Seděly tam tři. Dohromady jim bylo 251 let, oči skelnaté, pleť vrásčitou, křečové žíly i na tvářích, vlasy bílé jako vyprané v Arielu, a pohledy upíraly na jediného maskulinního tvora v místnosti - mě.
Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.
Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.
A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Tak to u tebe asi nehrozí,o)
zduřelá prostata? :)
Prosím tě, do té doby budeme všichni roboti a to už si na žádnou prostatu nevzpomeneš;).
myslíš, že roboti nebudou mít prostaty? Svatá prostoto!
roboti nebudou mít ani penis, ani PROStatu!
Okomentovat