úterý 25. března 2008

O životem unavených

Jedeš metrem, čteš si knížku, připadáš si navýsost důležitě, držíš se jednou rukou upoceného madla, dopolední idylka že by jeden samou radostí blil. Pak za tebou něco promluví. Něčím dívčím hlasem, jsou dvě, ženské stereo v metru a ty se pořád držíš, houpeš se, ale je po idyle. Za tebou probíhá dialog, kterej člověk nenajde ani v románu.

"Mě ty kluci tak unavujou, já ti jsem úplně vyčerpaná."

To ti nedá, metro se velectěně dovalí do stanice, otočíš se a děkuj matce prozřetelnosti, že se za tu upocenou Madlu držíš, páč to by trefilo i vola. Si tam tak stojí ve dvojici, táhne jim na třináct, tlustý jako Vlastimil z ODS, kontrolujou očima, kdo si jejich životní vyčerpanosti všiml, a jedinej vůl jsi ty... Čekal bys dvě třicítky, kterým Robert Rosenberg otevřel nejen oči a teď jsou v pornografické menopauze, ale tohle...Tahle země holt není pro starý.

1 komentář:

ox řekl(a)...

no třináct! dnešních je třináct je úplně něco jinýho než Tvých před nějakou dobou .) občas si připadám dost zaostale.