Důchodci útočí

Nepřestává mě udivovat drzost, s jakou důchodci a ostatní individua s holema v rukou cestují městskou hromadnou dopravou. Pominu, že mají zlevněnou lítačku, stejně toho už ve svým věku moc nenalítají, ale ty divadelní výstupy, co předvádějí. Když je jeden pustí sednout, druhej (= já) předstírá, že čte zásadní dílo světové literatury, efekt je stejnej. DÍÍKYYY, zařve to na celou tramvaj, že řidič ve strachu dupne na brzdu.

A nyní přichází něco jako předčasná pointa: si takhle jedu metrem, předstírám, že čtu, nade mnou se houpe zavěšenej důchodce, smrdí močí a potem, má flekatý šedý kalhoty (ano, přesně od toho). Když se na něj ve stanici nenápadně podívám, okamžitě mě zmerčí. Ouká, vstávám. Teď zhrzená dušička čeká, že ji ten starý pán podrbe za ouškem jako pudla, ale místo toho dostane holí do žeber.

Na lavici důchodče sedělo, z plna hrdla křičelo: UŽ JSEM MYSLEL, ŽE MĚ NEPUSTÍTE. TO VÁM TO TRVALO. Metro sebou škubne a líně se rozjede. Celej vagón si mě pohoršeně prohlíží, příští minutu jsem společenským vyvrhelem já. Aspoň že se z reproduktoru ozve sametový hlas: Příští stanice - Invalidovna. Podívám se na dědu a hned je mi o trochu líp.