Snad za to může láska a Nora na baru

Mám virtuální úchylku a nejsou to online porno klipy, online gay seznamka ani nakupování v rumunských online alko bazarech.

Sednu si k počítači, pustím si svíčku, protože správný muž svíčku nezapaluje, ale pouští, a naloguju se na facebook. Začnu klikat na přátele svých přátel a hledám, kdo má otevřejnej profil. Když ho najdu, tak se v něm přehrabuju jako stará bába v jogurtech v Lidlu, a většinou tak po pěti minutách vyškubávám zděšením kabel z počítače.

Za vrchol své online voyeurské kariéry považuju včerejšek, kdy jsem narazil na fotky jedné slečny a jednoho chlapce, kteří světu ukazují, že neexistuje pět divů světa, neexistuje jich ani šest, ale je pouze jeden jediný a tím je jejich L.Á.S.K.A. Původně jsem se lekl, že jsem klik na fanstránku nějaké sekty obdivující heroické činy císaře Nera proti křesťanům, ale díky další fotce jsem prozřel.

Na druhou stranu musím přiznat, že jeden z komentářů pod onou fotkou obohatil moji postpubertální slovní zásobu tíhnoucí k transcendeci do adolescence s mírnou dysfunkcí prepuberty o nové sloveso mající co dočinění s láskou - když se vám líbí někdo nebo i více lidí najednou, už nemusíte nudně říkat, že jsou super krásní lidičkové, ale můžete je posadit na zadek tím, že jim řeknete, že jim to moc "slušánkuje".

Já osobně vyrážím v pátek do klubů, postavím se na bar, objednám si trojitou whisku, kvůli čemuž se celej osypu, a budu čekat, až přijde nějaká blondýna nebo Nora na bar a řeknu, jak jí to moc slušánkuje. A vsadím se, že pak uvidím všechny divy světa. Pa lidiczki!

Highway to hell!

Prej že existují jen vtipy o Pražácích, co si vyprávějí Brňáci u Starobrna (to je pivo, ne část Brna, jak jsem se dozvěděl). Takže tady je jeden pro šalináře: Na Brnu je dobrá jediná věc - dá se z něj jet do Prahy.

Na stará chlupatá kolena jsem se rozhodl ještě studovat, takže teď jezdím 2x týdně do Brna. Bohulibě si kurvím tlumiče na D1, poslouchám Radiožurnál a s radostí projíždím checkpointy, na kterých hlásí kilometrové kolony. Pokud jsem se dokázal dřív zhádat se svou ex kvůli drobkům na gauči, tak teď by mě ze sofy nezvedlo ani to, kdyby by mi oznámila, že čeká trojčata a každé s někým jiným.

D1 vás totiž naučí sebekontrole, kázni, disciplíně. Je to cosi jako vojna pro modroknížkáře, kurz přežití kocourů na rozpálené betonové placce, léčba oktanovým šokem, která je pouze pro vyvolené, co mají dálniční známku. Máte spoustu času trénovat dechová cvičení, schizofrenici si v klidu můžou promluvit sami se sebou o sobě. Je to očisťující benzinová lázeň, ve které inhalujete směs oleje, nafty a bezolovnatého naturalu.

Když pak přijedete do Brna, není divu, že vám to město připadá "divné". Sami pak bloudíte po ulicích a chcete se svést tou šalinou, jenže kolem vás jezdí jen tramvaje. Zavřete oči a vidíte kolonu a dálnici a ceduli: "Nezlobte se, musíme to opravit." A pak skončíte v hospodě, kde se koukají padesátiletí chlapi zlomení životem na fotbal Slavia - Baník. A když dá Baník gól, jen mávnou rukou, protože je jim jasný, že ty tři body stejně v tý Praze neudělaj. A tak si radši objednají další Altbrünn, pijou a koukají, jak tam ty pražský kurvy nasázejí tři branky, zaplatí a jdou tím smutným městem domů.

Když je v sauně abnormální hic

Zdálo se mi, že jsem německý voják za druhé světové války a židovské komando mi ukradlo samopal. S hrůzou jsem chodil tmavými lesy, které byly černé jako britský humor, a hledal je. Zažíval jsem strašnej pocit. Nenašel jsem a na konci mě zastřelil nadřízený. Protože Enykl studuje tu freudologii, tak mě zajímalo, jestli je se mnou všechno v pořádku...

To jen tak na okraj.

Daleko veselejší historky se ale odehrály v pražské Axe, kam chodím od minulého týdne opět pravidelně do sauny. Naprosto nepochopitelně jsem si zapomněl dokoupit kontaktní čočky, takže k žádnému kontaktu nedošlo, a poloslepý (nakonec jsem si nasadil jen jednu, poslední) jsem se šoural mezi pánskými tlustými zadky.

Čas od času se v sauně objeví i docela pohledná slečna, ale pravděpodobnost to je stejně vysoká, jako kdyby Woody Allen natočil film se Segalem. Takže našinec musí vzít za vděk konverzaci s testosteronovou polovinou lidstva, což se mi nakonec vymstilo, to když se dal po deseti minutách 90stupňového saunování se mnou do řeči muž, jehož pověst je řekněme pochybná. Když totiž chlap bloudí ve sprchách a ptá se ostatních, jestli nemají mýdlo nebo gel, tak má buď dobrý smysl pro rektální humor, nebo opravdu potřebuje půjčit mýdlo.

Takže jsem se s pánem "conemámýdloanigel" bavil jako blondýna na baru s movitým hezounem (odsekával jsem, dělal jsem nedostupnýho a nakonec jsem vstal první a hodil po něm očkem - nechtěně) a hupsnul do ledové vody, a světě div se, jen vynořím hlavu a promnu si oči, už si vedle mě vegetí v 6stupňovém bazénku muž, jehož zadek neslouží jen k vyměšování.

Tímto apeluji na estrogenovou polovinu lidstva, začněte chodit do sauny - ne kvůli nám chlapům, ale kvůli postarším bisexuálům, kteří udělají všechno, aby se nám dostali do trenek. A neváhají si kvůli tomu doma zapomenout dokonce i mýdlo!

Vytloukat líh Klausem

Stalo se to nejhorší, čeho jsem se obával. Přišlo to v tu nejméně vhodnou dobu. V sobotu 12. září 2009 přesně v 21:35 mi řekl kamarád: "Tyvole, co to máš za fleky na obličeji?" Někteří z vás si teď mnou ruce a jsou rádi, že jsem konečně dostal AIDS a tělo už mám celé olezlé lézami, ale celá věc má daleko horší rozměr.

Zjistil jsem, že mám alergii na alkohol. Dám si dva panáky Honzy Bechera nebo Jacka Danielsů a na levé tváři mi vyskáče mapa Albánie, Makedonie a na pravé Alžírska. Po třetím panáku se slijou v jeden velký flek a připomínají Francii za dob Napoleona (takže jsou sakra velké). Po čtvrtém panáku se rozlezou jako Hitler za 2. světové na ruce a nohy a vypadám, jako bych to přehnal s horským sluncem.

Když jsem to celej vystrašenej volal domů paní lékařce, jestli si mám okamžitě nechat zavolat sanitku, nebo už je pozdě a mám začít shánět pohřební službu, zeptala se, jestli ty fleky svědí. Říkám, že ne. Následně mi vynadala, proč ji s tím v 10 večer obtěžuju a ať teda piju něco, co není tak aromatický. Dělal jsem, že nechápu. "Dej si vodku, ta ti pomůže!" řinčela do telefonu a pak mi to položila.

Vodku jsem si nedal, ale ten večer jsem vypil ještě 6 panáků medoviny a zrudnutí svého těla, které kolem druhé hodiny ranní kulminovalo, jsem nakonec nepřisoudil alkoholu, ale vlivům globálního oteplování...

Muž v říji s černochem ve vězení

Se strachem se má bojovat. Postavit se mu čelem.
Když se někdo bojí alkoholu, měl by vypít flašku vodky na ex.
Když má někdo strach ze sexu, měl by si pustit porno.
Když má někdo strach z výšek a lítání, měl by skočit padákem.
Když se někdo bojí české pop music, měl by zajít na koncert Michala Davida.

A protože mám od jisté doby problémy se zvířaty, zašel jsem si do zoo. S kamarádkou jsme chodili po pavilónech, kolem hlavy mi létali netopýři a ona celá rozjuchaná plánovala, že si musím pohladit kozy. Zvířata samozřejmě.

Nakonec mě nejvíc dojaly lamy. A to pro svůj způsob boje o dominanci ve skupině. Dva samci se proti sobě postaví čelem a v první fází souboje po sobě začnou plivat. A jsou to takoví frajeři, že se trefí i na vzdálenost tří metrů. Když jsem pak pobíhal kolem kamarádky, plival a říkal, že jsem lama, nechápavě kroutila hlavou jako leguán kubánský (zoologický humor).

Procházka po zoo se samozřejmě neobešla bez filozofických debat, ze kterých by se ze Senecova popela zaprášilo radostí - z kamarádky vypadlo, že když jde večer na skleničku, jede nazpátek autem. Jednou jela tak, že ani neví, jak dojela. Řekl jsem, že ji brzo zavřou do vězení s tlustou ženskou, co ji bude nutit k obskurním sexuálním praktikám, které provozují například mufloni. Kamarádka se jen usmála a řekla, že by jí to ani nevadilo. "To je snad jediná výhoda nebejt v dnešním světě chlap - když tě zavřou do vězení."

No a aby těch zvířat nebylo málo, šel jsem večer do kina na Muže v říji, kde se pila slivovice a vábili jeleni, večer se zlil Kozlem jako prase a ráno měl opici jako krávu.

Zvíře - nejhorší přítel člověka

Začínají se mi stávat zvláštní věci. Jako by mi Pánbůh dával božské signály, ať si dávám bacha. Celé to začalo před pár týdny, kdy se mi na balkoně uhnízdil holub. Jiří Schelinger by se nejspíš dojal, že pták našel konečně svůj dům holubí, ale ve mně pohled na pokálenou lodžii vyvolal třesavku.

Hnízdo jsem vyhodil. Když jsem se vrátil za týden, na balkoně bylo znovu hnízdo, na něm usazenej holub, co se na mě díval pohledem, že kdyby uměl mluvit, poručil by si kávu a čerstvé rohlíčky. Nonverbálně jsem mu domluvil (odnesl to cyklistickou tretrou) a celý dojatý sledoval, jak si ptáček nakladl vajíčka a na mém balkoně se je snažil přivést k životu. Zbytek radši popisovat nebudu, aby se kvůli mě neslaňovali z Nuseláku členové Greenpeace.

Aby toho nebylo málo, tak jsem o víkendu navštívil rodné město - přijdu do pokoje, smrad, jako bych vlezl do chlíva. Na koberci se válí hovno. Jdu se zeptat táty, jestli u mě nepořádal nějakou fekál party. Dělá, že nechápe, ale věřím mu. Když se vrátím do pokoje, slyším zpoza postele divný mňoukání. Odusunu pelech a tam je skrčená kočka, vystrašená, jako by viděla Maxipsa Fíka, a špulí na mě zuby a syčí. Koštětem ji ženu přes celej barák.

Od té doby uplynul týden. Děsím se víkendu. Bojím se večer jít spát a ráno se vzbudit. Zatím ale všechno dobrý. Včera jsem se díval pod postel a žádnej hroch nebo šimpanz tam nebyl. Den bez zvířete v bytě je dobrej den. Zatím je všechno dobrý. Zatím...

Rituality

"Máš nějakej rituál?"
"Rituál?"
"No rituál. Jestli třeba ráno vstaneš a vždycky si uděláš čaj do puntíkatýho hrnečku."
"Hm, nic mě nenapadá. I když vlastně něco by bylo. Vždycky než jdu spát, tak si dám skleničku whisky."
"To ale není rituál, to je alkoholismus."

S Kubánkou na pláži na věčné časy

Abych se vyhrabal z postrozchodového marasmu, koupil jsem si ostrov. Rostou na něm palmy, má písčitou pláž, líné občany, teplé podnebí a úplatného vůdce - mě. Už týden se totiž válím v posteli s prazvláštní jihoafrickou nemocí, ven vycházím jen na občasná rande, na kterých kromě zábran a ostychu nepadají ani facky, ani jména. A protože se mi zdá tento způsob života nešťastným, stáhnul jsem si z netu hru Tropico.

V každém chlupatém muži s macho sklony se totiž skrývá bezbranné dítě s mléčnými zuby a plenkami Pampers, které si rádo hraje s vojáčky a je rádo krmeno přesnídávkami, krupicovou kaší a sušenkami Brumík. Ve svých pětadvaceti jsem v sobě objevil i já toho škvora. Nebojte, za následek to nemá, že bych chodil po městě, cucal si prst, táhl za sebou kačera a v restauraci si poroučel jídlo slovy "papu" a pití "bumbu". Ani se nepočůrávám, nedostávám hysterické záchvaty při pohledu na výlohu s legem nebo neříkám, že jaderná elektrárna je továrna na mraky.

Jen si hraju Tropico, do toho mi smaží kubánská hudba, popíjím whisku, jím prášky, vidím trojmo a klikám myší. Je to docela sranda. Zvolil jsem si, že budu komunistický vůdce, takže udržuju výborné vztahy s Moskvou, stavím lidem paneláky mezi palmami a nesnáším Američany, protože mi dali vysoký cla na moje vyvoněné doutníky. Když se zvedne intelektuální odpor, pozavírám vůdce. Když se zvedne vojenský odpor, uplatím generály. Když se schyluje k občanské válce, pustím do televizí marketingově-sofistikovanou propagandu, že jsem výjimečný, skvělý a až jednou umřu, tak z mého penisu vyroste samotný Zeus.

Zatím se mi daří, i když už mě jednou málem svrhli. Imperialisti totiž dodali mým intelektuálům zbraně a byla mela. Asi budu muset zbořit školy, abych neměl na ostrově žádné chytráky.

A protože všechno má svůj šťastný konec, tak i v Tropicu kvete láska. Už jsem si vyhlídl sličnou Kubánku. Postavil jsem pro ni nádhernou vilu s bazénem na pláži a celý barák obehnal ostnatým drátem, aby ji socialistický lid nelynčoval. Objekt střeží uplacení vojáci a v televizi běží informace o tom, že báječný kubánský vůdce Markus vězní na pláži nebezpečnou špionku, která chtěla rozvracet socialistický ráj a otrávit na ostrově všechny děti.

Náramně si to užívám a pomalu začínám chápat, co toho Castra drží pořád při životě!

Rozmarné léto s agentem Mulderem

Mexická chřipka je přežitek, teď letí chřipka jihoafrická.

Přiznám se bez zbytečného bičování, svazování, polévání horkým voskem a kapalným dusíkem - v tom bordelu jsme byli dva a ten druhej nebylo moje schizofrenní ego. A oba jsme nemocní. Oba máme teplůtky. Oba jsme se bavili s černoškama. Oba jsme jim nekoupili pití. Oba jsme s nima neměli nic, natož nějaký ty sexy. Oba jsme teď trestáni.

Nevystvětlitelný jev, z něhož by se Mulderovi postavily nejen chlupy, chtělo by se říct, nebo snad jen neuvěřitelná shoda náhod?! Těžko říct. Jen tak sedím na nemocenském lůžku táborské terasy, pichlavé slunce mi prohřívá vápenatou kůži a sklenicí vychlazené kofoly si chladím bolavý krk. Nad hlavou mi už podruhé za den proletěly vojenské stíhačky, leguán se volně pase na teresa a vyhřívá se na dlažbě jako nějaká štětka; slovo idyla jako by dostalo najednou nový význam.

A jak je venku tak krásně, tak člověk přemýšlí neustále nad tím, co bylo a mohl bejt a co je a co není a v hlavě to má, jako by mu tam někdo rozsypal puzzle a nedal mu návod na složení...

Občas bych si přál být tím leguánem a vyhřívat se na horké dlažbě, mít delší ocas než tělo, v hlavě prázdno, v břiše plno a mít jediný problém - kde se dneska vyseru a co dostanu nažrat.