Sportem k ožrání!

O víkendu jsem se zúčastnil sportovní swingers akce. Na 170 cyklistů se vyskládalo na startovní čáru Vožického maratonu na horských kolech a já se s kocovinou tísnil s číslem 117 kdesi v hloubce pelotonu.

Slunce svítilo jako 100 watová žárovka a ze mě už teklo, aniž bych jedinkrát šlápl do pedálů. S kamarádem inženýrem jsme si domluvili taktiku, že prvních dvacet kilometrů se vzájemně potáhneme a u občerstvovací zastávky každej pojede svoje tempo.

Není ale nic horšího, než když na vás realita roztáhne nohy, aniž byste to čekali. Zazněl výstřel, start. Do prvního kopce letíme rychlostí 30 km /h, následuje rovinka, pár obdivných pohledů od přihlížejících, do druhého kopce najíždíme v rychlosti 37 km / h a po třech kilometrech sjíždíme na polní cestu a první stoupání ve vožických lesích. Sebekriticky si přiznávám, že tohle tempo je mimo mojo svalové kapacity.

Po dvaceti minutách sípu jako šedesátiletá pornoherečka v důchodu a poprvé mi padá řetěz. S řetězem padá i veškerá taktika, každej teď jedeme sólo.

Prvních deset kilometrů se snažím závodit, předjíždím a jsem předjížděn, cyklokrosový koloběh dokáže být někdy neúprosný. Po patnácti kilometrech už mám ale jen jediného soupeře - sebe.
Po pětadvaceti kilometrech vyjíždím dvoukilometrové stoupání lesem a následuje občerstvovací zastávka, na kterou jsem před závodem tolik sázel.

Taktika byla jednoduchá, ostatně jako všechny geniální věci - zatímco se všichni budou splavení a unavení nalejvat iontovými nápoji a chroupat müslli, já kolem stánku jenom prosvištím a urvu aspoň deset míst.

Realita má ale zvrácený smysl pro humor. U stánku jsem strávil aspoň dvě minuty, předjelo mě asi 7 lidí a vypil jsem vodu tak za 15 závodníků. V klidu jsem poobědval višňovou tyčinku a pln odhodlání vyrazil na zbytek cesty.

Viděl jsem věci a lidi, které by mi za normálních okolností udělali obrovskou radost - tmavovlasá vesničanka sekala trávník v bikinách a kapičky potu jí stékaly do míst, které se v televizi ukazují až po 22:00. Se mnou to ani nehlo. Necejtil jsem nic - ani vlastní nohy.

Nakonec jsem to dojel kolem 100 místa, dal si pivo, klobásu, večer se opil na vesnické zábavě, kde se prodávala domácí slivovice od starosty a zpíval moravsko-slezské písně. A ani nevím, jestli jsem byl šťastnej, nebo smutnej, nebo kdovíjakej... Prostě jsem byl rád, že jsem.