Nerad říkám ne. Asi to souvisí s mojí zálibou v naturalistickém zachycení lidského koitu, kde se pořád křičí Ano, ano, ano!
Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.
A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!
A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Potřebuješ abstinující ženu veganku, co by tě dala do kupy!!!
Ich bin in Ordnung... bych řek
Okomentovat