Family-buildingů (= rodinných akcí) se bojím jako Rosenberg vězení. Včera jsem se ale neubránil a vyrazil s panem otcem na jízdu jihočeskou stokou, které nikdo neřekne jinak než Lužnice. Vyjížďka byla krásná. Všude lodičky, vodníci, babičky, lolitky v plavečkách, rybáři, roubené chatky. Až jsem se místy dojímal, jak je český chatař nesmrtelný druh. Jeho táta chatařil, jeho syn chataří, jeho synové budou chatařit. Hned jsem si vzpomněl na vlezlou atmosféru jako z U mě dobrý od Hřebejka a radši si otevřel lahváče.Tolik romantika. Na lodi byl totiž vyhlášen stav ohrožení. Otec jako lodivod rozdával svému synovi příkazy vojenskou dikcí, a už po nástupu do kajaku mě přestal oslovovat vlastním jménem. Komunikace se omezila na jeho povely: Zaber, háčku. Stop, háčku. O týmové spolupráci vypovídá pochvala, které se mi dostalo po překonání pseudojezu: Takhle jsem si to představoval projet, háčku, to je vono!
Čím víc se zvyšovala konzumace piva, tím víc jsem kladl odpor. U posledního jezu jsme se konečně pohádali. Pak jsme společně vypili hooodně piv a večer táta málem umřel, jak ho z chmelení bolela hlava. Odměna je hořká. Bohudík...
Žádné komentáře:
Okomentovat