Mádlův osmipivák

Lidi si mě často pletou s Jirkou Mádlem. To je ten kluk, kterého milovaly všechny holky ve Snowboarďácích a kterej si vrznul s nejlepší klisnou v Rafťácích. To jen tak na úvod.

Ten maník mi ale dělá ze života peklo. Jdu si jednou takhle na svoje oblíbené osmipivo do gentlemanského nonstopu na Andělu a moc sympatická servírka, o níž bych se ten večer rád dozvěděl něco víc (třeba jestli dává přednost četbě Shakespeara v překladu od Saudka nebo Hilského) se na mě pořád nadrženě hihňá. Po třetím pivu jí to nedá a zeptá se mě, jestli nejsem náhodou ten herec. Ten Mádl. Kazím jí večerní šichtu a říkám, že naštěstí ne. "To je škoda, ale podle mě jste to vy," nevzdává to.

Jedu si takhle jednou vlakem Českých drah (ano, miluju adrenalinové sporty) a při "mimořádném" zpoždění soupravy někde v polích mezi Benešovem a Stránčicemi vběhne do kupé malinkatý dítě a začne na mě ukazovat prstíkem a smát se mi. Mám děti rád, ponižující smích přijímám a dělám, že toho chlapečka, co mi šlape na nohy, nevidím, neslyším a ani necítím.

Jenže. Šest vteřin nato ho přijde srovnat pětadvacetiletá mamina, jejíž prsy by mohly sloužit na katedře sexuologie jako výstavní exponáty (čistě pro vědecké účely, žejo). A kouká na mě. A směje se na mě. A pořád se do toho kupé vrací. A dítě řve. A ona ho plácá po zadku. A dítě řve ještě víc. A vlak stojí. A ona na mě mrkne. A dítě běhá po kupé a hraje si na Boing 747. A mamina se na mě znovu podívá. A pak to přijde. "Nejste vy náhodou ten Mádl?"

Kondom tomu všemu nasadila slečna mému klínu nejbližší, když ve chvíli, kdy je muž opravdu mužem, řekla do černočerné tmy: "Hele, ale ty vopravdu vypadáš jako Mádl." A vzápětí mi dala vášnivou pusu.
No, jak nad tím teď přemýšlím, dalo by se toho slušně zneužít. Sice všude „vtipně“ hlásím, že Mádl je podobnej mně a ne já jemu, ale uvažuju, že si to možná na jeden večer s Jirkou prohodíme. Hmm, úplně jsem z toho dostal chuť na jedno andělské osmipivo se soukromou recitací Macbetha...