Ve čtvrtek 24. ledna hrála v pražské Roxy Roisín Murphy, ta blondýna z Moloko. Koncert fajnovej, klub přeplněnej, slečny vyvoněný, ale to se jaksi od podobného večera očekávalo a zasvěcený by řekl, že už to patří mezi metropolitní klubový folklór.Teď si zahraju na módního gestapáka a zhodnotím, v čem ta sličná plavovláska s mimózním výrazem nedostupné sekretářky, co si po nocích listuje knížkami Chucka Palahniuka, v čem jako vystupovala. Ono to nebylo jako, čímž se omlouvám všem přítomným (i budoucím), ale bylo to reálné. Tak reálné, že se pod bílým tričkem rýsovaly dvě titěrné bradavky posazené na rozpláclé prsy Roisínovy, a i tak sofistikovaný živočich jako přiopilý muž se musel nutně zaobírat myšlenkou, zda se má raději zaposlouchat do bublavých elektropopových melodií, nebo si nechat spadnout čelist mezi žvára a kelímky od piva na podlahu a civět na to, co Bůh stvořil z jednoho mužského žebra.
Touto cestou bych chtěl poděkovat Pánu bohu za to, že jako jeden z mála světových výrobců opravdu dbá na to, co jeho zákazník žádá. I když na druhou stranu, ještě aby nedbal, když mu za to platíme vlastním tělem.
Žádné komentáře:
Okomentovat