pondělí 11. ledna 2010

Clooney, Pitt a švestková rakvička

Seděli jsme tam naproti sobě. Ona ruce položené na stole, hlavu mírně zakloněnou. Rakvově černé vlasy jí padaly do švestkově modrých očí a jazykem si olizovala rtěnku z pusy. Ve tváři se jí odrážely blikající neony z ulice. „Jednou ta doba přijde,“ řekla švestková rakvička. Číšník položil na stůl dvě sklenice červeného vína. Za okny poletoval první letošní sníh, vánoční stánky stály vedle sebe jako perníkové chaloupky a na malém pódiu uprostřed náměstí zpívaly děti šišlavě koledy.
„Přeju si to už od dětství, ale bojím se, že se toho nedožiju.“ Usmála se. Ťukli jsme si a chvíli přemýšleli, na co si připijeme. Na sex? Na zdraví? Na lásku? Na sebe? Na příští rok? "A co si připít na TO?" řekla.
„To by šlo.“
„Ať už to máme doma,“ mrkla a napila se. Podepřela si rukou bradu a zadívala se ven. „Víš, kdo by byl první?“
„No schválně.“
„Clooney a Brad Pitt!“
„To je klišé.“
„No, možná když jsou oba zvlášť. Ale já bych je měla najednou. Co ty?“
„Přišel bych domů, v posteli by ležely tři blondýny.“
„Klišé!“
„Počkej. Takže v posteli tři, věk 18, 20 a 22.“
„Další klišé!“
„Jedna by měla v puse roubík.“
„Roubík? Proč?“
„Co já vím, třeba proto že moc kecá. Druhá by byla spoutaná.“
„Radši už se neptám proč.“
„A třetí, ta nejstarší by nad nima stála rozkročená a v ruce by držela poloprázdnou flašku Jacka Danielse.“

Tehdy večer jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby existovala virtuální sexuální hra, ze které by ucmrdával radostí i Bill Gates. Stačilo by si nandat speciální oblek, nasadit brýle, vybrat scénu a pak si celou noc „užívat“, ráno vstát, vyčistit si zuby, učesat se, obléct si kalhoty a vyrazit v klidu do práce a vyhnout se těm vyčítavejm pohledům a prázdným, vyhaslým očím.
„Víš, co by se ušetřilo za antikoncepci?“ řekla na to. Smáli jsme se. Tenkrát nám to připadalo vtipné. A tak by šla ta konverzace dál a dál, kdyby to neskončilo, jak podobné konverzace končí. Vajíčka na měkko, ranní káva, toast, bolavá hlava, svědomí naruby, vyhaslé ego, smutná cesta na tramvaj. A přitom jsme jen popustili uzdičku. Fantazii.

Švestková rakvička se obrátila na břicho a zamračila se. „Ty, bylo něco?“
„Jak to mám vědět?“
„Teď nevím, jestli ti mám dát facku, nebo pusu.“
„Stačilo by telefonní číslo.“
„Mám pořád stejný.“
„Ztratil jsem telefon.“
„Už aby vynalezli tu hru. Tyhle ranní konverzace mě jednou zabijou.“
„Chceš udělat vajíčka?“
„Ty umíš vařit?“
Vstal jsem z postele, protáhl se, zívl a chtěl se podrbat mezi nohama. „Jo, já jsem totiž vopravdovej, z masa, kostí a zavirovanej kocovinou.“
„A taky pěkně vošklivej, když ti selže antivirovej program.“
„Chceš je míchaný nebo natvrdo?“ Pohled jí sjel do míst, kde jsem se chtěl před chvílí podrbat. „Uvař mi radši jen kafe. A až budeš odcházet, tak klíče mám v kapse v kabátu.“
„OK, chápu. Game over.“

3 komentáře:

Blondyna řekl(a)...

drsna (virtualni) realita... teda. Ale neco mi na ty buchte prijde k sezrani...

Markus řekl(a)...

hm, že by její snídaně? :-)

Nora Králičí řekl(a)...

smutné.

ale pravda, už aby tu hru vynalezli,o(