Hi-Fi Sex

V postvánočním období zmítaném redukčními choutkami tukových tkání vám přináším menší kulturní osvěžení (200ml). Gillese Lipovetskyho nejspíš znáte / neznáte (nehodící škrtněte). Je to chlápek ověnčený řadou titulů a jeho ústy proudí velmi vznešené a učené a chytré a vtipné a trefné myšlenky, které nastavují zpětné zrcátko naší do pekla se řítící společnosti.

Co chci ale říct. Gillese má ve své knize Éra prázdnoty velmi krásnou pasáž o pornu. Lipovetsky přišel konečně na to, proč nemůže nikdo brát pornografii vážně. A to prosím tuto kacířskou myšlenku vyslovil v roce 1993, kdy Robert Rosenberg netušil, že si nechá jednou natisknout bavlněná trička s nápisem Porno is a serious job.

Cituji z knihy (teď to bude trochu "intelektuální") : Pornografie ve svém nejvyšším stádiu je směšná, masový erotismus se zvrátil v parodii sexu. Vždyť kdo by se v sex shopu nebo při nějakém pornografickém promítání neusmíval nebo nahlas nerozesmál? Když se překročí určitá mez, je "technologická" přehnanost komická. Vektorem směšnosti je sex, v němž je možné naprosto cokoli, hi-fi sex. Konec citace.

No, je fakt, že u Rosenbergových pornocastingů se člověk pobaví víc než u posledních filmů Woodyho Allena.

Čichl jsem si k Jenifer Lopez

A to nekecám. Znáte to, čuchací zátah se provádí vždycky o Vánocích. Čuchací komando bere drogerie útokem, zastavuje se u prosklenejch regálů, namáčí papírky v parfémech, porovnává, dráždí nosní epitel chemickými vzorky. Některé rozrajcují, jiné utlumí, ale jsou zadarmo. Ode dneška jsem v čuchací grupě i já. Není to žádná věda - i vy se můžete stát čmucháčem. Je to poslání, přivonět si ke všem těm barevnejm vodičkám, stříknout si na levé zápěstí pižmo Naomi Campbell, na levé sekret Jenifer Lopez, na nohu obarvené slzy Christiny Aquilary a pak si dát doma dobře vychlazenýho Budvara.

Tady končí veškerý porno!

Úplně čirou náhodou, no opravdu, jsem narazil na drsný http - hodně tvrdý a tupý porno - www.ukol.cz.
O co jde? "Dívka, kterou pro vás pečlivě vybíráme, si vždy vylosuje z osudí jeden úkol a ten musí bezpodmínečně splnit. Nikdo se jí neptá, jestli VADÍ-NEVADÍ a vykoupení fantem jí nepomůže. Vše se samozřejmě odehrává pod dohledem naší kamery, abyste si mohli vše náležitě vychutnat v pikantních detailech," lákají webovky.
Tak jsem to zkouknul. Čistě z toho novinářskýho zájmu, žejo, a musím s rukou v kalhotech přiznat - TYVOLE FAKT HUSTÝ. Kam kráčíš dnešní světe? ptal by se vymřelý druh homo filein sofia při zhlédnutí úkolu č. 27. Cituji velmi poetické zadání: "Opij se a vyraž do ulic sbalit nějakého chlapa a přesvědč ho, aby si s tebou zašukal." Jsem parchant, vykecám vám pointu, slečna byla velmi ambiciózní a ctižádostivá, úkol splnila, ač sotva chodila.

Teď by to chtělo nějaké morální ponaučení závěrem, ale tady nejsme v bajce, slečna není liška, alkohol není živá voda, nadržené mužské plemeno není neškodný hroch, dvaceticentimetrový pyj není bludný kořen a vagína není kouzelná studánka. I když v tom posledním případě by pár lidí se mnou asi nesouhlasilo. Hnusu zdar!

Zkopal jsem Hitlera, pánové

Máucta, jedno z nejčastějších jmen v České republice napsalo výbornou knížku. Jan Novák za ni v roce 2005 dostal Literu za nejlepší knihu roku. Jmenuje se Zatím dobrý, je o bratrech Mašínech, je vtipná, krásná, chytrá, není blonďatá, a kdyby měla dvě ruce, dvě nohy, dva prsy Tirésiovy, dvě oči modré, dvě uši čisté, dvě půlky do ruky a úsměvu na rozdávání, byla by to ideální do života paní. Ale je to jen kniha tlustá. A protože se blíží Vánoce, mám pro vás zdarma jednu vtipnou historku z natáčení:

Cituji:
Žádnému Němci ve Freiwaldau se nepodaří Borka Mašína přesvědčit, že byl vlastně proti Hitlerovi, Borek dobře ví, že všichni tihle skopčáci jsou sami náckové anebo náckům slepě fandili, nenaletí ani dědkovi, který tvrdí, že on určitě nemá být deportován, on nacisty nenáviděl, a nejen to, on proti nim dokonce aktivně bojoval, například si koupil psa, pojmenoval ho Adolf podle Hitlera a každý den ho zkopal.

Konec citace.
(Ukázka publikována bez laskavého svolení autora. © Jan Novák, 2005.)

Próxima Estación: España

Největší zážitek z víkendového tripu v Barceloně? ČSA, Czech Airlines. Letecké společnosti ctí tradici eliminovat jakékoliv informace o leteckých katastrofách. Jen na palubě ČSA vám dají před odletem do Gaudího města pročíst čím dál tím více tragičtější Mladou frontu Dnes, na titulní stránce s článkem o nouzovém přistání letounu společnosti ČSA kvůli závadě na klimatizaci. Cestující na palubě mrzli, teplota byla -5 stupňů. "Vítejte na palubě. Jsme členy Sky Teamu. Jak vám mohu pomoci?"

Střih
Je pondělí, 10. prosince, svátek má Julie. Čas odletu 13:50. Tiskoviny na palubě - Právo a Mladá fronta Dnes. Beru frontu útokem, vysype se mi z ní před blonďatou letuškou štos reklamních letáků. Chvíli na sebe s blonckou koukáme, nakonec se sehnu já. "Jak vám mohu pomoci?" Sedám si na 19F. Otevřu noviny a zírám na hlavní zprávu Mladý fronty. Palcový titulek hlásá: Pád letadla, pět mrtvých Čechů. Blondýnka oznámí sametovým hlasem: "Letadlo je připraveno k odletu. Přejeme vám příjemnou cestu."

Ropačka a Rosenberg

Když jsem šel na Českou poštu vyzvednout si diskrétní balíček a uctít tak památku táty od rodiny a matky-kojičky, odeslal jsem při té příležitosti tajné psaní poštouranní na adresu:

Robert Rosenberg
Vazební věznice Praha-Ruzyně
Staré náměstí 3
Praha 6
161 02

Tou cestou jsem si nepouštěl do nahluchlých sluchů surrealistickou baladu od Pauly Wilde (k zhrození ZDE), ale jen jsem se zamejšlel nad krutostí dnešního světa. A najednou mi do toho začala békat Monika Načeva tím svým hlubokým hlasem velitelky frigidního tábora depkoidních přízraků, tak typických pro dnešní šmrdlání se prošedivělým podzimem 007. Moc se mi páčila tahle sloka, plná lízání, ropy a skvrn.

Sběračky mušlí, starý ženský, co jim námořníci zmizeli v moři
Ropný nevěsty, utrácej´ noc jak malý psi
Lížou černý skvrny, lížou ropný skvrny
Loupou je nehtem, páchnou mořem

Sluneční vítr je krutý

Dnešní horoskop je vůči vodnářům nadmíru přívětivý: Využijte dnešní den co nejvíce. Můžete si plánovat, podnikat a pouštět se do nových věcí. Hm, chápu, že by to všem českým vodnářům mělo vlít živou vodu do tepen, ale ta nepřívětivá pozice Saturnu vůči Jupiteru mi v posledních týdnech moc dobře na duši nedělá. Na víkend mizím do Barcelony, chlastat, vystrčit bledou tvář žlutému sluníčku a rozfofrovat tak poslední vánoční úspory.

Upozornění pro čtenáře - tento článek nemá pointu.

Váš blogspot.com

Češi (proti) sobě

Konečně jsem dolouskal román Jiřího Šulce Dva proti říši. Knížka popisuje formou dobrodružné detektivky osudy Gabčíka s Kubišem před plánovaným atentátem na SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha, jeho průběh a smutný epilog v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Četba výborná, moje hluboká rekomandace. Co mě ale dost zarazilo, bylo chování Čechů za protektorátu. Kolaborace, donášení, uprděnost a strach na sebe vzít odpovědnost. Tedy naprosto stejný vlastnosti, který vesele obcují se současnou děvkou zvanou polistopadový vývoj. Národ se nikdy nezmění a jeho "kvalita" a právo na sebeurčení se poznají, až když ho někdo chytne pořádně pod krkem.

Modleme se, aby se něco podobného už neopakovalo, protože česká odhodlanost bránit stát si v ledasčems nezadá s vysloužilou šlapkou. Taky je jí jedno, s kým souloží, hlavně že jí zaplatí.

Poezie: ta děvka pořád žije!

Bez obav, nebudu tady cákat svůj drahocenný literární ejakulát, od toho jsou tu jiné blogy a jiní umělci se svejma střevama a análama. Těma literárníma, samozřejmě. V neděli 25. listopadu proběhlo v experimentálním prostoru Roxy N.O.D. pražské regionální kolo ve Slam Poetry. Vocode? Kradu z oficiální webovek akce: "Slam je soutěž v přednesu poezie. Důraz se klade na poezii a především na její prezentaci. Autoři se tedy zaměřují na to, co sdělují a jak to sdělují."

Jedenáct mužů a dvě růže hozené do kostela se utkali o prosincové finále pořádané v jakémsi Brně (?). Způsob a forma, kterými se snažili zaujmout porotu vybranou z řad sedícího plebsu, občas balancovaly na hranici magořiny, nonsensu, verbálního harakiri a pochopení někdy za třicet sedm let. Kvalita poezie nebyla až tolik rozhodující, hlavně když se to rýmovalo. Každý z "básníků" zvolil netradiční způsob přednesu, někdo vedl dialog pěny a kabátu, jiný se válel na zemi v rytmu THC a s obtížemi předčítal zmačkaný papír s výrazy jako čurák, píča, mrdat, prcat (číst až po 22:00, díky). Ale celý večer pražského kola Slam Poetry 2007 byl inspirující.

Přemýšlel jsem, jak to třeba příští rok vyhrát, a napadla mě parafráze na citát rockerů Michael´s Uncle: "Musíš přednášet poezii tak, že budeš mít prst v prdeli a ještě mrkat na holky."

Půldolar za všechny prachy

Mistr 50 Cent v Praze = mami dej sem litr. T-tfuj Aréna (nebudeme dělat reklamu) plná náctiletejch fracků, čepice s kšiltem vlevo, kšiltovky s čepicí vpravo. Vystál jsem si koncert na balkóně, kde to solidně rezonovalo, až jsem se s pískotem a bolestí uší probudil o dva dny později v odzvučené komoře se sluchátky na kebuli. Pán s bílým pláštěm, chlupatýma rukama a visačkou MUDr. mi pak za odměnu místo lízatka předepsal hezký bílý pilulky. A teď je to na tejden bez fernetků, bez zelenejch a bez točenejch a je to jen na smočenejch zelenejch cigaretkách.

Celej koncert mi za zády s ohlušujícím křikem kolabovala šestnáctiletá lolita, ze předu mě málem smetla dávka decibelů ze střílejících kulometů a Fiftyho chrapláku. To si hned člověk vzpomene na Chucka Palahniuka a tu jeho zvukofílii, ten tichofóbismus. Pecky do uší na plný pecky!

Mediální mrdky

Právě jsem se vrátil z Hradu! I tak nějak se to dá odpálit, ale včera jsem se vrátil jen z jednoho "chřestu" jedné nejmenované zpěvačky ze Slovenska (Misha - pozn. cenzor). Akce neveřejná, uzavřená, pívo čepované zdarma servírované, rauty vařené volně k rozebrání, lidi umytí, načesaní, voňaví, šťastní a sebevědomí jak prezident.
Miška zapěla pět tracků (cca 25 minut), nechala se vysmahnout lavinou blesků a šlus, la ende, finito anebo jak říkají Češi - konec. O podobných akcích si nedělám iluze, je to taková mediální paštika, která se naplácá na tlamu bulváru a televizi, ale vocotadyjakokurvade? Během koncertu dámu nikdo neposlouchal, nechtěně jsem si vyslechl křupanský dialog o pomíjivosti mužského penisu a nakonec to byla Misha, kdo svým zpěvem rušil.

A ještě ke všemu jsem se tam přejedl a bylo mi celou noc špatně.

Cigi Caga Hey!

Romale!!! Tak už mi po pokoji tancuje s pálenkou v ruce a klobásami kolem krku novej Goran Bregović (Karmen With A Happy End). Nic nového pod vybledlým balkánským sluncem, stále ta samá cigánská hopsanda, muzikantsky hezky vošetřená a vyhlazená. Až si někdy posmrknete, kam zmizel ten zasviněnej sound. No jo, progres je progres, žejo.

Ale stejně nic nemá na starou klasiku. Až budu hnít v urně a kremační ohníček bude teskně praskat, tohle chci slyšet na pohřbu!

Domov vyhaslých modelek

Yes! Britská parta Duran Duran aneb DD aka povedl se nám comeback alias produkoval to Justin Timberlake natočila povedenou desku. Fakt. Pořád se jim daří zachovávat tu rozkošně odpornou linku 80. let, ale 21. století nezastavíš a konečně to šlape!

Proč s tím ale otravuju, je titulní singl Falling Down, a hlavně jeho vizuální korzet. Nebudu tady o tom košatě rozprávět, ale rozhodně na to mrkněte. A ruku na srdce - takovejhle domov vysloužilých modelek by se měl někde co nejrychleji otevřít!

Česká RAPublika

Jo! Takhle se to doopravdy jmenuje. Jedná se o připravovaný dokument režiséra Pavla Abraháma a je to jeden z těch inteligentnějších záblesků černé díry zvané český hip hop. Základní koncept je jednoduchej - např. v jedné scéně se partička hop hop hopáků potká s občanským sdružením Slovo a hlas. "To si vzalo za cíl pečovat o kulturu mluveného projevu ve veřejném prostoru. Otázkou bylo, jak rap nakládá s jazykovým dědictvím," vysvětluje rejža a je jasný, že to bude švanda, aneb der Ulk, jak říkají Němci.

Mrkněte do nového REPORTU, tam se dozvíte víc. Je tam moc krááásnej rozhovor (ano, self-promotion je ohavné). Peace!

Vraždění po islandsku

Žít a zemřít na Islandu. To bych nepřál nikomu. Snad by tam mohli deportovat připosránky s diagnózou celoživotní "depka" (kupuju okamžitě lístek do business class), nebo všechny, který nadávají na to zkurvený počasí letošního, barevně vyšňořeného podzimu. Křestní jména jsou tu důležitější než příjmení, všichni si tam lítaj´ naložit zadek do termálních gejzírů a hudební teroristi jezdí očumovat krajinu a nasávat atmosféru země, ze které pochází "severští Radiohead" - Sigur Rós.

Držím v ruce jejich nové dývko Heima. Ne Ondřej. Ne Nuda. Ne Radost. Vyžeňte domácí zvěřinu do sklepa, zalejte si kytky na týden, nakupte si bio vody, rozejděte se se svojí holkou/klukem/hermafroditem a pusťte si Sigur Rós.

Na dí ví dí uvidíte, jak kapela projela končiny Islandu, hrála pod širým nebem v přírodě a nikoho neotravovala se vstupným. Podtitul koncertů nejspíš zněl: sebevraždy povoleny. Jestli vám je teď v listopadu šoufl, nebuďte suchaři a dokurvěte si náladu ještě víc.

Hip Hap Hop

Ještě mi duní hlava. Z fernetů. Ze zvuku. Z kila ženskejch. Z tuny nádhernejch frajerů a z jednoho východoevropana, kterej mi chtěl non-verbálně vysvětlit, že mu budím kámoše. Ležel mi totiž hlavou na rameni a spokojeně chrněl (ten jeho kámoš). Pičus se vždycky najde.
Včera jsem byl po půl roce na hiphopový akci. Ta komunita se během pár let dost změnila. Laik žasne, odborník se diví. Já nechápal.
V Abatonu křtila slovenská parta Kontrafatk nové CD Bozk Na Rozlučku. Přeplněnej klub, spousta náctiletejch s mobilem dražším než můj notebook a na ramenou jim visela trička XXXXL (ti nejdrsnější). Se svým "elkem" jsem si připadal jak nýmand.

Kontrafakt zajebali. Fakt profi show, silný tracky, spousta potu a na pódium si dotáhli pornoherečku Silvii Saint (ta fešanda na fotce) . Měla na sobě sexy sukýnku a v obličeji výraz osmnáctileté pipky. Seklo jí to. Jo, jasně, pořád jsem civěl na ní, a ne na ty dva alfa samce s mikrofonem v ruce. Jeden byl ověšenej řetězem ze zlata. Prej je pravej, aspoň mi to tvrdil, když jsme spolu dělali před koncertem rozhovor. Čekal bych hovádko, ale chalani to mají v hlavě fakt srovnaný. Což se nedá říct o náctiletejch slečnách s tupým úsměvem na make-upu, které nadšeně tleskají do rytmů rýmů:

Říkám OK, jedna luxuje, druhá žehlí
třetí mi myje nohy,
čtvrtá mi ho kouří
pátá je ta pravá a s tou chci být...

Orion - Chci slyšet svý jméno

Aspoň že to má šťastnej konec...

Once Upon A Time In Dublin

Uff, těžký pivo...Znáte to, jdete do hospody jen na desítku a lejou do vás šestnáctku. Těžko se to vydejchává. A o tom je i Once. Celej film je točenej na ruční kameru, prazvláštní režie-nerežie vytváří pohyblivé kulisy ke klasicky famózním písničkám Glena Hansarda a hradišťanské lolitky Markety Irglové. Tohle se musí vidět. Z rejži filmu Spielberg nebude, ale všichni tvůrci z toho parádně rejžují. Už teď mají celosvětově tržby přes 10 milionů USD.
A protože jste byli hodní a přečetli to až do konce, čeká vás za odměnu ta nejhezčejčejší písnička z filmu. Nebuďte líní a klikněte dle chuti SEM, ZDE, TADY, FUCK OFF.

Kurz negativního myšlení

K nasrání, ale opravdu. V pátek měla v Roxy hrát Roisin Murphy (jo, ta bloncka z Moloko). Měla. Hrát nebude. Koncert v Rusku pro ni nedopadl zrovna šťastně a rozčísla si oko. Zrovna když zpívala track "Primitive" (haha). Dost krve z toho bylo a soudruhům show skončila předčasně, nám tu nezačne vůbec. A pak se na něco těšte.

Ideální okamžik odpálit meditativní kúru Kurzem negativního myšlení. Norským bijákem, napěchovaným takovou tonáží černého humoru, že člověk občas žasne. A co těch člověků a člověčic v kině žaslo. Zkalená parta vozíčkářů s jointem v puse hraje ruskou ruletu, poslouchá u toho Johny Cashe, nadává si, stříká po sobě hasičákem a hádá se, kdo to má v tom podělaným životě nejtěžší. Paradoxně "nevítězí" největší kripl, jak se postavy ve filmu s oblibou oslovují. Jednoznačně nejlepší komedie letošního roku.
A aby nebyl návrat do betonové vagíny Starého Města tolik ubíjející, šlo se po filmu na paňáci. S fernetem na věčné časy...žejo.

Podzimní Léto s Káťou

Konec. Poslední stránka. Dočteno. Sakra, jméno téhle knížky pasuje k filmům s Robertem Rosenbergem, a ne k čtivu šmrncnutém gotickými romány s puncem viktoriánsko-aristokratické rozmazlenosti. Nadýchané dialogy plné trefných poznámek a roztodivných slovních hříček jsou přesně ty, které vás napadnou v posteli ve 2 ráno, a nikdy ne v situaci, jež po nějakém bonmotu s vtipnou společenskou pointou řve jako Paula Wild při natáčení.

K samotné četbě doporučuji následující situaci: zapalte si krb / oheň / svíčku / sporák, otevřete si víno dle vaší platové třídy a posaďte se do koženého křesla (ta kůže musí křupat jako popcorn, jinak to nebude ono). Pak pocítíte duševní orgasmus. A já vám budu jen tiše závidět.

Tenkrát ve Faunově labyrintu

Konečně! Dokopal jsem svoji lenost, aby se rozvalila do polstrované židle a odseděla si ty dvě hoďky ve společnosti Mexičana Guillerma del Tora. Faunův labyrint, místy surrealistická koláž rozkošně kopulující na konci 2. světové války v lesích španělských, tesknivě ležící v tradičním pohádkovém světě plném podobenství. Ano, ukápla slza. Uběhly dva dny od mé privátní premiéry s lahví nekvalitního červeného (šetřím na iPod, víme?) a pořád to ve mně kvasí, bobtná a roztahuje se (jasně že ten film). Super!

Zítra se jdu zruinovat do jednoho pražského multiplexu na film "Once" s Glenem Hansardem. Tluču kebulí o žlutou zeď pokoje, proč jsem byl línej si vloni na Filmové škole v Uherském Hradišti přivstat. "Once" tam totiž měl světovou premiéru. Místo toho jsem večer před tím ukecal po dvou litrech kvalitního vína (nešetřil jsem na nic, víme?) tři neznámé pocestné (pohlavní identita: 2 dívky nejisté městské příslušnosti a 1 muž: zřejmě uherský domorodec a potomek bájných Hradišťanů). Měli mě v kocovinovém oparu ospalého sobotního rozbřesku na slavnostní premiéru doprovodit, ale ráno blbější večera. Jo, byl jsem svině. Ale krásně vyspalá a odpočatá...

PJ Harvey - White Chalk

A první, čím tu mašinku o příspěvek níže popsanou nakrmím, bude lahodná melancholická žiletka, jíž si poslední měsíc rozřezávám každodenní radosti. PJ Harvey je na novém albu nádherně smutná. Mrkněte na to a pořiďte si ji taky. Ať vám je do pláče. Na podzim je to prej dost cool.

iPod I too

Je to tak. Se zpožděním mezinárodního rychlíku Českých drah vtrhnu i já mezi jablkový okruh šílenců a v pondělí si jdu koupit iPod nano třetí generace. Je to hodně malá věcička, člověku je skoro líto si to za ty prachy pořizovat (stojí cca 4500 Kč), když pak doma zjistí, že to má velikost dlaně nezletilé dívky. Ale budiž. Stane se, co stát se má a za ty prachy to stojí.

Ježkovi pak narvu v prosinci do rukou malou krabičku a dušička dojde usmíření, snad mu z toho oči nepůjdou šejdrem.