Abfahrt na hory. Navzdory počasí a nemoci a nesněhu a sluníčku a bolavejm nohám - jedu na hory. Je obleva, sníh teče jako vanilková zmrzlina z kopců, v údolí duní disko hudba, na lehátkách leží spoře oděné děvy s krví v žilách a mlékem v břiše, vystavují levou tvářičku sluníčku, pak pravou tvářičku sluníčku. Je jim horko, kapky potu jim vyrazí na čele na dlouhou pouť, stečou po tváři až na bradu, pár šťastných zaschne, pár vyvolených se překlene a spadne na rozpálený hrudník, kde to zasyčí jako v sopce. Spoře oděné děvě je vedro. Potí se. Sundá si tričko...A tak dále. Proto rád jezdím na hory. Pro tu iluzi, že tam jednou něco podobného potkám. Že uslyším syčení slaných kapek a praskání horského sněhu. Ach, my křehké duše to máme v dnešním světě spoře oděných opravdu těžké.
Žádné komentáře:
Okomentovat