Nafukovací odpanění vede k duševním chorobám

O víkendu jsem tady machroval, jak přestanu sledovat porno, abych měl šťavnaté sny. NIKDY NEVĚŘ CHLAPŮM NEBO LIDEM, CO MAJÍ MEZI NOHAMA PENIS, nechávají si vytetovat feministky na ňadra, a jedné jsem se pod to musel dneska hned dvakrát podepsat. Bohužel. Vůli mám jako nevykastrovanej vůl, ale některý věci by člověk neměl slibovat. Je to totiž proti přírodě. Asi jako nevyholené podpaží nebo monogamie.

A vlastně jsem za to selhání vůle rád, protože jsem byl včera v místním studentském kině na hodně ujetým filmu a rozhodně bych nechtěl dopadnout jako hlavní antihrdina. Studentské kino znamená, že zaplatíte 4 eura, lehnete si na špinavou podlahu, otevřete lahváče a celou dobu se vrtíte, protože vás začnou po pěti minutách bolet záda z toho, jak vás do nich někdo neustále kope sněhulema. A že jsou Finové zvrhlej národ ukázal film, který si pro ten večer vybral místní dramaturg - Lars a jeho vážná známost.

Jednalo se o třicátníka se sexy knírkem, asexuálním svetrem se sobama a špinavejma kalhotama, který si objednal nafukovací pannu, s níž pak žil. Chodili spolu do kostela, našel jí práci, platil kadeřníka. Nakonec panna umřela, snad proto že zůstala i nadále pannou. Ani jsem se tý holce nedivil. Nebyla prostě naplněna. A to myslím obrazně. Prostě nebyla naplněna její životní role. Byl to smutný příběh, který rozbrečel nejednu dívku.

Asi v polovině filmu jsem si ale uvědomil, že kdybych se vzdal pornografie ve prospěch vyššího principu, hrozilo by mi duševní selhání - mohlo by mi jebnout v kebuli. A mohl bych dopadnout jako Lars. Ne že by mi vadilo usínat vedle rajcovní umělohmotné černovlásky, ale nesnesl bych pomyšlení, že její život zůstal kvůli mně nenaplněn.