Kurva není psychoterapeut

Sedm dní v lihoworldu a jednom bordelu s patnácti kurvama vám neslepí srdce, které je rozbité jako sklenička z Ikey na tisíc a jeden kousek.

Ale rozhodně si užijete spoustu zvrácené legrace. Noční klub Neon kousek od Balbínovy poetické hospůdky je tím správným místem, kam chodit na pivo. Scházíte po schodech dolů jako do pekla. Mříže otvírá blondýnka křehká jako bublina na pivní láhvi a hned na baru čekají dvě černošky, které vás okamžitě zatáhnou do salonku na koženou sedačku.

A vy tam jen tak sedíte a smutně koukáte na bar, kde sedí holka, co vypadá jako ta, kvůli níž máte chuť, aby se země začala otáčet na druhou stranu. A černoška vám sahá mezi nohy a chce pořád objednat pivo / víno / drink / sex. A co je nejhorší - řeknete jí, že jí žádný pití / sex neobjednáte. Černoška zbledne vzteky a začne vás obviňovat, že se vám nelíbí.

Není nic horšího než zamindrákovaná kurva. Sedím vedle ní, před sebou pivo za stovku, v klíně její pravačku a místo toho, aby ona poslouchala, jak mi je na hovno, tak musím uklidňovat já ji a utišovat ji, že je krásná a nádherná a inteligentní a že nejsem rasista, když si to s ní nechci rozdat, protože u sebe nemám zrovna 2500,-. Div že se mi tam psychicky nesložila.

Když mi nestál, tak jsem nechtěl, aby nestála ani řeč, a zeptal se jí, odkud je. Jihoafrická republika, ona na to. Tak to musíš mít pracovní povolení, co? řekl jsem jí. Začala zase blednout, a když jsem z ní začal páčit, jestli ji ostatní kurvy nešikanujou jen kvůli tomu, že její duše je černá, byla nakonec i ráda, že jsem jí to pití nekoupil.

A já si jen posbíral ty svoje střepy a vyrazil na pivo o bordel dál.

Třináctka je šťastné číslo

Živote můj, má krásná představo, zpívá Radůza a i tak necitlivý tvor, jakým dokáže muž někdy být, se dojme jako plavovlasá patnáctka nad fotkami Zaca Efrona. Nadechne se, zadrží vzduch v plicích a hlasitě vydechne. A jak bude vydechovat, vyjde mu z hrudníku veškerá bolest i radost, která se mu tam za rok a půl nahromadila. Není to jednoduchý, jenom záleží, kolikrát bude muset vydechnout, aby tam už necítil nic.

Kdysi jsem říkal, že láska ega přenáší.

Dneska říkám - leda hovno!

A na dlouhou dobu zamykám dveře od svojí 13. komnaty, klíč hážu z mostu a doufám, že ho žádná nezvedne na hodně dlouhou dobu. Tím ale neříkám, že ostatních 12. místností není k mání :)

Šlehačka udělá romantika i z pornočernocha

Stal se ze mě pokusnej králíček Duracel. Na vlastní penis jsem vyzkoušel, co to je dívat se na feministické porno. Stáhl jsem si kalhoty a taky jeden z údajně zásadních filmů - Pink Prison - a čekal kdovíco. Po úvodní scéně, kde do sebe buší dva krásní chlapi ve vězení, jsem se bál, že si ze mě někdo udělal prdel (myšleno přeneseně) a já si stáhl nějakou kaďákojízdu.

Následovalo však prozření. Pink Prison je cosi mezi erotickým filmem, co je k vidění každou sobotu na Nově, a kvalitním péčkem, kterého jsou na netu tuny. Bílého štěstí, kterého jsou v regulérních péčkách litry, se v růžovém vězení nedočkáte, vše je řádně s ochranou a i monstrózní černoch s výbavou jako od koně dokáže být citlivý a ohleduplný milenec, jenž svou drahou milenku hýčká nejen svým penisem, ale i nízkotučnou šlehačkou.

Onoho mýtického konzumování spermatu jsem byl naštěstí ušetřen, ale dokážu si představit, že to režisérka podá velmi příjemnou formou, skoro jako by to točil Jeník Hřebejk. Bude to takové přirozené, nenucené, teplé barvy, hřejivá atmosféra, trocha tý komiky, trocha tý tragiky... až mám strach, abych se u toho náhodou nedojal.

Chuck Norris nemá rád feministický porno

Feministické porno.
Dvě slova, kvůli nimž se vám scvrknou bradavky a na zadku naskáče husí kůže.
Obecně vzato nemám moc rád spojování dvou a více slov, které ve výsledku nedávají vůbec žádnou logiku.

Třeba:
Mrtvej Chuck Norris.
Inteligentní Robert Rosenberg.
Hubenej Jiří Paroubek.
Mužný gay.
Feministické porno.

Nepůsobí to ani moc zvukomalebně. Vlastně to působí jako prostředek, jak lynčovat nebohé muže, kteří svými dvou decimetrovými pyji poskytují ženám ve finanční tísni možnost, jak si vydělat nějaké peníze a ještě si zahrát ve filmu.

Proč je o tom vůbec řeč?

Na xman.cz se objevil zajímavej rozhovor s jistou ženou neidentifikovatelného pohlaví, která poodhaluje strasti a hrůzy pornografie s přívlastkem feministická. Když se do toho začtete, dozvíte se, že jde vlastně o něžnou variantu tradičních porno videí, kde se akcentuje plezír, jehož je docíleno orálními praktikami svalu pokrytého mnohovrstevným dlaždicovým epitelem.

Jinak řečeno - feministické porno není o ničem jiném, než že to tam chlapi dělají do omdlení ženskejm pusou.

Proč ne.

Co mě ovšem zarazilo a lehce nadzvedlo žaludek ze židle, byla věta, že tzv. nová porno vlna upřednostňuje, když si muž na konci líže vlastní sperma. "Bývá to něco jako součást závěrečného rituálu s partnerkou."

Možná že jsem staromódní, ale kdybych se po vydatné minutové souloži začal ládovat ještě vlastním...ehm... spermatem s tím, že tak dojde partnerka duševnímu uspokojení, myslím, že by mi místo "Zlato, seš báječnej" dala facku a vynadala do zvrhlíků. Ale jestli se mejlím, tak ať se propadnu do feministického pekla...

Sportem k ožrání!

O víkendu jsem se zúčastnil sportovní swingers akce. Na 170 cyklistů se vyskládalo na startovní čáru Vožického maratonu na horských kolech a já se s kocovinou tísnil s číslem 117 kdesi v hloubce pelotonu.

Slunce svítilo jako 100 watová žárovka a ze mě už teklo, aniž bych jedinkrát šlápl do pedálů. S kamarádem inženýrem jsme si domluvili taktiku, že prvních dvacet kilometrů se vzájemně potáhneme a u občerstvovací zastávky každej pojede svoje tempo.

Není ale nic horšího, než když na vás realita roztáhne nohy, aniž byste to čekali. Zazněl výstřel, start. Do prvního kopce letíme rychlostí 30 km /h, následuje rovinka, pár obdivných pohledů od přihlížejících, do druhého kopce najíždíme v rychlosti 37 km / h a po třech kilometrech sjíždíme na polní cestu a první stoupání ve vožických lesích. Sebekriticky si přiznávám, že tohle tempo je mimo mojo svalové kapacity.

Po dvaceti minutách sípu jako šedesátiletá pornoherečka v důchodu a poprvé mi padá řetěz. S řetězem padá i veškerá taktika, každej teď jedeme sólo.

Prvních deset kilometrů se snažím závodit, předjíždím a jsem předjížděn, cyklokrosový koloběh dokáže být někdy neúprosný. Po patnácti kilometrech už mám ale jen jediného soupeře - sebe.
Po pětadvaceti kilometrech vyjíždím dvoukilometrové stoupání lesem a následuje občerstvovací zastávka, na kterou jsem před závodem tolik sázel.

Taktika byla jednoduchá, ostatně jako všechny geniální věci - zatímco se všichni budou splavení a unavení nalejvat iontovými nápoji a chroupat müslli, já kolem stánku jenom prosvištím a urvu aspoň deset míst.

Realita má ale zvrácený smysl pro humor. U stánku jsem strávil aspoň dvě minuty, předjelo mě asi 7 lidí a vypil jsem vodu tak za 15 závodníků. V klidu jsem poobědval višňovou tyčinku a pln odhodlání vyrazil na zbytek cesty.

Viděl jsem věci a lidi, které by mi za normálních okolností udělali obrovskou radost - tmavovlasá vesničanka sekala trávník v bikinách a kapičky potu jí stékaly do míst, které se v televizi ukazují až po 22:00. Se mnou to ani nehlo. Necejtil jsem nic - ani vlastní nohy.

Nakonec jsem to dojel kolem 100 místa, dal si pivo, klobásu, večer se opil na vesnické zábavě, kde se prodávala domácí slivovice od starosty a zpíval moravsko-slezské písně. A ani nevím, jestli jsem byl šťastnej, nebo smutnej, nebo kdovíjakej... Prostě jsem byl rád, že jsem.

Na Pankráci, tam na tom vršíčku

Východní Slovensko. Pro Pražáky je to cosi za Brnem, pro zbytek republiky krásný kraj, kde neustále svítí slunce, a proto je v těchto končinách každý druhý občan krásně do sněda opálen. A je úplně jedno, jaké je ročních období.

I proto jsme chápali nedůvěřivé pohledy místních, jimž naše árijská barva kůže naháněla kůži husí. Když jsme stavěli po přilehlých hospůdkách, kde pod barevnými slunečníky usedali strhaní dělníci, co přes den dřou jako barevní, a dali si pivo Smädný mnich (žíznivý mnich), jako pozornost podniku si k nám vždycky někdo přisedl.

A jak je ta Evropa malá, narazili jsme dvacet kilometrů od Michalovce na domorodce, co Strakonice opustil. Zatímco všude jsme se představovali, že jsme jako z Prahyyy, tak v této hospodě, kde se zkraje našeho příjezdu strhla nacionalistická debata, že ty pražský sračky prostě chlastat nebudou, tak v této hospodě jsme radši řekli pravdu. Že jsme z jižních Čech.

Strakoničákovi jsme tím udělali nesmírnou radost. Byl tak šťastný, až chtěl pozvat na pivo. Tak jsem ho pozval, protože když jsem se ho předtím zeptal, odkud má tolik krásných tetování, jímavě se na mě podíval a sametovým hlasem pověděl, že si takto krátil noci na Pankráci. V rámci sebezáchovy jsem mu okamžitě nabídl i panáka.

Když jsem potom usedal na kolo a šlápl do pedálů, letní vítr mi zčechral mastné vlasy a já si poprvé uvědomil, že není nad to potkat na divokém nehostinném východě někoho, s kým si můžete normálně pokecat...

Není díra jako díra

Pokud náhodou pojedete do Rumunska a náhodou zabloudíte do města Satu Mare, dle průvodce popisovaného jako jedno z nejošklivějších měst v zemi, neměli byste vynechat nocleh ve víceúčelovém zařízení s názvem Casablanca.

Casablanca v sobě skrývá, stejně jako její filmová předloha, mnohovrstevnatý zážitek. Nachází se pár metrů od vlakového nádraží a deset metrů od autobusového. V třípatrovém domě se v prvním podlaží chlastá v echt rumunské nádražce, v druhé se kroutí u tyče ženy nejrůznějších tělesných i intelektuálních dispozic a v posledním podlaží se spinká a dělají se miminka do kondomu.

Mně osobně to připadá jako geniální podnikatelský záměr. Pravda je, že se prostě jedná jen o nepochopitelnou shodu náhod. Ale jste v Rumunsku, kde z nepochopitelných shod náhod se stává cosi jako Ano, to je tady běžné...

V Casablance se čas jakoby zastavil. Před nádražkou přešlapuje nevybouřený sekuriťák a nervózně se mlátí obuškem do stehna. Přes ulici mastí skupinka důchodců karty a taxikáři prokuřují včerejší výplaty. Vedle nás si obtloustlý chlapík objednává pivo za pivem a propocená košile se mu lepí na tělo.

Po pár pivech se dáváme do řeči se sekuriťákem. Kluk kolem pětadvaceti mluví obstojnou angličtinou a odměřeným hlasem nadává na Maďary. Několikrát zdůrazní, že je nesnáší a aby nám to bylo úplně jasné, po každé větě I hate Hungarians třískne obuškem o sloup.

Do konverzace se zapojí i obtloustlý chlapík, který po nás začne loudit pivo. Celej opocenej rozhazuje rukama a nakonec z něho vypadne, že když mu ho koupíme, poradí nám, kde jsou zadarmo prostituky. Marně ho přesvědčujeme, že žádný nesháníme. Akorát ho to rozesměje a ukáže na Casablancu, že to tam je moc drahý. Nakonec z něho vypadne, že je řidič autobusu a za pár hodin musí odřídit meziměstskou linku.

Dopíjíme a jdeme spát.

Cesta vede přes taneční parket a dlouhé kovové tyče. Procházíme kolem stolů, tma jako v bordelu a najednou slyšíme dívčí smích. Začíná hrát hlasitá hudba a kolem tyče se začnou vlnit variace na to, co všechno si chlap může představit pod pojmem žena. Ze slušnosti usedáme ke stolu a nakonec se dáváme i s dotyčnými do řeči. Kromě prvotních ostychů padají i jména a nám padá čelist, když zjišťujeme, kolik stojí jedno pivko.

Holky říkají, že je krize. To znamená, že chlapi jsou asi míň nadržený, protože přestávají chodit. Když se ptáme, kolik chtějí za 60 minut čisté lásky, vypadne z nich, že pod 50 eur nejdou.

No, šli jsme spát do pokojů sami, máme přece rodiny, děti, psy, rodiče a hluboko do kapsy. Ale jedno se holkám musí nechat, mají smysl pro humor. Když se mi jedna představila, že se jmenuje Anita, zeptal jsem se, co to znamená.

Začala se smát na celé kolo, až jsem se lekl, že jí vypadnou prsa z korzetu a barman nám to rovnou naúčtuje.

Anita, řekla nakonec ta dívka, v rumunštině neznamená nic, ale v Japonštině to znamená díra. Následovala další litanie oplzlých dvojsmyslů, ale o tom zase jindy.