Byl jsem na hřbitově na mrtku

Protože mi odloučení od reality a společnosti dělá evidentně dobře, sbalil jsem svých několik desítek skript a odjel z velké prdele do ještě větší prdele, na chalupu na Vysočině. Velké stavení, které dřív sloužilo jako obecní škola, je už přes sto let pod nadvládou mého rodu a je postaveno ze silných zdí a klenutých stropů.

Zakázal jsem si whisku a po večerech pil humpoleckou jedenáctku. Společnost mi přes oběd dělala jen moje stará pramatka, které vryl život do tváře tolik vrásek, že by ho mohla žalovat za ublížení na zdraví.

No, izolace ale nebyla taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne že bysme s bábinkou po večerech hráli svlíkací poker, ale když jsem ji vezl na hřbitov – aby mi ukázala místo, kde už prý brzo skončí (což s oblibou říká pátým rokem), neodpustil jsem si malou procházku mezi hroby.

S hřbitovy se to má jako s milenkami: nostalgicky u každého náhrobku zavzpomínáte jen na to dobré a položíte si otázku, proč to muselo skončit tak brzo / pozdě. Jeden hrob mě ale mezi těmi všemi Novákovými, Lankašovými a Kadlecovými zaujal nejvíc. Byla to rodinka, která ve zdejší vsi psala údajně zajímavou historii. Bábinka mi říkala jakýsi příběh o nenaplněné lásce, což vzhledem ke jménu rodiny vyznělo nechtěně dvojsmyslně, protože nápis na náhrobku hrdě hlásal: Zde odpočívá rodina Mrtkova.

Radši si ani nechci představit, o jakou love story šlo. I když příběh o tom, jak Karel Mrtka potkal a nenaplnil Jarmilu Jebavou, nezní vůbec špatně… Ale pšt, o mrt(ko)vých jen v dobrém.