pátek 29. května 2009

Byl jsem na hřbitově na mrtku

Protože mi odloučení od reality a společnosti dělá evidentně dobře, sbalil jsem svých několik desítek skript a odjel z velké prdele do ještě větší prdele, na chalupu na Vysočině. Velké stavení, které dřív sloužilo jako obecní škola, je už přes sto let pod nadvládou mého rodu a je postaveno ze silných zdí a klenutých stropů.

Zakázal jsem si whisku a po večerech pil humpoleckou jedenáctku. Společnost mi přes oběd dělala jen moje stará pramatka, které vryl život do tváře tolik vrásek, že by ho mohla žalovat za ublížení na zdraví.

No, izolace ale nebyla taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne že bysme s bábinkou po večerech hráli svlíkací poker, ale když jsem ji vezl na hřbitov – aby mi ukázala místo, kde už prý brzo skončí (což s oblibou říká pátým rokem), neodpustil jsem si malou procházku mezi hroby.

S hřbitovy se to má jako s milenkami: nostalgicky u každého náhrobku zavzpomínáte jen na to dobré a položíte si otázku, proč to muselo skončit tak brzo / pozdě. Jeden hrob mě ale mezi těmi všemi Novákovými, Lankašovými a Kadlecovými zaujal nejvíc. Byla to rodinka, která ve zdejší vsi psala údajně zajímavou historii. Bábinka mi říkala jakýsi příběh o nenaplněné lásce, což vzhledem ke jménu rodiny vyznělo nechtěně dvojsmyslně, protože nápis na náhrobku hrdě hlásal: Zde odpočívá rodina Mrtkova.

Radši si ani nechci představit, o jakou love story šlo. I když příběh o tom, jak Karel Mrtka potkal a nenaplnil Jarmilu Jebavou, nezní vůbec špatně… Ale pšt, o mrt(ko)vých jen v dobrém.

pondělí 25. května 2009

Chlad rodinného krbu

Trápení je u konce, včera se vrátili rodiče z Bali a s hrdostí jsem jim předal dům, který mě psychicky dostal téměř na dno. Namísto díků a přinášení obětí k mým nohám jsem si vyslechl jen hněv a hanu, jakej bordel tu po mně zůstal. Všechno zlo však bylo zapomenuto, když jsem dostal rýžovou pálenku, která rodičům tak chutnala, že mi dali jen nakonec půl láhve. Není nad rodinnou lásku.

A opravdu začínám mít strach, že mě kromě mého okolí začíná vnímat jako ouchyláka i vlastní otec s vlastní matkou. Když mi ukazovali fotografie, na kterých byli jen samé chrámy, hospody a vyhihňaný domorodci, řekl otec spiklenecky - "A teď se připrav," načež se na televizi objevil obrázek trhoveckého stánku, kde byly vymodelované různé nádoby a předměty z hlíny. Vší té rukodělné nádheře dominovaly hliněné pyje různých centimetrových rozměrů. "Hele, to jsou normálně péra," vykřikl jsem nadšeně a okamžitě se cítil před rodičema lehce provinile. Veškeré obavy ze mě ale spadly, když matka jakoby mimochodem prohodila: "Já vím, to jsme vyfotili speciálně pro tebe." Teď nevím, kdo tu je víc nenormálnější - jestli já, nebo moje rodina.

pátek 22. května 2009

Volte srdcem!

Blíží se volby do Evropského parlamentu, které jsem sice chtěl s rebelskou lhostejností bojkotovat, ale občanská povinnost je občanská povinnost, volit se půjde. Otázkou je koho.

Předvolební spoty českých politických stran patří k tomu nejvtipnějšímu, co Česká televize nabízí. Když údajně politicky nezávislá ČT stáhla z programového vysílání na nátlak politické strany jediný politicky-satirický pořad, bylo v televizní nabídce smutno. Situace se změnila až včera, kdy jsem natěšeně usedl k popolední siestě a jen tak si pustil televizi.

A ouha, předvolební klipy. Video ČSSD vypadá jako přes kopírák obšlehnutá reklama na Penny market; prostí občané země české mávají papírovými cedulemi a těší se, jak budou moct ždímat sociální dávky. Video ODS je studené jako polibek mojí praprababičky. Zelení jezdí na traktoru a mají mluvící krávy, co žerou bio seno a vedou filozofický dialog o biomase.

Zdálo by se, že už nic jiného nemůže tenhle trojlístek trumfnout. Jenže v tu chvíli se na mě z obrazovky rozesmějí zkřehlé oči geniálního guvernéra Balbínovy poetické strany, kterého poznáte podle černé buřinky, černého trička, černých kalhot, černého saka a myšlenek na světlé zítřky. Jiří Hrdina, šéf partaje, pojal svůj klip jako pořádnou kalbu - pivo, jointy a celonoční pařba. Ve druhé polovině ale dává nahlédnout do soukromého archivu, kde se ukazuje jako opilý, leč slušný děda, jehož vnoučata se před kamerou líbají a zalévají záhonek. Pokud máte srdce na levém místě, rozpláčete se smíchy i dojetím.

Hlavní slogan téhle party je Volte srdcem... Jestli chcete srát na volby, tak radši jděte k urnám a dejte hlas Balbínově poetické straně!!!

středa 20. května 2009

Živote můj, má krásná představo...

Být není lehké, lehká jsou jen hovna, řekl jednou Holan a načančanosti básnictví byl v té chvíli podřezán krk. S poezií je to jako s ženskýma, člověk ji má rád, ale málokdy ji pochopí.
Často je ale lepší pročítat si jen ty řádky a listovat stránkami sbírek. Naslinit si prst a otočit stránku, přečíst verš, přihnout si Jamesona a zanadávat na svět. Zanadávat na to, že člověk má vlastně všechno. Zanadávat na to, že jeho největším problémem je on sám. Podívat se do zrcadla a mít chuť si jednu vrazit.

Jsem už x-tým dnem téměř v izolaci od reality. Jen stohy skript, leguán, žáby, bazén, cvrčci, Jameson a v dálce projíždějící vlak. Každou noc troubí, opravují železniční přejezd. Sedíte takhle ve 2 ráno zachumlaný v dece a jediné, co slyšíte, je v dálce projíždějící vlak, zatímco vám v ruce křupe led ve sklenici jemné whisky.

A cítíte se neskonale sám. Jako ta báseň ve sbírce, pro kterou zbyla jenom stránka v knížce....

úterý 19. května 2009

Strč vibrátor skrz krk

Obávám se o svoje duševní zdraví. Už týden hlídám svým ctěným rodičům olbřímí dům vystavený mimo město v polích, kam ani oko blondýny nedohlédne. Sice tady mám bazén, gril, dvě patra, tři záchody, dvě koupelny, pět televizí, tři auta a jednoho leguána, ale jaksi mě to duševně neuspokojuje. Svým způsobem se cítím, jako bych byl pornoherečka, měl strach z lidí a přitom se přihlásil na bukake party.

Skoro nikam nevycházím, od rána do večera se učím o jaderných zbraních, světových válkách, diplomacii a čas od času jdu na střelnici si zastřílet. Povídám si jenom s leguánem, kterej visí na větvi, nechápavě na mě kouká svejma hnědejma očima a čas od času po mě vystartuje a chce mě seknout ocasem. Když padne tma, popadnu flašku a vychutnávám si Jamesona s ledem.

Situace se dostala až do takové fáze, že když jdu ráno do koupelny, slušně se v zrcadle pozdravím, prohodím se sebou pár vět o tom, jak jsem se v noci blbě vyspal a zeptám se sám sebe, co že to budu dělat. Pak si odpovím, a čas od času se sám se sebou i pohádám. Sebemluva je vlastně taková duševní masturbace, intelektuální vibrátor, kterým trénujete na skutečné životní situace. A moje duševní fyzička začíná v posledních dnech nabírat životní formu!

sobota 16. května 2009

Krtek ztratil kalhotky a má problémy s orgasmem

Učení má na člověka špatný vliv. Asi jako kdybyste malému dítěti místo Krtečka pouštěli Žhavé výstřiky. Tím nechci říct, že Krteček nemá sexuální podtext, protože pojmenovat kreslený film pro děti Krteček a kalhotky nemá ke zvířecímu pornu daleko.
No nic.
Zpátky k učení. Chlast a odborné knihy nejsou dobrá kombinace. Pak vás to nutí dělat různé kraviny, jako třeba si udělat test na žena.cz, jestli je s vámi partner spokojen v posteli. Hrdě mohu prohlásit, že podle testu "umím svoji lásku přivést k orgasmu". Stejného výsledku dosáhlo dalších 66 % zúčastněných.

Pokud budeme předpokládat, že ten test si vesměs dělají jen ženy a ne několik úchyláků mého ražení, tak výsledné zjištění není pro muže příliš radostivé.
Vyplývá z toho, že jedna třetina chlapů je v posteli od svých partnerek / milenek sexuálně neuspokojena. Tím pádem padají veškeré mýty o mužském orgasmu jako o čemsi naprosto samozřejmém, jako když ráno vyjde slunce, nebo že každé porno má šťastný konec.

Bojim bojim, abychom jednou nedospěli do fáze, kdy muž bude říkat ženě - víš, drahá, sex mě hrozně baví, ale na orgasmy si moc nepotrpím. Tento způsob budoucnosti zdá se mi totiž poněkud nešťastným...

úterý 12. května 2009

Dr. House nedoporučuje zápasy v bahně

Když se člověk v pokročilém věku učí na státnice, jejichž úspěšné absolvování je určeno lidem kolem jednadvaceti let, měl by dostávat od společnosti aspoň nějaká privilegia. Aby se tím kompenzovala psychická újma, kterou způsobuje sobě a svému blízkému okolí.

Třeba pivo v hospodě zadarmo.
Deset minut v bordelu zadarmo.
Transplantaci mozku zadarmo.
Thajské masáže šedé kůry mozkové zadarmo.
Klystýr zadarmo.
Možnost sledovat zápas dvou bloggerek v bahně zadarmo.

Když se člověk v pokročilém věku učí, zažívá strastiplné okamžiky, které mu ukazují onu zvrhlou paradoxnost života. V pondělí večer kouká s otevřenou pusou a staženým zadkem na šviháka Dr. House a den na to poslouchá v Klementinu debatu dvou mediků, kteří brečí smíchy nad absurdností Houseových metod. „Vidělas, jak mu tam sahal do toho břicha? Za tohle vyhazují už v prváku!“

Ano, lidi jsou z Marsu a medici z Venuše.

čtvrtek 7. května 2009

Muži mají duši hned vedle penisu

Zažívám tak nádherný týden, ze kterého by astroložkám shořely závistí karty. Začalo to rozbitým notebookem, takže už několik dní netuším, co je nového ve světě (i)legálního porna.
Pokračovalo to spanilou jízdou na infekční, kde mi padesátiletá blonďatá primářka osahávala krk a mně bylo najednou líto, že nejsem na starší. Pak se mi nahrnula krev do jednoho z údu (levá ruka, samo sebou) a při pohledu na injekční stříkačku jsem takřka omdlel. Inu, i muži mají své dny.

A skončilo to včera / dneska, kdy jsem si připomněl poetický citát autora, který bude jednou slavný - Láska je jako limuzína. Když jste v ní, tak si připadáte jako v jiném světě, ale dřív nebo později musíte vystoupit a zase čekat na tramvaj. A v tomhle případě rozhodně na velikosti limuzíny nezáleží...

Tímhle článkem jsem chtěl ukázat, že i já jsem citlivá duše z masa a kostí a kůže a chlupů a krve a vnitřností a pohlavního orgánu, která se dokáže dojmout i nad něčím jiným, než je postříkaný obličej silikonové pornoherečky.

pondělí 4. května 2009

Klystýr je balzám na duši, ale vrásky vám nevyhladí

Asi stárnu. Poslední dobou se dokážu dojmout nad věcma, kterými jsem dřív cynicky opovrhoval. Ležím si takhle v trávě, piju pivo, nechávám se grilovat od sluníčka a spokojeně si hladím břicho. Přitom pozoruju kolemjdoucí a odháním očuchávající psy. Po deseti minutách pronesu větu, z níž by mě dřív zamrazilo na všech částech těla. A tím myslím opravdu na všech.

"Dokážeš si představit," říkám kamarádce, "až budeme takhle starý, budeme se loudat po parku s dřevěnou holí, budeme venčit každej svýho pudla a vrcholem životního blaha bude, když nás někdo pustí sednout v buse?" zaznělo moudro adresované spoluobčanům pamatujícím druhou světovou.
"To myslíš vážně?" na to kamarádka. "Já teda narozdíl od tebe neplánuju, že až mi bude šedesát, že budu jen venčit čokla a měnit si pleny."

Načež z ní začaly padat věty o tom, že i v pětašedesáti může člověk zažít bezva anál, aniž by se musel u dokora dožadovat o klystýr, a že spousta sedmdesátiletejch chlapů má mimina a že ta svěšená kůže a křečový žíly a vypadaný zuby a bílý vlasy a slepota a Alzheimer, že to všechno je jen tělesná schránka a že záleží, jak se člověk cítí uvnitř a že ona se bude cítit na dvacet a bude si vyšukávat klidně až do sedmdesáti, pokud jí vydrží kyčle.

Jde o to myslet pozitivně i na smrtelné posteli. A kdyby jste nevěděli jak na to, tak představa klystýru přece vykouzlí úsměv na tváři snad každému...