O bradavkách, blondýně a Pánu bohu

Ve čtvrtek 24. ledna hrála v pražské Roxy Roisín Murphy, ta blondýna z Moloko. Koncert fajnovej, klub přeplněnej, slečny vyvoněný, ale to se jaksi od podobného večera očekávalo a zasvěcený by řekl, že už to patří mezi metropolitní klubový folklór.

Teď si zahraju na módního gestapáka a zhodnotím, v čem ta sličná plavovláska s mimózním výrazem nedostupné sekretářky, co si po nocích listuje knížkami Chucka Palahniuka, v čem jako vystupovala. Ono to nebylo jako, čímž se omlouvám všem přítomným (i budoucím), ale bylo to reálné. Tak reálné, že se pod bílým tričkem rýsovaly dvě titěrné bradavky posazené na rozpláclé prsy Roisínovy, a i tak sofistikovaný živočich jako přiopilý muž se musel nutně zaobírat myšlenkou, zda se má raději zaposlouchat do bublavých elektropopových melodií, nebo si nechat spadnout čelist mezi žvára a kelímky od piva na podlahu a civět na to, co Bůh stvořil z jednoho mužského žebra.

Touto cestou bych chtěl poděkovat Pánu bohu za to, že jako jeden z mála světových výrobců opravdu dbá na to, co jeho zákazník žádá. I když na druhou stranu, ještě aby nedbal, když mu za to platíme vlastním tělem.

Důchodci útočí

Nepřestává mě udivovat drzost, s jakou důchodci a ostatní individua s holema v rukou cestují městskou hromadnou dopravou. Pominu, že mají zlevněnou lítačku, stejně toho už ve svým věku moc nenalítají, ale ty divadelní výstupy, co předvádějí. Když je jeden pustí sednout, druhej (= já) předstírá, že čte zásadní dílo světové literatury, efekt je stejnej. DÍÍKYYY, zařve to na celou tramvaj, že řidič ve strachu dupne na brzdu.

A nyní přichází něco jako předčasná pointa: si takhle jedu metrem, předstírám, že čtu, nade mnou se houpe zavěšenej důchodce, smrdí močí a potem, má flekatý šedý kalhoty (ano, přesně od toho). Když se na něj ve stanici nenápadně podívám, okamžitě mě zmerčí. Ouká, vstávám. Teď zhrzená dušička čeká, že ji ten starý pán podrbe za ouškem jako pudla, ale místo toho dostane holí do žeber.

Na lavici důchodče sedělo, z plna hrdla křičelo: UŽ JSEM MYSLEL, ŽE MĚ NEPUSTÍTE. TO VÁM TO TRVALO. Metro sebou škubne a líně se rozjede. Celej vagón si mě pohoršeně prohlíží, příští minutu jsem společenským vyvrhelem já. Aspoň že se z reproduktoru ozve sametový hlas: Příští stanice - Invalidovna. Podívám se na dědu a hned je mi o trochu líp.

Český filmový septik

Nebudu první a už rozhodně ne poslední, kdo ze sebe vydá bolestivý skřek při zmínce o stavu současného českéh filmu. Poslední plavky, CrashRoad a teď do kin míří nová karavana celuloidového ejakulátu, který hrdě tyčí emblém Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Teď by tu mohl někdo položit řečnickou otázku: A to ty braky financujeme ze svých daní. A teď by tu mohl někdo na tu řečnickou otázku odpovědět něco v tom smyslu, že on to platit nehodlá. Ze svých daní. Nasrat. A teď bych se do toho mohl přidat i já a přijít s kacířskou a neoriginální myšlenkou, že ani není důvod. Zakažme Fond, přispívat plochometrážním pokusům o zachycení české mentality neúprosným okem kamery začíná připomínat kulturní pornografii.

Český film si letos postaví vlastní krematorium, vleze se si do urny a bude jen čekat, kdo pod ním zapálí plamínek naděje.

Hovna a hip hop

Žít není lehké, lehká jsou jen hovna... řekl jednou mistr Holan a kdekdo by jeho moudrá slova nejedno ráno potvrdil. Nikdy bych ale neřekl, že tu filozofickou Holanovu stolici uslyším v něčem tak přízemním, jako je český há i pé há o pé. Ano, člověk je tvor žasnoucí, žasněme tedy nad tím, že někdo ve věku 22 let rapuje o Bergmanovi, Adrieně Šimotové, Zolovi a vy se při tom nemusíte cítit, jako byste osahávali čekatelku na občanský průkaz. Mrkněte SEM, ZDE, TAM a když vám bude nejhůř, TADY (se) vám uleví.

Prvorepublikový fetišismus

Byla nebyla jedna chaloupka se dvěma vchody, ve které žilo několik generací mých předků. A protože člověk je druh zvídavý, vypravil jsem se i já po sedmero schodech a sedmero pivech do neznámých výšin naší půdy. A co se nestalo, objevil jsem tajemně smrdící krabici plnou krabiček od sirek, prázdných lahví od předválečných piv a také jednu populárně naučnou knihu. Jmenuje se Přírodní léčba a domácí lékař. Podtitulek progresivně hlásá: Kniha učí hygieně tělesné i duševní, bojuje proti pověrám a fušérství. Obsahuje 335 obrázků, 3 rozkládací modely, 40 barevných a 16 černých příloh. Redaktorem je MUDr. Jan Šimsa, který připravil I. díl k vydání v říjnu 1930. A právě z tohoto dílu si zacitujeme velmi kouzelnou definici jedné z úchylek pudu pohlavního.

Fetišismus
Normálně působí celá osobnost ženy se všemi individuelními půvaby, její prsa, boky, vlas, oko, noha, hlas, šat a pod. Někdo si vybere jednotlivou věc, ku které připne celé své erotické cítění a tak si volí za předmět uctívání a pohlavní rozkoše jen vlasy, kus oděvu, botky ap. Někdy je fetišismus zcela nevinný, ale někdy také zločinný, kdy pobloudilec chorobně nervosní řeže copy a krade své fetiše, s kterými se pak doma mazlí.

Ano, staré zlaté časy prvorepublikové...

Sexuální válčení

Legendární bichle od Christophera Lasche z roku 1979 se jmenuje The Culture of Narcissism a je to opravdu zajímavý čtení. Narcistům zaplesá jejich hrdě tlukoucí srdéčko a všem mužům s tamtím dole na půl žerdi se aspoň trochu zvedne nijaké sebevědomí, kdy jejich role hlavy světa a živitele smečky odvál proud času zvaný feminismus.

Lasche píše: Dnešní představivost obchází strašidlo impotence. Jde samozřejmě o mužskou impotenci, které podle posledních zpráv přibývá následkem strachu z žen a jejich sexuálního osvobození. Muž proto k ženě cítí bezmeznou nenávist, jak dokládá zacházení s ženami v dnešních filmech plných znásilnění. V ženě prý zase feminismus budí nenávist k muži, vydávanému za nepřítele a utlačovatele. Na muže se kladou stále větší požadavky, kterým nedokáže vyhovět, a tak se nenávist a výčitky šíří stále dál. Naše doba se prý vyznačuje sexuálním válčením.

Uff, teda připadá mi to docela přitažený za chlupy vyholené blondýny, ale asi to tak bude, když to píšou študovaný lidi. A moudro na závěr? Chlapi to maj' v dnešním světe kurevsky těžký.

Nahé zprávy - hit budoucnosti

V Kanadě rozjíždějí zajímavý projekt s výmluvným názvem Nahé zprávy. Seriózní události ze světa i domova budou moderovat lepé děvy oháknuté v poslední kolekci Evina roucha. Pochybuju, že si průměrně smýšlející muž něco ze zpráv zapamatuje (kromě barvy vlasů a podprsenky dotyčné), ale myšlenka je to vskutku zajímavá už ze dvou důvodů. Serióznost zpráv zrtatí veškerou vážnost, reportáži o zmasakrovaných Iráčanech bude předcházet bílozubý úsměv tam dole krásně oholené blondýny / brunety / zrzky. Druhé zjištění je pak jen jakýmsi povzdychem post-něčeho, čemu se říká 21. století. Padají totiž poslední zábrany a hranice, které definovaly slušnost. Heslo, které najdete už jen ve slovníku historismů 20. století. Ty neslušné tedy odporoučím SEM, aby se taky dozvěděli něco nového z toho dnešního světa, a doufám, že myslí se mnou na to samé - Už aby to vysílala Nova!

Šukáme, abychom žili?!

"Tak jsme tu, na kraji světa, na tom úplném kraji západní civilizace. Všichni jsme tu tak zoufalí, že už nic necítíme, NIC, jen do sebe padáme a prošoustáváme si cestu ke konci svých životů."

Californication, episode 6 - Absinthe Makes the Heart Grow Fonder

Jízda vlakem je lepší než sex

Mám vlaky rád. Myslím ty, co jezdí včas, mají volná kupé a průvodčí v nich nechodí jak gestapák v dvaačtyřicátým. To se jeden kouká z okna, druhej si přikusuje řízek, třetí pije teplou desítku, čtvrtej osahává studenou patnáctku. Romantika. Ne nadarmo přišly České dráhy s hýčkavým mottem: Železnice je poezie svého druhu.

Včera nám nainstalovali digitální přijímač satalitního vysílání = 200 programů = 10 koukatelnejch programů. Bylo 01:23 středotáborského času, ideální doba se televizně sjet. Na třináctce kanálu běží od půlnoci čuňárny všeho druhu pod výmluvným názvem XXX, super, discovery chanel pro pokročilé neuškodí. Zajímavější ale byl program 173, prostě, jednoduše a prozaicky pojmenovaný Bahn TV. Zrovna běžela premiéra týdne, ajznboňáckej hit posledních let - Im Zug. Statická kamera snímala cestu lokomotivy z pohledu průvodčího a bylo to neuvěřitelně buddhistický a mandalovitý a uklidňující.

Na XXX jsem se vydržel dívat 2 minuty (vždycky totiž uhodnu pointu), na Bahn TV jsem čučel minut dvacet. Pak vlak přijel do stanice a dali tam reklamu.

Agent Mulder jako děvkař k zulíbání

Seriálová tvorba v USA zažívá renesanční žně. Pomineme-li dnes už legendární Lost, Heroes, Prison Break nebo Jericho, jejichž dějová linka líně roztahuje nohy od prvního dílu až k vyhypované pointě, zrodil se za oceánem i specifický žánr obsazující do hlavní role atraktivní a inteligentní pobudy. Vzorec je jednoduchej - študovanej fešák je zasazen do sirupových ulic západní metropole a obklopen kurevsky krásnými herci, které stírá a ponižuje scénáristicky perfektně vypipilanými hláškami. Ano, bingo, trefili jste se - to je třeba Dr. House. Kupte si za odměnu panáka nebo ti odvážnější klikněte SEM.

Nejnovější knock out přichází z kvalitní produkce kabelovky Showtime. Ta slaví úspěchy s Dexterem, který patří zatím k vrcholům žánru, jenž české televize przní obscénnostmi bez stylu a jakýchkoliv morálních hranic.

Nový seriálový boom Showtimu se jmenuje Californication a hlavní role se ujal agent Mulder - David Duchovny, aneb pravda je tam někde venku a platí to i dneska, když jste slavný spisovatel, v každé epizodě si to rozdáte se dvěma hot chicks, vaše ex nechce být out a bere si chlápka, který vás zaměstná, abyste byl konečně in. Ooopss, je to na facku. Doporučuju sehnat, na netu se válí celá první série a vsázím svoje játra a sbírku porno kazet, že se budete královsky bavit. A kdo to dolouskal až sem, přihodím jednu historku k dobru:

Za dávných časů jsem napsal knihu. Lidem se zjevně líbila, tak jsem napsal další a potom ještě jednu. V tu dobu mi Hollywood zaklepal na dveře. Hned, co jsem si vybral šek, sevřel jsem rty kolem té ohromné erekce zvané filmový průmysl a nasál tak, jak by to udělala pořádná kurva.

Veřejnoprávní porno

Nový cyklus dokumentů prvního programu naší veřejnoprávní televize se jmenuje Burianův den žen a hlavním průvodcem po slastech a strastech světa něžných poloviček je písničkář, básník a spisovatel Jan Burian. Tolik formalit. Tvůrci (autoři dokumentu Český sen) prvním dílem vzkázali divákovi, že na první kanál se dostane téměř cokoliv. Asi pětkrát spadl zvukaři do záběru mikrofon, hlavní kameramani si lezli před objektiv a celková koncepce budila dojem spíše famáckého cvičení než plnohodnotné podívané sponzorované koncesionářskými poplatky.

Velkou chválu si ale tým zaslouží za výběr hlavní protagonistky - Žanety Rosenberg - produkční, věrné manželky a starající se matky s momentálním místem pobytu ve vazební věznici na pražské Ruzyni. Pominu-li neználkovsky žasnoucího Buriana, který laicky rejpal do svědomí ustarané ženy, jež zasvětila svůj mladý život nejlukrativnějšímu byznysu planety, nemůžu jinak než Jenovi závidět.

Komu se pošťastní strávit den v Rosenbergovic rezidenci, navštívit oscarového Roberta přímo v jeho ložnici (tentokrát v ní pouze ležel - marodil prý s játry) a ještě se podívat do studia na focení aktů. Ano, začala mě fackovat česká závist.

Chápu, že dokument si asi zpočátku vytyčil jiné sdělení, ale na mě díky němu působí Rosenberg family jako typicky česká rodinka. A to myslím upřímně.

SPZ: Na záznam se můžete podívat ZDE.

Stop mužské diskriminaci!

Muži jsou diskriminováni. Ano, žádná novinka, jen jsem teď přinesl další sovu do Athén. Pomalu se dostáváme do fáze, kdy muž musí všechno a žena si biblí feminismu jen znuděně listuje a odvolává se na sexuální a sociální vykořisťování. Jinými slovy parazituje na současném dialogu o pseudorovnosti, která nikdy nebyla a nebude.

Je pátek večer, čas: 22:57, promile: 2,3, počasí: na hovno. Nejmenovaný klub v Praze / Brně / Smetanově Lhotě láká na svém graficky dekadentním plakátě opilé spoluobčany na zfetované DJs. Tohle mám rád, jdu dovnitř, platím 300,- keš na ruku, výměnou dostávám cejch na zápěstí, za mnou dvě sedmnáctileté kdovícotoje platí poloviční sumu. Dostanou ten samý cejch a pobaveně kolem mě procházejí. Můj organismus hlásí potřebu lihové podpory, sedám na bar.
Čas: 23:41, promile: nezjištěno. Kdovícotoje s poloviční inteligencí popíjejí na baru drinky za poloviční ceny. Dneska, zítra, za týden, za měsíc i v příštím životě mají ženský vstup a pití do klubů za polovic.

...a bude hůř se jmenuje film podle kultovního románu Jana Pelce. Je o máničkách, opilcích a temných existencích minulého režimu. Poradím Pelcovi příběh na pokračování ...a bude hůř 2. Děje se právě teď, protože včera jsem se vrátil z Baru - muži vstup 150,-, ženy zdarma a kdovícotoje by snad za příchod dostaly ještě zaplaceno.

Blondýny útočí!

Takže dost! Jedna blonďatá čtenářka kapánek nerozdejchala, že někdo dokáže mít rád porno stejně jako Holanovu poezii, poslední desku Arcade Fire nebo nedělní maminčin řízek. Aby nedošlo k mýlce, porno je práce jako každá jiná, a občas jsou tam ty prachy dooost tvrdě vydřený, a to nemluvím jen o hard coru.
Rád bych tedy (nejen) dotyčné slečně poskytl lednovou chvilku ženské poezie, nechť se jí zlepší nálada, a pro vás ostatní mám dobrou zprávu: Porno bude!

Vzpomínáš:
v únoru mrzlo a padal sníh,
schouleni u zídky jsme říkávali -
kdyby byl červenec...

Je červenec a říkáme si:
mrazí nás, mrazí,
ach, jak nám bývalo
v únoru teplo.

Jiřina Hauková: Rozchod (Cizí pokoj)