Znásilněním v průjezdu si kamarády nezískáte

Vždycky mě fascinovali lidi, kteří dokázali zaujatě vyprávět hodiny a hodiny o knihách, hmyzu, zeměpisu, filantropii, pyji, elektronice, nové plastice Heleny Vondráčkové, o svém psovi, kočce, leguánovi a Noře. Svým způsobem jsou to obecná témata, o kterých si můžete povídat se všemi. Je to jistota, žádný průser nehrozí. Něco jak sex s kondomem, pesarem a hormonální antikoncepcí (vše najednou samozřejmě).

Erasmus, neboli sponzorované chlastání, nabízí jedinečnou příležitost, jak si otestovat národní vnímání kulturního folklóru - pornografie. Rád bych se tady bavil s lidma o Noře, o svém leguánovi nebo (filantro)pyji. Tady však běžná konverzační témata ztroskotávají jako krvelačné diskuze o tom, zda se Iveta Bartošová (Po) myje. A proto na řadu přichází to jediné, co po staletí lidi sbližuje - porno. Můj spolubydlící, sličný Francouz, se mě ptal, jaké francouzské filmy jsem v poslední době viděl. Když vynechám hlavního představitele nové nové francouzské vlny Pierra Woodmana, ztenčilo se moje žabožroutí filmové okénko jen na Veřejného nepřítele a Anatomii pekla.

Jen pro představu - Anatomie pekla zcela dosahuje svému názvu. Snímek tak nechutný, že je vlastně krásný. Romantika naruby. Před pár lety jsem si na to zašel do Palace Cinemas, přičemž v první třetině art-porno-filmu odešly zamilované páry, v polovině dva důchodci a po titulcích já. Nutno podotknout, že do titulků vydrželi jen dva lidé - já a promítač.

Nakonec jsme s Francouzem skončili nad debatou u filmu Zvrácený, ve kterém má Monica Bellucci tak trochu nedobrovolný sex (eufemismus pro brutální znásilnění bez jediného střihu) s veřejným nepřítelem Vincetem Casselem ve špinavém průjezdu. Francouz film samozřejmě taky neviděl. Jen se na mě nedůvěřivě díval, když jsem mu živě líčil, jak působí Vincent Cassel přesvědčivě.

Osobně nic nemám proti lidem, kteří na porno nekoukají. Je to jejich svobodná volba. Jako třeba kouřit (cigarety), trhat mouchám křidýlka nebo se smát důchodcům (tím nemyslím nahé fotky Jiřiny Bohdalové). Jen mě ale překvapuje, že spousta lidí nemá potřebu dozvědět se o své kultuře mnohem více, než co jim nabídnou noviny a časopisy. Jak by asi bylo mně, kdyby za mnou přišel například Keňan a řekl: Milovala pivo a česká holka.
A já bych mu odpověděl - no vole, ale nějakej českej film si viděl?
A Keňan - milovala filmy Roberta Rosenberga.
A já bych na něj jen nevědomky čuměl. Hanbou bych se musel propadnout až do Západního Německa.

Střízlivý blázen jezdí na kole pod vlivem alkoholu

Po týdnu ve Finsku na sobě začínávám pociťovat krizi. Už týden jsem neviděl takovou tu žlutou věc, která má kolem sebe modrou oblohu a když se do ní díváte pět minut, další hodinu vidíte jen černý kruh. Co to má za následek? Donutí vás to během sedmi dní vypít 2 litry whisky a odsoudit se tak ke krutému střízlivění, protože alkohol je tady kurevsky drahá záležitost. Neříkám, že každý den musím mít v sobě jednu promili, abych nebyl podrážděnej jako Hitler při chanuce, ale člověk by se neměl zříkávat svých národních kořenů - a Češi byli vždy národem alkoholiků.

Situace dospěla do natolik závažné fáze, že jsem uvažoval, že přestanu vycházet z pokoje, abych nic neutratil a mohl si ušetřit na chlast. Ale absence sluneční energie mi natolik zatemnila mozek, že jsem si za 50 eur nekoupil dva kartony piv, ale vrazil jsem je do dámského jízdního kola na galuskách, na kterém se tu teď pohybuju po městě.

Jen připomínám, že finská Jyväskylä je jednak známá tím, že není známá vůbec, a pak protože tu je v zimě asi metr sněhu. Takže tady brázdím zasněžené ulice, kličkuju mezi zmrzlýma študentíkama, nohama v zatáčkách vyrovnávám balanc, na hlavě mám sluchátka jako pilot Boingu 747 a vesele si pobrukuju Indyho a Wiche, protože jsou to mistři, na nic si nehrajou a pro mě hrajou...Ano, taky se bojím, že tady začínám mongolovatět.

Naštěstí mě včera neosvítilo slunce ani duch svatý, ale pud sebezáchovy. Zjistil jsem, jak lehce ušetřit za zdejší předražené alko. V Čechách je tradice, že když jdete na večírek, řádně se najíte a v hospodě se pak ještě dorazíte hermelínem, tlačenkou, utopencem, nebo jinou biostravou... Nechcete se přeci hned ožrat a válet se po kamarádkách dřív, než budou samy nadranc.

Finsko mě ale začíná učit přemýšlet v protikladech (Čechy + zima = žádné kolo X Finsko + zima + mráz + led = silniční kolo). A protože tady máme ve čtvrtek karneval, zabil jsem dva soby jednou sněhovou koulí (staré nordické přísloví). Od dnešního rána nejím...hladovím. Není to žádná protestní hladovka, jen prosté zjištění, že když nebudu dva dny jíst a pak si dám dvě piva, bude to naprosto to samé, jako bych v Čechách normálně jedl a pak vypil těch piv deset. A jaký budu mít kostým? Sehnal jsem si vězeňský mundůr. Podle mých propočtů bych za dva dny měl shodit aspoň 5 kilo a budu tak akorát pohublý.

Až tedy uvidíte ve zprávách borce na konec, kterak jeden opilý Čech z Finska jezdí v zimě na silničním kole ve vězeňském obleku, nemějte mě za blázna, ale za racionálně myslící bytost.

O vyčůranosti

Včera jsem zjistil, jak poznat kdy je člověk opilej, aniž by u sebe měl alkoholtester. Elegantně jsem se dokolébal v jednom klubu na záchody, rozdal okolním čurajícím pár úsměvů, zaujal pozici, nasadil důležitej výraz ve tváři a jal se chcát. Všechno probíhalo bez sebemenších komplikací, spolumočící si dokonce samým blahem několikrát krkli a v dálce bylo slyšet splachující záchod. Svět mi najednou na toaletě připadal krásnější. Zavřel jsem oči, zatočila se mi hlava a všude jsem viděl role hajzlpapírů, kterak mávají křídly, poletují po záchodě a zpívají od Dalibora Jandy - Říkal si hurikán, kluk jako ty...

Bylo mi jasné, že tohle nemůže trvat věčně, a proto když odkapávaly poslední kapky kapalného odpadu vylučovaného ledvinami, svět se vrátil zase do starých kolejí. Ale ještě než jsem spadl na zem (obrazně řečeno), chtěl jsem svou urinaci zakončit happy endem a slušně po sobě spláchnout. Mačkal jsem kovovej válec nad pisoárem ze všech stran. Ze všech směrů. Marně. Cítil jsem, že mi postupně padají kalhoty proklatě nízko, všude kolem jsem slyšel splachovat záchody, voda mi hučela v uších a já cítil, že boj s mušlí prohraju.

Potupně jsem odcházel...Šoural jsem nohama a měl slzy na krajíčku. Kolem mě procházeli ostatní a v obličeji měli jedinej výraz - vyčůráno a spláchnuto. Začal se mi hroutit svět. Otočil jsem se k pisoáru zády, sklopil hlavu, sevřel půlky, polkl a vykročil pryč. Když v tom jsem zaslechl ten nejkrásnější zvuk - zvuk, o němž básníci skládají poémy a skladatelé píší symfonie. Pomalu jsem otočil hlavu, zamžoural očima a uviděl kapičky vody, kterak pomalu stékají po stěnách mušle a mísí se s mojí ureou.

Několikrát jsem zamrkal, jestli nemám mžitky před očima, ale byla to pravda - spláchl jsem. Hrdě jsem se napřímil, až mi z toho zalupalo v páteři, usmál se a podíval se po ostatních. Jeden čurající na mě spiklenecky mrknul. Věděl, co cítím... Věděl, že Finsko není Česká republika a na všech záchodech mají samosplachovací senzory. Věděl, že můžete mačkat samosplachovací senzor třeba i hodinu a záchod tak nespláchnete. Věděl, že tenhle kluk z Český republiky je už pěkně vožralej...

Alláh a Komenský jsou víc než porno a lasagne

Byl pozdní večer, dvaadvacátý leden, večerní leden, byl zimy a frigidity čas. Hrdliččin zval ku mrazu žal, kde rampouchem zaváněl led.
Finsko inspiruje. Postupně vám omrzne všechno. Od vlasů, prsou, bradavek, slepého střeva, jizev až po chlupy v uších a mezi nohama (některým). Mrzne tu i obloha. Už třetím dnem je bílá jako sperma vysloužilého pornoherce.

Navzdory nepřízni klimatických podmínek však stále zvládám jíst, pít a spát. Pro dobu mého spánku se v Anglii a USA vžilo kouzelné slovíčko "overslept". Rozhodl jsem se totiž, že se naučím angličtině praxí. Příští týden mám lekci "drunk" a přespříští "raping". Tomu říkám škola hrou...

Ve studentské kantýně, kde se scházejí jen krásní, učesaní, navonění a upravení lidé, se mi dneska podařilo vystrašit tři křehké dívenky, konverzující zvučnou finštinou nad vegetariánskými lasagnemi. S kamarádkou jsem jako správný student rozebíral vliv islámu na křesťanské vnímání ateistické vize religionistického porna. A abych ke konci odlehčil naši vášnivou debatu, vstal jsem a hlasitěji zvolal Alláh akbar. Dívenky zbledly jako po první menstruaci a s hrůzou v očích mi kontrolovaly batoh, jestli není plný C4, semtexu nebo jiné zábavné pyrotechniky.

Bohužel / bohudík batoh obsahoval jen jedno DVD kvalitní pornografie z přelomu století... A tento poznatek nás dovede ke zjištění, že porno může nejen zabíjet, ale klidně může být některými vnímáno jako zbraň hromadného ničení. Kam ten svět spěje...

Ožralý usmrkánek

Druhý den se brodím finským sněhem, koukám na finské nebe, modrám z finského mrazu, utrácím za vyplňování finských formulářů nehorentní sumy eur, za které bych byl králem Perlovky, a celé to tady je velmi krásné a seversky zvrhlé. Lidi tu nesmrkají do kapesníků, protože nesmrkají vůbec. Raději srkají smrkance zpátky do dutin a s potěšením je pak polykají. Chutná jim to, asi to zahřívá krk, a protože mě v něm začíná bolet, asi taky začnu polykat (ne toto opravdu nebyla narážka na filmy pro dospělé). Na inteligenta, který smrká do nosočistopleny každý deset minut, se pak dívají jako na kluka, který nikdy neviděl porno (ano toto opravdu byla narážka na filmy pro dospělé).


Hned první den mě v městu zvané Jyväskylä fascinovaly dvě věci, na které jsem si během posledních tří hodin minimálně čtyřikrát vzpomněl.
Zaprvé mě uchvátil můj skromně zařízený pokoj. Postel, stůl, židle a skříň. Na studijním jsem si vymodlil lam-pičku. Vybavení je jako ve vazební věznici, ale královskou skromnost bohatě vynahrazuje podmanivý výhled na školku, před níž si hrají roztomilá Fiňátka. Pomalu přemýšlím, že budu bojovat proti své finanční krizi tím, že pronajmu pokoj nějakému hodnému pedofilovi, jehož ukojení biologických potřeb uspokojí zároveň moje biologické potřeby (za získané peníze se najím a opiju).

Smutnou zprávou je, že se ztenčují zásoby alkoholu, protože se snažím šířit dobrou pověst a opíjím se v pravidelných – tedy hodinových intervalech a z dvou litrů Jacka Danielse zmizel za den půl litr. Jestli to takhle půjde dál, jsem o víkendu na suchu. Při této představě mi znovu vyschlo v krku, ale protože se tu alkoholu vzhledem k Santa Clausovským cenám říká tekuté zlato, raději si místo kvalitní whisky polknu uleželý a teplý hlen. Protože jak se říká – když chcete změnit svět, musíte začít u sebe. Smrk.

Leaving Las Czechas

Jsem citlivá duše. Ne, to opravdu není oxymóron, ale bolestně pravdivé konstatování. Rád se dívám na romantické filmy. Občas u nich pláču. Sice smíchy, ale pláču. Rád dávám dívkám čas od času ty věci, co rostou na louce. Kytky. Rád píšu romanticko-patetický SMS plné S/M návrhů. Rád chválím mámě vídeňské řízky smažené na čínské pánvi podávané s provensálským kořením a zapíjené českým pivem. A to jsem přitom proti globalizaci!

Ne, tento příspěvek nebude obsahovat slovo začínající na P, končící na O a mezi tím ORN. Mám totiž náladu jako poslední akční hrdina.
Cítím se jako Hurvínek bez Spejbla.
Mach bez Šebestové.
Starsky bez Hutche.
Rosenberg bez pinďoura.
Pat bez Mata.
Bond bez Martini.
Marek bez Martiny.
Koranteng bez Borhyové.
Ježíš bez Krista.
Šlapka bez kondomu.
Slovensko bez plynu.

V neděli odlítám na tři měsíce do země, kde bydlí Klasův bratr Santa. Finsko. Erasmus v pětadvaceti letech je asi to samé, jako kdyby šel můj děda na diskotéku, nechal si zahrát 50 Centa a o půlnoci dal freestyle breakdance. Tím nechci říct, že by to nedokázal. Lidi kolem by to asi moc nepobrali.

Proč zrovna Finsko? Serou mě místní pseudomrazy, kdy při -10 C si všichni myslí, že jsou na Sibiři. Jsem člověk, co jezdí rád v létě ještě do většího tepla, v zimě do větší zimy, na podzim ještě do větších sraček a na jaře zůstávám doma. Těšte se tedy na "cold news" přímo z místa činu, budu prozkoumávat, co je pravda na náruživosti nordické rasy, budu hrdě hájit českou trikolóru a potvrzovat mexické přísloví - Chlastáš jako Čechoslovák! Jsem totiž vlastenec!

Pokud někdo bude cítit neukojitelnou potřebu mě navštívit, nechť pošle míry, jméno, váhu a foto; místní úřady jsou velmi tvrdé a víza nedají jen tak někomu...

V neděli odlítám, doporučuju sledovat Televizní noviny, plánuju totiž navštívit Duty Free Shop a vzít si na cestu pár wizourků. A prej ty letadla mají poslední dobou hrozný zpoždění...A nuda se prej zabíjí nejlépe flaškou...A NOVA už prej dlouho neměla živý vstup z Ruzyně. Tak brzy jazyk nazývat ruzyně, adie!

Ježíš miluje porno

Už chápu, jak si připadal Jiří Čunek, když mu všichni nadávali, že to s těma Afročechama myslí stejně dobře jako Václav Klaus s Evropskou unií. Jednou jsem tady poodkryl, že i já jsem schopen citlivého gesta a pomohl svému druhu v nouzi. Krátký text o mrtvolách, vydloubnutém oku a létě ale vzbudil takovou vlnu kritiky, že mi v hospodě místo plzně načepovali krušovice a v Lídlu mi všechny slevy účtovali s vysokohorskou přirážkou.

PR ostatních blogů tímto končí, jedu si zase na vlastní tílko, protože jak jsem zjistil, tenhle blog čtou sice lidé vzdělaní a inteligentní, ale ve své podstatě zvrhlí, lačnící po senzaci, penisech, pornografii, obcující s ďáblem a přitom se modlící k bohu.

Řeknu vám tedy dojemnou historku z Vánoc, času klidu, smíru a plodnosti. Jsem jako další z milionu oveček upsaný Facebooku, kde jedním z mých imaginárních přátel je kultovní nudista a propagátor obézního života Lešek Semelka, a tím druhým muž, který má jako jeden z mála třetí nohu delší než normální končetiny - Robert Rosenberg.

A tenhle MUŽ, který točí porno v zimě na ulici, i když lidem v autech zamrzávají nemrznoucí směsi, mi nadělil druhý nejkrásnější dárek k Vánocům. Ten první mám od své nejdražší, a protože mám v plánu s ní ještě pár desetiletí chodit, přejdeme v rámci klidu partnerského krbu rovnou k Robertovi. Ten všem svým internetovým fellaz nadělil video zdarma právě na Štědrý den. Že vám to připadá zvrhlé? Mně hrozně.

Když jsem si 24. prosince poctivě "rozbaloval" svůj dáreček, pociťoval jsem cosi jako výčitky svědomí. Na stolku vedle počítače hajinkal v Betlémě Ježíšek a pár metrů od něho balil na monitoru muž s kamerou blonďatou holku jezdící na kolečkových bruslích. Asi to tak má být, řeklo mi svědomí. Život je přeci plný paradoxů a svým způsobem pornografie je poctou malému Ježíškovi, protože osvětově šíří onen obraz početí lidstva. Akorát že o neposkvrněnosti v tomhle případě nemůže být bohužel ani řeč.

Literární okénko

Jeden můj velmi dobrej známej si místo randění a hospod radši píše do šuplíku, ale bylo na čase, aby se svět dozvěděl o novém talentu! Zvolil si velmi přiléhavou přezdívku - Omar Karibik - odkaz na jeho blog najdete vpravo (a ZDE) a ukecal mě, abych tady překlopil jeho krátkej text o tom, jak život dokáže být krásný. Že tu prej pořád píšu jen o prasárnách a mohl bych taky přijít do pekla. Takže na sobě pracuju a níže "otištěný" text beru jako 20 otčenášů.

Léto

Asi za to může ten sníh. Jestli se v posledních dnech cítíte, jako když vám ukradli duši, nepomůže vám ani na modré obloze válící se slunce. Sedíte jako přivoskovaní na židli a zíráte ven z okna. Modrá obloha. Opadané stromy. Zamrzlý rybník. Opuštěná fabrika. Na postmoderní zátiší chmurně padá mráz.

Vyjdete ven. Pod nohama vám křupe ledový sníh, jako byste šli po koberci z rozbitého skla. Sundáte si kabát a posadíte se na zem do sněhu. Zujete si boty. Sundáte si vlasy. Vyndáte levou nohu z kloubu. Vydloubnete oko. Uši si necháte, co kdyby někdo volal o pomoc.

Sedíte rozebraný jako igráček na louce, několik hodin posloucháte slunce a sledujete dunivé ozvěny z přilehlé fabriky. Je krásné odpoledne. Kolem vás probíhají venčící se psi a lidé je okřikují, aby vás neočuchávali. Sedíte. Čekáte, že vás dá někdo dohromady a pošle znovu do světa. Tělo vám začíná modrat. Slunce zapadá za továrenský komín. Mrzne.

O pár měsíců později fabriku zbořili a sníh roztál. Louka zezelenala. I těch venčících se psů přibylo. Pobíhají a štěkají a lidé na ně křičí a křičí. Je stejně krásné odpoledne jako tenkrát v zimě. Jen jeho tělo je rozházené po celé louce Ruce roznesli psi, s očima si hrály děti kuličky a vlasy odvál jarní vítr. Konečně je teplo.

Pravá blondýna a kaviár v posteli

Muž je od přírody tvor zahleděný do sebe. A není to jen proto, že dřív míval penis, kyj a vlastní jeskyni s ohněm. Dnes je to s tím penisem na pováženou, ale koule nám nikdo neodpáře (kromě zvrhlého chirurga).

Muž je stále zahleděný do sebe. Sám jsem na sobě tyto příznaky identifikoval již v raném stádiu dospívání, kdy jsem přestal odsuzovat autoerotiku. A udělal jsem dobře, protože jak pronesl Woody Allen, masturbace je sex s někým, koho milujute. Tím pádem mi to posvětil a já se mohl vesele honit dál. Za svým snem, samozřejmě. Ehm...

Nedávno jsem ale autolásku, sebemilování, iwannafuckmyself, posunul na další úroveň. Ráno jsem si čistil po snídani chrup, protože nemám rád zrnka kaviáru mezi zuby a šampaňským se to vypláchnout nedá a hlavně mě po ránu nadýmá. A jak pucuju ty krásné bílé jedničky, dvojky, trojky, čtyřky (ne, opravdu nemluvím o dámských vnadech), najednou vzhlédnu a uzřím v zrcadle sebe.

A jak se tak na sebe dívám, stéká mi pěna od pasty po puse, pomalu odkapává na umyvadlo a tam zasychá. Rychlými pohyby jezdím kartáčkem po dolním patru a pěna se zvětšuje a zvětšuje a mně najednou napadne, jaké by to bylo, kdybych potkal sám sebe jako ženská. Kdybych já jako chlap(ec) stál opřený u baru a upřeně sledoval kořalu a předstíral ožralu. A najednou by ke mně přišla dáma (já) a oslovila mě.

Určitě bych byl silikonová blondýna, trojky kozy, nohy by mi rostly ze zadku až do země, měl bych bílé uplé kalhoty, z nichž by mi koukaly tanga, pusu namalovanou na červeno, a ve vlasech stříbrnou korunku. Ne, opravdu bych se neživila jako pornoherečka, zřejmě bych byla literární vědkyní, která by objevila senzační paralelu v díle Flanna O'Brianna a Jaroslava Durycha. A určitě by mě upoutal ten chlapec, který se svou svalnatou paží opírá o zašpiněný bar a předstírá, že mu všichni můžou políbit prdel, ale přitom by chtěl, abych mu ji líbala jenom já.

Přišla bych k němu a pozvala ho (mě) na drink. Byl by překvapený, protože o tomhle četl jen v knížkách od Bukowskiho. Možná by se i začervenal, protože čte Cosmopolitan a ví, že právě tohle připadá holkám jako já hrozně roztomilý. Přiblížil by se ke mně a zeptal se, jak se jmenuju. Mlčela bych a jen upíjela svůj drink. Pak bych poprosila barmana o led a kostkou ledu bych si přejela po rtech. Čtu Maxim a vím, co na chlapy jako on platí. Doufám, že narozdíl od jmen padnou aspoň ty zábrany, řekl by a mě by to rozesmálo. Ráda předstírám smích.

Zbytek by se odehrával u mě, resp. u ní doma a pokračovalo by to asi takto. Vstanu a cenzurováno a potom mu cenzurováno. Překvapí ho to, ale vyndá svýho cenzurováno. Pak mi cenzurováno a cenzurováno a cenzurováno. Nakonec se cenzurováno a mě cenzurováno. Oba potom cenzurováno a cenzurováno a cenzurováno. Než usne, tak mi pošeptá do ucha: cenzurováno, ty moje malá cenzurováno.

Poučení na závěr? Nejezte k snídani kaviár a nezapíjejte ho šampaňským, obojí až nebezpečně podporuje vaši úchylnou představivost.

Heil Love!

Láska. V dnešní době skoro stejnej luxus jako topit plynem a ještě mít auto na LPG. Najde se ale pár lidí, kteří stále dodržují prvorepublikové tradice, vodí se za ruce, chodí do biografu, nestydí se své drahé dát růži a v posteli pořádnej výprask. Sám jsem se do téhle kategorie vloni zařadil a musím přiznat, že to má svoje kouzlo.

Ještě větší kouzlo je ale poslouchat moje známé, kterým společné soužití leze kapánek na mozek. Když totiž chlapec pohladí dívku a řekne jí, že ji k výročí nechá udělat testy DNA, protože vlastně neví, jak to je s její rodovou příslušností, ucítíte najednou zcela nový rozměr slova „romantika“.

Oba se začnou hádat, jestli je židovka, muslimka, sudetoněmka nebo všechno dohromady, a vám radostí svítí očka, protože láska ega přenáší a oba nakonec dojdou jistého usmíření. Oči má po árijci, nos po Rabi Löwovi a srdce ryze české, přesto se chlapci nedostává klidu a s radostí ji hodlá zaplatit test minulosti, aby věděl, s kým má po těch stoletích tu čest. Tomu říkám láska… Tady totiž nejde o vzhled, povahu nebo věno… Tady jde o čistou (k)rasu…doufejme.

Sexuální hladovka je nelidské týrání!

Předem upozorňuju, že tenhle článek nebude hezký počteníčko pro dámy a ženy a slečny. Jedná se o jednostrannou obhajobu mužské nevěry jako něčeho cosi přirozeného a pochopitelného, asi jako když se každý rok stane Karel Gott Zlatým slavíkem. Nedávno jsem měl s jedním ze svých kamarádů zajímavou rozpravu o tom, jak nás kdysi na škole učili, co že to jsou biologické potřeby. Matně si vybavuju, že mezi ně patřil spánek, jídlo, vzduch, voda, vyprazdňování, odpočinek, sex apod.

Je tedy přirozené dýchat. Je přirozené pít. Je přirozené spát. Je přirozené se vyprazdňovat. A je přirozené píchat. To vás de facto naučí vaše oblíbená učitelka ve druháku na gymplu. Žádná velká věda. Takže, shodli jsme s kamarádem, když máte (hypoteticky) vážnou známost, bydlíte spolu, venčíte společného pudla, měníte piliny potkanovi, myjete po sobě na hajzlu výkaly a večer uleháte nasraní jako hajzl do společné postele, je to cosi jako láska.

Bez ohledu na city, které k té druhé osobě chováte, musíte uspokojovat biologické potřeby. Musíte spát. Musíte jíst. Musíte pít. Musíte mít sex. Musíte po sexu odpočívat. Musíte po sexu spát. Musíte po sexu jíst. Musíte se jít vyprázdnit. Tohle vás de facto naučila vaše oblíbená učitelka ve druháku. Žádná věda.

(Pokud nějaká z puritánek nedbala úvodního varování a dočetla to až sem, varuju, že bude pro ni stravitelnější jít si počíst třeba SEM...)
K tomu, aby jste mohli své hypotetické říkat, jak je úžasná, musíte být v dobré psychické a fyzické kondici. A to bez plného žaludku a s plným močákem nejde. Když se tedy rozhodnete uspokojovat svoje biologické potřeby na vlastní triko, protože břicho bude bolet jen vás a na urologii se bude doktor divit prasklému měchýři zase jen vám, mělo by to být chápáno s tolerancí.

Nikomu přece nevadí, když nejíte doma, ale v hospodě (což je vlastně takovej gastronomickej bordel). Nikomu nevadí, když nekadíte na domácím hajzlu, ale na hlavním nádraží. Nikomu nevadí, když pijete vodu z potoka a ne domácího vodovodu. Tak proč všem vadí, že si čas od času odběhneme k sousedce? To je vlastně odepírání základní biologické potřeby, asi jako když necháte chlapa vyhladovět a ještě mu zakážete pivo. Uff, úplně se mi z té představy udělalo mdlo...

Ženy se mění, ale chlapi zůstávají

Vždycky jsem si o ženách myslel jen to nejlepší. Proto jsem četl na záchodě Cosmopolitan, Elle, Harpers Bazaar a časopis Dieta (můj nej), které si tam archivovaly moje dvě spolubydlící. Jen na záchodě mě bavilo dělat pět věcí najednou, což je u chlapa asi tak stejně obvyklá činnost jako u Václava Klause prohlášení Miluju Evropskou unii.

A těch 5 činností?

1. - seděl jsem na záchodě.
2. - dýchal jsem.
3. - držel jsem v ruce časopis.
4. - vydechoval jsem.
5. - četl jsem si časopis.

Uspokojovalo mě dozvídat se z časopisů, jak mě ženy budou balit. Jak mě mají uspokojit v posteli. Jak se ke mně mají chovat, když je podvedu. Co mi mají říkat, když mě podvedou. Co mi mají uvařit, když mi chtějí říct, že jsou těhotné. Kdy mi mají odepsat na vyznání. Kdy mi nemají zvedat telefon. Že mi nemají přepínat televizi, když hraje Bohemka. Jaké pivo mi mají kupovat. Jaké spodní prádlo si mají koupit, když mi nestojí. Že mě mají nechat dívat se na porno. Že mužská nevěra je jiná než ta ženská.

Chvíli jsem si fakt myslel, že tyhle plátky píšou chlapi sobě, protože taková míra soucítění s mužskou duší se nevidí ani v hospodě nebo v bordelu (potvrzeno z praxe). V každém úvodníku sice bila šéfredaktorka na feministický poplach, ale o pár stránek dál byla krotká jako otrokyně, když dostane bičíkem přes zadeček. Z každého řádku bylo cítit hrdé nadšení z emancipace (buďte sama sebou), ale zároveň panická hrůza, že bez chlapa to nikdy nepůjde (nebuďte sama se sebou).

Stále si o ženách myslím to nejlepší, a proto už nenahlížím do těch pochybných plátků. Takže mám strach, že mi unikají nejnovější balící techniky a slovní hříčky a sexuální trendy a mám podezření, že když mě žena nechává dívat se na porno, ale fotbal ji vadí, může to znamenat něco jiného než před dvěma roky. Pokrok totiž nezastavíš.

Střet generací

Doufal jsem, že přežiju letošní Vánoce klidně. Budu jíst cukroví, které jinak nejím. Mluvit s rodiči a prarodiči tónem, kterým s nimi nikdy nemluvím. Vykouzlím na tváři úsměv a řeknu srdečné díky nad dárky, které jinak nedostávám. Budu poprvé za 365 dní hodný a vzorný syn, protože se ode mě očekává, že budu hodný a vzorný syn.

Všechno bylo samozřejmě jinak. Nikdy nic nefunguje podle vašich představ. Pivo v hospodě nenatočí přesně na míru. V autobuse je vždycky o pár lidí navíc, než je zdrávo. Váš blog čte o pár stovek lidí míň, než by člověk chtěl. Vaše holka je tak sexy, že proklínáte pánaboha, že vás obdařil jen jedním penisem. Atakdále.

A letošní Vánoce tomu všemu nasadily parohy. Přijel totiž děda, který nepije zelenou jen kvůli Bursíkovi a při pohledu na modré nebe se mu zatočí hlava, protože se mu na ní zjevuje obličej Topolánka. Největší pocit uspokojení samosebou zažívá, když se řízne a vidí svoji rudou krev, z čehož by se dalo usuzovat, že si libuje v barvě červené a je tedy komunista, ale také by se z toho dalo vyvodit něco hodně sprostýho a perverzního (třeba o poskvrněném početí), jenže to by mě mohla moje rodina už opravdu vydědit a tak nízký pud sebezáchovy ještě nemám.

Takže tento děda mi všechny moje snahy o to být vzorným a hodným synem a vnukem překazil - ostatně jak to správní komunisti už několik desítek let dělají. Když totiž otevřel otec-ateista první láhev Jamesona, aby oslavil křesťanské svátky nekřesťansky dobrým chlastem, bral jsem to jako příjemné rozptýlení. Když ale otec-ateista otevřel druhou láhev Jamesona, aby oslavil svátky Kristovy ďábelským pitím, pojal jsem podezření, že nás chce všechny bez milosti ožrat. A děda? Opil se, ten hříšník. A otec? Opil se, ten hříšník. A syn? Ožral se, ten smilník. A když se otec, syn i děd svatý společně opijou a každej má na politiku tolik názorů jako Rosenberg uspokojenejch partnerek, je zaděláno na pořádnej malér.

Když jsem se další den na Boží hod vzbudil, myslel jsem, že mě bůh proklel pekelnou kocovinou. Rychle jsem namaloval karikaturu Mohameda, počůral korán a stáhl si iránský porno, a to všechno jen proto, aby mě unesli nějaký muslimský magoři a v přímým přenosu mi uřízli hlavu. Udělali by mi tím takovou radost a službu, že bych po smrti snad i konvertoval. Vyšel jsem v bolestech z pokoje a ze děsivého hekání se opatrně dobelhal do obýváku a tam uviděl čilého starce, kterak se na mě upřímně směje a pobrukuje si slovanskou hymnu, kterou nad ránem do půl těla svlečený zpíval. Zvedl se mi ze sebe poprvé žaludek. "Dáš si panáka? Ten tě postaví na nohy," řekl ten, jehož vnukovi vzápetí zvedl žaludek podruhé.

Detaily naší rodinné debaty nejsou důležité, protože si je sám nepamatuju. Omluvou budiž tři prázdné lahve Jamosona na stole. Ale jedno svýmu dědovi do smrti neodpustím - že mě ve svých 70 letech přechlastal a to ještě s pořádnou grácií. RESPEKT!

,
Pozn. pod čárkou: Tento příběh jen ilustruje sílící moc komunistů a slabotu mladých, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou, ale když dojde na ostrý boj s kovanými revolucionáři, demokratické hodnoty se otřásají v základech.