Stará známá pravda: na jednu věc existuje tolik názorů a pohledů, kolik je pih na tváři Táňy Pauhofové. Poznáte to i sami na sobě. Když vás jedna holka sama od sebe začne s láskyplným výrazem ve tváři hladit jednou rukou ve vlasech a druhou rozepínat kalhoty, zatímco jiná vás ledabyle vyloučí z přepravy a její vlak už nikdy nechytíte.A tohle se nedávno stalo s Prahou. Na jedné straně vysněná idylka, na druhé neonová žumpa kvasící v shnilém odéru vlastní sebezahleděnosti. Ten první případ má na starost mile hloupoučká komedie Hon za svobodou (Chasing Liberty, 2004). Ten druhý nový román Jaroslava Rudiše Potichu.
V tom prvním se milá a hloupoučká Mandy Moore vydává jako dcera amerického prezidenta do Prahy. A tady ze sebe sype hlášky typu Teprve jsem si k Praze přičichla, teď ji chci ochutnat. A prohání se v cukrkandlových kulisách staré Prahy. Naleštěné, vyretušované, omlazené. Korunu tomu nasadí, když se nahá vykoupe ve Vltavě, kterou nazve Dunajem.
Druhý, Rudišův případ je poněkud střízlivější:
"Kvůli turistům se Praha rozpadá ještě víc. Stále rychleji se vyprazdňuje. Co nezničil komunismus a kapitalismus, to dorazí masová turistika. Bez krve a bez mučení si nikdo ničeho nevšimne. Jednou to bude prázdné město z plakátů a turisté se vrhnou někam jinam."
No, bez násilí přiznávám, že bych bral radši Hon za svobodou (bez jakéhokoliv sexuálního podtextu) s Mandy Moore, koupal se s ní v poslední kolekci Adamova roucha v křišťálově čisté Vltavě a Rudišovo Potichu si četl jako antiutopii. Ale to je bohužel jen moje utopie.
Žádné komentáře:
Okomentovat