Menstruuj, nebo zemři!

Mám ženy rád. Opravdu. S jednou dokonce už přes rok chodím a na porno se dívám vlastně taky kvůli holkám. Většina mých kamarádů nosí podprsenky a tanga a jednou měsíčně se mnou nemůžou kvůli "boží vůli" do sauny a bazénu.

Takže když napíšu, že mě nikdy nepřestane fascinovat ženská tupost zhmotněná do kolonky "feminismus a jiné emancipační postupy moderní ženy, jak se stát naprostou krávou", nechci, aby to vyznělo šovinisticky. Ale po přečtení rozhovoru s "nejznámější českou feministkou" Lindou Sokačovou jsem se nejdřív začal smát, pak si povzdechl a nakonec si vzpomněl na citát Milovana Iliče-Minimakse, že někteří lidi mají Achillovu patu v hlavě.

Na otázku, kdy se v Lindě začaly bouřit emoce při pohledu na mužský penis a pivní břicho, odpověděla ta křehká dívka, že už na základní škole. Vadilo jí, že počítače měli automaticky kluci, a ony měly rodinnou výchovu, vyšívaly a povídaly si, jak se mají oblékat při domácích pracích. Linda se cítila dotčená, že nemůže hrát počítačové hry a místo toho musí zašívat ponožky.

Když si vzpomenu na svoje středoškolská léta, kde jsme podobné kraviny neřešili a kluci a holky byli podle počítačové gramotnosti rozděleni do dvou skupin (pokročilí - 16 kluků, 2 holky; začátečníci 14 holek, 1 kluk), většina dívek PC proklínala a okamžitě by vyměnila všechny ty myši, klávesnice a Windowsy za jehlu, nit a šicí stroj. Našly se samozřejmě také, jež slova jako Quake, Doom a Duke Nuken nepovažovaly na názvy planet, ale ty se teď věnují naštěstí něčemu smysluplnějšímu než boji za ženské pisoáry a povinnou menstruaci pro všechny chlapy.

Být čubkou je fajn

V pomatení smyslů jsem se nechal jednou z místních éterických žen přemluvit a začal chodit na přednášky Woman's Finland. Což je asi stejně odvážný krok, jako kdyby Daniel Landa uspořádal benefiční koncert na rekonstrukci mosteckého sídliště Chánov. Ale co.

Když s babičkou vyplňuju křížovku, a ta stará žena plná moudrosti a šedivých vlasů se mě zeptá, jestli nevím, co by mohla být lidská smrtelná nemoc na deset, s váháním odpovídám feminismus.
Tato úsměvná historka je nyní o to děsivější, že nyní po absolvování Žen Finska odpovím matce mého otce rovnou a bez váhání.

Ženy Finska se učí ve třídě 15 x 7 metrů. Do této místnosti se naskládá jeden projektor, tři holky, deset lidí neidentifikovatelného pohlaví, dva muži, jeden Číňan a přednášející. Většina přednášejících jsou nakrátko ostříhané ženy zakrslého vzrůstu léčící si své napoleonské rozměry hluboko posazeným hlasem, za nějž by se nemusel stydět ani mutující učeň. Poslední z žen, které se hrdě bily do prsou (přesněji řečeno do hrudníku) a v očích jim plálo odhodlání vykastrovat všechny muže a zavést matriarchát, vypadala jako Petr Pan na koksu a po každé zmínce o mužských stereotypech (alkoholici, pornomaniaci) se hlasitě smála jako po jointu hašiše.

Mám rád zvrácený smysl pro humor, a proto mám pro feministky svým způsobem slabost. Málokdy se člověku pošťastní dozvědět se, že obrázek mladé ženy v sukni stojící na mapě Finska ve skutečnosti znamená jasný signál pro finské muže bránit neposkvrněnost a čestnost mladých pan před nájezdníky s kopími (penisy?) z Ruska.

Doufám, že to celé feministky neberou vážně a je to celé jedna velká recese. Jinak se děsím doby, kdy se začne přednášet třeba o canisismu (canis = lat. pes). Dozvíme se, kdy se první pes vzbouřil proti člověku, překousal provazy u boudy, pohrdl granulemi Pedigree Pal a za jásavého štěkotu odběhl do hlubokého lesa a cestou pochcal všechny nově natřené fasády.
Dozvíme se o prvním psu, který se naučil znakovou řeč a navzdory přírodě začal chodit po zadních nohách.
Dozvíme se o prvním psu, který znásilnil kočku a byl za to fenami následně lynčován.
Dozvíme se o prvním psu, který kdysi znásilnil kočku a byl za to později ostatními psy obdivován.
Dozvíme se o prvním psu, který kandidoval do parlamentu.
Dozvíme se o prvním psu, který uzavřel registrované partnerství s člověkem.
Dozvíme se o prvním psu, který se nechal uměle oplodnit.
Dozvíme se o prvním psu, který si nechal změnit pohlaví, protože ho štvalo, že je čubka.

Inu, čeká nás krásná budoucnost, dámy...

Vegetariáni nikdy neporazí Santa Clause!

Než začnu - žádnej sex s Laponkou nebyl, jak mi tady někdo chytře radil. Jediná žena laponského původu připomínala proslulou postavu z knihy Boženy Němcové, co tak ráda šukala po světnici. A přestože mám pochopení pro úchylky všeho druhu (feminismem počínaje, adrofobií konče), té statné domorodkyně mi přišlo líto.

Laponsko je kraj natolik krásný, že kdybych byl básník, nebál bych se ho přirovnat k blonďaté panně s modrýma očima, která si poloobnažená pročechrává svou křehkou rukou kudrnaté vlasy a hlasitě přitom vydává ze svých plných rtů sladké achhh. K tomu si připočtěte sníh, -35 stupňů, soby a Santu Klause a máte Laponsko.

Finy začínám mít čím dál tím radši. Líbí se mi jejich zvrácený smysl pro humor - ve středu nám nabídli mražené sobí maso, které jsme s velkým zaujetím snědli a pochvalovali si, jak je křehké a chuťově výrazné. Den na to nás vzali na sobí farmu, kde jsme se s kocovinou fotili se sobama, hladili je po paroží a následně je zapřáhli a udělali si menší sobí safari zasněženým lesem. Připadal jsem si jako německý turista, který jezdí za hranice hoblovat české prostitutky a při ejakulaci je hladí po tváři a povýšeně se jim směje do obličeje.

Několikrát se mi sice zvedl žaludek z pohledu do skleněných očí těch bezbranných zvířat, která pomáhají Santovi rozvážet dárečky všem dětičkám na světě, ale pak jsem si vzpomněl na to, že jsem svým způsobem podpořil boj všech urputných milovníků českého Ježíška. Protože když jsem spořádal jednoho soba, cítil jsem se, jako bych Santovi vypustil kolo u jeho zvířecího spřežení.

Sobí vývar a natržená prdel Santy Clause

Protože v Jyväskylä, díře kdesi v centrálním Finsku, je trapných deset pod nulou a daleko hůř jsou na tom v Praze, odjíždím na týden do Laponska. Tam se hodlám oddávat plavání v zamrzlém jezeru, rybaření, stavění iglu, jízdě na sobech a jejich následné konzumaci.

Zároveň se jedeme podívat do vesnice Santa Clause, kterou hodlám vymazat z mapy. Kdybych tam na severu umrzl, můžete mi postavit památník z VHS pornokazet, prázdných lahví, kalhotek a podprsenek. Ježíšek vám to o Vánocích vrátí...

Orgasmus ještě nikoho nezabil

Závislost na pornografii je stejně příjemná nemoc jako alkoholismus nebo feminismus. I když víte, že je to společensky nepřijatelné, s oblibou to praktikujete ať potají, nebo hrdě veřejně. Jeden můj kamarád, člověk pornem ošlehaný, se mi nedávno svěřil, že se sledováním samiček a samečků při kopulaci na jistý čas končí. Pověsil porno na hřebík.

Když tohle začne tvrdit člověk, který má externí disk narvaný až po okraj chlívárnama všeho druhu, nutí vás to položit si otázku - co se kurva stalo?
Odpověď je velmi prozaická, až by se dalo říci pitomá. Kamarád prozřel. Ejakulující penisy a vyholené klíny mu otevřely oči a on teď vyrazil do světa a hodlá se k ženám chovat gentlemansky a zahrnovat je květinami, láskou a plným bankovním kontem.

Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vede, odpověděl upřímně, jako člověk smířený se svým osudem. "Přestávám koukat na porno, protože se k holkám začínám chovat jako ty chlapi v těch filmech." Což mně osobně nepřipadalo jako handicap; dívky a slečny tam vypadají vždy velmi spokojeně a ukojeně, dalo by se říct, že nejšťastnější ženy jsou ty, které točí porno.
Snažil jsem se mu to chvíli rozmlouvat, ale pak mi to nedalo a zeptal jsem se ho, jak dlouho už na ty chlívárny nečučí. "Je to dřina, trpím už druhej den."

Tady je dobře vidět, jak chlapi kvůli ženskejm blbnou. Raději přestanou koukat na péčko, než aby je udělali šťastnými přesně podle návodu, který ty nádherné naturalistické fresky ze života savců nabízejí...

Když vám Holanďanky nevykouří

Pln předsudků, započal jsem ve Finsku na jednom večírku rozhovor se dvěma lehce opilými Holanďankami. Doufal jsem totiž, že dojde na kuřbu. A protože orální sex jako správný křesťan se sklony k radikálnímu islámu ze zásady odmítám, myslel jsem samozřejmě na konopí.

S předsudkama to je těžký. Když se tady představuju lidem, vždycky mě těší fakt, že mě dotyčný/ná můžou vnímat jako intelektuála nebo úchyla nebo věřícího nebo maniaka nebo abstinenta nebo alkoholika. Ale když řeknete, že jste z Český republiky, všem se na tváři vykouzlí úsměv, jako by jim někdo řekl, že u nich jednou zaklepe na dveře Megan Fox a bude se dožadovat kouření (pořád mluvíme o marihuaně).

Takže zatímco mě tady všichni mají za alkoholika a nenápadně sondují, jestli jsou všichni Češi stejně lihumilní, já se snažím v lidech objevovat jen to dobré. A to platilo i tehdy, když jsem v dobré víře konverzoval s oněma Holanďankama a obtížně artikuloval, jako bych měl v puse dědovu zubní protézu.

Po formálním představení, výměně telefonních čísel a lehkém flirtu jsem směřoval rozhovor k jediné otázce. "Holky, a kouříte?" Obě se na mě podívaly s výrazem, jako bych se jich zeptal na velikost spodního prádla, a lehce se začervenaly. Takže kouřej, napadlo mě a pak jsme si asi deset minut vyjasňovali, na co jsem se vlastně ptal.

Loučení bylo bolestivé. Se sklopenýma očima a pocitem provinění jsme poslouchal, že sice pocházejí ze země tulipánů, kol a marihuany, ale trávu v životě nevyzkoušely. Nemám rád, když ze mě někdo dělá vykastrovanýho tura (vola), a proto jsem jim vysvětloval, že určitě někdy trávu měly. Třeba když je matka kojila, tak jim v pauzách foukala kouř z jointa do tváře... Ale marně. Dívky trvaly na svém.

A já jako pravý a zklamaný Čech odešel k baru, kde se zadarmo naléval punč, a sral na předsudky. Smutně jsem na ty dvě koukal, chlastal a říkal si, že takovou ostudu bych své zemi nikdy neudělal.

Nafukovací odpanění vede k duševním chorobám

O víkendu jsem tady machroval, jak přestanu sledovat porno, abych měl šťavnaté sny. NIKDY NEVĚŘ CHLAPŮM NEBO LIDEM, CO MAJÍ MEZI NOHAMA PENIS, nechávají si vytetovat feministky na ňadra, a jedné jsem se pod to musel dneska hned dvakrát podepsat. Bohužel. Vůli mám jako nevykastrovanej vůl, ale některý věci by člověk neměl slibovat. Je to totiž proti přírodě. Asi jako nevyholené podpaží nebo monogamie.

A vlastně jsem za to selhání vůle rád, protože jsem byl včera v místním studentském kině na hodně ujetým filmu a rozhodně bych nechtěl dopadnout jako hlavní antihrdina. Studentské kino znamená, že zaplatíte 4 eura, lehnete si na špinavou podlahu, otevřete lahváče a celou dobu se vrtíte, protože vás začnou po pěti minutách bolet záda z toho, jak vás do nich někdo neustále kope sněhulema. A že jsou Finové zvrhlej národ ukázal film, který si pro ten večer vybral místní dramaturg - Lars a jeho vážná známost.

Jednalo se o třicátníka se sexy knírkem, asexuálním svetrem se sobama a špinavejma kalhotama, který si objednal nafukovací pannu, s níž pak žil. Chodili spolu do kostela, našel jí práci, platil kadeřníka. Nakonec panna umřela, snad proto že zůstala i nadále pannou. Ani jsem se tý holce nedivil. Nebyla prostě naplněna. A to myslím obrazně. Prostě nebyla naplněna její životní role. Byl to smutný příběh, který rozbrečel nejednu dívku.

Asi v polovině filmu jsem si ale uvědomil, že kdybych se vzdal pornografie ve prospěch vyššího principu, hrozilo by mi duševní selhání - mohlo by mi jebnout v kebuli. A mohl bych dopadnout jako Lars. Ne že by mi vadilo usínat vedle rajcovní umělohmotné černovlásky, ale nesnesl bych pomyšlení, že její život zůstal kvůli mně nenaplněn.

Chudý ten kdo bohatý je

Finsko mě naučilo spoustě věcí:
Jezdím tady v -10 stupních na silničním kole po zasněžených cestách a vůbec mi to nepřipadá divný.
Zjišťuju, že ne všechny modrooké blondýny naplňují předsudky o modrookých blondýnách.
Proklínám, že tady neprodávají iron nebo alpu, a proto tady musím pít předraženou vodku.
Zjistil jsem, že finský hokejový turnaj Karjala Cup je pojmenovaný podle piva, kterého tady vypiju přesně dvě lahve denně.
Že je tady kurevsky draze a mně docházejí eura.

A tak se ze mě v mých krásných pětadvaceti letech nestává Barney z How I Met Your Mother, ale spíš El Bunda. Naštěstí nemám na krku krkavčí ženu, pubescentního syna, šukézní blonďatou dceru (bohužel) a štěkajícího psa, které bych musel živit.

A protože chudoba je sice krásná žena, ale špatná milenka (nebo obráceně?), nutí člověka jinak racionálně smýšlejícího vyslovovat věty, za které se ve středověku obřadně kastrovalo. To totiž dneska přišla moje kamarádka do pokoje s tím, že si zabouchla klíče. Inu, dobrej pokus, jak se dostat klukovi do pokoje a ještě se nechat litovat, ale ta dívka měla pomyšlení na jediné - dostat se do postele (ne mojí, ale svojí....samozřejmě).

A jak tu tak asi dvacet minut seděla, začala se u nás, dvou velmi dobrých přátel, projevovat ponorková nemoc. To vedlo k tomu, že se mi svěřila s velmi intimním problémem - docházejí jí peníze.

"Mně taky," podpořil jsem ji.
"Ty to máš dobrý," ona na to, "můžeš třeba darovat sperma."
"Hmm... to daruju...jsem dobrovolník..."
"Já nemyslela do papírovejch kapesníků, ale do spermabanky."
"No, já už o tom před pár lety uvažoval, ale nějak jsem nesnesl myšlenku, že bych za patnáct let potkal někoho, kdo vypadá stejně jako já... A tím nemyslím, že by mi vadilo, jakej ksicht by ten kluk měl."
"Dostává se za to tisícovka na ruku. To už je slušný."
"Ta by se mi hodila. Za to by bylo aspoň dvacet lahví vodky."
"A šel bys do toho?"
"Já nevím... To už bych radši šel s nějakou holkou a aspoň bych z toho něco měl. Tedy pokud by po mně nechtěla alimenty."
"A ještě by ti za to musela zaplatit tisíc korun," rozesmála se.

Byla to zvláštní situace. Nikdy jsem nepřemýšlel o svém spermatu jako o prostředku výdělku. Připadalo mi to neetické. Bylo by to stejné, jako kdyby asexuální vegetarián objevil zálibu v zoofilii. Ponaučení závěrem? Chudoba z vás prostě udělá zvíře...

I have a dream!

Jak poznáte, že jste normální?
Určitě ne podle toho, jaké knížky čtete.
Určitě ne podle toho, na jaké porno se koukáte.
Určitě ne podle toho, že si libujete v S/M a jiných romantických praktikách.
Před pár dny se mi zdál erotickej sen. Ráno jsem se vzbudil (suchej). Otevřel jsem oči, usmál se, pohladil se levou rukou po hlavě a řekl si - Blahopřeju, chlapče, jsi normální.

Když jsem pak kamarádce popisoval, co se mi všechno zdálo, nepřítomně mlčela. Závidí, napadlo mě. Měl jsem ze sebe radost na druhou. Když jsem jí to všechno do detailu vylíčil, postěžoval jsem si nakonec, že se mi vlastně nezdají žádný prasárny. Svým způsobem jsou moje erotický sny stejná sranda, jako když se po víkendové kalbě díváte na Kalendárium Saskie Burešové.

"To máš z toho, že pořád čumíš na porno a pak ještě chtěj, aby se ti o tom zdálo," řekla mi na to. Na chvíli mě to sice uklidnilo, ale člověk by se nad sebou měl přeci jen zamyslet, pokud je vrcholem jeho erotické fantazie sexuální poloha, kterou s oblibou praktikovali praděda s prababičkou. Mám rodinné tradice rád, ale ne za každou cenu.

Ze slušnosti jsem se zeptal, jestli se jí taky něco zdá. A to jsem neměl dělat. "Mám docela dobrý sny," spustila.
"Různý polohy? Poutání? Bičování? Ponižování?" vyjmenovával jsem, abych jí pomohl zbavit se studu. Jak bláhové dítě jsem ale byl!
"No, to ani ne... Jen že je nás u toho trochu víc."
"Trochu víc?" polkl jsem na sucho.
"Jo. Já, nějakej kluk a holka."
Shrnuto: té nevinné dívce se zdají sny, o kterých se mi můžu nechat jen zdát!

Začervenal jsem se jako panic po prvním (vteřinovém) sexu. Už chápu, jak se cítí malý chlapec, kterému vezmou jeho oblíbené autíčko, rozšlapou ho a pak ho nutí hrát si panenkou Barbie. Od příštího týdne tedy končím na jistý čas se sledováním pornografie, toho nechutného výdobytku lidstva a morálního poklesu západní civilizace. Chci se totiž jednoho krásného rána vzbudit celej mokrej a prohlásit jako Martin Luther King - I have a dream!

Bushův sen o americkém penisu

Zase se budu opakovat. Zase ponesu sovu do Athén. Ale nemůžu si pomoct. Porno opět zaútočilo!
„Nemohu uvěřit tomu, že i moje děti to viděly,“ stěžoval si agentuře AP obyvatel Tucsonu Joel Hilander. O co jde? Během Super Bowlu viděli diváci arizonské televize krátkou pornoscénu. A samozřejmě to zvedlo - ne penisy, ale emoce.

Na jedné straně ty lidi chápu. Nakoupíte lahváče, čipsy, dáte své ženě květinu a poukázku do kosmetického salónu, pohladíte ji po tváři, usmějete se a láskyplně jí řeknete, že dneska děti pohlídáte. Je totiž finále amerického fotbalu. Žena zkřehne a začne tát jako kostka ledu ve sklenici finské vodky. Muž se usměje a najednou cítí, že i manželství má světlé stránky.
Děti si hrají v pokoji na Bushe a Ahmanidežáda, házejí po sobě hračky ve tvaru jaderných pum a prostě si užívají krásný víkend.

Otec s matkou se na rozloučenou políbí, žena si obleče těžký kabát, který nosí jen jednou za rok do opery, a nastoupí do přivolaného taxíka. Muž vše pro jistotu kontroluje z okna. Tou dobou už drží v ruce vychlazené pivo, drbe se mezi nohama a přemýšlí, jaké porno si pustí po Super Bowlu. Žena mu zamává z okýnka taxíku, protože si najednou uvědomí, jak skvělého muže má.

Otec si oddychne a zkontroluje děti. Bush právě klečí nad Ahmadínežádem a mlátí ho jadernou bombou přes obličej. Otec se usměje. Svět se opět točí tím správným směrem. Do výkopu Super Bowlu zbývá deset minut, v televizi zatím rozebírají experti a bývalí hráči statistiky obou týmů. Muž má vsazeno na Pittsburgh. Lokne si piva a usedá do gauče.

Zápas má skvělý náboj, muž má radost, že může být pasivní součástí historie amerického sportu. Sleduje americký fotbal, pije americké pivo, sedí v čínské sedačce a kouká na japonskou televizi. Globalizovaný svět má podobně jako manželství svoje klady i zápory, napadne ho.

Po první přestávce za ním přiběhne zkrvavený Bush. Ahmadínežád převzal moc nad dětským pokojem a obrnil se plyšovými medvědy. Bush žádá otce o podporu, ale muž nemá zrovna náladu řešit mezinárodní spor svých dětí. Pije pivo a přemýšlí, že své syny zasvětí do tajů a krás sportu, v němž obrnění muži běhají a kopají do šišatého míče. Vyzve oba syny vážným tónem, ať si k němu přisednou.

Otec a jeho dvě krve sedí na gauči a užívají si reklam mezi čtvrtinami. Půl minuty se prodávalo za tři miliony dolarů, přečetl si dnes muž na internetu. Má ze svých vědomostí radost. Podívá se na své syny a napadne ho, že jednou budou stejně chytří jako on.

A jak se tak všichni tři bratři v americkém triku dívají na fotbal, uzří děcka najednou cosi, čemu já říkám boží osvícení. V krátkém instruktážním filmu (jak to roztomile nazývá Inka) se dozvědí, že na svět je nepřinesl pták s dlouhým zobákem, ale že je stvořil pták s krátkou předkožkou. Rád bych viděl jejich vystrašené pohledy, protože když jsem já viděl poprvé porno (13 let), zvedl se mi žaludek a svou tajně objednanou pornokazetu jsem šel vyhodit do popelnice.

Sice jsem se pro ni za hodinu vrátil a žaludek se mi po pár zkouknutích taky uklidnil, ale vidět ve velkých detailech scénku páření z cyklu National Geographic pro dospělé ve věku, kdy ještě bláhově věříte v pískoviště, lego a Happy Meal z McDonalds? Chápu rozhořčení otce. A hlavně se dokážu vcítit do jeho chlupaté kůže a pivního břicha - není nic horšího, než když chcete svým dvěma synům vysvětlit pravidla amerického fotbalu a místo toho je musíte uklidnit, že jednou budou mít své pindíky stejně velké jako ten pán v televizi...

Zpátky do budoucnosti s Freudem

Mrzí mě, že se z tohoto blogu stává internetová žumpa, v níž se propírá pornografie s filozofickým odkazem Johna Locka. Když jsem si v minulém životě zakládal tyhle stránky, doufal jsem, že budu erudovat hrstku čtenářů texty o hochkultur, možnostech využití rétorického potenciálu Přemka Podlahy a islámské interpretaci bible.
Jak ale říká můj dobrý přítel a kamarád Sigmund Freud, podvědomí je svině a se sviněmi si není radno zahrávat. Je dobrý jim dát volnost, ať si dejchaj... tak se nadechněte:

29. ledna jsem slavil pětadvacáté narozeniny. Dojemný den. Už se těším až na něj budu ve stáří na lavičce v parku vzpomínat. Budu házet rohlík z Lidlu mechanickým holubům, protože těm živým zakáže magistrát přelet nad městem. Za padesát let totiž budou existovat sebevražední holubi, kteří si za letu budou prozpěvovat hiphopový remix Alláh akbar.

Budu sedět na lavičce, u níž budu mít opřenou ebenovou hůlku, ve které bude zabudován iPod a mobil a budu se moct kdekoliv dívat na svoje oblíbené porno. Bude to doba, kdy Rosenberg bude vypadat jako otec Fura a prezidentem bude Matěj Stropnický, který ho vyznamená řádem Lesního člověka. Robert si pak jako trofej vystaví na římsu svého krbu pozlacenou šišku, kterou nakonec použije jako sexuální pomůcku pro svůj poslední film.

Budu ulehat každou noc na vodní postel, v níž budou plavat mořské panny. Budou mi masírovat záda a vydávat zvuky jako delfíni. Vedle hlavy budu mít reproduktor, kterej mi přeloží to jejich zvířecí kdákání. Budou mi říkat, že ještě nikdy neviděly tak krásného starce.

Budu starej protivnej dědek, kterej svojí ebenovou holí propíchne vodní postel a nechá mořské panny plácat se nasuchu. Budu se na ně smutně dívat a říkat jim, že mi nemají už příště lhát. Nejsem krásný stařec. Budu je hladit po ploutvích a té nejkrásnější dovolím hladit moji ebenovou hůl (což není dvojsmysl).

Prostě až si za padesát let vzpomenu na své pětadvacáté narozeniny, budu nostalgickej důchodce, kterému doktor zakáže pivo, erekci a jediné, co mi zbude, bude tenhle blog. Teda jestli ho za pár let nezakážou...