čtvrtek 12. listopadu 2009

Možná přijde i blondýna

Když muž upadne do deprese, léčí ji buď alkoholem, nebo ženou, jedná-li se o velkou depresi tak alkoholem a ženou.

Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.

Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.

Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.

Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."

V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...