Sexy Bloggers

Markus a Enykl na jednom blogu.

Od Velikonoc pouze na www.sexybloggers.cz!!!

Že by?

Rok se s rokem sejde ...

Nashle v příštím životě

Páni a dámové,

s potěšením vám mohu oznámit, že tento blog končí.

Upřímné soustrasti zanechte v diskuzi ...

Je v plánu reinkarnace, drsnější, zábavnější, konkrétnější, úchylnější, dojemnější, a avšak na jiné adrese.

Kdo bude v létě hledat, najde.

Se zbytkem se loučím, bylo mi potěšením; dámám bozkám jejich ruce, pánům (a Enykl) kupuju na baru panáka Jacka Danielse.

Jak řekl jeden moudrý muž: Člověk by měl vědět, kdy zavřít dveře, zhasnout a jít do hajzlu.

Splachuju se a loučím,

Markus

Under construction...

Pára a paradox

Je to jako hádanka - teče z vás pot, ale únava to není. Bublá vám krev v žilách, ale kontaktní čočky se neroztékají. Jste heterosexuál, ale pohled na obnažený klín vyholený do rovnoramenného trojúhelníku vás nechává i při 90° C chladným.

Sauna je totiž paradox.

Zatímco v šatně si s ostatními samci poměřujete velikost rozmnožovacího ústrojí, tak když vejdete do místnosti vykládané dřevem, kde se v rohu krčí Vietnamec a plechová kamna, veškeré maskulinní neshody jdou stranou. Uzříte, jak samec A drbe samci B záda, přestože ho velikost penisu k podobnému úkonu indisponuje.

Samec C nezávazně konverzuje se samcem D, který jen ztěžka oddychuje a zvládá pouze přikyvovat. Pozornost samců vždy upoutá přítomnost samice, která na sobě nedává znát rozpaky a svoji emancipaci projevuje odložením prostěradla. S ledovým klidem si lehne a všichni samci začínají počítat vyskakující kapičky potu na jejích stehnech. Na kráse samičky nezáleží, vysoká teplota působí opojně jako alkohol.

Občas přijde do dřevěné místnosti samec E se samičkou, čímž si získá u ostatních samců obdiv. Samičku drbe na zádech, taktně míjí intimní části a konverzuje o nekonfliktních tématech. Občas jí promne prsa, ale jen aby se dobře prokrvovala. Někteří samci se nenechají přítomností samičky rozhodit a rozprávějí se fotbalu a pornografii. Jiní se naopak snaží se samcem E zavést rozhovor a ohrozit tak jeho exkluzivní postavení u samičky.

Pomocí životních mouder, hospodské filozofie a estrádních anekdot uvolňují sexuální napětí a často bědují nad údělem, který jim přichystal život. Se smutnýma očima pozorují o dvě generace mladší pár, rejžákem si drbou záda a stírají si mokrou rukou pot z čela.

Když nastane fáze odchodu, polichotí samci E, jakou krásnou družku se mu podařilo ulovit. Obdivují její tělo, vlasy, kůži. Sami si pak postesknou, jak se na jejich osobním životě podepsal krvavým písmem bolševik, když jim na národním výboru přiřazoval manželky stejně jako škodovky. Kolem svěšeného zadku si pak omotají prostěradlo, rozloučí se a rozběhnou se do ledové řeky, aby ze sebe všechnu tu špínu smyli.

Máte problém? Chuck Norris taky!

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Anál v análu

Na studiu literatury je kouzelné, že i slova vulgární mají oduševnělý, řekněme poetický charakter. Vezměme si za příklad takový anál. Na jedné straně jde o vyústění konečného oddílu trávicí soustavy na povrch těla, lidově řečeno řitě. Na straně druhé, geneologické, se jedná o středověký literární žánr zachycující v podobě stručných chronologických záznamů pozoruhodné události. Jistě, kdo chce číst mezi řádky, souvislosti si doplní sám

A stejné to je s feminismem. Kdysi, naposledy včera, jsem si myslel, že je zplodinou pomatení smyslů žen, jejichž půvab a sebevědomí dosahují velikosti japonského penisu. Chyba mostu. Všechny ženy, jejichž dvorce a stehna obrůstají nedbalé chloupky revoluce a kterým se při zaslechnutí slov chlap-fotbal-pivo prokrví tváře odhodláním rovnoprávnosti, by měly bozkat dlaně právě mužům. Nebýt nich, nebylo by feminismu.

Zatím co ostatní přikuřprdelkové chodí s dívkami do Starbucksu a obtěžují je svými prostomyslnými nesmyslnostmi, jejichž jediným účelem je dotyčnou intelektuálně uondat a k rozumu přivést až v posteli, já pod portrétem M. D. Rettigové sním.

A tu se mi před očima objeví Apollinaireovy Prsy Tirésiovy - bible feminismu. Příběh je v jádru prostý - žena, ničena a trýzněna testosteronovou nadvládou trojnohého samce, odhazuje v dáli svá ňadra, stává se mužem a odchází budovat kariéru. Její manžel (od tohoto politováníhodného incidentu de facto homosexuální partner) je zlomen a natruc zplodí 40 500 dětí. Inu, zajímavej přístup, jak vyjádřit nespokojenost.

Ženy, dívky, slečny, až budete někdy pociťovat ze strany vousatých stvoření útlak, protestujte. Vysvlečte se do půl těla jako jeden muž a zbavte se těch ponižujících okovů! A věřte, že pokud se vám to povede, vaše jméno a čin budou navždy zaznamenány nejen v literárních análech.

Hledám muže: Zn. je mi 13, ale jsem sqělá kámoshka

Raná puberta je zlá věc. Rostou vám prsy, uhři a pubické ochlupení, těm testosteronově šťastnějším i vous či chmýří. Chlapec je považován za veřejného nepřítele č.1 a je fuk, jestli vypadá jako Vincent Cassel. Dívky jsou vyhihňané pucmoly a jejich přínos světu a společnosti spatřujete jen na stránkách www.freevideo.cz. Svět je kruté místo plné hip hopu, mongoloidních rodičů a fellů z hoodu, se kterejma čilujete na streetu a hrajete si na gangstry, ale nedokážete zabít ani nudu.

A váš "sqělý" život by šel dál, kdyby za vámi nepřišel mladý producent a nenabídl vám pozlátko, videoklip a bednu rychlých špuntů. Vy jste mladá, vaše dvě kamarádky taky, občanka v nedohlednu, tak na nabídku kývnete. A jste hrdinkou navzdory osudu, proti své vůli. A řekněte mi jedno: kdopak to z vás to ocení???

Clooney, Pitt a švestková rakvička

Seděli jsme tam naproti sobě. Ona ruce položené na stole, hlavu mírně zakloněnou. Rakvově černé vlasy jí padaly do švestkově modrých očí a jazykem si olizovala rtěnku z pusy. Ve tváři se jí odrážely blikající neony z ulice. „Jednou ta doba přijde,“ řekla švestková rakvička. Číšník položil na stůl dvě sklenice červeného vína. Za okny poletoval první letošní sníh, vánoční stánky stály vedle sebe jako perníkové chaloupky a na malém pódiu uprostřed náměstí zpívaly děti šišlavě koledy.
„Přeju si to už od dětství, ale bojím se, že se toho nedožiju.“ Usmála se. Ťukli jsme si a chvíli přemýšleli, na co si připijeme. Na sex? Na zdraví? Na lásku? Na sebe? Na příští rok? "A co si připít na TO?" řekla.
„To by šlo.“
„Ať už to máme doma,“ mrkla a napila se. Podepřela si rukou bradu a zadívala se ven. „Víš, kdo by byl první?“
„No schválně.“
„Clooney a Brad Pitt!“
„To je klišé.“
„No, možná když jsou oba zvlášť. Ale já bych je měla najednou. Co ty?“
„Přišel bych domů, v posteli by ležely tři blondýny.“
„Klišé!“
„Počkej. Takže v posteli tři, věk 18, 20 a 22.“
„Další klišé!“
„Jedna by měla v puse roubík.“
„Roubík? Proč?“
„Co já vím, třeba proto že moc kecá. Druhá by byla spoutaná.“
„Radši už se neptám proč.“
„A třetí, ta nejstarší by nad nima stála rozkročená a v ruce by držela poloprázdnou flašku Jacka Danielse.“

Tehdy večer jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby existovala virtuální sexuální hra, ze které by ucmrdával radostí i Bill Gates. Stačilo by si nandat speciální oblek, nasadit brýle, vybrat scénu a pak si celou noc „užívat“, ráno vstát, vyčistit si zuby, učesat se, obléct si kalhoty a vyrazit v klidu do práce a vyhnout se těm vyčítavejm pohledům a prázdným, vyhaslým očím.
„Víš, co by se ušetřilo za antikoncepci?“ řekla na to. Smáli jsme se. Tenkrát nám to připadalo vtipné. A tak by šla ta konverzace dál a dál, kdyby to neskončilo, jak podobné konverzace končí. Vajíčka na měkko, ranní káva, toast, bolavá hlava, svědomí naruby, vyhaslé ego, smutná cesta na tramvaj. A přitom jsme jen popustili uzdičku. Fantazii.

Švestková rakvička se obrátila na břicho a zamračila se. „Ty, bylo něco?“
„Jak to mám vědět?“
„Teď nevím, jestli ti mám dát facku, nebo pusu.“
„Stačilo by telefonní číslo.“
„Mám pořád stejný.“
„Ztratil jsem telefon.“
„Už aby vynalezli tu hru. Tyhle ranní konverzace mě jednou zabijou.“
„Chceš udělat vajíčka?“
„Ty umíš vařit?“
Vstal jsem z postele, protáhl se, zívl a chtěl se podrbat mezi nohama. „Jo, já jsem totiž vopravdovej, z masa, kostí a zavirovanej kocovinou.“
„A taky pěkně vošklivej, když ti selže antivirovej program.“
„Chceš je míchaný nebo natvrdo?“ Pohled jí sjel do míst, kde jsem se chtěl před chvílí podrbat. „Uvař mi radši jen kafe. A až budeš odcházet, tak klíče mám v kapse v kabátu.“
„OK, chápu. Game over.“

Pod úroveň na úrovni

"Moje vagína je jako obchoďák. Čistá a spolehlivá. A zavřená o Vánocích." (30 Rock)

A to mám na zkouškovém nejradši. Semestr co semestr, zkouškové co zkouškové, státnice co státnice se objeví novej sitcom, kterým si člověk může proložit biflování o politické ekonomii mezinárodních vztahů, práci a cestu do hlubin jazyka českého.

Vyplňovat si půlhodinové přestávky sledováním pokleslé misogynské pornografie, kde jsou ženy zotročovány dominantnímu muži a jejich přerostlými penisy, je pod úroveň. Není sice od věci se o té pod úrovni každej den přesvědčit, ale i ta pod úroveň se dá dělat na úrovni.

A to si zřejmě řekl Lars von Trier. Jeho Antikrist je v té záplavě báječných modrých maníků na létajících strojích osvěžující naturalistickou sondou pro začínající lékaře, kteří by se rádi naučili, jak ženě správně amputovat knoflík na spouštění orgasmu bez použití chirurgických nástrojů a narkózy.

Svým způsobem mi to připomnělo Válku Roseových po seversku. A i když mám pro Šarlotku Gainsbourg slabost, tak ve filmu ukáže i věci, po kterých i mírně vyšinutý muž zrovna dvakrát netouží (možná se najde někdo, koho rajcuje nechat si přišroubovat kotoučovou brusku do lýtka). Na druhou stranu, kdo by si nepřál, aby jeho žena běhala nahá po lese, řvala jak na lesy a pak v těch lesích klesla k největšímu stromu a jala se masturbovat. Inu, já tedy ano.

Mrtvá kočka na rozpáleném plechovém nárazníku

Letošní rok končí - čas postavit se před zrcadlo v koupelně, sundat ho ze zdi a pod tím správným úhlem si ho nastavit. Celej rok balancuju na hraně, jako by mi zvonila. Párkrát jsem stál před životním rozhodnutím zemřít (= smazat blog), na rok jsem propadl monogamii, obden se opíjel, abych mohl být obden střízlivý. Začal jsem věřit v boha a na půlnoční mši potají osahával kamarádku a popíjel whisku z placatice.

Jedl jsem maso, občas zeleninu, zřídka ovoce. Naučil se vařit boloňskou omáčku, navlékat kondom jednou rukou, nakládat ty nejlepší hermelíny, lhát cizím dívkám do očí a kvůli té jediné zapomenout na ostatní. Zjistil jsem, že když začnu tahat do lásky city, (ne)skončí to dobře, a uvědomil si, že když ji miluješ, tak je pořád co řešit.

Poznal jsem se zavázanýma očima rozdíl mezi skotskou, whisky a bourbonem, vyfotil se se Zdeňkem Pohlreichem a Petrem Mukem (s každým bohužel/bohudík zvlášť), zvracel na záchodkách v Lucerně, poprvé jedl sushi, zjistil, že když stará láska zrezaví, tak v obchodě prodávají balakryl.

Poslechl si desku Tomáše Kluse a líbila se mi, stále nepřečetl ani jednu knížku od Michala Viewegha, takřka bezchybně zahrál Nothing Else Matters od Matalliky na Guitar Hero a na opravdické klávesy se naučil opravdicky zahrát opravdickou koledu.

Můj otec mi letos poprvé po vzoru hollywoodských filmů řekl, že mě miluje, koupal jsem se nahatý v ledové vodě, jejíž teplota dosahovala velikosti mého penisu, a dostal k vánocům jako dárek vánoční růži. Viděl jsme, jak jednu kamarádku srazilo auto a druhé hráli na pohřbu Portishead.

Poprvé jsem se setkal s černovlasou psycholožkou, která mi místo svého srdce a duše ukázala radši ponožky. Zjistil, že olomoucké syrečky ve skutečnosti nejsou z Olomouce a v Sudoměřicích u Tábora srazil předním nárazníkem své stříbrné toyoty černou kočku a při pohledu do zpětného zrcátka uzřel, že jsem byl bohužel tím devátým, kdo ji v roce 2009 přejel.

Tak ať z nás nezbyde v roce 2010 stejně masnej flek.

Kluk v akci

Mít tak šest žaludků a vemeno, jak mě by bylo kravsky dobře. Trápení s pokleslou a nefunkční lidskou trávicí soustavou je bolestivé jako zjištění, že jsem zřejmě podlehl tomu, čeho jsem se vždycky obával, že podlehnu, jenže než jsem tomu podlehl, tak jsem doufal, že až tomu podlehnu, tak mi to bude jedno, jenže teď, když jsem tomu podlehl, zjištuju, že mi to vůbec jedno není, ale už s tím nic nenadělám, protože jsem tomu podlehl.

Snad to rodiče dělali s dobrým úmyslem, snad četli moc článků na žena.cz, snad mě pozorovali při sprchování, snad si vyseznamovali můj blog, ale jedno je jisté - přestože že mám varlata, už nemám koule. Zatímco moje sestra dostala pod strom auto, já dostal grilovací pánev a kuchařku.

Pravda, štědrovečerní večeři smažím už pár let sám, zatímco otec sedí u krbu a pročítá si Dostojevského deníky, matka bere solnou lázeň a babička cvičí před televizí jógu. Ale aspoň se u toho vaření snažím vypadat jako chlap - piju pivo, krkám, nadávám, mám puštěný porno, vedu šovinistický monolog se smažícím se kaprem a nechám v kuchyni tolik špinavého nádobí, že by na to nestačil ani Mr Proper nadopovaný jarem.

A místo toho, abych dostal kompletní filmografii Roberta Rosenberga, uzřím pánev. Místo toho, abych dostal pouta a biče, uzřím kuchařku. Co na tom, že jsem si to všechno výslovně přál. Přání nejsou od toho, aby se plnila. Kdyby existoval ježíšek, tak by se to nikdy nestalo...

Marodím, tedy jsem

Jednou jsem to musel chytit. Ne, nemám na mysli AIDS, hemeroidy nebo vlka. Chřipečka. Šíří se to stejně rychle jako bývalá módní vlna feminismu, kdy se cokoliv, co připomínalo penis, řezalo lupínkovou pilkou, proklínalo, spálilo, zahrabalo pět metrů do země a nechalo obehnat ostnatým drátem.

Od rána ležím v posteli, v krku mám, jako bych spolykal mořské ježky a zapil to absintem, tělo zesláblé jako po celonočním orgasmu, oči skelné jako po třech jointech a v puse sucho, jako bych prokalil celý víkend. U toho posledního je to tak trochu pravda a chřipka pak možná důsledek všech vánočních večírků.

Na druhou stranu to má i svoje lepší stránky, hlavně ty knižní, které teď obracím jednu za druhou a mám konečně klid si přečíst tu spoustu podstavců pod květináče a skleničky (jeden z mnoha důvodů, proč se elektronické knížky nikdy neuchytí). A mám konečně klid nakoukat 30 Rock a jít zítra v horečce nakazit do města ten zbytek, co odolává tak půvabné nemoci, která vám přivodí opilost, orgasmus, zhulenost a kocovinu v jeden okamžik.

Šťastné a usmrkané ...

Šalinou v tunelu za lepší prostatu

Generační rozdíly, to není jen příležitostný sex s osobou ženského pohlaví mladší 18let. Je to například čtyřhra v tenise s muži, jejichž vlasy hrají všemi odstíny šedé, místo viagry polykají prostenal a k Vánocům si už několik let po sobě píšou Ježíškovi o náhradní kloubní preparát.

To jsem jednoho večera totiž přijel za ctěnými rodiči na jeden večer z města, kde metru tamější lidé říkají šalina v tunelu, a místo teplé večeře mě čekalo jen studené pivo a "pozvánka" na tenis. Inu, proč ne.

Cesta autem do tenisové haly byla cosi jako písničky Michala Davida v remixu Kanye Westa. Poslouchat tři muže, jejichž datum narození pamatuje komunistický puč, může být v některých situacích i přínosné, ale když začnou debatu ohledně operačních systémů a grafických programů, máte chuť vyskočit ze dveří jako Bodie a Doyle v Profesionálech, oprášit kalhoty a dojít zbytek pěšky.

Celou cestu jsme hledali, kam zmizely ty soubory z plochy, že xpéčka nesahají sedmičkám ani po kotníky, že visty nestojí za nic, ale když si na ně člověk zvykne, tak na ně nedá dopustit.

Na kurtu jsem začal hned pár zkracovákama za síť, aby se pánové zadýchali, a na celou hodinu byl od "ajťácké" debaty svatý pokoj jako od podrážděné prostaty. A cesta nazpátek? Vrnící benzinový motor doprovázel sípavý trojhlas, doplňovaný zrychleným tlukotem srdce a zakončený vrzáním kloubů při výstupu z auta.

Bez lechtání přiznávám, měl jsem zlomyslnou radost; asi jako když pětiletému chlapci vypustíte záchranný kruh v bazénu. Samozřejmě dětském, ve kterém dosáhne ;)

Alkohol tester naruby jako Pražák z Ostravy Poruby

Nedávno jsem se zamyslel nad svým sklonem k alkoholismu. Když mi i babička chvějícím se hlasem vytýkala, že bych neměl tolik chlastat, nebo mě nebude chtít žádná holka a skončím s nějakou kurvou z Prahy (omluvte stařenku, je z Moravy), porozhlédl jsem se po svém mládeneckém bytě a najednou jsem pochopil, že to se mnou není až tak hrozný.

Sice se na kuchyňské lince lesknou jako alkoholické trofeje prázdné lahve od tullamore dew, ale jinak vítězí rozum nad játry a nealkoholické pivo nad Plzní. Daleko zajímavější ale bylo zjištění, v jaké části mého skromného bytu se birelly nacházejí.

Nechal jsem si tedy jedno volné odpoledne, abych v klidu stihl projít všechny pokoje a zjistit, jestli trávím víc času v pravém křídle, anebo v tom levém.

Výsledky byly ohromující. Nejvíce svého přeceněného času strávím za psacím stolem (4 lahváče), následuje červená pohovka (3 lahváče), se kterou se o druhé místo dělí barový pult, na němž odpočívají elektronické klávesy. Bronz bere koupelna (2 lahváče) a bramborová připadla ložnici.

Závěr ani ponaučení z toho neplyne žádný, protože se jednalo o nealkoholická piva. Od alkoholického testu jsem radši upustil, protože všechny prázdné lahve jsou na horní skříňce v kuchyni, takže bych podle všeho spal, snídal, čistil si zuby a provozoval praktiky neslučující se s dobrými mravy hned pod stropem vedle digestoře. No co by na to asi řekla babička?!

Růžové ponožky zkazí celou psychoanalýzu

Až si budete v Olomouci objednávat svařák, nezapomeňte, že jiný kraj, jiný chlast - dostanete ho totiž se slivovicí. A když pak ve stavu hluboké opilosti potkáte na baru černovlasou psycholožku, která je dokonce větší než vaše ego, nebuďte překvapení, když si sundá boty a bude po vás vyžadovat to samé. Je to údajně místní tradice. Tak jako se dřív vítalo chlebem, solí a úplatkem, tak v Olomouci si dívky sundávají před mládencem boty (ano, skutečně jenom boty).

I když se cizím kulturním vlivům bráním stejně usilovně jako Kája Gott slavíkům, určitě to v nějaké pražské hospodě vyzkouším. Slečno, máte krásné oči, mohla byste se zout?
Vtip a úspěch tohohle triku samozřejmě závisí na tom, jestli máte kotníčkové ponožky s vlastním monogramem, bez díry na palci a v jiné barvě než světle růžové. Pokud ne, tak už vás nezachrání ani to, že umíte zpaměti recitovat nikdy nevydané básně Magora Jirouse, přezpívat od první do poslední písničky chystané album Radiohead anebo machrovat, že máte společnou fotku s Cimrmanem.

Takže nezapomeňte - do Olomouce jen s hedvábnými ponožkami v barvě vašich očí.

Jsem skoro panic a hladám ojetou ženu z bazaru

Kolem nás se dějí různé hrůzné věci. Ve Švýcarsku zakazují minarety, ženy mají volební právo, psi mají svoje obchody a kočky kalendář jmen. Ale teď vážně. Kolem mě se dějí opravdu hrůzné různé věci.

Shodou náhod a okolností, přilétlo to drze jako emailový spam, jsem začal číst článek o muži, do kterého se platonicky zamilovala moje kamarádka. Je to člověk, který je pravým opakem mě. Jestli já jsem vložkou, tak on tampónem. Jestli já jsem dvanáctkou, tak on je nealkoholickým pivem. Jestli já jsem šovinistický obšourník, tak on je panic. Jestli já mám třetí nohu multifukční, tak on ji má monofukční (pro méně chápavé - jen na chcaní).

Ano, je panic. Na tom by nebylo nic, nic tak zvláštního, kdyby z toho ten zoufalec nedělal přednost. Je sice roztomilé, když si dívka schová to nejcennější - a tím nemyslím seznam svých bývalých milenců - až na svatební noc, ale pokud se k podobnému heroickému činu, za který by se měly upalovat chlupy na ohanbí, odhodlá muž, je cosi v nepořádku. A erekce to prý není.

Pokud jste se do čerstvého třicátníka, který holduje cyklistice, tanci, třem světovým jazykům a celoživotní masturbaci, právě zamilovaly, mám pro vás, dámy (pánové mají tentokrát smůlu), nepříjemnou zprávu - splněný ideál muže totiž vyžaduje, aby dotyčná byla panna. Přestože teď většině z vás spadla brada až do kabelky, ten nebohý muž pro to má docela racionální zdůvodnění.

Cituji:
"Nikdy bych si nekoupil ojeté auto a podobný je můj nezájem o použité ženy. S velkou nelibostí jsem si nedávno přečetl informaci, že Češky se řadí mezi nejvíce promiskuitní ženy vyspělého světa. Jinak řečeno: hledat ženu v naší malé vlasti = nakupovat v jednom velkém second handu."

No, já sice do sekáče nechodím, ale auto z bazaru mám a nedám na něj dopustit :)

Celý článek toho šílence s panenskou blánou na penisu najdete ZDE.

Podolí fiction: historky z podsvětí

Nechtěně jsem objevil způsob, jak nechtěně sbalit ženu, která je nechtěně těhotná.

Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.

Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.

A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.

Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.

I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.

Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.

Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.

Lepší časy asi nepřijdou

Když je s vámi vyjebáno, máte potřebu vyjebávat s ostatními. Změníte optiku. Změníte čočky. Změníte dioptrie. Přestanete hledat ten nadýchaný váček oduševnělosti, která se beztak dokáže během vteřiny spláchnout jako hovno do záchodu. Nemyslím, že všechny budete brát jako chodící vagíny, ale rozhodně s nimi vyzkoušíte radši všechny druhy nonverbální komunikace.

Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.

Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.

A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.

Lásko prokletá

Kdyby ta dáma omládla o 30 let a já se ráno probudil o 20 let starší, klekl bych si na svá kolena a vyznal ji lásku prokletou. Když jsem byl na koncertu Hany Hegerové, pochopil jsem, proč někteří mladíci blázní po starých ženských (to, že jsou ke všemu ještě ty dámy bohaté, bych zajíčkům neměl za zlé).

Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.

Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.

A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!