní šlape po střepech. Vydávaly řezavé zvuky a hospoda celá zbledla do šedých barev. Podíval jsem se pod stůl a viděl tam svoje krásné růžové brýle. Brýle, kterými jsem postavil The Wall, ale nakonec jsem skončil jako ten růžovej panter. Bylo mi to prostě už všechno ukradený.
pátek 26. června 2009
Uzel v zadku nemusí být Radim
Zvrácenost lidské fantazie je nekonečná jako chuť žvýkaček Wrigleys. Vezmete si jednu do pusy, žvýkáte, žvýkáte a žvýkáte, až se vám z toho dělají boule v kalhotách.
Každej máme něco, žejo.
Někdo spí rád v ponožkách.
Jinej rád teplý pivo.
Někomu sedí mladší holky.
Jinýmu stojí jen při pohledu na 50+.
Existují ale lidé, kteří se vyskytují ve zvýšené koncentraci v mém okolí, jejichž existenciální choutky by posadily na metafyzickej zadek i Schopenhauera. Když jsem si s kamarádkou vybíral proutěnej koš do koupelny, kde bych mohl chovat svoje hady a krmit je smradlavejma ponožkama, dozvěděl jsem se, že ona hrozně tíhne k provaznictví. To neznamená, že by si ráda vázala uzly nebo se při sexu s oblibou nechala spoutat námořnickým uzlem a za zvuku lodních sirén vplula do přístavu rozkoše.
Celá věc je daleko prozaičtější. Ona totiž trpí neskonalou touhou. "Kousek, kde bydlím, máme krásné provaznictví," spustila nevinně. "A já pokaždé, když jdu kolem, tak dostanu hroznou chuť vejít dovnitř, koupit si ten nejkrásnější provaz a doma se na něm oběsit. Máš to taky?"
Koukal jsem na ní jako chlapeček na rozšlapané lego, a kdybych večer nemusel na Depeche Mode, koukal bych na ní asi doteď. Pak jsem si ale uvědomil, že ono je to vlastně svým zvráceným způsobem romantické. Smrt oběšením je cosi, co má v lidských dějinách stejnou tradici jako anální sex. Obojí praktikovali už ve starém Řecku, a zatímco análu většina nadšeně holduje, tak na ty provazy a zlámané obratle se už jaksi pozapomnělo.
Buďme proto rádi, že v našich lidských řadách existují osobnosti, které nám připomínají, že přestože některé věci se sebou zdánlivě vůbec nesouvisejí, ve skutečnosti jsou tak propojené, až se jednomu strachy sevřou půlky a druhému se hrůzou udělá uzel. A je úplně jedno kde...
Každej máme něco, žejo.
Někdo spí rád v ponožkách.
Jinej rád teplý pivo.
Někomu sedí mladší holky.
Jinýmu stojí jen při pohledu na 50+.
Existují ale lidé, kteří se vyskytují ve zvýšené koncentraci v mém okolí, jejichž existenciální choutky by posadily na metafyzickej zadek i Schopenhauera. Když jsem si s kamarádkou vybíral proutěnej koš do koupelny, kde bych mohl chovat svoje hady a krmit je smradlavejma ponožkama, dozvěděl jsem se, že ona hrozně tíhne k provaznictví. To neznamená, že by si ráda vázala uzly nebo se při sexu s oblibou nechala spoutat námořnickým uzlem a za zvuku lodních sirén vplula do přístavu rozkoše.
Celá věc je daleko prozaičtější. Ona totiž trpí neskonalou touhou. "Kousek, kde bydlím, máme krásné provaznictví," spustila nevinně. "A já pokaždé, když jdu kolem, tak dostanu hroznou chuť vejít dovnitř, koupit si ten nejkrásnější provaz a doma se na něm oběsit. Máš to taky?"
Koukal jsem na ní jako chlapeček na rozšlapané lego, a kdybych večer nemusel na Depeche Mode, koukal bych na ní asi doteď. Pak jsem si ale uvědomil, že ono je to vlastně svým zvráceným způsobem romantické. Smrt oběšením je cosi, co má v lidských dějinách stejnou tradici jako anální sex. Obojí praktikovali už ve starém Řecku, a zatímco análu většina nadšeně holduje, tak na ty provazy a zlámané obratle se už jaksi pozapomnělo.
Buďme proto rádi, že v našich lidských řadách existují osobnosti, které nám připomínají, že přestože některé věci se sebou zdánlivě vůbec nesouvisejí, ve skutečnosti jsou tak propojené, až se jednomu strachy sevřou půlky a druhému se hrůzou udělá uzel. A je úplně jedno kde...
neděle 21. června 2009
Optimista
Čas od času, řekněme tak dvakrát do týdne, mám chuť sbalit všechny svoje věci, polít je benzínem a škrtnout sirkou. Být konečně pro něco zapálenej.
Vzít klíče, hodit je do kanálu.
Mít krušnej život jako hory.
Napsat svojí holce, že měla ve všem pravdu a že si dáme tak na jeden život pauzu. A pak toho do konce druhého života litovat.
Pustit leguána do polí, aby si konečně čuchl k real life.
Sjet autem ze silnice a obejmout ve 100 km/h stoletej dub.
Vypít na ex litr whisky z půllitru.
Koupit si za poslední kilo u Vietnamců tričko, trenky, brejle, ponožky a ještě jim nechat pade díško a utéct někam do lesa. Tam si postavit z větví srub, nechat na střeše vyrůst mech a naučit se rozdělávat oheň. Žít jen z hub, trávy a brouků, čůrat ke stromu a zapomenout na šampaňský a operu.
Nebát si přiznat, že zoofilie bude za pár desítek let legální stejně jako sňatky homosexuálů a chovat se k divočákům jako prase. Odchytit pasoucí se srnku a udělat z jelena paroháče.
A přestat psát na blog, když jsem na dně jako láhev Jamesona na mém stole.
Vzít klíče, hodit je do kanálu.
Mít krušnej život jako hory.
Napsat svojí holce, že měla ve všem pravdu a že si dáme tak na jeden život pauzu. A pak toho do konce druhého života litovat.
Pustit leguána do polí, aby si konečně čuchl k real life.
Sjet autem ze silnice a obejmout ve 100 km/h stoletej dub.
Vypít na ex litr whisky z půllitru.
Koupit si za poslední kilo u Vietnamců tričko, trenky, brejle, ponožky a ještě jim nechat pade díško a utéct někam do lesa. Tam si postavit z větví srub, nechat na střeše vyrůst mech a naučit se rozdělávat oheň. Žít jen z hub, trávy a brouků, čůrat ke stromu a zapomenout na šampaňský a operu.
Nebát si přiznat, že zoofilie bude za pár desítek let legální stejně jako sňatky homosexuálů a chovat se k divočákům jako prase. Odchytit pasoucí se srnku a udělat z jelena paroháče.
A přestat psát na blog, když jsem na dně jako láhev Jamesona na mém stole.
středa 17. června 2009
Pojmenuj si svůj majstrstřík!
Chuck Palahniuk je člověk, který mnohým otevřel oči a přitáhl lidi ke čtení a jiným literaturu nadobro zprotivil. Tak by to mělo být. Když na jednu věc existují dva rozdílné názory a nic mezi tím, je to ono! Tím pádem se můžou uklidnit všichni, kterým ženský říkají, že v posteli za nic nestojí, protože pro jiné budou postelovými bohy.
Nová Palahniukova knížka Snuff vypráví poetický příběh o vysloužilé pornoherečce, která chce překonat rekord 600 chlapů naráz, v klidu zemřít a netušit, že jedním ze "šťastlivců" byl i její syn, kterého odložila hned po narození do babyboxu (dřívější eufemismus pro popelnici).
Krásný příběh, který jistě ocení všechny matky a babičky, a ideální dárek k Vánocům.
V knize najdete spoustu užitečných informací z oblasti lidského porna, a protože už teď všichni běžíte do knihkupectví, nebudu tady spoilerovat, přesto bych si pro váhavce dovolil krátkou citaci:
"Bezpečnostní opatření vypůjčené z homosexuálního porna: pod normální růžový kondom dát ještě jeden modrý kondom, takže když vám při anální sexu pták zmodrá, hned víte, že ta vnější vrstva praskla. Alarm!"
V knize se objevují nádherné názvy lehtivých snímků jako Čaroděj ze země Koz, Malá Dořiťka, Pošťák vždycky stříká dvakrát, Doktor živé tágo atd.
Pokleslý humor je stále humor, takže vyhlašuju soutěž, kdo vymyslí ještě originálnější název svého vlastního porna! Výherce získá možnost realizace svého snímku ve filmových ateliérech v Záběhlicích, tedy u mě doma :)
Nová Palahniukova knížka Snuff vypráví poetický příběh o vysloužilé pornoherečce, která chce překonat rekord 600 chlapů naráz, v klidu zemřít a netušit, že jedním ze "šťastlivců" byl i její syn, kterého odložila hned po narození do babyboxu (dřívější eufemismus pro popelnici).
Krásný příběh, který jistě ocení všechny matky a babičky, a ideální dárek k Vánocům.
V knize najdete spoustu užitečných informací z oblasti lidského porna, a protože už teď všichni běžíte do knihkupectví, nebudu tady spoilerovat, přesto bych si pro váhavce dovolil krátkou citaci:
"Bezpečnostní opatření vypůjčené z homosexuálního porna: pod normální růžový kondom dát ještě jeden modrý kondom, takže když vám při anální sexu pták zmodrá, hned víte, že ta vnější vrstva praskla. Alarm!"
V knize se objevují nádherné názvy lehtivých snímků jako Čaroděj ze země Koz, Malá Dořiťka, Pošťák vždycky stříká dvakrát, Doktor živé tágo atd.
Pokleslý humor je stále humor, takže vyhlašuju soutěž, kdo vymyslí ještě originálnější název svého vlastního porna! Výherce získá možnost realizace svého snímku ve filmových ateliérech v Záběhlicích, tedy u mě doma :)
neděle 14. června 2009
Když jsem šel z hub
Když jsem dneska s kamarádkou scházel z Petřína, vedli jsme debatu, za níž by se nemuseli stydět ani Sofoklés s T. G. Masarykem, kdyby se jednou potkali u piva.
Já: Proč vlastně nechceš být pes?
Ona: Já bych radši byla ryba.
Já: Mně by vadilo, že bych jako ryba neměl žádný nohy, jen pitomý ploutve.
Ona: Hmmm.
Já: A rozhodně bych nechtěl být psem proto, abych se mohl olizovat mezi nohama.
Ona: A to teď neděláš?
Já: Člověk si tam normálně nedosáhne, tos nezkoušela?
(o 5 minut později)
Já: A když teda chodíš ráda na houby, užs někdy našla pravýho hřiba?
Ona: Jasně že jo. To je vlastně zákon logiky - když chodíš celej život do lesa na houby, tak prostě praváka jednou musíš najít.
Já: Hm, to je vlastně, jako kdybys chodila pořád na diskotéku, tak by ses tam podle stejný logiky měla s někým aspoň jednou vyspat.
Ona: No to dá rozum.
Takhle se baví budoucí česká inteligence aneb sofistikovaný dialog plný interkulturních narážek s důrazem na religionistický rozměr křesťanského vlivu mykologických entit uvnitř postmoderního stroboskopu zvaného městský život.
Já: Proč vlastně nechceš být pes?
Ona: Já bych radši byla ryba.
Já: Mně by vadilo, že bych jako ryba neměl žádný nohy, jen pitomý ploutve.
Ona: Hmmm.
Já: A rozhodně bych nechtěl být psem proto, abych se mohl olizovat mezi nohama.
Ona: A to teď neděláš?
Já: Člověk si tam normálně nedosáhne, tos nezkoušela?
(o 5 minut později)
Já: A když teda chodíš ráda na houby, užs někdy našla pravýho hřiba?
Ona: Jasně že jo. To je vlastně zákon logiky - když chodíš celej život do lesa na houby, tak prostě praváka jednou musíš najít.
Já: Hm, to je vlastně, jako kdybys chodila pořád na diskotéku, tak by ses tam podle stejný logiky měla s někým aspoň jednou vyspat.
Ona: No to dá rozum.
Takhle se baví budoucí česká inteligence aneb sofistikovaný dialog plný interkulturních narážek s důrazem na religionistický rozměr křesťanského vlivu mykologických entit uvnitř postmoderního stroboskopu zvaného městský život.
pátek 12. června 2009
Nemá to kurva cenu
Vévodkyně: Říká se, že nejcennější mezi diamanty jsou ty, jež prošly rukama nejvíc klenotníků
Ferdinand: Podle toho pravidla by kurvy byly drahocenné.
John Webster: Vévodkyně z Malfi
Ferdinand: Podle toho pravidla by kurvy byly drahocenné.
John Webster: Vévodkyně z Malfi
čtvrtek 11. června 2009
Když se z manželství stane bordel
Když jsem si v práci bral na recenzi španělskej film Deník nymfomanky, těšil jsem se na příjemné intelektuální porno plné filozofických úvah o blahodárných účincích orgasmu. Těšil jsem se na krásné horkokrevné Španělky, které diváka zavedou do svých šatníků, a budou polemizovat o vlivu krajkového prádla na emancipaci ženy.Místo toho se mi dostalo erotické telenovely, kde se člověk dozví o nymfomanii pouze to, že si ji vymysleli muži, aby se ženy cítily provinile, když překročí hranice. A že být manželkou nebo prostitutkou je vlastně to samé. Atakdále.
Divím se, že mě ten film ani nepohoršil, protože chlapi tam byli ukázaní pouze jako chodící vibrátory, kterými se hlavní hrdinka ukájela, nebo vymydlený žárlivci. A jedinej normální, co se tam za celý film objevil, byl horkosexuální. Možná to bylo tím, že mi navzdory vší nesympatičnosti byla vlastně hlavní hrdinka sympatická - stala se dobrovolně kurtizánou a za svoje potěšení ještě dostávala zaplaceno. Ruku na srdce - tuhle výhodu chlapi nemají, ti za to bohužel musejí platit.
pondělí 8. června 2009
Volební urna není pisoár
Hrozný víkend. Lobotomie mozku alkoholem. Slavit titul není jen tak, děsí mě jen představa, že až budu dodělávat v zimě druhou školu, může mě to stát život.Vypila se spousta alkoholu. Vykouřilo se hodně doutníků. Zapařilo se na festivalu a o to bolestivější je teď nastoupit do pracovního procesu. Matně si vzpomínám, že jsem byl v pátek i volit. Když jsem si zavolal taxíka, aby mě odvezl kamsi do centra, zbývalo mi pět minut, než přijede. A protože shodou okolností bydlím 123 sekund od volební místnosti, odběhl jsem si zatím odvolit. V tu chvíli jsem měl v těle asi tak 2 promile a na hodinkách 21:55.
Volební komise už měla poctivě zabaleno a čekala jen na úder desáté večerní. Prošedivělý předseda komise těžko hledal slova, když jsem vešel dovnitř a zdvořile pozdravil. "To snad nemyslíte vážně?" odpověděl. S úsměvem jsem mu vysvětloval, že je pořád čas, že to mám za minutu odvolený a že můžou bejt hrdý na to, že jsou jedinou komisí, který přišel volič tři minuty před koncem. "Hm," on na to, "a volební lístky taky nemáte, jak na vás tak koukám, co?"
Za plentou jsem všechny lístky viděl dvojitě a moc si nevzpomínám, koho jsem vlastně zakroužkoval. Chvíli jsem se motal po místnosti a hledal urnu, což jednu z dotyčných velmi pobavilo a zlomyslně čekala, co ještě provedu. Měl jsem chuť říct, co že to vlastně slavím, ale nakonec jsem jim popřál jen dobrou noc a na rozloučenou nechtěně vrazil do dveří. Místo na shledanou jsem slyšel jen pištivý smích a naštvané stařecké bručení. Když mě pak odvážel taxík, vystrčil jsem hlavu z okna a vysmátě zařval: "Tahle země není pro starý!" a cítil se hrozně dobře.
pátek 5. června 2009
Kopfschmerzen über alles!
Takže dneska večer whisky a doutníky!!! Akorát nevím, jestli mám mít radost (zítřejší a pozítřejší kocoviny bych nepřál ani Jirkovi Paroubkovi). Víkend strávím naložen ve whisky jako tělesné orgány ve formaldehydu.
Dobrou noc, dámy a pánové, jde se kalit!
Dobrou noc, dámy a pánové, jde se kalit!
pondělí 1. června 2009
Jsem dobrej, i když jsem teplej!
Asi jsem už na některý věci starej. Učit se na státnice a po večerech kastrovat nahromaděný stres lahví vína sice funguje krátkodobě, ale po dvou týdnech si tělo zvykne na určitej režim, a když v 9 večer nedostane svoji pravidelnou dávku lihových emocí, tak je nervózní jako třeboňskej kapr o Vánocích.
A do toho ty šílený sny. Hitler, Napoleon, války a rakouské dědictví, OSN, Unie a navrch sen noci svatojánské o mém otci, který mi ve spánku sdělil, že si nemusím dělat nervy ze své homosexuality. Ať se podívám na něj, že je taky teplej a je v životě docela dost úspěšnej. Za to určitě můžou ty hliněný ptáci z Bali.
Ve středu dopoledne se v Šalingradu rozhodne, jak moc se ve středu večer opiju. A hlavně čím. Jestli se podaří, kupuju láhev Jacka Danielse a doutník, sednu si před zrcadlo a celou noc a celý následující den se budu opájet pohledem na sebe, jak úžasný a geniální jsem. Jestli ale zkorumpovaný profesoři nedocení mého génia a zkouška bude připomínat víc norimberskej proces než povídeňský koncert velmocí (mezinárodně-politický humor, haha), tak si za trest koupím tuzemáka a startky a budu se muset celou noc na sebe do zrcadla dívat, jakej jsem loser.
Naschle v příštím životě...
A do toho ty šílený sny. Hitler, Napoleon, války a rakouské dědictví, OSN, Unie a navrch sen noci svatojánské o mém otci, který mi ve spánku sdělil, že si nemusím dělat nervy ze své homosexuality. Ať se podívám na něj, že je taky teplej a je v životě docela dost úspěšnej. Za to určitě můžou ty hliněný ptáci z Bali.
Ve středu dopoledne se v Šalingradu rozhodne, jak moc se ve středu večer opiju. A hlavně čím. Jestli se podaří, kupuju láhev Jacka Danielse a doutník, sednu si před zrcadlo a celou noc a celý následující den se budu opájet pohledem na sebe, jak úžasný a geniální jsem. Jestli ale zkorumpovaný profesoři nedocení mého génia a zkouška bude připomínat víc norimberskej proces než povídeňský koncert velmocí (mezinárodně-politický humor, haha), tak si za trest koupím tuzemáka a startky a budu se muset celou noc na sebe do zrcadla dívat, jakej jsem loser.
Naschle v příštím životě...
pátek 29. května 2009
Byl jsem na hřbitově na mrtku
Protože mi odloučení od reality a společnosti dělá evidentně dobře, sbalil jsem svých několik desítek skript a odjel z velké prdele do ještě větší prdele, na chalupu na Vysočině. Velké stavení, které dřív sloužilo jako obecní škola, je už přes sto let pod nadvládou mého rodu a je postaveno ze silných zdí a klenutých stropů.
Zakázal jsem si whisku a po večerech pil humpoleckou jedenáctku. Společnost mi přes oběd dělala jen moje stará pramatka, které vryl život do tváře tolik vrásek, že by ho mohla žalovat za ublížení na zdraví.
No, izolace ale nebyla taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne že bysme s bábinkou po večerech hráli svlíkací poker, ale když jsem ji vezl na hřbitov – aby mi ukázala místo, kde už prý brzo skončí (což s oblibou říká pátým rokem), neodpustil jsem si malou procházku mezi hroby.
S hřbitovy se to má jako s milenkami: nostalgicky u každého náhrobku zavzpomínáte jen na to dobré a položíte si otázku, proč to muselo skončit tak brzo / pozdě. Jeden hrob mě ale mezi těmi všemi Novákovými, Lankašovými a Kadlecovými zaujal nejvíc. Byla to rodinka, která ve zdejší vsi psala údajně zajímavou historii. Bábinka mi říkala jakýsi příběh o nenaplněné lásce, což vzhledem ke jménu rodiny vyznělo nechtěně dvojsmyslně, protože nápis na náhrobku hrdě hlásal: Zde odpočívá rodina Mrtkova.
Radši si ani nechci představit, o jakou love story šlo. I když příběh o tom, jak Karel Mrtka potkal a nenaplnil Jarmilu Jebavou, nezní vůbec špatně… Ale pšt, o mrt(ko)vých jen v dobrém.
Zakázal jsem si whisku a po večerech pil humpoleckou jedenáctku. Společnost mi přes oběd dělala jen moje stará pramatka, které vryl život do tváře tolik vrásek, že by ho mohla žalovat za ublížení na zdraví.
No, izolace ale nebyla taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne že bysme s bábinkou po večerech hráli svlíkací poker, ale když jsem ji vezl na hřbitov – aby mi ukázala místo, kde už prý brzo skončí (což s oblibou říká pátým rokem), neodpustil jsem si malou procházku mezi hroby.
S hřbitovy se to má jako s milenkami: nostalgicky u každého náhrobku zavzpomínáte jen na to dobré a položíte si otázku, proč to muselo skončit tak brzo / pozdě. Jeden hrob mě ale mezi těmi všemi Novákovými, Lankašovými a Kadlecovými zaujal nejvíc. Byla to rodinka, která ve zdejší vsi psala údajně zajímavou historii. Bábinka mi říkala jakýsi příběh o nenaplněné lásce, což vzhledem ke jménu rodiny vyznělo nechtěně dvojsmyslně, protože nápis na náhrobku hrdě hlásal: Zde odpočívá rodina Mrtkova.
Radši si ani nechci představit, o jakou love story šlo. I když příběh o tom, jak Karel Mrtka potkal a nenaplnil Jarmilu Jebavou, nezní vůbec špatně… Ale pšt, o mrt(ko)vých jen v dobrém.
pondělí 25. května 2009
Chlad rodinného krbu
Trápení je u konce, včera se vrátili rodiče z Bali a s hrdostí jsem jim předal dům, který mě psychicky dostal téměř na dno. Namísto díků a přinášení obětí k mým nohám jsem si vyslechl jen hněv a hanu, jakej bordel tu po mně zůstal. Všechno zlo však bylo zapomenuto, když jsem dostal rýžovou pálenku, která rodičům tak chutnala, že mi dali jen nakonec půl láhve. Není nad rodinnou lásku.
A opravdu začínám mít strach, že mě kromě mého okolí začíná vnímat jako ouchyláka i vlastní otec s vlastní matkou. Když mi ukazovali fotografie, na kterých byli jen samé chrámy, hospody a vyhihňaný domorodci, řekl otec spiklenecky - "A teď se připrav," načež se na televizi objevil obrázek trhoveckého stánku, kde byly vymodelované různé nádoby a předměty z hlíny. Vší té rukodělné nádheře dominovaly hliněné pyje různých centimetrových rozměrů. "Hele, to jsou normálně péra," vykřikl jsem nadšeně a okamžitě se cítil před rodičema lehce provinile. Veškeré obavy ze mě ale spadly, když matka jakoby mimochodem prohodila: "Já vím, to jsme vyfotili speciálně pro tebe." Teď nevím, kdo tu je víc nenormálnější - jestli já, nebo moje rodina.
A opravdu začínám mít strach, že mě kromě mého okolí začíná vnímat jako ouchyláka i vlastní otec s vlastní matkou. Když mi ukazovali fotografie, na kterých byli jen samé chrámy, hospody a vyhihňaný domorodci, řekl otec spiklenecky - "A teď se připrav," načež se na televizi objevil obrázek trhoveckého stánku, kde byly vymodelované různé nádoby a předměty z hlíny. Vší té rukodělné nádheře dominovaly hliněné pyje různých centimetrových rozměrů. "Hele, to jsou normálně péra," vykřikl jsem nadšeně a okamžitě se cítil před rodičema lehce provinile. Veškeré obavy ze mě ale spadly, když matka jakoby mimochodem prohodila: "Já vím, to jsme vyfotili speciálně pro tebe." Teď nevím, kdo tu je víc nenormálnější - jestli já, nebo moje rodina.
pátek 22. května 2009
Volte srdcem!
Blíží se volby do Evropského parlamentu, které jsem sice chtěl s rebelskou lhostejností bojkotovat, ale občanská povinnost je občanská povinnost, volit se půjde. Otázkou je koho.Předvolební spoty českých politických stran patří k tomu nejvtipnějšímu, co Česká televize nabízí. Když údajně politicky nezávislá ČT stáhla z programového vysílání na nátlak politické strany jediný politicky-satirický pořad, bylo v televizní nabídce smutno. Situace se změnila až včera, kdy jsem natěšeně usedl k popolední siestě a jen tak si pustil televizi.
A ouha, předvolební klipy. Video ČSSD vypadá jako přes kopírák obšlehnutá reklama na Penny market; prostí občané země české mávají papírovými cedulemi a těší se, jak budou moct ždímat sociální dávky. Video ODS je studené jako polibek mojí praprababičky. Zelení jezdí na traktoru a mají mluvící krávy, co žerou bio seno a vedou filozofický dialog o biomase.
Zdálo by se, že už nic jiného nemůže tenhle trojlístek trumfnout. Jenže v tu chvíli se na mě z obrazovky rozesmějí zkřehlé oči geniálního guvernéra Balbínovy poetické strany, kterého poznáte podle černé buřinky, černého trička, černých kalhot, černého saka a myšlenek na světlé zítřky. Jiří Hrdina, šéf partaje, pojal svůj klip jako pořádnou kalbu - pivo, jointy a celonoční pařba. Ve druhé polovině ale dává nahlédnout do soukromého archivu, kde se ukazuje jako opilý, leč slušný děda, jehož vnoučata se před kamerou líbají a zalévají záhonek. Pokud máte srdce na levém místě, rozpláčete se smíchy i dojetím.
Hlavní slogan téhle party je Volte srdcem... Jestli chcete srát na volby, tak radši jděte k urnám a dejte hlas Balbínově poetické straně!!!
středa 20. května 2009
Živote můj, má krásná představo...
Být není lehké, lehká jsou jen hovna, řekl jednou Holan a načančanosti básnictví byl v té chvíli podřezán krk. S poezií je to jako s ženskýma, člověk ji má rád, ale málokdy ji pochopí.
Často je ale lepší pročítat si jen ty řádky a listovat stránkami sbírek. Naslinit si prst a otočit stránku, přečíst verš, přihnout si Jamesona a zanadávat na svět. Zanadávat na to, že člověk má vlastně všechno. Zanadávat na to, že jeho největším problémem je on sám. Podívat se do zrcadla a mít chuť si jednu vrazit.
Jsem už x-tým dnem téměř v izolaci od reality. Jen stohy skript, leguán, žáby, bazén, cvrčci, Jameson a v dálce projíždějící vlak. Každou noc troubí, opravují železniční přejezd. Sedíte takhle ve 2 ráno zachumlaný v dece a jediné, co slyšíte, je v dálce projíždějící vlak, zatímco vám v ruce křupe led ve sklenici jemné whisky.
A cítíte se neskonale sám. Jako ta báseň ve sbírce, pro kterou zbyla jenom stránka v knížce....
Často je ale lepší pročítat si jen ty řádky a listovat stránkami sbírek. Naslinit si prst a otočit stránku, přečíst verš, přihnout si Jamesona a zanadávat na svět. Zanadávat na to, že člověk má vlastně všechno. Zanadávat na to, že jeho největším problémem je on sám. Podívat se do zrcadla a mít chuť si jednu vrazit.
Jsem už x-tým dnem téměř v izolaci od reality. Jen stohy skript, leguán, žáby, bazén, cvrčci, Jameson a v dálce projíždějící vlak. Každou noc troubí, opravují železniční přejezd. Sedíte takhle ve 2 ráno zachumlaný v dece a jediné, co slyšíte, je v dálce projíždějící vlak, zatímco vám v ruce křupe led ve sklenici jemné whisky.
A cítíte se neskonale sám. Jako ta báseň ve sbírce, pro kterou zbyla jenom stránka v knížce....
úterý 19. května 2009
Strč vibrátor skrz krk
Obávám se o svoje duševní zdraví. Už týden hlídám svým ctěným rodičům olbřímí dům vystavený mimo město v polích, kam ani oko blondýny nedohlédne. Sice tady mám bazén, gril, dvě patra, tři záchody, dvě koupelny, pět televizí, tři auta a jednoho leguána, ale jaksi mě to duševně neuspokojuje. Svým způsobem se cítím, jako bych byl pornoherečka, měl strach z lidí a přitom se přihlásil na bukake party.
Skoro nikam nevycházím, od rána do večera se učím o jaderných zbraních, světových válkách, diplomacii a čas od času jdu na střelnici si zastřílet. Povídám si jenom s leguánem, kterej visí na větvi, nechápavě na mě kouká svejma hnědejma očima a čas od času po mě vystartuje a chce mě seknout ocasem. Když padne tma, popadnu flašku a vychutnávám si Jamesona s ledem.
Situace se dostala až do takové fáze, že když jdu ráno do koupelny, slušně se v zrcadle pozdravím, prohodím se sebou pár vět o tom, jak jsem se v noci blbě vyspal a zeptám se sám sebe, co že to budu dělat. Pak si odpovím, a čas od času se sám se sebou i pohádám. Sebemluva je vlastně taková duševní masturbace, intelektuální vibrátor, kterým trénujete na skutečné životní situace. A moje duševní fyzička začíná v posledních dnech nabírat životní formu!
Skoro nikam nevycházím, od rána do večera se učím o jaderných zbraních, světových válkách, diplomacii a čas od času jdu na střelnici si zastřílet. Povídám si jenom s leguánem, kterej visí na větvi, nechápavě na mě kouká svejma hnědejma očima a čas od času po mě vystartuje a chce mě seknout ocasem. Když padne tma, popadnu flašku a vychutnávám si Jamesona s ledem.
Situace se dostala až do takové fáze, že když jdu ráno do koupelny, slušně se v zrcadle pozdravím, prohodím se sebou pár vět o tom, jak jsem se v noci blbě vyspal a zeptám se sám sebe, co že to budu dělat. Pak si odpovím, a čas od času se sám se sebou i pohádám. Sebemluva je vlastně taková duševní masturbace, intelektuální vibrátor, kterým trénujete na skutečné životní situace. A moje duševní fyzička začíná v posledních dnech nabírat životní formu!
sobota 16. května 2009
Krtek ztratil kalhotky a má problémy s orgasmem
Učení má na člověka špatný vliv. Asi jako kdybyste malému dítěti místo Krtečka pouštěli Žhavé výstřiky. Tím nechci říct, že Krteček nemá sexuální podtext, protože pojmenovat kreslený film pro děti Krteček a kalhotky nemá ke zvířecímu pornu daleko.No nic.
Zpátky k učení. Chlast a odborné knihy nejsou dobrá kombinace. Pak vás to nutí dělat různé kraviny, jako třeba si udělat test na žena.cz, jestli je s vámi partner spokojen v posteli. Hrdě mohu prohlásit, že podle testu "umím svoji lásku přivést k orgasmu". Stejného výsledku dosáhlo dalších 66 % zúčastněných.
Pokud budeme předpokládat, že ten test si vesměs dělají jen ženy a ne několik úchyláků mého ražení, tak výsledné zjištění není pro muže příliš radostivé.
Vyplývá z toho, že jedna třetina chlapů je v posteli od svých partnerek / milenek sexuálně neuspokojena. Tím pádem padají veškeré mýty o mužském orgasmu jako o čemsi naprosto samozřejmém, jako když ráno vyjde slunce, nebo že každé porno má šťastný konec.
Bojim bojim, abychom jednou nedospěli do fáze, kdy muž bude říkat ženě - víš, drahá, sex mě hrozně baví, ale na orgasmy si moc nepotrpím. Tento způsob budoucnosti zdá se mi totiž poněkud nešťastným...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)