Mrtvá kočka na rozpáleném plechovém nárazníku

Letošní rok končí - čas postavit se před zrcadlo v koupelně, sundat ho ze zdi a pod tím správným úhlem si ho nastavit. Celej rok balancuju na hraně, jako by mi zvonila. Párkrát jsem stál před životním rozhodnutím zemřít (= smazat blog), na rok jsem propadl monogamii, obden se opíjel, abych mohl být obden střízlivý. Začal jsem věřit v boha a na půlnoční mši potají osahával kamarádku a popíjel whisku z placatice.

Jedl jsem maso, občas zeleninu, zřídka ovoce. Naučil se vařit boloňskou omáčku, navlékat kondom jednou rukou, nakládat ty nejlepší hermelíny, lhát cizím dívkám do očí a kvůli té jediné zapomenout na ostatní. Zjistil jsem, že když začnu tahat do lásky city, (ne)skončí to dobře, a uvědomil si, že když ji miluješ, tak je pořád co řešit.

Poznal jsem se zavázanýma očima rozdíl mezi skotskou, whisky a bourbonem, vyfotil se se Zdeňkem Pohlreichem a Petrem Mukem (s každým bohužel/bohudík zvlášť), zvracel na záchodkách v Lucerně, poprvé jedl sushi, zjistil, že když stará láska zrezaví, tak v obchodě prodávají balakryl.

Poslechl si desku Tomáše Kluse a líbila se mi, stále nepřečetl ani jednu knížku od Michala Viewegha, takřka bezchybně zahrál Nothing Else Matters od Matalliky na Guitar Hero a na opravdické klávesy se naučil opravdicky zahrát opravdickou koledu.

Můj otec mi letos poprvé po vzoru hollywoodských filmů řekl, že mě miluje, koupal jsem se nahatý v ledové vodě, jejíž teplota dosahovala velikosti mého penisu, a dostal k vánocům jako dárek vánoční růži. Viděl jsme, jak jednu kamarádku srazilo auto a druhé hráli na pohřbu Portishead.

Poprvé jsem se setkal s černovlasou psycholožkou, která mi místo svého srdce a duše ukázala radši ponožky. Zjistil, že olomoucké syrečky ve skutečnosti nejsou z Olomouce a v Sudoměřicích u Tábora srazil předním nárazníkem své stříbrné toyoty černou kočku a při pohledu do zpětného zrcátka uzřel, že jsem byl bohužel tím devátým, kdo ji v roce 2009 přejel.

Tak ať z nás nezbyde v roce 2010 stejně masnej flek.

Kluk v akci

Mít tak šest žaludků a vemeno, jak mě by bylo kravsky dobře. Trápení s pokleslou a nefunkční lidskou trávicí soustavou je bolestivé jako zjištění, že jsem zřejmě podlehl tomu, čeho jsem se vždycky obával, že podlehnu, jenže než jsem tomu podlehl, tak jsem doufal, že až tomu podlehnu, tak mi to bude jedno, jenže teď, když jsem tomu podlehl, zjištuju, že mi to vůbec jedno není, ale už s tím nic nenadělám, protože jsem tomu podlehl.

Snad to rodiče dělali s dobrým úmyslem, snad četli moc článků na žena.cz, snad mě pozorovali při sprchování, snad si vyseznamovali můj blog, ale jedno je jisté - přestože že mám varlata, už nemám koule. Zatímco moje sestra dostala pod strom auto, já dostal grilovací pánev a kuchařku.

Pravda, štědrovečerní večeři smažím už pár let sám, zatímco otec sedí u krbu a pročítá si Dostojevského deníky, matka bere solnou lázeň a babička cvičí před televizí jógu. Ale aspoň se u toho vaření snažím vypadat jako chlap - piju pivo, krkám, nadávám, mám puštěný porno, vedu šovinistický monolog se smažícím se kaprem a nechám v kuchyni tolik špinavého nádobí, že by na to nestačil ani Mr Proper nadopovaný jarem.

A místo toho, abych dostal kompletní filmografii Roberta Rosenberga, uzřím pánev. Místo toho, abych dostal pouta a biče, uzřím kuchařku. Co na tom, že jsem si to všechno výslovně přál. Přání nejsou od toho, aby se plnila. Kdyby existoval ježíšek, tak by se to nikdy nestalo...

Marodím, tedy jsem

Jednou jsem to musel chytit. Ne, nemám na mysli AIDS, hemeroidy nebo vlka. Chřipečka. Šíří se to stejně rychle jako bývalá módní vlna feminismu, kdy se cokoliv, co připomínalo penis, řezalo lupínkovou pilkou, proklínalo, spálilo, zahrabalo pět metrů do země a nechalo obehnat ostnatým drátem.

Od rána ležím v posteli, v krku mám, jako bych spolykal mořské ježky a zapil to absintem, tělo zesláblé jako po celonočním orgasmu, oči skelné jako po třech jointech a v puse sucho, jako bych prokalil celý víkend. U toho posledního je to tak trochu pravda a chřipka pak možná důsledek všech vánočních večírků.

Na druhou stranu to má i svoje lepší stránky, hlavně ty knižní, které teď obracím jednu za druhou a mám konečně klid si přečíst tu spoustu podstavců pod květináče a skleničky (jeden z mnoha důvodů, proč se elektronické knížky nikdy neuchytí). A mám konečně klid nakoukat 30 Rock a jít zítra v horečce nakazit do města ten zbytek, co odolává tak půvabné nemoci, která vám přivodí opilost, orgasmus, zhulenost a kocovinu v jeden okamžik.

Šťastné a usmrkané ...

Šalinou v tunelu za lepší prostatu

Generační rozdíly, to není jen příležitostný sex s osobou ženského pohlaví mladší 18let. Je to například čtyřhra v tenise s muži, jejichž vlasy hrají všemi odstíny šedé, místo viagry polykají prostenal a k Vánocům si už několik let po sobě píšou Ježíškovi o náhradní kloubní preparát.

To jsem jednoho večera totiž přijel za ctěnými rodiči na jeden večer z města, kde metru tamější lidé říkají šalina v tunelu, a místo teplé večeře mě čekalo jen studené pivo a "pozvánka" na tenis. Inu, proč ne.

Cesta autem do tenisové haly byla cosi jako písničky Michala Davida v remixu Kanye Westa. Poslouchat tři muže, jejichž datum narození pamatuje komunistický puč, může být v některých situacích i přínosné, ale když začnou debatu ohledně operačních systémů a grafických programů, máte chuť vyskočit ze dveří jako Bodie a Doyle v Profesionálech, oprášit kalhoty a dojít zbytek pěšky.

Celou cestu jsme hledali, kam zmizely ty soubory z plochy, že xpéčka nesahají sedmičkám ani po kotníky, že visty nestojí za nic, ale když si na ně člověk zvykne, tak na ně nedá dopustit.

Na kurtu jsem začal hned pár zkracovákama za síť, aby se pánové zadýchali, a na celou hodinu byl od "ajťácké" debaty svatý pokoj jako od podrážděné prostaty. A cesta nazpátek? Vrnící benzinový motor doprovázel sípavý trojhlas, doplňovaný zrychleným tlukotem srdce a zakončený vrzáním kloubů při výstupu z auta.

Bez lechtání přiznávám, měl jsem zlomyslnou radost; asi jako když pětiletému chlapci vypustíte záchranný kruh v bazénu. Samozřejmě dětském, ve kterém dosáhne ;)

Alkohol tester naruby jako Pražák z Ostravy Poruby

Nedávno jsem se zamyslel nad svým sklonem k alkoholismu. Když mi i babička chvějícím se hlasem vytýkala, že bych neměl tolik chlastat, nebo mě nebude chtít žádná holka a skončím s nějakou kurvou z Prahy (omluvte stařenku, je z Moravy), porozhlédl jsem se po svém mládeneckém bytě a najednou jsem pochopil, že to se mnou není až tak hrozný.

Sice se na kuchyňské lince lesknou jako alkoholické trofeje prázdné lahve od tullamore dew, ale jinak vítězí rozum nad játry a nealkoholické pivo nad Plzní. Daleko zajímavější ale bylo zjištění, v jaké části mého skromného bytu se birelly nacházejí.

Nechal jsem si tedy jedno volné odpoledne, abych v klidu stihl projít všechny pokoje a zjistit, jestli trávím víc času v pravém křídle, anebo v tom levém.

Výsledky byly ohromující. Nejvíce svého přeceněného času strávím za psacím stolem (4 lahváče), následuje červená pohovka (3 lahváče), se kterou se o druhé místo dělí barový pult, na němž odpočívají elektronické klávesy. Bronz bere koupelna (2 lahváče) a bramborová připadla ložnici.

Závěr ani ponaučení z toho neplyne žádný, protože se jednalo o nealkoholická piva. Od alkoholického testu jsem radši upustil, protože všechny prázdné lahve jsou na horní skříňce v kuchyni, takže bych podle všeho spal, snídal, čistil si zuby a provozoval praktiky neslučující se s dobrými mravy hned pod stropem vedle digestoře. No co by na to asi řekla babička?!

Růžové ponožky zkazí celou psychoanalýzu

Až si budete v Olomouci objednávat svařák, nezapomeňte, že jiný kraj, jiný chlast - dostanete ho totiž se slivovicí. A když pak ve stavu hluboké opilosti potkáte na baru černovlasou psycholožku, která je dokonce větší než vaše ego, nebuďte překvapení, když si sundá boty a bude po vás vyžadovat to samé. Je to údajně místní tradice. Tak jako se dřív vítalo chlebem, solí a úplatkem, tak v Olomouci si dívky sundávají před mládencem boty (ano, skutečně jenom boty).

I když se cizím kulturním vlivům bráním stejně usilovně jako Kája Gott slavíkům, určitě to v nějaké pražské hospodě vyzkouším. Slečno, máte krásné oči, mohla byste se zout?
Vtip a úspěch tohohle triku samozřejmě závisí na tom, jestli máte kotníčkové ponožky s vlastním monogramem, bez díry na palci a v jiné barvě než světle růžové. Pokud ne, tak už vás nezachrání ani to, že umíte zpaměti recitovat nikdy nevydané básně Magora Jirouse, přezpívat od první do poslední písničky chystané album Radiohead anebo machrovat, že máte společnou fotku s Cimrmanem.

Takže nezapomeňte - do Olomouce jen s hedvábnými ponožkami v barvě vašich očí.