Bílá pěna, láhev orosená...

Teď jsem se probudil z dvoudenního deliria, doznívaly ve mně reprezentativní slavnosti piva, v žilách mi ještě před pár hodiny kolovala krev v alkoholu, a kdyby se mě někdo zeptal, co bych si vzal na písčitý ostrov plný nádherných žen neznajících význam slova stud, bez váhání bych řekl chmel. Táborské slavnosti piva totiž tuto plodinu oslavují a za to je oslavuju já, protože oslavovat je potřeba. V podstatě se jedná o svéráznou variaci na pradávnou tradici dionýských slavností, kdy se všichni Táborité, kteří ctí tradici husitského hesla Kalich - Víno - Tábor, sejdou v socialistickém skanzenu a čtyři dny v kuse lejou to nejlepší pívo, co čeští a slovenští sládci uvařili. A mají radost. Velkou radost. Sládci i Táboráci. Je ale škoda, že se upustilo od oblíbené pointy, kterou se tyto lihumilské akce zakončovaly. O co že šlo? To se takhle totálně zkalení Řekové na počest boha Dionýsa váleli v keřích a parcích a sadech a uctívali svého vznešeného bůžka společným a až do rána trvajícím sexem.

Jak jen to říkával Cicero? Ach ano, historie je učitelkou života. Doufám, že na nás paní učitelka bude hodně přísná a ty zameškané hodiny do příštího roku doženeme. Tradice se přece mají ctít.