Markus DICK_ENDS

Sexy Bloggers

2011-04-22T02:53:00.001+02:00

Markus a Enykl na jednom blogu.

Od Velikonoc pouze na www.sexybloggers.cz!!!

Že by?

2011-01-31T19:08:00.000+01:00

Rok se s rokem sejde ...

Nashle v příštím životě

2010-04-08T23:11:00.002+02:00

Páni a dámové,

s potěšením vám mohu oznámit, že tento blog končí.

Upřímné soustrasti zanechte v diskuzi ...

Je v plánu reinkarnace, drsnější, zábavnější, konkrétnější, úchylnější, dojemnější, a avšak na jiné adrese.

Kdo bude v létě hledat, najde.

Se zbytkem se loučím, bylo mi potěšením; dámám bozkám jejich ruce, pánům (a Enykl) kupuju na baru panáka Jacka Danielse.

Jak řekl jeden moudrý muž: Člověk by měl vědět, kdy zavřít dveře, zhasnout a jít do hajzlu.

Splachuju se a loučím,

Markus

2010-02-06T00:29:00.001+01:00

Under construction...

Pára a paradox

2010-01-29T23:44:00.005+01:00

Je to jako hádanka - teče z vás pot, ale únava to není. Bublá vám krev v žilách, ale kontaktní čočky se neroztékají. Jste heterosexuál, ale pohled na obnažený klín vyholený do rovnoramenného trojúhelníku vás nechává i při 90° C chladným.

Sauna je totiž paradox.

Zatímco v šatně si s ostatními samci poměřujete velikost rozmnožovacího ústrojí, tak když vejdete do místnosti vykládané dřevem, kde se v rohu krčí Vietnamec a plechová kamna, veškeré maskulinní neshody jdou stranou. Uzříte, jak samec A drbe samci B záda, přestože ho velikost penisu k podobnému úkonu indisponuje.

Samec C nezávazně konverzuje se samcem D, který jen ztěžka oddychuje a zvládá pouze přikyvovat. Pozornost samců vždy upoutá přítomnost samice, která na sobě nedává znát rozpaky a svoji emancipaci projevuje odložením prostěradla. S ledovým klidem si lehne a všichni samci začínají počítat vyskakující kapičky potu na jejích stehnech. Na kráse samičky nezáleží, vysoká teplota působí opojně jako alkohol.

Občas přijde do dřevěné místnosti samec E se samičkou, čímž si získá u ostatních samců obdiv. Samičku drbe na zádech, taktně míjí intimní části a konverzuje o nekonfliktních tématech. Občas jí promne prsa, ale jen aby se dobře prokrvovala. Někteří samci se nenechají přítomností samičky rozhodit a rozprávějí se fotbalu a pornografii. Jiní se naopak snaží se samcem E zavést rozhovor a ohrozit tak jeho exkluzivní postavení u samičky.

Pomocí životních mouder, hospodské filozofie a estrádních anekdot uvolňují sexuální napětí a často bědují nad údělem, který jim přichystal život. Se smutnýma očima pozorují o dvě generace mladší pár, rejžákem si drbou záda a stírají si mokrou rukou pot z čela.

Když nastane fáze odchodu, polichotí samci E, jakou krásnou družku se mu podařilo ulovit. Obdivují její tělo, vlasy, kůži. Sami si pak postesknou, jak se na jejich osobním životě podepsal krvavým písmem bolševik, když jim na národním výboru přiřazoval manželky stejně jako škodovky. Kolem svěšeného zadku si pak omotají prostěradlo, rozloučí se a rozběhnou se do ledové řeky, aby ze sebe všechnu tu špínu smyli.

Máte problém? Chuck Norris taky!

2010-01-27T23:20:00.002+01:00

Nic.

To se přesně děje.

Věci zůstávají pod kontrolou, jen ne pod mojí. Vysoké školy jsou jako hříchy z mládí, a když dojde na placení alimentů, je pozdě začít ho honit bychovi. Dobrým zjištěním je, že izolace v uzavřeném prostoru akorát prohloubí vaše negativní / pozitivní rysy.

Homepage webového prohlížeče hrdě zaobírá adresa freevideo.cz, denní strava se smrskla na tuňáka, tousty, whisku a nealkoholické pivo. Studijní pauzy se přizpůsobují programu televize nova - od 13:00 do 14:00 oběd za doprovodu Cordella Walkera aka Chucka Norrise. Tak nějak mám pocit, že jeho rady typu "Rozeznat jedlou houbu od nejedlé je nesmírně těžké. Proto nejez nic, co najdeš v lese" dosahují de facto filozofických rozměrů a nabízejí řešení, jak prožít bezstarostný a plnohodnotný život.

A čekám na polovinu února jako jeptiška na neposkvrněné početí. Až to přijde, provedu si alkoholický klystýr mozku. Když má totiž člověk pocit, že to s ním jde od desíti k pěti, tak pořád má jistotu, že není nula, nebo nedej bože v záporu. A to je pro dnešek konec mouder, vykradených citátů a parafrází.

Anál v análu

2010-01-20T00:34:00.008+01:00

Na studiu literatury je kouzelné, že i slova vulgární mají oduševnělý, řekněme poetický charakter. Vezměme si za příklad takový anál. Na jedné straně jde o vyústění konečného oddílu trávicí soustavy na povrch těla, lidově řečeno řitě. Na straně druhé, geneologické, se jedná o středověký literární žánr zachycující v podobě stručných chronologických záznamů pozoruhodné události. Jistě, kdo chce číst mezi řádky, souvislosti si doplní sám

A stejné to je s feminismem. Kdysi, naposledy včera, jsem si myslel, že je zplodinou pomatení smyslů žen, jejichž půvab a sebevědomí dosahují velikosti japonského penisu. Chyba mostu. Všechny ženy, jejichž dvorce a stehna obrůstají nedbalé chloupky revoluce a kterým se při zaslechnutí slov chlap-fotbal-pivo prokrví tváře odhodláním rovnoprávnosti, by měly bozkat dlaně právě mužům. Nebýt nich, nebylo by feminismu.

Zatím co ostatní přikuřprdelkové chodí s dívkami do Starbucksu a obtěžují je svými prostomyslnými nesmyslnostmi, jejichž jediným účelem je dotyčnou intelektuálně uondat a k rozumu přivést až v posteli, já pod portrétem M. D. Rettigové sním.

A tu se mi před očima objeví Apollinaireovy Prsy Tirésiovy - bible feminismu. Příběh je v jádru prostý - žena, ničena a trýzněna testosteronovou nadvládou trojnohého samce, odhazuje v dáli svá ňadra, stává se mužem a odchází budovat kariéru. Její manžel (od tohoto politováníhodného incidentu de facto homosexuální partner) je zlomen a natruc zplodí 40 500 dětí. Inu, zajímavej přístup, jak vyjádřit nespokojenost.

Ženy, dívky, slečny, až budete někdy pociťovat ze strany vousatých stvoření útlak, protestujte. Vysvlečte se do půl těla jako jeden muž a zbavte se těch ponižujících okovů! A věřte, že pokud se vám to povede, vaše jméno a čin budou navždy zaznamenány nejen v literárních análech.

Hledám muže: Zn. je mi 13, ale jsem sqělá kámoshka

2010-01-15T22:23:00.004+01:00

Raná puberta je zlá věc. Rostou vám prsy, uhři a pubické ochlupení, těm testosteronově šťastnějším i vous či chmýří. Chlapec je považován za veřejného nepřítele č.1 a je fuk, jestli vypadá jako Vincent Cassel. Dívky jsou vyhihňané pucmoly a jejich přínos světu a společnosti spatřujete jen na stránkách www.freevideo.cz. Svět je kruté místo plné hip hopu, mongoloidních rodičů a fellů z hoodu, se kterejma čilujete na streetu a hrajete si na gangstry, ale nedokážete zabít ani nudu.

A váš "sqělý" život by šel dál, kdyby za vámi nepřišel mladý producent a nenabídl vám pozlátko, videoklip a bednu rychlých špuntů. Vy jste mladá, vaše dvě kamarádky taky, občanka v nedohlednu, tak na nabídku kývnete. A jste hrdinkou navzdory osudu, proti své vůli. A řekněte mi jedno: kdopak to z vás to ocení???

Clooney, Pitt a švestková rakvička

2010-01-11T19:34:00.005+01:00

Seděli jsme tam naproti sobě. Ona ruce položené na stole, hlavu mírně zakloněnou. Rakvově černé vlasy jí padaly do švestkově modrých očí a jazykem si olizovala rtěnku z pusy. Ve tváři se jí odrážely blikající neony z ulice. „Jednou ta doba přijde,“ řekla švestková rakvička. Číšník položil na stůl dvě sklenice červeného vína. Za okny poletoval první letošní sníh, vánoční stánky stály vedle sebe jako perníkové chaloupky a na malém pódiu uprostřed náměstí zpívaly děti šišlavě koledy.
„Přeju si to už od dětství, ale bojím se, že se toho nedožiju.“ Usmála se. Ťukli jsme si a chvíli přemýšleli, na co si připijeme. Na sex? Na zdraví? Na lásku? Na sebe? Na příští rok? "A co si připít na TO?" řekla.
„To by šlo.“
„Ať už to máme doma,“ mrkla a napila se. Podepřela si rukou bradu a zadívala se ven. „Víš, kdo by byl první?“
„No schválně.“
„Clooney a Brad Pitt!“
„To je klišé.“
„No, možná když jsou oba zvlášť. Ale já bych je měla najednou. Co ty?“
„Přišel bych domů, v posteli by ležely tři blondýny.“
„Klišé!“
„Počkej. Takže v posteli tři, věk 18, 20 a 22.“
„Další klišé!“
„Jedna by měla v puse roubík.“
„Roubík? Proč?“
„Co já vím, třeba proto že moc kecá. Druhá by byla spoutaná.“
„Radši už se neptám proč.“
„A třetí, ta nejstarší by nad nima stála rozkročená a v ruce by držela poloprázdnou flašku Jacka Danielse.“

Tehdy večer jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby existovala virtuální sexuální hra, ze které by ucmrdával radostí i Bill Gates. Stačilo by si nandat speciální oblek, nasadit brýle, vybrat scénu a pak si celou noc „užívat“, ráno vstát, vyčistit si zuby, učesat se, obléct si kalhoty a vyrazit v klidu do práce a vyhnout se těm vyčítavejm pohledům a prázdným, vyhaslým očím.
„Víš, co by se ušetřilo za antikoncepci?“ řekla na to. Smáli jsme se. Tenkrát nám to připadalo vtipné. A tak by šla ta konverzace dál a dál, kdyby to neskončilo, jak podobné konverzace končí. Vajíčka na měkko, ranní káva, toast, bolavá hlava, svědomí naruby, vyhaslé ego, smutná cesta na tramvaj. A přitom jsme jen popustili uzdičku. Fantazii.

Švestková rakvička se obrátila na břicho a zamračila se. „Ty, bylo něco?“
„Jak to mám vědět?“
„Teď nevím, jestli ti mám dát facku, nebo pusu.“
„Stačilo by telefonní číslo.“
„Mám pořád stejný.“
„Ztratil jsem telefon.“
„Už aby vynalezli tu hru. Tyhle ranní konverzace mě jednou zabijou.“
„Chceš udělat vajíčka?“
„Ty umíš vařit?“
Vstal jsem z postele, protáhl se, zívl a chtěl se podrbat mezi nohama. „Jo, já jsem totiž vopravdovej, z masa, kostí a zavirovanej kocovinou.“
„A taky pěkně vošklivej, když ti selže antivirovej program.“
„Chceš je míchaný nebo natvrdo?“ Pohled jí sjel do míst, kde jsem se chtěl před chvílí podrbat. „Uvař mi radši jen kafe. A až budeš odcházet, tak klíče mám v kapse v kabátu.“
„OK, chápu. Game over.“

Pod úroveň na úrovni

2010-01-07T00:18:00.004+01:00

"Moje vagína je jako obchoďák. Čistá a spolehlivá. A zavřená o Vánocích." (30 Rock)

A to mám na zkouškovém nejradši. Semestr co semestr, zkouškové co zkouškové, státnice co státnice se objeví novej sitcom, kterým si člověk může proložit biflování o politické ekonomii mezinárodních vztahů, práci a cestu do hlubin jazyka českého.

Vyplňovat si půlhodinové přestávky sledováním pokleslé misogynské pornografie, kde jsou ženy zotročovány dominantnímu muži a jejich přerostlými penisy, je pod úroveň. Není sice od věci se o té pod úrovni každej den přesvědčit, ale i ta pod úroveň se dá dělat na úrovni.

A to si zřejmě řekl Lars von Trier. Jeho Antikrist je v té záplavě báječných modrých maníků na létajících strojích osvěžující naturalistickou sondou pro začínající lékaře, kteří by se rádi naučili, jak ženě správně amputovat knoflík na spouštění orgasmu bez použití chirurgických nástrojů a narkózy.

Svým způsobem mi to připomnělo Válku Roseových po seversku. A i když mám pro Šarlotku Gainsbourg slabost, tak ve filmu ukáže i věci, po kterých i mírně vyšinutý muž zrovna dvakrát netouží (možná se najde někdo, koho rajcuje nechat si přišroubovat kotoučovou brusku do lýtka). Na druhou stranu, kdo by si nepřál, aby jeho žena běhala nahá po lese, řvala jak na lesy a pak v těch lesích klesla k největšímu stromu a jala se masturbovat. Inu, já tedy ano.

Mrtvá kočka na rozpáleném plechovém nárazníku

2009-12-31T00:12:00.006+01:00

Letošní rok končí - čas postavit se před zrcadlo v koupelně, sundat ho ze zdi a pod tím správným úhlem si ho nastavit. Celej rok balancuju na hraně, jako by mi zvonila. Párkrát jsem stál před životním rozhodnutím zemřít (= smazat blog), na rok jsem propadl monogamii, obden se opíjel, abych mohl být obden střízlivý. Začal jsem věřit v boha a na půlnoční mši potají osahával kamarádku a popíjel whisku z placatice.

Jedl jsem maso, občas zeleninu, zřídka ovoce. Naučil se vařit boloňskou omáčku, navlékat kondom jednou rukou, nakládat ty nejlepší hermelíny, lhát cizím dívkám do očí a kvůli té jediné zapomenout na ostatní. Zjistil jsem, že když začnu tahat do lásky city, (ne)skončí to dobře, a uvědomil si, že když ji miluješ, tak je pořád co řešit.

Poznal jsem se zavázanýma očima rozdíl mezi skotskou, whisky a bourbonem, vyfotil se se Zdeňkem Pohlreichem a Petrem Mukem (s každým bohužel/bohudík zvlášť), zvracel na záchodkách v Lucerně, poprvé jedl sushi, zjistil, že když stará láska zrezaví, tak v obchodě prodávají balakryl.

Poslechl si desku Tomáše Kluse a líbila se mi, stále nepřečetl ani jednu knížku od Michala Viewegha, takřka bezchybně zahrál Nothing Else Matters od Matalliky na Guitar Hero a na opravdické klávesy se naučil opravdicky zahrát opravdickou koledu.

Můj otec mi letos poprvé po vzoru hollywoodských filmů řekl, že mě miluje, koupal jsem se nahatý v ledové vodě, jejíž teplota dosahovala velikosti mého penisu, a dostal k vánocům jako dárek vánoční růži. Viděl jsme, jak jednu kamarádku srazilo auto a druhé hráli na pohřbu Portishead.

Poprvé jsem se setkal s černovlasou psycholožkou, která mi místo svého srdce a duše ukázala radši ponožky. Zjistil, že olomoucké syrečky ve skutečnosti nejsou z Olomouce a v Sudoměřicích u Tábora srazil předním nárazníkem své stříbrné toyoty černou kočku a při pohledu do zpětného zrcátka uzřel, že jsem byl bohužel tím devátým, kdo ji v roce 2009 přejel.

Tak ať z nás nezbyde v roce 2010 stejně masnej flek.

Kluk v akci

2009-12-28T20:26:00.003+01:00

Mít tak šest žaludků a vemeno, jak mě by bylo kravsky dobře. Trápení s pokleslou a nefunkční lidskou trávicí soustavou je bolestivé jako zjištění, že jsem zřejmě podlehl tomu, čeho jsem se vždycky obával, že podlehnu, jenže než jsem tomu podlehl, tak jsem doufal, že až tomu podlehnu, tak mi to bude jedno, jenže teď, když jsem tomu podlehl, zjištuju, že mi to vůbec jedno není, ale už s tím nic nenadělám, protože jsem tomu podlehl.

Snad to rodiče dělali s dobrým úmyslem, snad četli moc článků na žena.cz, snad mě pozorovali při sprchování, snad si vyseznamovali můj blog, ale jedno je jisté - přestože že mám varlata, už nemám koule. Zatímco moje sestra dostala pod strom auto, já dostal grilovací pánev a kuchařku.

Pravda, štědrovečerní večeři smažím už pár let sám, zatímco otec sedí u krbu a pročítá si Dostojevského deníky, matka bere solnou lázeň a babička cvičí před televizí jógu. Ale aspoň se u toho vaření snažím vypadat jako chlap - piju pivo, krkám, nadávám, mám puštěný porno, vedu šovinistický monolog se smažícím se kaprem a nechám v kuchyni tolik špinavého nádobí, že by na to nestačil ani Mr Proper nadopovaný jarem.

A místo toho, abych dostal kompletní filmografii Roberta Rosenberga, uzřím pánev. Místo toho, abych dostal pouta a biče, uzřím kuchařku. Co na tom, že jsem si to všechno výslovně přál. Přání nejsou od toho, aby se plnila. Kdyby existoval ježíšek, tak by se to nikdy nestalo...

Marodím, tedy jsem

2009-12-21T21:01:00.004+01:00

Jednou jsem to musel chytit. Ne, nemám na mysli AIDS, hemeroidy nebo vlka. Chřipečka. Šíří se to stejně rychle jako bývalá módní vlna feminismu, kdy se cokoliv, co připomínalo penis, řezalo lupínkovou pilkou, proklínalo, spálilo, zahrabalo pět metrů do země a nechalo obehnat ostnatým drátem.

Od rána ležím v posteli, v krku mám, jako bych spolykal mořské ježky a zapil to absintem, tělo zesláblé jako po celonočním orgasmu, oči skelné jako po třech jointech a v puse sucho, jako bych prokalil celý víkend. U toho posledního je to tak trochu pravda a chřipka pak možná důsledek všech vánočních večírků.

Na druhou stranu to má i svoje lepší stránky, hlavně ty knižní, které teď obracím jednu za druhou a mám konečně klid si přečíst tu spoustu podstavců pod květináče a skleničky (jeden z mnoha důvodů, proč se elektronické knížky nikdy neuchytí). A mám konečně klid nakoukat 30 Rock a jít zítra v horečce nakazit do města ten zbytek, co odolává tak půvabné nemoci, která vám přivodí opilost, orgasmus, zhulenost a kocovinu v jeden okamžik.

Šťastné a usmrkané ...

Šalinou v tunelu za lepší prostatu

2009-12-16T00:54:00.005+01:00

Generační rozdíly, to není jen příležitostný sex s osobou ženského pohlaví mladší 18let. Je to například čtyřhra v tenise s muži, jejichž vlasy hrají všemi odstíny šedé, místo viagry polykají prostenal a k Vánocům si už několik let po sobě píšou Ježíškovi o náhradní kloubní preparát.

To jsem jednoho večera totiž přijel za ctěnými rodiči na jeden večer z města, kde metru tamější lidé říkají šalina v tunelu, a místo teplé večeře mě čekalo jen studené pivo a "pozvánka" na tenis. Inu, proč ne.

Cesta autem do tenisové haly byla cosi jako písničky Michala Davida v remixu Kanye Westa. Poslouchat tři muže, jejichž datum narození pamatuje komunistický puč, může být v některých situacích i přínosné, ale když začnou debatu ohledně operačních systémů a grafických programů, máte chuť vyskočit ze dveří jako Bodie a Doyle v Profesionálech, oprášit kalhoty a dojít zbytek pěšky.

Celou cestu jsme hledali, kam zmizely ty soubory z plochy, že xpéčka nesahají sedmičkám ani po kotníky, že visty nestojí za nic, ale když si na ně člověk zvykne, tak na ně nedá dopustit.

Na kurtu jsem začal hned pár zkracovákama za síť, aby se pánové zadýchali, a na celou hodinu byl od "ajťácké" debaty svatý pokoj jako od podrážděné prostaty. A cesta nazpátek? Vrnící benzinový motor doprovázel sípavý trojhlas, doplňovaný zrychleným tlukotem srdce a zakončený vrzáním kloubů při výstupu z auta.

Bez lechtání přiznávám, měl jsem zlomyslnou radost; asi jako když pětiletému chlapci vypustíte záchranný kruh v bazénu. Samozřejmě dětském, ve kterém dosáhne ;)

Alkohol tester naruby jako Pražák z Ostravy Poruby

2009-12-12T14:06:00.004+01:00

Nedávno jsem se zamyslel nad svým sklonem k alkoholismu. Když mi i babička chvějícím se hlasem vytýkala, že bych neměl tolik chlastat, nebo mě nebude chtít žádná holka a skončím s nějakou kurvou z Prahy (omluvte stařenku, je z Moravy), porozhlédl jsem se po svém mládeneckém bytě a najednou jsem pochopil, že to se mnou není až tak hrozný.

Sice se na kuchyňské lince lesknou jako alkoholické trofeje prázdné lahve od tullamore dew, ale jinak vítězí rozum nad játry a nealkoholické pivo nad Plzní. Daleko zajímavější ale bylo zjištění, v jaké části mého skromného bytu se birelly nacházejí.

Nechal jsem si tedy jedno volné odpoledne, abych v klidu stihl projít všechny pokoje a zjistit, jestli trávím víc času v pravém křídle, anebo v tom levém.

Výsledky byly ohromující. Nejvíce svého přeceněného času strávím za psacím stolem (4 lahváče), následuje červená pohovka (3 lahváče), se kterou se o druhé místo dělí barový pult, na němž odpočívají elektronické klávesy. Bronz bere koupelna (2 lahváče) a bramborová připadla ložnici.

Závěr ani ponaučení z toho neplyne žádný, protože se jednalo o nealkoholická piva. Od alkoholického testu jsem radši upustil, protože všechny prázdné lahve jsou na horní skříňce v kuchyni, takže bych podle všeho spal, snídal, čistil si zuby a provozoval praktiky neslučující se s dobrými mravy hned pod stropem vedle digestoře. No co by na to asi řekla babička?!

Růžové ponožky zkazí celou psychoanalýzu

2009-12-09T18:31:00.003+01:00

Až si budete v Olomouci objednávat svařák, nezapomeňte, že jiný kraj, jiný chlast - dostanete ho totiž se slivovicí. A když pak ve stavu hluboké opilosti potkáte na baru černovlasou psycholožku, která je dokonce větší než vaše ego, nebuďte překvapení, když si sundá boty a bude po vás vyžadovat to samé. Je to údajně místní tradice. Tak jako se dřív vítalo chlebem, solí a úplatkem, tak v Olomouci si dívky sundávají před mládencem boty (ano, skutečně jenom boty).

I když se cizím kulturním vlivům bráním stejně usilovně jako Kája Gott slavíkům, určitě to v nějaké pražské hospodě vyzkouším. Slečno, máte krásné oči, mohla byste se zout?
Vtip a úspěch tohohle triku samozřejmě závisí na tom, jestli máte kotníčkové ponožky s vlastním monogramem, bez díry na palci a v jiné barvě než světle růžové. Pokud ne, tak už vás nezachrání ani to, že umíte zpaměti recitovat nikdy nevydané básně Magora Jirouse, přezpívat od první do poslední písničky chystané album Radiohead anebo machrovat, že máte společnou fotku s Cimrmanem.

Takže nezapomeňte - do Olomouce jen s hedvábnými ponožkami v barvě vašich očí.

Jsem skoro panic a hladám ojetou ženu z bazaru

2009-11-30T18:31:00.005+01:00

Kolem nás se dějí různé hrůzné věci. Ve Švýcarsku zakazují minarety, ženy mají volební právo, psi mají svoje obchody a kočky kalendář jmen. Ale teď vážně. Kolem mě se dějí opravdu hrůzné různé věci.

Shodou náhod a okolností, přilétlo to drze jako emailový spam, jsem začal číst článek o muži, do kterého se platonicky zamilovala moje kamarádka. Je to člověk, který je pravým opakem mě. Jestli já jsem vložkou, tak on tampónem. Jestli já jsem dvanáctkou, tak on je nealkoholickým pivem. Jestli já jsem šovinistický obšourník, tak on je panic. Jestli já mám třetí nohu multifukční, tak on ji má monofukční (pro méně chápavé - jen na chcaní).

Ano, je panic. Na tom by nebylo nic, nic tak zvláštního, kdyby z toho ten zoufalec nedělal přednost. Je sice roztomilé, když si dívka schová to nejcennější - a tím nemyslím seznam svých bývalých milenců - až na svatební noc, ale pokud se k podobnému heroickému činu, za který by se měly upalovat chlupy na ohanbí, odhodlá muž, je cosi v nepořádku. A erekce to prý není.

Pokud jste se do čerstvého třicátníka, který holduje cyklistice, tanci, třem světovým jazykům a celoživotní masturbaci, právě zamilovaly, mám pro vás, dámy (pánové mají tentokrát smůlu), nepříjemnou zprávu - splněný ideál muže totiž vyžaduje, aby dotyčná byla panna. Přestože teď většině z vás spadla brada až do kabelky, ten nebohý muž pro to má docela racionální zdůvodnění.

Cituji:
"Nikdy bych si nekoupil ojeté auto a podobný je můj nezájem o použité ženy. S velkou nelibostí jsem si nedávno přečetl informaci, že Češky se řadí mezi nejvíce promiskuitní ženy vyspělého světa. Jinak řečeno: hledat ženu v naší malé vlasti = nakupovat v jednom velkém second handu."

No, já sice do sekáče nechodím, ale auto z bazaru mám a nedám na něj dopustit :)

Celý článek toho šílence s panenskou blánou na penisu najdete ZDE.

Podolí fiction: historky z podsvětí

2009-11-24T23:24:00.004+01:00

Nechtěně jsem objevil způsob, jak nechtěně sbalit ženu, která je nechtěně těhotná.

Přestože si spousta dívek a dam a slečen a snad i pár chlapců myslí, že můj vztah k ženám je ryze šovinistický, pravda je opakem. I já mám svého milujícího doktora Jekylla. A ten se vždycky objeví, když něco potřebuje moje sestřenice.

Sestřenice, éterická slečna, která ku své smůle a nezodpovědnosti otěhotněla v době, kdy nelítostní kapitalisté snižují pastelkovné a porodné, má kulaťoučké bříško jako po deseti pivech a spoustu starostí. A co je pan Wolf pro Johna Travoltu a S. L. Jacksona v Pulp Fiction, to jsem já pro svou sestřenku. Jsem tady, abych do prdele řešit kurevský problémy.

A aniž bych se jednoho sobotního rána nadál, ocitl jsem se v přijímací místnosti porodnického ústavu v Podolí. Protože si někdo potřeboval narychlo odletět na týden mimo Evropu, tak spadla registrace mimina na mě. Aspoň že nejsem mořský koník, to bych to dítě musel nakonec ještě sám odrodit.

Ale zpátky do Podolí. V ruce jsem držel porodní vyšetření (ne moje), na tváři strach i úsměv a vrávoravým krokem jsem vešel do hlavní chodby. A co neviděly oči mé modravé, sociologický vzorek rodiček byl opravdu skvostný. Kromě zaběhnutých rodících manufaktur (označení pro matky s 2 a více dětmi) tam seděly vystrašené páry v mém věku, kde maminka (povětšinou sympatická a oduševnělá) předstírala blažený klid jako Marcus Aurelius a otec byl poslušným volem chodícím co deset minut pro kafe k automatu. Třetí skupinu tvořily ženy, které buď otce svého dítěte neznají, nemají, nebo ho nechaly radši spát. A pak jsem tam byl já.

I když bylo kruté ráno (7 hodin), stačilo se usmát a úsměv vám byl vrácen. Smály se hlavně klony Aurelia, a přestože mi bylo jasné, že v tom úsměvu je tolik sexuality jako kečupu v omáčkách Zdeňka Pohlreicha, zahřálo mě to víc než kafe z automatu. A hlavně to bylo zadarmo.

Zajímavější byly slečny, které z mně neznámého důvodu přišly na registraci samy. V jejich případě se opětování úsměvu dalo vyložit několika způsoby, ale ze všech jsem vycházel jako budoucí nevlastní otec.

Takže pokud nějakým chlapům tiká biologický orloj, hrají si s angličákama a představují se, že vedle nich sedí jejich nevlastní syn, touží po rodině a mají fóbii ze sexu a rádi by děti, v Podolí si rozhodně vyberou. Jedinou nevýhodou je ranní vstávání. Ale co by člověk pro rodinu neobětoval.

Lepší časy asi nepřijdou

2009-11-22T16:22:00.005+01:00

Když je s vámi vyjebáno, máte potřebu vyjebávat s ostatními. Změníte optiku. Změníte čočky. Změníte dioptrie. Přestanete hledat ten nadýchaný váček oduševnělosti, která se beztak dokáže během vteřiny spláchnout jako hovno do záchodu. Nemyslím, že všechny budete brát jako chodící vagíny, ale rozhodně s nimi vyzkoušíte radši všechny druhy nonverbální komunikace.

Za pár úsměvů a vajíčka k snídani se každé ráno budíte s jinou nadějí, že díky ní si to všechno vyšoustáte z hlavy, že všechny ty erekce vám zboří železnou oponu vašeho ega a budete schopní se zase na někoho usmát, aniž byste si ho představovali s roztaženýma nohama.

Sic se cítíte každej den provinile, jako když vás máma poprvé nachytala s kamarádkou v posteli, léčíte si metastázy na duši chlastem, ale je to den ode dne horší a prázdnější. Propadáte se do hluboké, vyholené vagíny pochybnosti, nemáte se za co chytit a jste nemilosrdně zatloukáni hlouběji a hlouběji vlastním penisem blbosti.

A lepší časy? Ty se už dávno uchlastaly v hospodě.

Lásko prokletá

2009-11-20T11:41:00.005+01:00

Kdyby ta dáma omládla o 30 let a já se ráno probudil o 20 let starší, klekl bych si na svá kolena a vyznal ji lásku prokletou. Když jsem byl na koncertu Hany Hegerové, pochopil jsem, proč někteří mladíci blázní po starých ženských (to, že jsou ke všemu ještě ty dámy bohaté, bych zajíčkům neměl za zlé).

Hanička je jako sluníčko při západu. Přišla na pódium, svoji oldschoolovou tělesnou schránku si podpírala berlí a okamžitě začala flirtovat s kapelou. Muzikanti, vesměs čtyřicátníci, se červenali, jako by je nachytala máma, jak potají kouří cigaretu.

Pak zazpívala šansony, u kterých se dojímali i uklízečky a osvětlovač, a na rozloučenou vynadala důchodcům, že je nemá ráda, protože připomínají kyselou prdel. Bylo dojemné i komické pozorovat, jak skoro 80letá dáma pokulhává s berlí na pódiu, řve do mikronu "kyselá prdel" a názorně to ukazuje vyšpulenou pusou.

A přesto to nikoho nepohoršilo, protože Hegerová je zkrátka dáma. A když dáma řekne i takové slovo, jako je prdel, rozvoní se celý sál levandulovou a lidem je zkrátka dobře na duši a na chvíli jsou dokonce schopní zapomenout, jak jsou celý život v prdeli. Díky, Hani!

Yesmanům odzvonilo

2009-11-19T20:11:00.004+01:00

Nerad říkám ne. Asi to souvisí s mojí zálibou v naturalistickém zachycení lidského koitu, kde se pořád křičí Ano, ano, ano!

Ale někdy by to NE chtělo. Protože pak se to s vámi táhne. V pátek zavolá kamarádka, přijede do Prahy. Říkám ano. Spát bude u mě. Říkám ano. Zavolá další. Říkám ano. Jdeme se opít. Říkám ano. Objednáváme panáky, piva, vína. Říkám ano. Jdeme na demonstraci. Říkám ano. Potkám jednu blondýnu. Říkám ano. Potkám druhou blondýnu. Říkám ano. Ráno nevím, kde mi, co stojí, natož kde mi stojí hlava.

A do toho zazvoní telefon. Neznámé číslo. Říkám ano. Jenom trnu, komu jsem zase rozdával vizitky. A telefonem se rozezní sametový hlas redaktora nováckého zpravodajství a mě polije horko jako v sauně. A prej že bych měl promluvit o koncertu Pink. A že to bude jen pět minut. A že přijedou kamkoliv. Dělá se mi mdlo. Cejtím, že je ideální čas říct ne. A pokládám telefon. A dneska ruším španělštinu a sedím doma a vylejvám víno a pivo do dřezu. Říkám ne!

A je to hrozně osvobozující pocit, asi jako když se po třech dnech vzbudíte bez kocoviny, venku svítí sluníčko, v ledničce se chladí džus, v mejlu nejsou žádný průšvihy a ani venku neběhají žádné vaše průšvihy. Tedy doufám :)

Zabil jsem Vietnamce, pánové

2009-11-16T20:15:00.003+01:00

Začínám mít z Vietnamců větší mindráky než Američani v 70. letech. Chodím několikrát týdně nakupovat do krámku, který nikdy nespí. A obsluha v něm taky ne. Takřka nonstop otevřený kutloch nadopovaný potravinami, které projdou až pár let po vaší smrti, obsluhuje u kasy muž neidentifikovatelného věku. Bledý bude zřejmě od přírody, málomluvný od dětství a protivný je až poslední měsíc.

Pokaždé mám to štěstí, že svojí vietčeštinou zjebe pár ženských, které se v 8 večer přijdou optat, jestli má ještě chleba. Pak uvidí mě, jak nakládám do igelitky lahváče a povietnamsku (mhouřím oči) vybírám z regálů levnou importovanou whisky s ilegálním kolkem. A když jdu platit, usměje se. Pochybnosti o jeho sexuální orientaci bych přeskočil, v jeho pohybu úst do dvou světových stran není nic, co by jakkoliv toužilo po mém rectu.

Nhyuhgovi obstarává zábavu něco úplně jiného. Protože jsem si u něho nikdy nekoupil nic jiného než sklo naplněné větším či menším množství alkoholu, získal zřejmě dojem, že se ničím jiným neživím. Nevím, jak je to s jejich božstvem, ale pokaždé mě při odchodu skoro obřadně pozdravil, zatímco na ostatní "normální" Čechy vytahoval při odchodu napalm.

Bohužel, idylka netrvá věčně, a všechno krásné jednou končí. Dneska jsem si koupil chleba a máslo, a když jsem platil, uslyšel jsem obrovskou ránu, až jsem se lekl. Co to bylo? zajímalo mě. Pak jsem ho ale uviděl, jak tam stojí zlomený. Nhyuhgovi se totiž zboural sen o posledním Čechovi, jehož trávicí akt funguje pouze na pravidelný přísun lihu. A od té doby mě nezdraví. Jen zamumlá, oči sklopené, hlavu ohnutou. Nepomohl ani nejtěžší kalibr - podivuhodný vietnamský likér s blíže nespecifikovaným množstvím alkoholu.

A mně to je líto. Za tu dobu, co k němu chodím, se mezi námi vytvořil takový zvláštní kamarádský vztah. Doufal jsem, že až dá jednou výpověď a otevře si někde v Praze vlastní krámek se zeleninou a alkoholem, pojmenuje ho po mně. Teď je mi jasný, že mám smůlu. Aspoň že o ulici dál otevřeli Vietnamci další obchod. A světe div se, ten prodavač se na mě pořád tak divně usmívá, přestože tam chodím kupovat jen rohlíky.

Možná přijde i blondýna

2009-11-12T17:22:00.004+01:00

Když muž upadne do deprese, léčí ji buď alkoholem, nebo ženou, jedná-li se o velkou depresi tak alkoholem a ženou.

Od minulého pátku jsem se zařekl, že dávám stop jak depresím, tak ženám.
Kamarád nás totiž pozval do strip baru. Vstup zdarma, holky krásné jako upravené ve photoshopu, nohy dlouhé až do země, a kdyby člověk ztratil soudnost, dá jim za kalhotky místo stovky klidně i celou hypotéku. Pijeme pivo (malé za 100,- , ale pořád nás hřeje pocit, že je vstup "zdarma"), koukáme, předstíráme nedostupné, když zjišťujeme, že to není bordel, hrajeme dostupné.

Mládenecká idylka končí ve chvíli, kdy před nás skočí místní Spielberg s kamerou a nasvítí nás stowatovou žárovkou přímo do objektivu. Uvolněte se, prosím, pánové. Všichni strkáme hlavy pod stůl, což by prošlo v gay klubu, kde se tímto způsobem vyjadřuje orální náklonnost, ale heterosexuální kameraman pro podobné "legrácky" nemá pochopení a dál nás griluje.

Přestože jsme každý jiný, překvapivě v tu chvíli myslíme na to samé - až ráno vstaneme, pustíme počítač, podíváme se na své oblíbené stránky a tam pod názvem Divoký mejdan v Praze uzříme své košile s pruhy a hlavy pod stolem. Následuje vysvětlování v práci, vysvětlování přítelkyním, milenkám, milencům, rybičkám, leguánům, babičce a sousedům.

Když Spielberg odešel, chvíli jsme na sebe koukali, jako by nám někdo ukradl lego. Smutní jsme byli, a ti slabší a citlivější se nebáli vzlyknout. Jaké pak přišlo vysvobození, když k nám přišel blonďatý posel dobrých zpráv, usadil se doprostřed, usmál se a svým sametovým hlasem deroucím se ven ze silikonového hrdla se ozvalo: "To nenatáčíme, to se jen přenáší ven, nemusíte se bát."

V tu chvíli jsem měl chuť vzít si ji za ženu, mít s ní tři silikonový děti, velkej barák, ještě větší hypotéku a ještě většího psa. Tak velká to byla úleva...

Flirtování s babičkou vede ke zduřelé prostatě

2009-11-07T16:11:00.006+01:00

Seděly tam tři. Dohromady jim bylo 251 let, oči skelnaté, pleť vrásčitou, křečové žíly i na tvářích, vlasy bílé jako vyprané v Arielu, a pohledy upíraly na jediného maskulinního tvora v místnosti - mě.

Babičky mé babičky. Ženy, které zažily tři republiky a všechny prezidenty, na mně visely očima a se senilním dojetím sledovaly, jak si mažu máslo a marmeládu na housku, koušu do housky, polykám housku, trávím housku a piju čaj.

Koukaly a nadávaly. Na svět. Na politiku. Na počasí. Na sebe. A schytal jsem to i já. Už ani nevím za co, ale nepomohl ani malý flirt, který jsem zkusil na nejstarší z nich, když jsem jí ubral asi 15 let a řekl, že vypadá na slušnejch 70.

A toho se na stáří bojím nejvíc. Nemám strach, že mi zvadne břicho, brada a varlata, vypadají vlasy a konečně začnou růst vousy, ani že se mi budou neustále klepat kolena, aniž bych měl strach. Děsí mě, že až mi bude 70 let a bude se mnou flirtovat pětadvacetiletá zrzka se zelenýma očima, bude mi hladit dřevěnou nohu a šeptat do ucha, že ta zduřelá prostata nic neubírá na hloubce mých modrých očí, tak že to nehne s žádnou částí mého těla. Že budu starej asexuální důchodce!

Se Saudkem o fóbiích a suspenzorech

2009-11-01T11:52:00.005+01:00

Netušil jsem, že můžu mít něco společného se Saudkem. Ne, (ne)bojte, (ne)jsem jedno z jeho třiceti šesti dětí a radši dávám přednost věkem mladším a tělem slabším ženám. Ale když jsem si dneska ráno pročítal digitální archiv Timesů a poslouchal Hanušovu Koncertantní symfonii pro harfu, varhany, tympány a smyčce, úplnou náhodou jsem zabloudil na odkaz jednoho ryze bulvárního serveru.

"Já v sobě tlumím strach z žen, kterému předchází nenávist," prohlásil tam ten pomatený stařec. "Jsem opilý denně, já ty ženské nemám rád." Je paradoxní, jak se věkem mění vztah k tomu, bez čeho moderní muž nemůže v postmoderní době existovat - bez žen a alkoholu. Saudek prý chlastá, aby se na ženské mohl vůbec podívat.

Takřka o půl století mladší blogger, alkoholik, budoucí dvojtitulovaný vysokoškolák, chovatel leguána, milovník kvalitního porna v nekvalitním rozlišení, sběratel krabiček od sirek, řízkofil, whiskofil, aichmofobik a bývalý profesionální hokejista mající na svém kontě hattrick střelený suspenzorem naopak chlastá proto, aby se na ty ženské nemusel dívat vůbec.

Inu, možnosti využití chlastu jsou bezedné jako ta pověstná láhev a s pokročilým věkem a mnohonásobným otcovstvím získávají úplně jiný, takřka majestátní rozměr. A ty má Saudek přece rád...

Happy new life

2009-10-28T18:42:00.004+01:00

Tohle bude smutný.
Smutný jako prasklej kondom.
Smutný jako oko vystřelený zátkou od šampusu.
Smutný jako veselej klaun.
Smutný jako transexuální blondýna, která má větší třetí nohu než vy.

Ono se říká, že se nemá vstupovat 2x do stejné ženy, tedy řeky. Blbej ten, kdo se vykoupe 3x. Ale amores perros, a to ani nemusíte mít psa, abyste to pochopili. Paradoxní je, že ta karma opravdu funguje. Dělej celej život hajzla a stejně ti bude jednou oplaceno.

Nevzdychám tady, jako bych měl poslední orgasmus svého života, ale spíš žasnu nad svou blonďatou naivitou. Moje peroxidové vnímání ženského světa dostalo totální knock out tvrzením, že nejlíp se holky balí na to, že je pošlete do prdele. To jsem udělal. Sbalil jsem. Nějakou dobu s nima chodíte a pozvete je do limuzíny. Zpozorní. Preventivně se rozejdete. Dáte dohromady. Pozvete je do Paříže, až se za to klišé stydíte jako Jiří Paroubek za svoji ex, ale je to jako byste na ni vybafli nebo ji načapali ve trojice se čtyřma chlapama.

Svět je divnej, lidi v něm ještě víc. Doktoři mi zakazují chlast, protože mi to škodí zdraví. Kafárničky mažou blogy bez varování. Co přijde zítra? Vezmou mi porno, protože erekce mi odčerpává krev z mozku a odumírají mi buňky? V tom případě odcházím s lahví Jacka Danielse do sex shopu a vylezu, až bude Rosenberg prezidentem.

Blízká setkání ukrajinského druha

2009-10-21T12:00:00.003+02:00

Kamarádka mi poslala mail, že mě viděla hrát v pornu.
"No a co?" odpověděl jsem jí na to.
"Vypadáš tam jako debil," odepsala a poslala odkaz.

Podle názvu to opravdu vypadalo, že jsem si užil svých patnáct minut pornografické slávy. Fucking Like *** (moje příjmení), jmenovalo se to. Celej natěšenej jsem odklikl, uvelebil se v křesle, zatáhl žaluzie, zapálil vonné svíčky a esenciální svíčky a tantrické svíčky a zapnul lávovou lampu a nestačil se divit.

Na videu se objevil chlapec vychrtlý jako somálskej pes, tváře měl propadlé jako hrudník novorozeněte, pleť bledou jako by se koupal ve vanishi a na nohách nádherné béžové ponožky, které měl poctivě vyhrnuté až po kolena. Ručičky jako dva ostnaté dráty obepínaly stejně půvabnou slečnu, která slovům "fuck" a "ach" a "God" dala svým temným altem nový rozměr.

Nebylo to příjemné shledání se svým internetovým alter-egem. Radši bych byl nařachaný černoch s vyšpulenými rty nebo bázlivý Asiat přivydělávající si v New Yorku roznáškou pizzy (té, na níž dotyčné nikdy nemají peníze a tak to musejí ve své luxusní vile splácet "po svém").

Bohužel mé kořeny sahají kamsi na Ukrajinu, do bytu se zaprášeným gaučem, flekatým kobercem, ušmudlanýma záclonama a holkou, co nemá kam jít, a proto tráví, ehm, své volnočasové aktivity v mé garsoniéře, a kdyby měla sílu a koule, tak by místo zabíjení nudy a času raději oddělala mé ukrajinské já.

Piju s mírou, vím, kde je klitoris a nebiju ženy. Jsem ideální muž?

2009-10-16T16:22:00.002+02:00

Přitahují mě růžové věci.
Růžové svetříky (víc než ty šedé).
Popraskaný růžový lak na rukách (víc než ten černý).
Růžoví Floydi.
Růžová vína z Moravy.

Takže když jsem viděl knížku s růžovým obalem, moje volba byla jasná. Už od malinka jsem si listoval knížkama s růžovým přebalem, takže když jsem se před měsícem rozhodoval, jakou si v knihkupectví vyberu, ani chvíli jsem neváhal. Věděl jsem, že každá stránka nebude jako z marcipánu, ale když čtete poctivě, autor to ocení. Esther J. Ending: Po Valentýnu. Voní hezky!

Ta knížka je pěkná prasárna, cosi mezi Bukowskim a Lydií Lunch střihnuté posledním Palahniukem. Asi tak pro představu. Hlavní hrdinka hned v úvodu přiznává, že smilnila se svým bratrem v pozicích, vedle kterých je Kamasutra příručka pro sexuální paralympioniky.

Kromě incestního sexu a jiných záležitostí, které upevňují rodinné vztahy, se hlavní hrdinka marně snaží navázat citový vztah (čti lásku) k muži, s nímž nemá společného jednoho a více rodiče. A když narazí na plavovlasého Holanďana, dopadne to asi takhle:

"Fuke se potil za sporákem, oblečený v bílém triku a džínech...Super vizitka holandského muže, napadlo mě.
Umí vařit, pije s mírou, ví, kde je klitoris, a nebije ženy, představovala jsem si na inzertních stránkách východoevropských novin, a k tomu fotku blonďáka v džínech, jasně bílém tričku se zářivým umělcem filmového herce: jen si spočtěte, jak vyděláte."

Jak si představujete vy inzerát ideálního muže? (otázka není genderově determinována, odpovídat můžou tedy i muži).

Bezva táta

2009-10-14T18:54:00.005+02:00

Jít na promoční večírek a nemít promoci už samo o sobě nevěstí nic dobrého. Všichni vaši úspěšnější spolužáci si ukazují diplomy, vzpomínají na usměvavé historky při udělování zápisu z morfologie a lexikologie, chichotají se u známek z literárního myšlení a vy tam sedíte se svým pivem, panákem a smějete se na všechny strany jako z reklamy na THC.

Výhodou promočních večírků je, že během dvou hodin většina zmizí a zůstanou ti, co se chtějí opít a nadobro se rozloučit. A tehdy nastupujete vy, zatím opomíjená osoba večera, jejíž role se pro nadcházející hodiny ukáže být takřka klíčová. Ale o tom až jindy.

Než k tomu ale dojde, vyslechnete si spoustu zhovadilostí a blbostí od lidí, které naštěstí už nikdy neuvidíte. Jeden opilej spolužák barvitě vypráví, jak na dálku adoptoval jednoho černouška z Afriky. Měsíčně mu posílá kolem 500 korun, díky kterým se chlapec vzdělává v místní škole, která přes den slouží ke vzdělávání a v noci v ní chrní dobytek. Tím si samozřejmě získává pozornost nezadaných slečen (ne ten chlapec), které jihnou, vzdychají a oči jim jiskří něžností. Muž si toho je dobře vědom, ale protože je opilý a na odchodu, chce pobavit i naslouchavší muže.

"Moc mu ale nepíšu."
"Proč?" vybafne jedna blondýna.
"No, to se má tak. On se moc dobře neučí."
"Proč?" vybafne druhá blondýna.
"Já mu ty peníze neposílám pravidelně."
"Proč?" vybafne třetí blondýna.
"Protože na to občas zapomenu. To není jen tak mít dítě až v Africe."
"Kolik dopisů jsi mu vlastně napsal?" vyštěknu já.
"Zatím jenom jeden. Nechci ho zbytečně stresovat. Ale on mi píše pravidelně, posílá fotky, na každý teda vypadá trochu jinak, ale připadá mi spokojenej."

Všechny tři blondýny nechápavě kroutily hlavama, muži si prohlíželi nedopité půllitry a onen nezodpovědný otec do sebe obrátil zbytek piva, otřel si hřbetem ruky pusu, usmál se, tleskl rukama a odporoučel se. Inu, s dětma je sranda a s těma africkejma ještě větší. I na dálku.

Našel jsem důvod, proč začít jíst koňský salám

2009-10-12T14:29:00.006+02:00

Docházejí peníze, je krize, což znamená, že po vás všichni chtějí víc práce za míň peněz a někteří si to přeberou tak, že vám nezaplatí vůbec. A protože dotovat studium dálkově adoptovanému Ngungovi v Bangladéši a vitaminy pro leguána něco stojí, rozhodl jsem se, že se dám na hazard.

Ruleta je pro trosky, poker pro snoby, automaty pro losery. Oblékl jsem tedy své oblíbené tvídové sako, zašněroval si botasky, zapnul kožený pásek, nasadil pletenou čepici s kšiltem, do náprsní kapsy vložil dva kubánské doutníky vyrobené v Číně, nasedl do autobusu a hodinu se plahočil do Velké Chuchle. Na místních dostizích jsem prohrál 100 kč, utracených 50 kč za pivo a klobásu beru jako výhru.

Cílem bylo ale nasávat. Atmosféru, koňský trus a žokejský pach. Týden nato jsem totiž odjel za tetičkou do Pardubic na Velkou cenu. Jako velký odborník jsem vsadil životní pojistku, stavební spoření, důchodové připojištění a klíčky od svého stříbrného vozu na Sixteen. Když jsem se po závodě hádal v sázkové kanceláři, že důchodcům je snad závodění zakázáno, zavolali na mě ochranku a v ruce mi zbyl jen ušmudlaný tiket, který jsem zmačkal a hodil kamsi...snad směrem, kde Váňa se svým sexy hrbem přebíral od ješitného staříka trofej.

Z takto tristního zážitku jsem se musel opít. Na jídelním stole panelákového bytu mé tety zůstaly jen fleky od piva a slz. Údajně jsem vydával zvuky jako zamilovaný kůň, kterému vezmou klisnu. Protože se se mnou od té doby nikdo nebaví, asi to moc romantické nebylo.

Ráno mě přišla vzbudit čtyřroční neteř. Rozesmátá od od ucha k uchu otevřela okno, a aby mě opravdu dostala z postele, řekla: "Vstávej už, máš na stole pivo!" Pohladil jsem jí po vlasech a dal jí na čelo pusu. Byla to jediná dobrá zpráva, která mě za posledních 48 hodin potkala...

Když knihovnice balí kuchařky

2009-10-08T15:07:00.005+02:00

Jestli má někdo potřebu sbalit padesátiletou knihovnici, zde nabízím zaručenou metodu. Odzkoušeno na sobě, k mému neštěstí to funguje.

Vstaňte s depresemi, kocovinou a za poslechu rádia Classic FM. Chvíli koukejte do stropu, pohrdejte sebou samým, uklidňujte se, že to bude zítra lepší a vstaňte. Dělejte dopoledne něco do práce, pak sedněte na autobus a sjeďte si do knihovny půjčit...ehm, knížky.

Vlítněte do místnosti s pokleslým výrazem, bledou tváří a okouzlujícím úsměvem. Všimne si vás jeden ze dvou zaměstnanců knihovny- padesátiletá knihovnice, váš cíl. Právě nastává důležitý krok - předstírat zmateného, nebo nejlépe jím opravdu být. Knihovnice vidí váš vyděšený výraz, probudí se v ní ženské opatrovnické pudy a prostou otázkou: "Co hledáte?" naváže konverzaci a zároveň vás vysvobodí.

Zlomový krok číslo dvě - vaše odpověď. Knihovnice si vás okamžitě zařadila: černá bunda, modré oči, kruhy pod očima, to bude určitě Bukowski, Burroughs, Palahniuk nebo pokud je na tom opravdu špatně tak Vian. Už ukazuje rukou na příslušnou polici, ale vy řeknete něco, čeho budete v následujících dvou minutách hrozně litovat.

"Kde máte kuchařky?"
Knihovnici se rozzáří oči, jako by se zrovna dozvěděla, že pánhůb zrušil menopauzu. Horlivě vás odtáhne do rohu, kde je nápis Gastronomie, kuchařky a bylinky. Mrkne na vás a nechá vás o samotě. Když pak přijdete k výpůjčnímu pultu, jste bez šance, jste lapen.

"Hm, italská kuchyně, tu já přímo zbožňuju."
Nic neříkáte. Je vám trapně. Za ní, za sebe, za knihovnu. Pousmějete se.
"Hm, Domácí kuchařka Rettigové. Co já se z ní navařila."
Polknete, sucho v krku, krev v hlavě, tep vám tluče do spánků, uděláte krok zpět.
"Víte, ale mě tak nebaví vařit ty recepty jen pro sebe."
Slabost v nohou, tma před očima, silné bušení srdce.
"Tak tady to máte, ať se vám to povede!"

Nastává čas, kdy je potřeba převzít roli: "Děkuju, dám vám pak vědět, jak to dopadlo!" křičíte při odchodu. Knihovnice se začervená jako muchomůrka. Jihne. Vracíte jí do pubertálních let. Zároveň si ale musíte přiznat, že flirtujete s padesátiletou ženskou, co by mohla být vaší mámou, a že máte přesně jeden měsíc na to vymyslet, co jí řeknete, až budete muset vrátit ty knížky. Hodně štěstí!

Ježíš je sexy

2009-10-05T14:40:00.005+02:00

Potkal jsem oblíbené potulné černoprdelníky, hlásající slovo boží. Proč mladí při slově Ježíš ukazují na obou rukách fuckera? Když jsem se podíval na ty apoštolské trosky, tak mi došlo, že největší překážkou jsou vlastně oni...

Stojí v metrech jako špatné kopie drogových dealerů a kšeftujou s Kristem. Drží ho v ruce v časopisech, na křídovém papíře, ve slovech, větách, odstavcích, článcích. Kokainově bílé obličeje, ruce se jim klepou jako dva vibrátory, brýle nasazené na kořen nosu, skelný oči jakoby napuštěné tekutým dusíkem. Nabízejí lepší zítřky a růžovou budoucnost, sami na sobě ukazují, že realita a přítomnost jsou jako duha bez barvy. Takhle jednou skončíte, rovný charakter, pokřivené tělo, modlete se s námi, anebo proti nám!

Potulné smažky Kristovy, vaťáky a palčáky, hrdí na svou bídu a ošklivost. Ukazují, že být věřící znamená být troska. Mávají křížem jako feťák jehlou. Proč v metrech a ulicích nechodí modelky a nagelovaní kluci, proč nemají bibli v ruce, proč neverbujou do boží armády oni? Proč musí stát u stánku s párky a kebabem seschlá stařena, která vypadá, že z ní někdo brčkem vysál celej život? Proč musí u východu z metra zevlovat žilnatej děda páchnoucí močí a samotou? Proč si církev neobjedná hostesky s letákama v bikinách a nedá sbohem oldschoolu?

Pak člověk někde prohodí, že je věřící a ateisti se na něj sesypou jako Japonci na sushi. Těžko jim to mít za zlé, protože si okamžitě představí sektářský spolek vyšinutých lidí s děsivými úsměvy, co se oblékají jako v roce 1976, usmívají se, jako by měli pod jazykem nonstop LSD a dech jim voní po hašlerkách a dršťkové polívce.

Aby se člověk mohl dotknout nebe, tak se musí nejdřív odrazit od země - takže by církvi neuškodilo být trochu přízemní, udělat house party, doprostřed parketu postavti obrovský neonový kříž a ukázat, že aspoň ten Ježíš byl sexy a měl koule, když se nechal ukřižovat a byl přitom do půl těla nahý.

Igor Chaun je kazišuk

2009-10-02T12:15:00.005+02:00

Ten večer nezačal moc dobře. V sauně jsem potkal Igora Chauna, jemuž zřejmě nesvědčí teplota vyšší než 75 stupňů. Po deseti minutách se totiž začal kroutit a špulit chlupatý zadek, jako když se protahuje přestárlá kočka, která se má jít nažrat, ale je dost líná na to, aby se k misce se žrádlem vůbec uráčila dojít.

Konečně taky po dlouhé době zavítala do sauny žena pod 50 let, které říká cosi jako vyholené podpaždí, oholené nohy, oholený klín, ale bohužel tahle dotyčná to brala s tím holením tak vážně, že měla oholenou i hlavu.

Pak jdeme do hospody, kde koukáme, jak si Slavia spletla fotbal s hokejem a prohrála 1:5. A přitom nás obsluhuje asi dvacetiletá dívka, která byla křehká jako skořápka slepičího vajíčka, bledá jako mrtvá nevěsta Tima Burtona, blonďatá jako celá reprezentace Švédska v beachvolejbale dohromady a silná, že v každé ruce unesla pět půl litrů tankové plzně. S kamarádem, stále ještě poznamenaní chaunovským syndromem ze sauny, jsme chvíli přemýšleli, jestli ji někam pozveme.

"To slýchá pořád," říká on.
"Jo, nejtěžší je balit servírku, jsou proti veškerejm kecům imunní."
"Hm."
"Hm."
"Mám nápad," já.
"Jakej?" on.
"Až budeme platit, tak ji nedáme žádný dýško, na to totiž zvyklá není a okamžitě ji to vykolejí."
"Tak jo."

Nakonec jsme jí každej dali dvacet korun extra, usmáli se a poděkovali a šli domů. Znáte to - chlapi, plná huba keců a plná peněženka drobnejch, tohle nikdy nejde dohromady. To ty skutky pak utíkají jako Usain Bolt.

Snad za to může láska a Nora na baru

2009-09-28T17:53:00.005+02:00

Mám virtuální úchylku a nejsou to online porno klipy, online gay seznamka ani nakupování v rumunských online alko bazarech.

Sednu si k počítači, pustím si svíčku, protože správný muž svíčku nezapaluje, ale pouští, a naloguju se na facebook. Začnu klikat na přátele svých přátel a hledám, kdo má otevřejnej profil. Když ho najdu, tak se v něm přehrabuju jako stará bába v jogurtech v Lidlu, a většinou tak po pěti minutách vyškubávám zděšením kabel z počítače.

Za vrchol své online voyeurské kariéry považuju včerejšek, kdy jsem narazil na fotky jedné slečny a jednoho chlapce, kteří světu ukazují, že neexistuje pět divů světa, neexistuje jich ani šest, ale je pouze jeden jediný a tím je jejich L.Á.S.K.A. Původně jsem se lekl, že jsem klik na fanstránku nějaké sekty obdivující heroické činy císaře Nera proti křesťanům, ale díky další fotce jsem prozřel.

Na druhou stranu musím přiznat, že jeden z komentářů pod onou fotkou obohatil moji postpubertální slovní zásobu tíhnoucí k transcendeci do adolescence s mírnou dysfunkcí prepuberty o nové sloveso mající co dočinění s láskou - když se vám líbí někdo nebo i více lidí najednou, už nemusíte nudně říkat, že jsou super krásní lidičkové, ale můžete je posadit na zadek tím, že jim řeknete, že jim to moc "slušánkuje".

Já osobně vyrážím v pátek do klubů, postavím se na bar, objednám si trojitou whisku, kvůli čemuž se celej osypu, a budu čekat, až přijde nějaká blondýna nebo Nora na bar a řeknu, jak jí to moc slušánkuje. A vsadím se, že pak uvidím všechny divy světa. Pa lidiczki!

Highway to hell!

2009-09-23T00:33:00.002+02:00

Prej že existují jen vtipy o Pražácích, co si vyprávějí Brňáci u Starobrna (to je pivo, ne část Brna, jak jsem se dozvěděl). Takže tady je jeden pro šalináře: Na Brnu je dobrá jediná věc - dá se z něj jet do Prahy.

Na stará chlupatá kolena jsem se rozhodl ještě studovat, takže teď jezdím 2x týdně do Brna. Bohulibě si kurvím tlumiče na D1, poslouchám Radiožurnál a s radostí projíždím checkpointy, na kterých hlásí kilometrové kolony. Pokud jsem se dokázal dřív zhádat se svou ex kvůli drobkům na gauči, tak teď by mě ze sofy nezvedlo ani to, kdyby by mi oznámila, že čeká trojčata a každé s někým jiným.

D1 vás totiž naučí sebekontrole, kázni, disciplíně. Je to cosi jako vojna pro modroknížkáře, kurz přežití kocourů na rozpálené betonové placce, léčba oktanovým šokem, která je pouze pro vyvolené, co mají dálniční známku. Máte spoustu času trénovat dechová cvičení, schizofrenici si v klidu můžou promluvit sami se sebou o sobě. Je to očisťující benzinová lázeň, ve které inhalujete směs oleje, nafty a bezolovnatého naturalu.

Když pak přijedete do Brna, není divu, že vám to město připadá "divné". Sami pak bloudíte po ulicích a chcete se svést tou šalinou, jenže kolem vás jezdí jen tramvaje. Zavřete oči a vidíte kolonu a dálnici a ceduli: "Nezlobte se, musíme to opravit." A pak skončíte v hospodě, kde se koukají padesátiletí chlapi zlomení životem na fotbal Slavia - Baník. A když dá Baník gól, jen mávnou rukou, protože je jim jasný, že ty tři body stejně v tý Praze neudělaj. A tak si radši objednají další Altbrünn, pijou a koukají, jak tam ty pražský kurvy nasázejí tři branky, zaplatí a jdou tím smutným městem domů.

Když je v sauně abnormální hic

2009-09-19T10:32:00.005+02:00

Zdálo se mi, že jsem německý voják za druhé světové války a židovské komando mi ukradlo samopal. S hrůzou jsem chodil tmavými lesy, které byly černé jako britský humor, a hledal je. Zažíval jsem strašnej pocit. Nenašel jsem a na konci mě zastřelil nadřízený. Protože Enykl studuje tu freudologii, tak mě zajímalo, jestli je se mnou všechno v pořádku...

To jen tak na okraj.

Daleko veselejší historky se ale odehrály v pražské Axe, kam chodím od minulého týdne opět pravidelně do sauny. Naprosto nepochopitelně jsem si zapomněl dokoupit kontaktní čočky, takže k žádnému kontaktu nedošlo, a poloslepý (nakonec jsem si nasadil jen jednu, poslední) jsem se šoural mezi pánskými tlustými zadky.

Čas od času se v sauně objeví i docela pohledná slečna, ale pravděpodobnost to je stejně vysoká, jako kdyby Woody Allen natočil film se Segalem. Takže našinec musí vzít za vděk konverzaci s testosteronovou polovinou lidstva, což se mi nakonec vymstilo, to když se dal po deseti minutách 90stupňového saunování se mnou do řeči muž, jehož pověst je řekněme pochybná. Když totiž chlap bloudí ve sprchách a ptá se ostatních, jestli nemají mýdlo nebo gel, tak má buď dobrý smysl pro rektální humor, nebo opravdu potřebuje půjčit mýdlo.

Takže jsem se s pánem "conemámýdloanigel" bavil jako blondýna na baru s movitým hezounem (odsekával jsem, dělal jsem nedostupnýho a nakonec jsem vstal první a hodil po něm očkem - nechtěně) a hupsnul do ledové vody, a světě div se, jen vynořím hlavu a promnu si oči, už si vedle mě vegetí v 6stupňovém bazénku muž, jehož zadek neslouží jen k vyměšování.

Tímto apeluji na estrogenovou polovinu lidstva, začněte chodit do sauny - ne kvůli nám chlapům, ale kvůli postarším bisexuálům, kteří udělají všechno, aby se nám dostali do trenek. A neváhají si kvůli tomu doma zapomenout dokonce i mýdlo!

Vytloukat líh Klausem

2009-09-15T12:40:00.004+02:00

Stalo se to nejhorší, čeho jsem se obával. Přišlo to v tu nejméně vhodnou dobu. V sobotu 12. září 2009 přesně v 21:35 mi řekl kamarád: "Tyvole, co to máš za fleky na obličeji?" Někteří z vás si teď mnou ruce a jsou rádi, že jsem konečně dostal AIDS a tělo už mám celé olezlé lézami, ale celá věc má daleko horší rozměr.

Zjistil jsem, že mám alergii na alkohol. Dám si dva panáky Honzy Bechera nebo Jacka Danielsů a na levé tváři mi vyskáče mapa Albánie, Makedonie a na pravé Alžírska. Po třetím panáku se slijou v jeden velký flek a připomínají Francii za dob Napoleona (takže jsou sakra velké). Po čtvrtém panáku se rozlezou jako Hitler za 2. světové na ruce a nohy a vypadám, jako bych to přehnal s horským sluncem.

Když jsem to celej vystrašenej volal domů paní lékařce, jestli si mám okamžitě nechat zavolat sanitku, nebo už je pozdě a mám začít shánět pohřební službu, zeptala se, jestli ty fleky svědí. Říkám, že ne. Následně mi vynadala, proč ji s tím v 10 večer obtěžuju a ať teda piju něco, co není tak aromatický. Dělal jsem, že nechápu. "Dej si vodku, ta ti pomůže!" řinčela do telefonu a pak mi to položila.

Vodku jsem si nedal, ale ten večer jsem vypil ještě 6 panáků medoviny a zrudnutí svého těla, které kolem druhé hodiny ranní kulminovalo, jsem nakonec nepřisoudil alkoholu, ale vlivům globálního oteplování...

Muž v říji s černochem ve vězení

2009-09-11T17:22:00.005+02:00

Se strachem se má bojovat. Postavit se mu čelem.
Když se někdo bojí alkoholu, měl by vypít flašku vodky na ex.
Když má někdo strach ze sexu, měl by si pustit porno.
Když má někdo strach z výšek a lítání, měl by skočit padákem.
Když se někdo bojí české pop music, měl by zajít na koncert Michala Davida.

A protože mám od jisté doby problémy se zvířaty, zašel jsem si do zoo. S kamarádkou jsme chodili po pavilónech, kolem hlavy mi létali netopýři a ona celá rozjuchaná plánovala, že si musím pohladit kozy. Zvířata samozřejmě.

Nakonec mě nejvíc dojaly lamy. A to pro svůj způsob boje o dominanci ve skupině. Dva samci se proti sobě postaví čelem a v první fází souboje po sobě začnou plivat. A jsou to takoví frajeři, že se trefí i na vzdálenost tří metrů. Když jsem pak pobíhal kolem kamarádky, plival a říkal, že jsem lama, nechápavě kroutila hlavou jako leguán kubánský (zoologický humor).

Procházka po zoo se samozřejmě neobešla bez filozofických debat, ze kterých by se ze Senecova popela zaprášilo radostí - z kamarádky vypadlo, že když jde večer na skleničku, jede nazpátek autem. Jednou jela tak, že ani neví, jak dojela. Řekl jsem, že ji brzo zavřou do vězení s tlustou ženskou, co ji bude nutit k obskurním sexuálním praktikám, které provozují například mufloni. Kamarádka se jen usmála a řekla, že by jí to ani nevadilo. "To je snad jediná výhoda nebejt v dnešním světě chlap - když tě zavřou do vězení."

No a aby těch zvířat nebylo málo, šel jsem večer do kina na Muže v říji, kde se pila slivovice a vábili jeleni, večer se zlil Kozlem jako prase a ráno měl opici jako krávu.

Zvíře - nejhorší přítel člověka

2009-09-10T12:32:00.003+02:00

Začínají se mi stávat zvláštní věci. Jako by mi Pánbůh dával božské signály, ať si dávám bacha. Celé to začalo před pár týdny, kdy se mi na balkoně uhnízdil holub. Jiří Schelinger by se nejspíš dojal, že pták našel konečně svůj dům holubí, ale ve mně pohled na pokálenou lodžii vyvolal třesavku.

Hnízdo jsem vyhodil. Když jsem se vrátil za týden, na balkoně bylo znovu hnízdo, na něm usazenej holub, co se na mě díval pohledem, že kdyby uměl mluvit, poručil by si kávu a čerstvé rohlíčky. Nonverbálně jsem mu domluvil (odnesl to cyklistickou tretrou) a celý dojatý sledoval, jak si ptáček nakladl vajíčka a na mém balkoně se je snažil přivést k životu. Zbytek radši popisovat nebudu, aby se kvůli mě neslaňovali z Nuseláku členové Greenpeace.

Aby toho nebylo málo, tak jsem o víkendu navštívil rodné město - přijdu do pokoje, smrad, jako bych vlezl do chlíva. Na koberci se válí hovno. Jdu se zeptat táty, jestli u mě nepořádal nějakou fekál party. Dělá, že nechápe, ale věřím mu. Když se vrátím do pokoje, slyším zpoza postele divný mňoukání. Odusunu pelech a tam je skrčená kočka, vystrašená, jako by viděla Maxipsa Fíka, a špulí na mě zuby a syčí. Koštětem ji ženu přes celej barák.

Od té doby uplynul týden. Děsím se víkendu. Bojím se večer jít spát a ráno se vzbudit. Zatím ale všechno dobrý. Včera jsem se díval pod postel a žádnej hroch nebo šimpanz tam nebyl. Den bez zvířete v bytě je dobrej den. Zatím je všechno dobrý. Zatím...

Rituality

2009-09-07T09:21:00.000+02:00

"Máš nějakej rituál?"
"Rituál?"
"No rituál. Jestli třeba ráno vstaneš a vždycky si uděláš čaj do puntíkatýho hrnečku."
"Hm, nic mě nenapadá. I když vlastně něco by bylo. Vždycky než jdu spát, tak si dám skleničku whisky."
"To ale není rituál, to je alkoholismus."

S Kubánkou na pláži na věčné časy

2009-09-05T11:57:00.004+02:00

Abych se vyhrabal z postrozchodového marasmu, koupil jsem si ostrov. Rostou na něm palmy, má písčitou pláž, líné občany, teplé podnebí a úplatného vůdce - mě. Už týden se totiž válím v posteli s prazvláštní jihoafrickou nemocí, ven vycházím jen na občasná rande, na kterých kromě zábran a ostychu nepadají ani facky, ani jména. A protože se mi zdá tento způsob života nešťastným, stáhnul jsem si z netu hru Tropico.

V každém chlupatém muži s macho sklony se totiž skrývá bezbranné dítě s mléčnými zuby a plenkami Pampers, které si rádo hraje s vojáčky a je rádo krmeno přesnídávkami, krupicovou kaší a sušenkami Brumík. Ve svých pětadvaceti jsem v sobě objevil i já toho škvora. Nebojte, za následek to nemá, že bych chodil po městě, cucal si prst, táhl za sebou kačera a v restauraci si poroučel jídlo slovy "papu" a pití "bumbu". Ani se nepočůrávám, nedostávám hysterické záchvaty při pohledu na výlohu s legem nebo neříkám, že jaderná elektrárna je továrna na mraky.

Jen si hraju Tropico, do toho mi smaží kubánská hudba, popíjím whisku, jím prášky, vidím trojmo a klikám myší. Je to docela sranda. Zvolil jsem si, že budu komunistický vůdce, takže udržuju výborné vztahy s Moskvou, stavím lidem paneláky mezi palmami a nesnáším Američany, protože mi dali vysoký cla na moje vyvoněné doutníky. Když se zvedne intelektuální odpor, pozavírám vůdce. Když se zvedne vojenský odpor, uplatím generály. Když se schyluje k občanské válce, pustím do televizí marketingově-sofistikovanou propagandu, že jsem výjimečný, skvělý a až jednou umřu, tak z mého penisu vyroste samotný Zeus.

Zatím se mi daří, i když už mě jednou málem svrhli. Imperialisti totiž dodali mým intelektuálům zbraně a byla mela. Asi budu muset zbořit školy, abych neměl na ostrově žádné chytráky.

A protože všechno má svůj šťastný konec, tak i v Tropicu kvete láska. Už jsem si vyhlídl sličnou Kubánku. Postavil jsem pro ni nádhernou vilu s bazénem na pláži a celý barák obehnal ostnatým drátem, aby ji socialistický lid nelynčoval. Objekt střeží uplacení vojáci a v televizi běží informace o tom, že báječný kubánský vůdce Markus vězní na pláži nebezpečnou špionku, která chtěla rozvracet socialistický ráj a otrávit na ostrově všechny děti.

Náramně si to užívám a pomalu začínám chápat, co toho Castra drží pořád při životě!

Rozmarné léto s agentem Mulderem

2009-09-01T15:05:00.002+02:00

Mexická chřipka je přežitek, teď letí chřipka jihoafrická.

Přiznám se bez zbytečného bičování, svazování, polévání horkým voskem a kapalným dusíkem - v tom bordelu jsme byli dva a ten druhej nebylo moje schizofrenní ego. A oba jsme nemocní. Oba máme teplůtky. Oba jsme se bavili s černoškama. Oba jsme jim nekoupili pití. Oba jsme s nima neměli nic, natož nějaký ty sexy. Oba jsme teď trestáni.

Nevystvětlitelný jev, z něhož by se Mulderovi postavily nejen chlupy, chtělo by se říct, nebo snad jen neuvěřitelná shoda náhod?! Těžko říct. Jen tak sedím na nemocenském lůžku táborské terasy, pichlavé slunce mi prohřívá vápenatou kůži a sklenicí vychlazené kofoly si chladím bolavý krk. Nad hlavou mi už podruhé za den proletěly vojenské stíhačky, leguán se volně pase na teresa a vyhřívá se na dlažbě jako nějaká štětka; slovo idyla jako by dostalo najednou nový význam.

A jak je venku tak krásně, tak člověk přemýšlí neustále nad tím, co bylo a mohl bejt a co je a co není a v hlavě to má, jako by mu tam někdo rozsypal puzzle a nedal mu návod na složení...

Občas bych si přál být tím leguánem a vyhřívat se na horké dlažbě, mít delší ocas než tělo, v hlavě prázdno, v břiše plno a mít jediný problém - kde se dneska vyseru a co dostanu nažrat.

Kurva není psychoterapeut

2009-08-30T13:14:00.004+02:00

Sedm dní v lihoworldu a jednom bordelu s patnácti kurvama vám neslepí srdce, které je rozbité jako sklenička z Ikey na tisíc a jeden kousek.

Ale rozhodně si užijete spoustu zvrácené legrace. Noční klub Neon kousek od Balbínovy poetické hospůdky je tím správným místem, kam chodit na pivo. Scházíte po schodech dolů jako do pekla. Mříže otvírá blondýnka křehká jako bublina na pivní láhvi a hned na baru čekají dvě černošky, které vás okamžitě zatáhnou do salonku na koženou sedačku.

A vy tam jen tak sedíte a smutně koukáte na bar, kde sedí holka, co vypadá jako ta, kvůli níž máte chuť, aby se země začala otáčet na druhou stranu. A černoška vám sahá mezi nohy a chce pořád objednat pivo / víno / drink / sex. A co je nejhorší - řeknete jí, že jí žádný pití / sex neobjednáte. Černoška zbledne vzteky a začne vás obviňovat, že se vám nelíbí.

Není nic horšího než zamindrákovaná kurva. Sedím vedle ní, před sebou pivo za stovku, v klíně její pravačku a místo toho, aby ona poslouchala, jak mi je na hovno, tak musím uklidňovat já ji a utišovat ji, že je krásná a nádherná a inteligentní a že nejsem rasista, když si to s ní nechci rozdat, protože u sebe nemám zrovna 2500,-. Div že se mi tam psychicky nesložila.

Když mi nestál, tak jsem nechtěl, aby nestála ani řeč, a zeptal se jí, odkud je. Jihoafrická republika, ona na to. Tak to musíš mít pracovní povolení, co? řekl jsem jí. Začala zase blednout, a když jsem z ní začal páčit, jestli ji ostatní kurvy nešikanujou jen kvůli tomu, že její duše je černá, byla nakonec i ráda, že jsem jí to pití nekoupil.

A já si jen posbíral ty svoje střepy a vyrazil na pivo o bordel dál.

Třináctka je šťastné číslo

2009-08-22T16:53:00.003+02:00

Živote můj, má krásná představo, zpívá Radůza a i tak necitlivý tvor, jakým dokáže muž někdy být, se dojme jako plavovlasá patnáctka nad fotkami Zaca Efrona. Nadechne se, zadrží vzduch v plicích a hlasitě vydechne. A jak bude vydechovat, vyjde mu z hrudníku veškerá bolest i radost, která se mu tam za rok a půl nahromadila. Není to jednoduchý, jenom záleží, kolikrát bude muset vydechnout, aby tam už necítil nic.

Kdysi jsem říkal, že láska ega přenáší.

Dneska říkám - leda hovno!

A na dlouhou dobu zamykám dveře od svojí 13. komnaty, klíč hážu z mostu a doufám, že ho žádná nezvedne na hodně dlouhou dobu. Tím ale neříkám, že ostatních 12. místností není k mání :)

Šlehačka udělá romantika i z pornočernocha

2009-08-18T17:48:00.004+02:00

Stal se ze mě pokusnej králíček Duracel. Na vlastní penis jsem vyzkoušel, co to je dívat se na feministické porno. Stáhl jsem si kalhoty a taky jeden z údajně zásadních filmů - Pink Prison - a čekal kdovíco. Po úvodní scéně, kde do sebe buší dva krásní chlapi ve vězení, jsem se bál, že si ze mě někdo udělal prdel (myšleno přeneseně) a já si stáhl nějakou kaďákojízdu.

Následovalo však prozření. Pink Prison je cosi mezi erotickým filmem, co je k vidění každou sobotu na Nově, a kvalitním péčkem, kterého jsou na netu tuny. Bílého štěstí, kterého jsou v regulérních péčkách litry, se v růžovém vězení nedočkáte, vše je řádně s ochranou a i monstrózní černoch s výbavou jako od koně dokáže být citlivý a ohleduplný milenec, jenž svou drahou milenku hýčká nejen svým penisem, ale i nízkotučnou šlehačkou.

Onoho mýtického konzumování spermatu jsem byl naštěstí ušetřen, ale dokážu si představit, že to režisérka podá velmi příjemnou formou, skoro jako by to točil Jeník Hřebejk. Bude to takové přirozené, nenucené, teplé barvy, hřejivá atmosféra, trocha tý komiky, trocha tý tragiky... až mám strach, abych se u toho náhodou nedojal.

Chuck Norris nemá rád feministický porno

2009-08-17T14:45:00.002+02:00

Feministické porno.
Dvě slova, kvůli nimž se vám scvrknou bradavky a na zadku naskáče husí kůže.
Obecně vzato nemám moc rád spojování dvou a více slov, které ve výsledku nedávají vůbec žádnou logiku.

Třeba:
Mrtvej Chuck Norris.
Inteligentní Robert Rosenberg.
Hubenej Jiří Paroubek.
Mužný gay.
Feministické porno.

Nepůsobí to ani moc zvukomalebně. Vlastně to působí jako prostředek, jak lynčovat nebohé muže, kteří svými dvou decimetrovými pyji poskytují ženám ve finanční tísni možnost, jak si vydělat nějaké peníze a ještě si zahrát ve filmu.

Proč je o tom vůbec řeč?

Na xman.cz se objevil zajímavej rozhovor s jistou ženou neidentifikovatelného pohlaví, která poodhaluje strasti a hrůzy pornografie s přívlastkem feministická. Když se do toho začtete, dozvíte se, že jde vlastně o něžnou variantu tradičních porno videí, kde se akcentuje plezír, jehož je docíleno orálními praktikami svalu pokrytého mnohovrstevným dlaždicovým epitelem.

Jinak řečeno - feministické porno není o ničem jiném, než že to tam chlapi dělají do omdlení ženskejm pusou.

Proč ne.

Co mě ovšem zarazilo a lehce nadzvedlo žaludek ze židle, byla věta, že tzv. nová porno vlna upřednostňuje, když si muž na konci líže vlastní sperma. "Bývá to něco jako součást závěrečného rituálu s partnerkou."

Možná že jsem staromódní, ale kdybych se po vydatné minutové souloži začal ládovat ještě vlastním...ehm... spermatem s tím, že tak dojde partnerka duševnímu uspokojení, myslím, že by mi místo "Zlato, seš báječnej" dala facku a vynadala do zvrhlíků. Ale jestli se mejlím, tak ať se propadnu do feministického pekla...

Sportem k ožrání!

2009-08-10T14:16:00.006+02:00

O víkendu jsem se zúčastnil sportovní swingers akce. Na 170 cyklistů se vyskládalo na startovní čáru Vožického maratonu na horských kolech a já se s kocovinou tísnil s číslem 117 kdesi v hloubce pelotonu.

Slunce svítilo jako 100 watová žárovka a ze mě už teklo, aniž bych jedinkrát šlápl do pedálů. S kamarádem inženýrem jsme si domluvili taktiku, že prvních dvacet kilometrů se vzájemně potáhneme a u občerstvovací zastávky každej pojede svoje tempo.

Není ale nic horšího, než když na vás realita roztáhne nohy, aniž byste to čekali. Zazněl výstřel, start. Do prvního kopce letíme rychlostí 30 km /h, následuje rovinka, pár obdivných pohledů od přihlížejících, do druhého kopce najíždíme v rychlosti 37 km / h a po třech kilometrech sjíždíme na polní cestu a první stoupání ve vožických lesích. Sebekriticky si přiznávám, že tohle tempo je mimo mojo svalové kapacity.

Po dvaceti minutách sípu jako šedesátiletá pornoherečka v důchodu a poprvé mi padá řetěz. S řetězem padá i veškerá taktika, každej teď jedeme sólo.

Prvních deset kilometrů se snažím závodit, předjíždím a jsem předjížděn, cyklokrosový koloběh dokáže být někdy neúprosný. Po patnácti kilometrech už mám ale jen jediného soupeře - sebe.
Po pětadvaceti kilometrech vyjíždím dvoukilometrové stoupání lesem a následuje občerstvovací zastávka, na kterou jsem před závodem tolik sázel.

Taktika byla jednoduchá, ostatně jako všechny geniální věci - zatímco se všichni budou splavení a unavení nalejvat iontovými nápoji a chroupat müslli, já kolem stánku jenom prosvištím a urvu aspoň deset míst.

Realita má ale zvrácený smysl pro humor. U stánku jsem strávil aspoň dvě minuty, předjelo mě asi 7 lidí a vypil jsem vodu tak za 15 závodníků. V klidu jsem poobědval višňovou tyčinku a pln odhodlání vyrazil na zbytek cesty.

Viděl jsem věci a lidi, které by mi za normálních okolností udělali obrovskou radost - tmavovlasá vesničanka sekala trávník v bikinách a kapičky potu jí stékaly do míst, které se v televizi ukazují až po 22:00. Se mnou to ani nehlo. Necejtil jsem nic - ani vlastní nohy.

Nakonec jsem to dojel kolem 100 místa, dal si pivo, klobásu, večer se opil na vesnické zábavě, kde se prodávala domácí slivovice od starosty a zpíval moravsko-slezské písně. A ani nevím, jestli jsem byl šťastnej, nebo smutnej, nebo kdovíjakej... Prostě jsem byl rád, že jsem.

Na Pankráci, tam na tom vršíčku

2009-08-06T14:52:00.003+02:00

Východní Slovensko. Pro Pražáky je to cosi za Brnem, pro zbytek republiky krásný kraj, kde neustále svítí slunce, a proto je v těchto končinách každý druhý občan krásně do sněda opálen. A je úplně jedno, jaké je ročních období.

I proto jsme chápali nedůvěřivé pohledy místních, jimž naše árijská barva kůže naháněla kůži husí. Když jsme stavěli po přilehlých hospůdkách, kde pod barevnými slunečníky usedali strhaní dělníci, co přes den dřou jako barevní, a dali si pivo Smädný mnich (žíznivý mnich), jako pozornost podniku si k nám vždycky někdo přisedl.

A jak je ta Evropa malá, narazili jsme dvacet kilometrů od Michalovce na domorodce, co Strakonice opustil. Zatímco všude jsme se představovali, že jsme jako z Prahyyy, tak v této hospodě, kde se zkraje našeho příjezdu strhla nacionalistická debata, že ty pražský sračky prostě chlastat nebudou, tak v této hospodě jsme radši řekli pravdu. Že jsme z jižních Čech.

Strakoničákovi jsme tím udělali nesmírnou radost. Byl tak šťastný, až chtěl pozvat na pivo. Tak jsem ho pozval, protože když jsem se ho předtím zeptal, odkud má tolik krásných tetování, jímavě se na mě podíval a sametovým hlasem pověděl, že si takto krátil noci na Pankráci. V rámci sebezáchovy jsem mu okamžitě nabídl i panáka.

Když jsem potom usedal na kolo a šlápl do pedálů, letní vítr mi zčechral mastné vlasy a já si poprvé uvědomil, že není nad to potkat na divokém nehostinném východě někoho, s kým si můžete normálně pokecat...

Není díra jako díra

2009-08-03T00:49:00.003+02:00

Pokud náhodou pojedete do Rumunska a náhodou zabloudíte do města Satu Mare, dle průvodce popisovaného jako jedno z nejošklivějších měst v zemi, neměli byste vynechat nocleh ve víceúčelovém zařízení s názvem Casablanca.

Casablanca v sobě skrývá, stejně jako její filmová předloha, mnohovrstevnatý zážitek. Nachází se pár metrů od vlakového nádraží a deset metrů od autobusového. V třípatrovém domě se v prvním podlaží chlastá v echt rumunské nádražce, v druhé se kroutí u tyče ženy nejrůznějších tělesných i intelektuálních dispozic a v posledním podlaží se spinká a dělají se miminka do kondomu.

Mně osobně to připadá jako geniální podnikatelský záměr. Pravda je, že se prostě jedná jen o nepochopitelnou shodu náhod. Ale jste v Rumunsku, kde z nepochopitelných shod náhod se stává cosi jako Ano, to je tady běžné...

V Casablance se čas jakoby zastavil. Před nádražkou přešlapuje nevybouřený sekuriťák a nervózně se mlátí obuškem do stehna. Přes ulici mastí skupinka důchodců karty a taxikáři prokuřují včerejší výplaty. Vedle nás si obtloustlý chlapík objednává pivo za pivem a propocená košile se mu lepí na tělo.

Po pár pivech se dáváme do řeči se sekuriťákem. Kluk kolem pětadvaceti mluví obstojnou angličtinou a odměřeným hlasem nadává na Maďary. Několikrát zdůrazní, že je nesnáší a aby nám to bylo úplně jasné, po každé větě I hate Hungarians třískne obuškem o sloup.

Do konverzace se zapojí i obtloustlý chlapík, který po nás začne loudit pivo. Celej opocenej rozhazuje rukama a nakonec z něho vypadne, že když mu ho koupíme, poradí nám, kde jsou zadarmo prostituky. Marně ho přesvědčujeme, že žádný nesháníme. Akorát ho to rozesměje a ukáže na Casablancu, že to tam je moc drahý. Nakonec z něho vypadne, že je řidič autobusu a za pár hodin musí odřídit meziměstskou linku.

Dopíjíme a jdeme spát.

Cesta vede přes taneční parket a dlouhé kovové tyče. Procházíme kolem stolů, tma jako v bordelu a najednou slyšíme dívčí smích. Začíná hrát hlasitá hudba a kolem tyče se začnou vlnit variace na to, co všechno si chlap může představit pod pojmem žena. Ze slušnosti usedáme ke stolu a nakonec se dáváme i s dotyčnými do řeči. Kromě prvotních ostychů padají i jména a nám padá čelist, když zjišťujeme, kolik stojí jedno pivko.

Holky říkají, že je krize. To znamená, že chlapi jsou asi míň nadržený, protože přestávají chodit. Když se ptáme, kolik chtějí za 60 minut čisté lásky, vypadne z nich, že pod 50 eur nejdou.

No, šli jsme spát do pokojů sami, máme přece rodiny, děti, psy, rodiče a hluboko do kapsy. Ale jedno se holkám musí nechat, mají smysl pro humor. Když se mi jedna představila, že se jmenuje Anita, zeptal jsem se, co to znamená.

Začala se smát na celé kolo, až jsem se lekl, že jí vypadnou prsa z korzetu a barman nám to rovnou naúčtuje.

Anita, řekla nakonec ta dívka, v rumunštině neznamená nic, ale v Japonštině to znamená díra. Následovala další litanie oplzlých dvojsmyslů, ale o tom zase jindy.

Bordel v bordelu

2009-07-30T15:19:00.002+02:00

Narozdíl od Ukrajiny bylo milým překvapím Rumunsko. Holky štíhlé, jako by všechny v sobě měly tasemnici, a super pivo.

Protože za pár minut odjíždím na Filmovku do Uherského Hradiště, očekávejte v neděli večer sofistikovaný návod, jak se vyspat přes noc v rumunském bordelu a nemuset při tom platit ani euro dívkám, jejichž pověst je... řekněme pochybná.

Hawk.

Za železnou oponou

2009-07-27T23:03:00.003+02:00

Našel jsem stroj času.
Pokud se chcete vrátit o 30 let zpět a je vám zatěžko nechat se rozložit na drobné molekuly jako Seth Brundle v Mouše, osedlejte svého osla a vyrazte na Ukrajinu.
Odměnou vám bude krabička Marlboro za 23 kč.
Lahev vodky za 35 kč.
Taxi kolem celého Užgorodu za 50 kč.
Úplatky převodníkům přes hranice 10 eur.

Zážitek ze znovuzrození - k nezaplacení. Jsou věci, které si koupíte za peníze. Na vše ostatní je tu Ukrajina.

Na celnici vás nebudou chtít pustit přes hranice s kolem. S kolem vás na celnici pustí přes hranice pouze v případě, že bude naloženo v dodávce nebo na korbě džípu. Pokud vám to není jasné, zavolejte si na mezinárodní hotline do Kyjeva. Tam vám ukrajinsky vysvětlí, že se s vámi nehodlají bavit, pokud si nenajdete překladatele a položí telefon, aniž by řekli zdrástvuj.

Když konečně emigrujete na vytoužený východ a otevře se před vámi neomezený svět úplatků a anarchie, projedete se v zrezivělém moskviči, kterého by vám záviděl i váš děda. Co na to, že v kopci mu dojde dech a taxikář vás vykopne s povzbuzením, že na vrchol už je to jen pár kilometrů.

Vyspíte se v komunistickém hotelu, kde švábi dávají dobrou noc.
Vysprchujete se v koupelně, která připomíná plynovou komoru v Osvětimi.
Podíváte se na porno z 80. let, co má váš kamarád v iPodu, a už se jen děsíte, kdy z rádia začne hrát Michal David.

Všechno hrozné končí, aby něco krásného mohlo začít - s těmito slovy na rtech a s vodkou v batohu chcete opustit Ukrajinu. Na kole. Jenže s kolem vás opět nechtějí pustit. Největší přechod Ukrajina - Slovensko. Teplota vzduchu má stejnou hodnotu jako procenta alkoholu vodky, která vás tlačí do zad. Potíte se. Nad vámi se sklání mohutný památník Ivana se samopalem, kterak hledí vstříc východním zítřkům.

Nabíhají dva Ukrajinci s nabídkou kvalitního převozu. Vše bezpečné. Pašování s kondomem. Nehrozí střelba ani jiné maličkosti. Dáte každý 10 eur a my vás dostaneme na západ. Potíme se. Vytahuju z peněženky poslední eurovky a pískám si ústřední melodii z filmu Tenkrát na západě. Ukrajinec nás ujišťuje, že není žádný problém. Nakládáme kola do pickupu.
Není žádný problém.
Sedáme si do modrého passatu a namísto projezdu hranic to obracíme a vracíme se zpátky do města.
Není žádný problém.
Potíme se.
Není žádný problém.
Ukrajinec tvrdí, že tady už žádná mafie neexistuje. Tymošenková povolala speciální jednotku, ta postavila bossy ke zdi a všechny postřílela.
Není žádný problém.
Ukrajinec nechápe, proč Kanada zavádí Čechům víza. Cikáni k Čechům nepatří. Být on tak Vaškem Klausů, postavil by je všechny ke zdi a postřílel.
Nebyl by žádný problém.
Jedeme 20 minut kamsi za město. Ticho v autě. Ukrajinec se začne ptát, kolik peněz máme u sebe a do zatáčky si podřadí. Vyhne se dvěma dírám a zatroubí na hrající si děti u silnice.
Tuším problém.
Schovávám si pas a mobil do kapsy. V batohu mám plynovou pistoli. A to ještě netuším, jaký kurva budou problémy.

Zastavujeme. Vykládáme kola z auta. Žijeme. Jsme 50 metrů od Unie - v životě jsem se tolik netěšil na východní Slovensko mezi Afroslováky jako teď.

Jiná celnice - stejnej voser.

Ukrajinský celník s tlustým krkem a propocenou košilí si nás pozorně prohlíží. Krásnou letní oblohu bez jediného mráčku lemují vojenské rozhledny plné roztomilých vojáčků s ještě roztomilejšími kalašnikovi. Idyla jako od Boženy Němcové. Celník si nás volá po jednom. Jdu jako poslední.

Ptá se, jestli nepřevážím starožitnosti. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím alkohol. Ano. Lahev vodky.
Ptá se, jestli nepřevážím narkotika. Ne.
Ptá se, jestli nepřevážím zbraně. Ne. A v batohu se mi hřeje plynová pistole se sedmi pepřovými náboji. A prej že je sedmička šťastný číslo.

Pouští mě dál.

Jsme 20 metrů od Unie. Pot ze mě teče jako bych v zadku pašoval dvě kila kokainu.
Z celní budky vychází ženská, celnice. Kurva. Pevným hlasem nám říká, ať odstavíme támhle kola a ukazuje na kovový sloup. Polykám srdce v krku a cítím, jak mi padá do kalhot.
Naštěstí nešacujou.

Slováci, to je jiný kafe. Koukají do brašen u kola. Koukají mi na batoh. Mám na něm tři kapsy. Jednu rozepínám. Musím. Pašujete zbraně? Leda ve snu. Ukažte batoh. Rozepínám největší kapsu. Pistoli mám až na dně v první. Hlavou mi kmitá, že kdyby ji našli, tak to asi jen tak neukecám. Najdou flašku vodky. Smějou se, že mám vkus. Smějou se, že cyklisti takhle chlastaj. Směju se s nima. Hollywoodskej úsměv - uvnitř nasračky, navenek naprosto cool.

Konec.

Pouštějí nás dál.

Do Unie zbývá pět kroků. Do první hospody sto metrů. Chci panáka. A chci ho hned.

Cestovat zpátky časem se nevyplácí. Některé historické etapy by měly navždy zůstat už skryty. A hrabat se v minulosti nemá moc perspektivu. A pro Ukrajinu to platí dvojnásob!

Tenkrát na východě za Ostravou

2009-07-17T00:04:00.005+02:00

Tomuto blogu zvoní hrana. Ač v dobrém úmyslu, nechal jsem se ovlivnit v Ostravě jednou ulicí, která údajně s Ostravou nemá nic společného, a to město je ve skutečnosti úplně jiné, než jak jsem ho viděl já. Sypu si popel svého zesnulého dědy na hlavu. A jako trest na sebe uvaluju cestu na východnější východ, než jakým je Ostrava.

Dnes večer balím svůj malý ruksak, do něhož vložím dvě lahve jemné irské whisky, protože mě čeká drsná východní Evropa. Jeden z mých ostravských kamarádů mi dal totiž na výběr, jak odčinit tu špínu, kterou jsem plival na ostravské doly a kterou jsem vlastně zabil starého magdóna, co z hospody domů šel. Buď se zúčastním moravské swingers party, nebo pojedu na deset dní na kolo do Maďarska - Rumunska - Ukrajiny - východního Slovenska. Protože mám všech šest smyslů pohromadě, tak jsem propíchal špendlíkem svoji historickou sbírku barevných kondomů s příchutí lesních plodů a už druhým dnem chodím po Praze s cyklistickou helmou a usínám s dresem, který určuje trendy na Tour de France. Cyklistika je moje životní láska. Kolo je pro mě Silvia Saint s kotoučovýma brzdama.

Musel jsem sepsat poslední závěť a jeden z vás získá moji celoživotní sbírku webových pornoodkazů a básní psaných v blankversu. Rodina mi vyhrožuje, že za mě nebude platit ukrajinským kočovníkům výpalné. Preventivně mě proto vydědila. Neplakal jsem. Chápu to. Finanční krize zuří na každém rohu. Zlevňují i šlapky, tak proč by nemohla i moje rodina.

Pokud se tady do dvou týdnů neobjeví nic poeticky oplzlého, co souvisí s všehomírem a metafyzikou, zřejmě jsem byl přesvědčen rumunskými pastevci, že i dojení krávy může mít filozofický rozměr a že oslavné básně se dají psát i na čerstvě nakydaný hnůj.

Děcka, bude to fajné!

Na východ od ráje

2009-07-14T11:00:00.004+02:00

Když Jarek Nohaviců zpívá o Ostravě, že Pánbůh rozdal narozdíl od ní jiným městům všecku krásu, měl by ho člověk odkojený čistým mlékem a zelenými svahy jižních Čech pozorně poslouchat. Ostrava je jako několikrát znásilněná dáma, které všechny avantýry vzaly i poslední důstojnost. Je sražená na kolena a nenápadně pokukuje na západ, aby na něj plivla a vzápětí prosila o milost.

No, nebo tak něco.

Přesto má svoji poetiku. Stejně jako ubytovna, kde jsem měli bydlet během Colours of Ostrava. Sympatická ulice plná polorozbořených domů lemovaná železniční tratí a varovným nápisem Vstup pouze na vlastní nebezpečí v sobě ukrývala roztodivnou budovu. Objekt se dvěma vchody, z nichž jeden patřil masážnímu salonu, advokátní kanceláři a nonstop escort servisu, střežili dva roztomilí hafánci, s nimiž by asi kočička dort neupekla. Krví podlité oči mě stoicky sledovaly s vědomím, že až se budu nad ránem vracet podnapilý z centra, tak teprve tehdy se mou existencí budou zabývat. Zatím jsem jim nestál ani za zaštěkání.

V druhém patře sídlila recepce. Zvoním jednou. Nic. Zvoním dvakrát. Ozve se ohlušující slovo "Moment!". Po chvíli vyjde osoba s plným břichem a prázdnou hlavou. Rezervaci nám zrušil, máme jít o barák vedle, kde je dělnická ubytovna, tam že se o nás náležitě postarají. Cestou dolů potkáváme meditující psy relaxující na večerní human death-match. Pět minut po nás vychází plné břicho-prázdná hlava v doprovodu prostitutky a oba vypadají jako špatná variace na Pretty woman.

Nakonec jsme našli ubytování v cikánské čtvrti, která byla velmi necikánská, protože protější barák měl nová plastová (nevytřískaná) okna a na autě mi zbyly všechny kola - tím myslím 4 + rezerva. Děcka, aspoň že máte toho Nohavicu a ten barevný festival. Jinak je to město šedé jako těšínské nebe při uranovém západu slunce.

Výluka z odluky

2009-07-09T23:40:00.003+02:00

Blog až do pondělního večera zbaven jakékoliv svéprávnosti a informační hodnoty. Během výluky doporučuju nastudovat starší články, ze kterých v budoucnosti bude sestaven kvíz a o vítězi bude sepsán oslavný článek ve verších a s důmyslnou pointou.

Kdo bude mít zájem, nechť mě nechá vyhlásit lampionem na Colours of Ostrava, rád si s každým za panáka dobré whisky popovídám o čemkoliv, od děl Von Holbacha po poslední snímky Pierra Woodmana.

Film, ze kterého vlají vlasy i Zdeňku Pohlreichovi

2009-07-06T22:58:00.003+02:00

Nedávno jsem se s kamarádem bavil o velmi zajímavém tématu u oběda, z jehož barevné oblohy by vyrostly Zdeňku Pohlreichovi vlasy samou hrůzou. Oba dva jsme popíjeli vychlazenou desítku, polykali přesmažený smažený sýr, zakusovali to rajčaty, paprikou, zelím, pomerančem, okurkami a cítili se hrozně retro. A kecali o pornu.

Kamarád mi celý natěšený vyprávěl, jak objevil skvělé video, na které se může dívat denně i třikrát a že už to prej dělá několik týdnů. Cosi jako Titanic adult only XXX deluxe.
Hotovej porní majstrštyk.
Srdeční záležitost, ze které se chytnete za koule.
Rokenrol výstříků.
Moonwalk po penisu.

Zajímalo mě, s čím může ještě někdo v branži přijít, aby to vykolejilo člověka ošlehaného hodinami poctivých naturalistických dokumentů z intimního života nejvyšší formy savců.
"No a co se tam teda děje?" nadhodil jsem.
"Děj? To nemá žádnej děj, je to jedna scéna. Ženská tam klepe zadkem jako Ukrajinec sbíječkou, každá z půlek vypadá jako ty třásně u roztleskávaček, co jima třesou, když dá jejich tým gól. Je to dost sugestivní zážitek, každou půlkou vrtí v jiným směru, má to až hypnotizující účinky. Já u toho vlastně ani nemasturbuju, jen se na to koukám, je to svým způsobem terapie. Hodně mě to uklidňuje. Pouštím si to i potají v práci, když mě třeba nasere zákazník nebo šéf. Nebo oba najednou. Najedu si na to svoje video, a jakmile vidím ty dvě půlky, jsem hned klidnej. Asi nejsem normální, ale pomáhá mi to zvládat stresový situace."
"Hm."
"No, zní to divně. Ale když vidíš ty manažery, jak žvejkaj žvejkačky a mají z toho rudý celý obličeje, nebo když mačkají jako o život gumové míčky, tak mi tohle připadá jako nejlepší způsob, jak zvládat stres."
"Ale když tě odpojej od netu, nebo tě nasere někdo v metru, tak máš smůlu."
"Je potřeba, aby ses na to podíval, jinak bys tohle nikdy neřekl."
"Proč, proboha?"
"Mně stačí se na to podívat ráno a mám klid na půl dne. Po obědě se na to podívám znovu a mám klid na celý odpoledne. A když přijdu z práce, tak si to pustím před spaním, a spím jako batole."

Tomu říkám progresivní boj proti civilizačním chorobám. Sám jsem tuto alternativní metodu vyzkoušel na vlastní, ehm, kůži a buď ji aplikuju v nesprávných intervalech, nebo dělám pořád něco špatně, protože na sobě začínám pociťovat vedlejší účinky. A nechtějte raději vědět, o co se jedná...

Vykutálené úchylky jako břicho Kung-fu pandy

2009-07-02T13:38:00.003+02:00

Každej má svoji úchylku. Takovou malou kuličku, co si nosí uvnitř sebe, se kterou si hraje, když sousedi zhasnou světlo a město se ponoří do stínu neonů a reklam. Leží v posteli, pod hlavou polštář, tělo zachumlané v peřině, za okny živelnou Prahu a uvnitř bytu prostor, který patří jenom jemu. Jemu a jeho úchylné kuličce.

Kulička může v realitě vypadat různě. Může mít podobu dírkovaných silonek, tesilových lacláčů, spodního prádla po babičce, tetování na varlatech nebo mravenců v krabičce od sirek. Vždycky je ale kulička ukrytá uvnitř; uvnitř majitele, kterej je na ní hrdej i naštvanej zároveň, pyšnej i zklamanej. Je to cosi, co mu nadělil ten nahoře a je jen na něm, aby se co nejdřív vypořádal s tím, jestli svoji kuličku bude mít rád, nebo nenávidět.

Bez mučení a výhružek přiznávám, že ke mně byl pan božský štědrý a kuliček mi nadělil hned několik. Jednou z nich je i záliba chodit do kina na animované filmy pro děti. Tyto návštěvy probíhají bez jakéhokoliv sexuálního i jiného podtextu; jen mě baví pozorovat caparty, jak se smějou a komentujou, jak raděj zvířatům, co mají dělat a nechápou sexuální narážky v některých scénách a srkají z olbřímího kelímku kolu. Je to jedna z mých křehkých stránek osobnosti, kulička, na kterou jsem nejmíň jako muž hrdý, ale bylo na čase se s tím vyrovnat a smířit. Neboť kdo je dneska bez viny, nechť hodí kuličkou!!!

Realita smrdí od hlavy jako Ilona Csáková

2009-06-30T14:38:00.003+02:00

Žít v iluzi znamená mít na očích brýle z růžové barvy.
Barvy, kterou milují blondýny a malinkaté princezny.
Barvy, o které zpívá Ilona Csáková.
Barvy, která sluší všem panterům.
Barvy, podle které si jedna přitroublá americká zpěvačka dala umělecké jméno.
Barvy, podle které Floydi postavili Zeď.

A tyto krásné brýle z umělé hmoty mi včera v hospodě sundali hned dva kamarádi. Když jsem začal zaníceně mluvit o tom, jak jsem si pořídil nové klávesy, na které neumím ani notu, ale že mám hroznou chuť se naučit všechny ty klíče od bas a houslí, áčka, béčka, céčka, a protože nejsem žádné déčko i éčka, tak se kamarádka, mimochodem hru v klavír vyučující, natěšeně zaptala, jakou značku jsem si pořídil.

"Casia," říkám.
Zasmála se a řekla, že to je dobrej vtip, ale že jí to fakt zajímá, co jsem si koupil.
"Vždyť ti to říkám, Casia."
Bledla.
Bledla.
Bledla.
Bledla až byla bílá jako kokain z Darmstadtu.
Následovala litanie slov, nadávek, urážek, ponížení, fyzického i morálního násilí, až jsem se málem rozbrečel. Nakonec se mi omluvila s tím, že si vlastně můžu kdykoliv koupit nové, kvalitnější.
"Ale já je chci mít až do konce života a pak je odkázat své početné rodině."
Bledla.
Bledla.
Bledla.

To samé se opakovalo s tenisovou raketou, kdy se mi zase vysmál ten druhej. Místo blednutí rudl vzteky.

Když jsem pak platil pivo, slyšel jsem, jak vrchní šlape po střepech. Vydávaly řezavé zvuky a hospoda celá zbledla do šedých barev. Podíval jsem se pod stůl a viděl tam svoje krásné růžové brýle. Brýle, kterými jsem postavil The Wall, ale nakonec jsem skončil jako ten růžovej panter. Bylo mi to prostě už všechno ukradený.

Uzel v zadku nemusí být Radim

2009-06-26T12:33:00.005+02:00

Zvrácenost lidské fantazie je nekonečná jako chuť žvýkaček Wrigleys. Vezmete si jednu do pusy, žvýkáte, žvýkáte a žvýkáte, až se vám z toho dělají boule v kalhotách.
Každej máme něco, žejo.
Někdo spí rád v ponožkách.
Jinej rád teplý pivo.
Někomu sedí mladší holky.
Jinýmu stojí jen při pohledu na 50+.

Existují ale lidé, kteří se vyskytují ve zvýšené koncentraci v mém okolí, jejichž existenciální choutky by posadily na metafyzickej zadek i Schopenhauera. Když jsem si s kamarádkou vybíral proutěnej koš do koupelny, kde bych mohl chovat svoje hady a krmit je smradlavejma ponožkama, dozvěděl jsem se, že ona hrozně tíhne k provaznictví. To neznamená, že by si ráda vázala uzly nebo se při sexu s oblibou nechala spoutat námořnickým uzlem a za zvuku lodních sirén vplula do přístavu rozkoše.

Celá věc je daleko prozaičtější. Ona totiž trpí neskonalou touhou. "Kousek, kde bydlím, máme krásné provaznictví," spustila nevinně. "A já pokaždé, když jdu kolem, tak dostanu hroznou chuť vejít dovnitř, koupit si ten nejkrásnější provaz a doma se na něm oběsit. Máš to taky?"

Koukal jsem na ní jako chlapeček na rozšlapané lego, a kdybych večer nemusel na Depeche Mode, koukal bych na ní asi doteď. Pak jsem si ale uvědomil, že ono je to vlastně svým zvráceným způsobem romantické. Smrt oběšením je cosi, co má v lidských dějinách stejnou tradici jako anální sex. Obojí praktikovali už ve starém Řecku, a zatímco análu většina nadšeně holduje, tak na ty provazy a zlámané obratle se už jaksi pozapomnělo.

Buďme proto rádi, že v našich lidských řadách existují osobnosti, které nám připomínají, že přestože některé věci se sebou zdánlivě vůbec nesouvisejí, ve skutečnosti jsou tak propojené, až se jednomu strachy sevřou půlky a druhému se hrůzou udělá uzel. A je úplně jedno kde...

Optimista

2009-06-21T12:40:00.000+02:00

Čas od času, řekněme tak dvakrát do týdne, mám chuť sbalit všechny svoje věci, polít je benzínem a škrtnout sirkou. Být konečně pro něco zapálenej.
Vzít klíče, hodit je do kanálu.
Mít krušnej život jako hory.
Napsat svojí holce, že měla ve všem pravdu a že si dáme tak na jeden život pauzu. A pak toho do konce druhého života litovat.
Pustit leguána do polí, aby si konečně čuchl k real life.
Sjet autem ze silnice a obejmout ve 100 km/h stoletej dub.
Vypít na ex litr whisky z půllitru.
Koupit si za poslední kilo u Vietnamců tričko, trenky, brejle, ponožky a ještě jim nechat pade díško a utéct někam do lesa. Tam si postavit z větví srub, nechat na střeše vyrůst mech a naučit se rozdělávat oheň. Žít jen z hub, trávy a brouků, čůrat ke stromu a zapomenout na šampaňský a operu.
Nebát si přiznat, že zoofilie bude za pár desítek let legální stejně jako sňatky homosexuálů a chovat se k divočákům jako prase. Odchytit pasoucí se srnku a udělat z jelena paroháče.
A přestat psát na blog, když jsem na dně jako láhev Jamesona na mém stole.

Pojmenuj si svůj majstrstřík!

2009-06-17T21:51:00.005+02:00

Chuck Palahniuk je člověk, který mnohým otevřel oči a přitáhl lidi ke čtení a jiným literaturu nadobro zprotivil. Tak by to mělo být. Když na jednu věc existují dva rozdílné názory a nic mezi tím, je to ono! Tím pádem se můžou uklidnit všichni, kterým ženský říkají, že v posteli za nic nestojí, protože pro jiné budou postelovými bohy.

Nová Palahniukova knížka Snuff vypráví poetický příběh o vysloužilé pornoherečce, která chce překonat rekord 600 chlapů naráz, v klidu zemřít a netušit, že jedním ze "šťastlivců" byl i její syn, kterého odložila hned po narození do babyboxu (dřívější eufemismus pro popelnici).
Krásný příběh, který jistě ocení všechny matky a babičky, a ideální dárek k Vánocům.

V knize najdete spoustu užitečných informací z oblasti lidského porna, a protože už teď všichni běžíte do knihkupectví, nebudu tady spoilerovat, přesto bych si pro váhavce dovolil krátkou citaci:

"Bezpečnostní opatření vypůjčené z homosexuálního porna: pod normální růžový kondom dát ještě jeden modrý kondom, takže když vám při anální sexu pták zmodrá, hned víte, že ta vnější vrstva praskla. Alarm!"

V knize se objevují nádherné názvy lehtivých snímků jako Čaroděj ze země Koz, Malá Dořiťka, Pošťák vždycky stříká dvakrát, Doktor živé tágo atd.
Pokleslý humor je stále humor, takže vyhlašuju soutěž, kdo vymyslí ještě originálnější název svého vlastního porna! Výherce získá možnost realizace svého snímku ve filmových ateliérech v Záběhlicích, tedy u mě doma :)

Když jsem šel z hub

2009-06-14T23:43:00.004+02:00

Když jsem dneska s kamarádkou scházel z Petřína, vedli jsme debatu, za níž by se nemuseli stydět ani Sofoklés s T. G. Masarykem, kdyby se jednou potkali u piva.
Já: Proč vlastně nechceš být pes?
Ona: Já bych radši byla ryba.
Já: Mně by vadilo, že bych jako ryba neměl žádný nohy, jen pitomý ploutve.
Ona: Hmmm.
Já: A rozhodně bych nechtěl být psem proto, abych se mohl olizovat mezi nohama.
Ona: A to teď neděláš?
Já: Člověk si tam normálně nedosáhne, tos nezkoušela?

(o 5 minut později)

Já: A když teda chodíš ráda na houby, užs někdy našla pravýho hřiba?
Ona: Jasně že jo. To je vlastně zákon logiky - když chodíš celej život do lesa na houby, tak prostě praváka jednou musíš najít.
Já: Hm, to je vlastně, jako kdybys chodila pořád na diskotéku, tak by ses tam podle stejný logiky měla s někým aspoň jednou vyspat.
Ona: No to dá rozum.

Takhle se baví budoucí česká inteligence aneb sofistikovaný dialog plný interkulturních narážek s důrazem na religionistický rozměr křesťanského vlivu mykologických entit uvnitř postmoderního stroboskopu zvaného městský život.

Nemá to kurva cenu

2009-06-12T21:16:00.002+02:00

Vévodkyně: Říká se, že nejcennější mezi diamanty jsou ty, jež prošly rukama nejvíc klenotníků
Ferdinand: Podle toho pravidla by kurvy byly drahocenné.

John Webster: Vévodkyně z Malfi

Když se z manželství stane bordel

2009-06-11T11:46:00.003+02:00

Když jsem si v práci bral na recenzi španělskej film Deník nymfomanky, těšil jsem se na příjemné intelektuální porno plné filozofických úvah o blahodárných účincích orgasmu. Těšil jsem se na krásné horkokrevné Španělky, které diváka zavedou do svých šatníků, a budou polemizovat o vlivu krajkového prádla na emancipaci ženy.

Místo toho se mi dostalo erotické telenovely, kde se člověk dozví o nymfomanii pouze to, že si ji vymysleli muži, aby se ženy cítily provinile, když překročí hranice. A že být manželkou nebo prostitutkou je vlastně to samé. Atakdále.

Divím se, že mě ten film ani nepohoršil, protože chlapi tam byli ukázaní pouze jako chodící vibrátory, kterými se hlavní hrdinka ukájela, nebo vymydlený žárlivci. A jedinej normální, co se tam za celý film objevil, byl horkosexuální. Možná to bylo tím, že mi navzdory vší nesympatičnosti byla vlastně hlavní hrdinka sympatická - stala se dobrovolně kurtizánou a za svoje potěšení ještě dostávala zaplaceno. Ruku na srdce - tuhle výhodu chlapi nemají, ti za to bohužel musejí platit.

Volební urna není pisoár

2009-06-08T13:56:00.004+02:00

Hrozný víkend. Lobotomie mozku alkoholem. Slavit titul není jen tak, děsí mě jen představa, že až budu dodělávat v zimě druhou školu, může mě to stát život.

Vypila se spousta alkoholu. Vykouřilo se hodně doutníků. Zapařilo se na festivalu a o to bolestivější je teď nastoupit do pracovního procesu. Matně si vzpomínám, že jsem byl v pátek i volit. Když jsem si zavolal taxíka, aby mě odvezl kamsi do centra, zbývalo mi pět minut, než přijede. A protože shodou okolností bydlím 123 sekund od volební místnosti, odběhl jsem si zatím odvolit. V tu chvíli jsem měl v těle asi tak 2 promile a na hodinkách 21:55.

Volební komise už měla poctivě zabaleno a čekala jen na úder desáté večerní. Prošedivělý předseda komise těžko hledal slova, když jsem vešel dovnitř a zdvořile pozdravil. "To snad nemyslíte vážně?" odpověděl. S úsměvem jsem mu vysvětloval, že je pořád čas, že to mám za minutu odvolený a že můžou bejt hrdý na to, že jsou jedinou komisí, který přišel volič tři minuty před koncem. "Hm," on na to, "a volební lístky taky nemáte, jak na vás tak koukám, co?"

Za plentou jsem všechny lístky viděl dvojitě a moc si nevzpomínám, koho jsem vlastně zakroužkoval. Chvíli jsem se motal po místnosti a hledal urnu, což jednu z dotyčných velmi pobavilo a zlomyslně čekala, co ještě provedu. Měl jsem chuť říct, co že to vlastně slavím, ale nakonec jsem jim popřál jen dobrou noc a na rozloučenou nechtěně vrazil do dveří. Místo na shledanou jsem slyšel jen pištivý smích a naštvané stařecké bručení. Když mě pak odvážel taxík, vystrčil jsem hlavu z okna a vysmátě zařval: "Tahle země není pro starý!" a cítil se hrozně dobře.

Kopfschmerzen über alles!

2009-06-05T16:43:00.003+02:00

Takže dneska večer whisky a doutníky!!! Akorát nevím, jestli mám mít radost (zítřejší a pozítřejší kocoviny bych nepřál ani Jirkovi Paroubkovi). Víkend strávím naložen ve whisky jako tělesné orgány ve formaldehydu.

Dobrou noc, dámy a pánové, jde se kalit!

Jsem dobrej, i když jsem teplej!

2009-06-01T21:13:00.005+02:00

Asi jsem už na některý věci starej. Učit se na státnice a po večerech kastrovat nahromaděný stres lahví vína sice funguje krátkodobě, ale po dvou týdnech si tělo zvykne na určitej režim, a když v 9 večer nedostane svoji pravidelnou dávku lihových emocí, tak je nervózní jako třeboňskej kapr o Vánocích.

A do toho ty šílený sny. Hitler, Napoleon, války a rakouské dědictví, OSN, Unie a navrch sen noci svatojánské o mém otci, který mi ve spánku sdělil, že si nemusím dělat nervy ze své homosexuality. Ať se podívám na něj, že je taky teplej a je v životě docela dost úspěšnej. Za to určitě můžou ty hliněný ptáci z Bali.

Ve středu dopoledne se v Šalingradu rozhodne, jak moc se ve středu večer opiju. A hlavně čím. Jestli se podaří, kupuju láhev Jacka Danielse a doutník, sednu si před zrcadlo a celou noc a celý následující den se budu opájet pohledem na sebe, jak úžasný a geniální jsem. Jestli ale zkorumpovaný profesoři nedocení mého génia a zkouška bude připomínat víc norimberskej proces než povídeňský koncert velmocí (mezinárodně-politický humor, haha), tak si za trest koupím tuzemáka a startky a budu se muset celou noc na sebe do zrcadla dívat, jakej jsem loser.

Naschle v příštím životě...

Byl jsem na hřbitově na mrtku

2009-05-29T11:36:00.000+02:00

Protože mi odloučení od reality a společnosti dělá evidentně dobře, sbalil jsem svých několik desítek skript a odjel z velké prdele do ještě větší prdele, na chalupu na Vysočině. Velké stavení, které dřív sloužilo jako obecní škola, je už přes sto let pod nadvládou mého rodu a je postaveno ze silných zdí a klenutých stropů.

Zakázal jsem si whisku a po večerech pil humpoleckou jedenáctku. Společnost mi přes oběd dělala jen moje stará pramatka, které vryl život do tváře tolik vrásek, že by ho mohla žalovat za ublížení na zdraví.

No, izolace ale nebyla taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne že bysme s bábinkou po večerech hráli svlíkací poker, ale když jsem ji vezl na hřbitov – aby mi ukázala místo, kde už prý brzo skončí (což s oblibou říká pátým rokem), neodpustil jsem si malou procházku mezi hroby.

S hřbitovy se to má jako s milenkami: nostalgicky u každého náhrobku zavzpomínáte jen na to dobré a položíte si otázku, proč to muselo skončit tak brzo / pozdě. Jeden hrob mě ale mezi těmi všemi Novákovými, Lankašovými a Kadlecovými zaujal nejvíc. Byla to rodinka, která ve zdejší vsi psala údajně zajímavou historii. Bábinka mi říkala jakýsi příběh o nenaplněné lásce, což vzhledem ke jménu rodiny vyznělo nechtěně dvojsmyslně, protože nápis na náhrobku hrdě hlásal: Zde odpočívá rodina Mrtkova.

Radši si ani nechci představit, o jakou love story šlo. I když příběh o tom, jak Karel Mrtka potkal a nenaplnil Jarmilu Jebavou, nezní vůbec špatně… Ale pšt, o mrt(ko)vých jen v dobrém.

Chlad rodinného krbu

2009-05-25T12:58:00.004+02:00

Trápení je u konce, včera se vrátili rodiče z Bali a s hrdostí jsem jim předal dům, který mě psychicky dostal téměř na dno. Namísto díků a přinášení obětí k mým nohám jsem si vyslechl jen hněv a hanu, jakej bordel tu po mně zůstal. Všechno zlo však bylo zapomenuto, když jsem dostal rýžovou pálenku, která rodičům tak chutnala, že mi dali jen nakonec půl láhve. Není nad rodinnou lásku.

A opravdu začínám mít strach, že mě kromě mého okolí začíná vnímat jako ouchyláka i vlastní otec s vlastní matkou. Když mi ukazovali fotografie, na kterých byli jen samé chrámy, hospody a vyhihňaný domorodci, řekl otec spiklenecky - "A teď se připrav," načež se na televizi objevil obrázek trhoveckého stánku, kde byly vymodelované různé nádoby a předměty z hlíny. Vší té rukodělné nádheře dominovaly hliněné pyje různých centimetrových rozměrů. "Hele, to jsou normálně péra," vykřikl jsem nadšeně a okamžitě se cítil před rodičema lehce provinile. Veškeré obavy ze mě ale spadly, když matka jakoby mimochodem prohodila: "Já vím, to jsme vyfotili speciálně pro tebe." Teď nevím, kdo tu je víc nenormálnější - jestli já, nebo moje rodina.

Volte srdcem!

2009-05-22T16:43:00.003+02:00

Blíží se volby do Evropského parlamentu, které jsem sice chtěl s rebelskou lhostejností bojkotovat, ale občanská povinnost je občanská povinnost, volit se půjde. Otázkou je koho.

Předvolební spoty českých politických stran patří k tomu nejvtipnějšímu, co Česká televize nabízí. Když údajně politicky nezávislá ČT stáhla z programového vysílání na nátlak politické strany jediný politicky-satirický pořad, bylo v televizní nabídce smutno. Situace se změnila až včera, kdy jsem natěšeně usedl k popolední siestě a jen tak si pustil televizi.

A ouha, předvolební klipy. Video ČSSD vypadá jako přes kopírák obšlehnutá reklama na Penny market; prostí občané země české mávají papírovými cedulemi a těší se, jak budou moct ždímat sociální dávky. Video ODS je studené jako polibek mojí praprababičky. Zelení jezdí na traktoru a mají mluvící krávy, co žerou bio seno a vedou filozofický dialog o biomase.

Zdálo by se, že už nic jiného nemůže tenhle trojlístek trumfnout. Jenže v tu chvíli se na mě z obrazovky rozesmějí zkřehlé oči geniálního guvernéra Balbínovy poetické strany, kterého poznáte podle černé buřinky, černého trička, černých kalhot, černého saka a myšlenek na světlé zítřky. Jiří Hrdina, šéf partaje, pojal svůj klip jako pořádnou kalbu - pivo, jointy a celonoční pařba. Ve druhé polovině ale dává nahlédnout do soukromého archivu, kde se ukazuje jako opilý, leč slušný děda, jehož vnoučata se před kamerou líbají a zalévají záhonek. Pokud máte srdce na levém místě, rozpláčete se smíchy i dojetím.

Hlavní slogan téhle party je Volte srdcem... Jestli chcete srát na volby, tak radši jděte k urnám a dejte hlas Balbínově poetické straně!!!

Živote můj, má krásná představo...

2009-05-20T21:06:00.002+02:00

Být není lehké, lehká jsou jen hovna, řekl jednou Holan a načančanosti básnictví byl v té chvíli podřezán krk. S poezií je to jako s ženskýma, člověk ji má rád, ale málokdy ji pochopí.
Často je ale lepší pročítat si jen ty řádky a listovat stránkami sbírek. Naslinit si prst a otočit stránku, přečíst verš, přihnout si Jamesona a zanadávat na svět. Zanadávat na to, že člověk má vlastně všechno. Zanadávat na to, že jeho největším problémem je on sám. Podívat se do zrcadla a mít chuť si jednu vrazit.

Jsem už x-tým dnem téměř v izolaci od reality. Jen stohy skript, leguán, žáby, bazén, cvrčci, Jameson a v dálce projíždějící vlak. Každou noc troubí, opravují železniční přejezd. Sedíte takhle ve 2 ráno zachumlaný v dece a jediné, co slyšíte, je v dálce projíždějící vlak, zatímco vám v ruce křupe led ve sklenici jemné whisky.

A cítíte se neskonale sám. Jako ta báseň ve sbírce, pro kterou zbyla jenom stránka v knížce....

Strč vibrátor skrz krk

2009-05-19T10:48:00.003+02:00

Obávám se o svoje duševní zdraví. Už týden hlídám svým ctěným rodičům olbřímí dům vystavený mimo město v polích, kam ani oko blondýny nedohlédne. Sice tady mám bazén, gril, dvě patra, tři záchody, dvě koupelny, pět televizí, tři auta a jednoho leguána, ale jaksi mě to duševně neuspokojuje. Svým způsobem se cítím, jako bych byl pornoherečka, měl strach z lidí a přitom se přihlásil na bukake party.

Skoro nikam nevycházím, od rána do večera se učím o jaderných zbraních, světových válkách, diplomacii a čas od času jdu na střelnici si zastřílet. Povídám si jenom s leguánem, kterej visí na větvi, nechápavě na mě kouká svejma hnědejma očima a čas od času po mě vystartuje a chce mě seknout ocasem. Když padne tma, popadnu flašku a vychutnávám si Jamesona s ledem.

Situace se dostala až do takové fáze, že když jdu ráno do koupelny, slušně se v zrcadle pozdravím, prohodím se sebou pár vět o tom, jak jsem se v noci blbě vyspal a zeptám se sám sebe, co že to budu dělat. Pak si odpovím, a čas od času se sám se sebou i pohádám. Sebemluva je vlastně taková duševní masturbace, intelektuální vibrátor, kterým trénujete na skutečné životní situace. A moje duševní fyzička začíná v posledních dnech nabírat životní formu!

Krtek ztratil kalhotky a má problémy s orgasmem

2009-05-16T11:46:00.004+02:00

Učení má na člověka špatný vliv. Asi jako kdybyste malému dítěti místo Krtečka pouštěli Žhavé výstřiky. Tím nechci říct, že Krteček nemá sexuální podtext, protože pojmenovat kreslený film pro děti Krteček a kalhotky nemá ke zvířecímu pornu daleko.
No nic.
Zpátky k učení. Chlast a odborné knihy nejsou dobrá kombinace. Pak vás to nutí dělat různé kraviny, jako třeba si udělat test na žena.cz, jestli je s vámi partner spokojen v posteli. Hrdě mohu prohlásit, že podle testu "umím svoji lásku přivést k orgasmu". Stejného výsledku dosáhlo dalších 66 % zúčastněných.

Pokud budeme předpokládat, že ten test si vesměs dělají jen ženy a ne několik úchyláků mého ražení, tak výsledné zjištění není pro muže příliš radostivé.
Vyplývá z toho, že jedna třetina chlapů je v posteli od svých partnerek / milenek sexuálně neuspokojena. Tím pádem padají veškeré mýty o mužském orgasmu jako o čemsi naprosto samozřejmém, jako když ráno vyjde slunce, nebo že každé porno má šťastný konec.

Bojim bojim, abychom jednou nedospěli do fáze, kdy muž bude říkat ženě - víš, drahá, sex mě hrozně baví, ale na orgasmy si moc nepotrpím. Tento způsob budoucnosti zdá se mi totiž poněkud nešťastným...

Dr. House nedoporučuje zápasy v bahně

2009-05-12T19:15:00.001+02:00

Když se člověk v pokročilém věku učí na státnice, jejichž úspěšné absolvování je určeno lidem kolem jednadvaceti let, měl by dostávat od společnosti aspoň nějaká privilegia. Aby se tím kompenzovala psychická újma, kterou způsobuje sobě a svému blízkému okolí.

Třeba pivo v hospodě zadarmo.
Deset minut v bordelu zadarmo.
Transplantaci mozku zadarmo.
Thajské masáže šedé kůry mozkové zadarmo.
Klystýr zadarmo.
Možnost sledovat zápas dvou bloggerek v bahně zadarmo.

Když se člověk v pokročilém věku učí, zažívá strastiplné okamžiky, které mu ukazují onu zvrhlou paradoxnost života. V pondělí večer kouká s otevřenou pusou a staženým zadkem na šviháka Dr. House a den na to poslouchá v Klementinu debatu dvou mediků, kteří brečí smíchy nad absurdností Houseových metod. „Vidělas, jak mu tam sahal do toho břicha? Za tohle vyhazují už v prváku!“

Ano, lidi jsou z Marsu a medici z Venuše.

Muži mají duši hned vedle penisu

2009-05-07T15:35:00.004+02:00

Zažívám tak nádherný týden, ze kterého by astroložkám shořely závistí karty. Začalo to rozbitým notebookem, takže už několik dní netuším, co je nového ve světě (i)legálního porna.
Pokračovalo to spanilou jízdou na infekční, kde mi padesátiletá blonďatá primářka osahávala krk a mně bylo najednou líto, že nejsem na starší. Pak se mi nahrnula krev do jednoho z údu (levá ruka, samo sebou) a při pohledu na injekční stříkačku jsem takřka omdlel. Inu, i muži mají své dny.

A skončilo to včera / dneska, kdy jsem si připomněl poetický citát autora, který bude jednou slavný - Láska je jako limuzína. Když jste v ní, tak si připadáte jako v jiném světě, ale dřív nebo později musíte vystoupit a zase čekat na tramvaj. A v tomhle případě rozhodně na velikosti limuzíny nezáleží...

Tímhle článkem jsem chtěl ukázat, že i já jsem citlivá duše z masa a kostí a kůže a chlupů a krve a vnitřností a pohlavního orgánu, která se dokáže dojmout i nad něčím jiným, než je postříkaný obličej silikonové pornoherečky.

Klystýr je balzám na duši, ale vrásky vám nevyhladí

2009-05-04T13:15:00.004+02:00

Asi stárnu. Poslední dobou se dokážu dojmout nad věcma, kterými jsem dřív cynicky opovrhoval. Ležím si takhle v trávě, piju pivo, nechávám se grilovat od sluníčka a spokojeně si hladím břicho. Přitom pozoruju kolemjdoucí a odháním očuchávající psy. Po deseti minutách pronesu větu, z níž by mě dřív zamrazilo na všech částech těla. A tím myslím opravdu na všech.

"Dokážeš si představit," říkám kamarádce, "až budeme takhle starý, budeme se loudat po parku s dřevěnou holí, budeme venčit každej svýho pudla a vrcholem životního blaha bude, když nás někdo pustí sednout v buse?" zaznělo moudro adresované spoluobčanům pamatujícím druhou světovou.
"To myslíš vážně?" na to kamarádka. "Já teda narozdíl od tebe neplánuju, že až mi bude šedesát, že budu jen venčit čokla a měnit si pleny."

Načež z ní začaly padat věty o tom, že i v pětašedesáti může člověk zažít bezva anál, aniž by se musel u dokora dožadovat o klystýr, a že spousta sedmdesátiletejch chlapů má mimina a že ta svěšená kůže a křečový žíly a vypadaný zuby a bílý vlasy a slepota a Alzheimer, že to všechno je jen tělesná schránka a že záleží, jak se člověk cítí uvnitř a že ona se bude cítit na dvacet a bude si vyšukávat klidně až do sedmdesáti, pokud jí vydrží kyčle.

Jde o to myslet pozitivně i na smrtelné posteli. A kdyby jste nevěděli jak na to, tak představa klystýru přece vykouzlí úsměv na tváři snad každému...

Finanční krize kastruje a naplní vám žaludek

2009-04-27T17:51:00.005+02:00

Občas žasnu, čeho jsou moji rodiče v mé nepřítomnosti schopni. Po dvou týdnech je celý nadšený vítám s (prázdnou) lahví v ruce, když v tom mi zkazí radost letmý pohled na jídelní stůl, kde se válí časopis Květy.

Pivní zátka nepadá ale daleko od flašky a hned další den zaujatě listuju plátkem, za který je někdo ochoten obětovat 30 kč. Do kolen mě okamžitě položí fatalistický úvodník šéfredaktora, který skuhrá nad klimatologickými podmínkami a celý v depresích si stěžuje na absenci jara a podzimu. Nakonec se se čtenáři rozloučí dušínovským pozdravem Přeji klidný týden!

Listuju.
Recepty.
Listuju.
Dejdar chce žalovat bulvár.
Listuju.
Konec telefonních budek.
Listuju.
Reklama na dámské spodní prádlo. (Zatím nejzajímavější stránka.)
Listuju.
Domácí poradna.
Listuju.
Návody na hubnutí.
Listuju.
Zvracím.

Abych Květě nekřivdil, tak přeci jen mě jeden článek zaujal. Nesl poetický název Tolik stojí zdraví a překvapil mě, jak moc byl pohlavně vyvážen. Aktuálně reflektoval současnou hospodářskou krizi, a pokud jste jako muž (ne)šťastnou náhodou přišel o obě varlata, pojišťovna by vám měla podle vyhlášky ministerstva vyplatit na ruku 144 000. Ženský na tom byly na korunu stejně. Při ztrátě penisu (asi myšleno při nezvratné deformaci, ne když vám zmizí v partnerčiných ústech) si přijdete taky na 144 000,- a pokud jste nedej bože žena a kvůli úrazu, teď cituji, "máte zdeformovanou pochvu, což znemožňuje pohlavní styk", dostane taky 144 klacků.

Genderová parita evidentně zasáhla v plné síle i zdravotnictví. Na tom by nebylo nic tak hrůzyplného. Spíš se mi líbí, že ministerstvo konečně ocenilo, kolik stojí pohlavní styk s ženou. Když pak vidíte, za kolik jdou holky na Václaváku, sami nejlépe ucítíte, že finanční krize udeřila v plné síle. Za chvilku budou ty chudinky chodit jen za teplé do žaludku.

Kterak Dášenka frndu ukázala

2009-04-24T10:19:00.003+02:00

O psech je spousta krásných citátů. Některý z nich jsou šílený pekla, které rozbrečí nejednu ženu se zubní protézou, jiné naopak pohladí po duši jako bičování ostnatým drátem.

"Jestliže v ráji nejsou psi, potom chci po smrti jít tam, kam odešli oni."

"Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe."

"Za peníze si můžeš koupit docela dobrého psa, ale nekoupíš si jeho zavrtění ocasu."

Ano ano ano,už končím, mám slzy na krajíčku a pod slovním spojením "zavrtět ocasem" si rozhodně nevybavím rozněžnělé štěně. Důvod těchto citátů, které se naučím nazpaměť, abych je mohl recitovat po parcích a lavičkách starým důchodkyním a získal si tak přízeň jejich vnuček, je prostý - Nedávno jsem byl v hospodě, kde jsem si vychutnával americkou whisky s českým ledem. U protějšího stolu ležel pes, jehož krásu a moudrost bych ocenil asi až za několik let. Tehdy mě zajímalo hlavně pohlaví toho krásného čtyřnohého stvoření.

Pes byl hnědozlatý jako ranní stolice a měl dlouhé, plandavé uši, které podtrhovaly jeho flegmatickou povahu. Neustále na mě mrkal, a když jsem mu svou náklonnost opětoval cynickým úsměvem, zavrtěl ocasem. Najednou mi připadlo, že to zvíře ke mně cítí víc než jen obdiv poddaného tvora k nadřazenému. Mrkalo střídavě očima, předvádělo se, chvíli leželo, pak se drbalo, pak funělo, pak spalo, prostě nevědělo, jak na sebe upozornit.

Třináctou komnatou toho čokliska ale bylo jeho pohlaví. Držím se zásady, že muž se má ženě dívat neustále do očí, i kdyby žádné neměla, jenže u zvířat tahle taktika jaksi selhávala. Když jsem už vyzkoušel všechny možné triky, jak se psovi dostat pod ocas (nezabrala ani na místě sepsaná báseň Variace na Dášenku, aneb kdo kouše neštěká), chystal jsem se zaplatit. Poprosil jsme vrchní o účet a ve špatné náladě se zvedal k odchodu. V tu chvíli jako by ta němá tvář poznala, že snad i ona zašla ve své neústupnosti a tajemnosti až příliš daleko a že by tato předstíraná nedostupnost mohla mít fatální následky.

Naposledy se potkaly naše pohledy. Pes si lehl na bok a hlasitě zaštěkal. Život v hospodě jako by se zastavil. Bylo slyšet jen cinkání půllitrů a tlukot mého srdce. Cítil jsem, že přichází okamžik pravdy. Pes hmouřil oči jako kovboj před posledním soubojem a pomalu roztahoval nohy... Vysychalo mi v krku a nebyl jsem schopen se ani pohnout. Na tenhle okamžik jsem čekal celých deset minut, ale když se sen najednou začal stávat realitou, nemohl jsme věřit svým modrým očím. Zbývalo jen několik centimetrů! A pak tam najednou stál přede mnou v celé své zvířecí kráse. Roztažené nohy a upřímný pohled; jak moc se ten psík musel cítit poníženě...

Stál tam a bezostyšně dával na obdiv své pohlaví okolnímu světu... V tu chvíli mi ho bylo líto. Byl ve své obnaženosti tak sám a přitom mu to mohlo být jedno, protože to byla... čubka!!!

On je žena

2009-04-20T19:52:00.003+02:00

Mám problémy s identitou. Tím nemyslím, že bych se rád vydával za Leška Semelku a ukazoval na netu svoje obnažené tělo plné sličných špeků. Prostě si rád představuju, jaké by to bylo být žebrem onoho slavného Adama. Začalo to teprve nedávno, když jsem si představil, že bych si jako ženská chtěl užít sám se sebou jako s chlapem. Okamžitě mi vyschlo v krku a zvlhlo v klíně.

Na čas jsem uložil svoji úchylku / přednost k ledu, ale před pár týdny jsem se přistihl, že se zvráceným úsměvem na tváři odpovídám na test jednoho serveru pro ženy.
Zajímalo mě, jestli jsem věrnou a milující partnerkou.
Jestli jsem doma v bezpečí.
Jestli správně vařím.
Jestli mi stačí můj chlap v posteli.
Jestli znám příčiny svojí celulitidy.
Jestli umím správně žárlit.
Jak jsem na tom po svátcích.
A jestli ze mě jednou bude dobrá šéfová.

Osobně mě mrzí, že podobné testy nemají chlapi. Musíme se spokojit s primitivními kvízy, jestli jsem radši na blondýnky nebo brunety, jestli mám radši orální sex nebo anál, jestli piju radši desítku nebo dvanáctku, jestli mě baví víc fotbal nebo hokej nebo jestli radši prdím nebo krkám.

Takže jak se všude možně píše, že každá žena má v sobě kus muže (a tím nemyslím jen při sexu), tak i každý muž má v sobě kus ženy. Bohužel někteří z nás jen na tom internetu...

Klitoris jako digitálky současného světa

2009-04-16T23:39:00.005+02:00

Se sebevzděláváním nemám problém. Baví mě se dozvídat věci, které se mi dřív nebo později můžou v životě hodit. Zatím mi jaksi uniká podstata navštěvování kurzu svahilštiny pro začátečníky, ale když si každý večer kliknu na iDnes.cz na rubriku Xman, můj život rázem získává jiný, řekněme testosteronový rozměr.

Dozvím se třeba, jaká největší klišé používám v posteli. Když holku na místo pár facek jen hladím po tváři a šeptám jí do ucha, že ten nový heřmánkový šampón nenásilně zvýraznil její přírodní stránku ženství, jsem údajně zženštilej milenec.

Když dívce jezdím po klitorisu jazykem proti směru hodinových ručiček, jsem zpátečnickej. Dneska letí ve směru ručiček.

Když neměním polohy každých pět minut, vypovídá to o mém nezájmu o partnerčiny pocity.

Když měním polohy každé čtyři minuty, znemožním partnerce dostatečně prožít sex a nikdy ji neprovedu medovým rájem bouřlivého orgasmu.

Když pravidelně masturbuju, hrozí mi v pozdním věku sexuální deviace.

Když pravidelně nemasturbuju, měl bych navštívit sexuologa a nechat si předepsat prášky na zvýšení sexuálního apetitu.

Atakdále.

Začínám se obávat, že když mi penis nebude podle iDnes.cz v pohotovostním režimu stát v určitém úhlu, bude to cosi vypovídat o mém profesním životě, a podle velikosti varlat si jednou budu moct určit, kým jsem byl v minulém životě. Ach jo, dneska si člověk přečte jen samý ptákoviny.

Velikonoční citát

2009-04-11T13:55:00.001+02:00

Ženu jsem neměl sto roků, vypadá to u mě, jako bych vykradl spermobanku.

Peťo Tázok

S kurvama za lepší zítřky

2009-04-11T13:36:00.005+02:00

Kapitalismus má skryté kouzlo v tom, že si díky němu můžete koupit téměř vše. A když je šikovný obchodník, je spokojený zákazník. Jednoduchá rovnice, kterou spousta lidí nechápe. Když ji ale někdo z osvícených byznysmenů pochopí a ještě si ji mírně upraví k obrazu svému, platící rád vysází na stůl těžce vydělané bankovky a v očích mu budou hořet plamínky štěstí jako dvě zapálené svíčky na venkovském hrobě.

Když jsem se dozvěděl, že Ryanair zlevní letenky na úkor placení na záchodech (zajímalo by mě, když dostanu kdesi nad Berlínem průjem a po třetím kole mi dojdou žetony, jak to budou letušky řešit), bral jsem to jako roztomilý žert, jak na sebe strhnout mediální pozornost. Když s něčím podobným pak přišel jeden asijský hotel - za pětihvězdičkový hotel zaplatíte cca 200 kč, jen je potřeba udělat rezervaci rok dopředu, nepoužívat sprchu, klimatizaci, ručník, mýdlo a nechrápat - řekl jsem si, že šikmooký přijdou na všechno.

Jak jsem nad tím ale tak přemýšlel, tak mi došlo, že se jedná o model, který čeká zářivá budoucnost. Vím, že ze mě obchodník nikdy nebude, takže aspoň teď někoho inspiruju a dotyčný mi pak může posílat třeba 10 % ze svého zisku. Představte si, že vlastníte vykřičený dům a.k.a. kurvinec. Připravíte pro zákazníky skvělou nabídku - když se u vás zaregistrují, získají členskou kartu. Na tu jim bude při každé návštěvě poskytnuta sleva 15 % na veškeré orální služby, tedy i povídání s dotyčnou a čištění zubů (každej má tu svoji úchylku).

Díky klubové kartě si budou moct zarezervovat svoji oblíbenou prostitutku půl roku dopředu, čímž získají nárok na 25% slevu. Pokud pak nebudou s dámou provádět anální sex, orál, bičování, poutání, ponižování, močení, kálení a líbání, nabídnete jim další slevu 10 %. Tím se zákazník - teda vy, já nebo Nora - dostane nad magickou hranici 50 % slevy na kurvu, což je nabídka, která už stojí za zvážení.

A protože loučení by mělo být šťastné, nabídne každá z dam odcházejícímu zákazníkovi barevné lízátko, aby věděl, že život ve vašem šlapkahouseu je sladký!

Optimista

2009-04-09T12:12:00.004+02:00

Návrat do reality bolí. Bolí, protože realita je hnusná děvka. Je to jako bych prošel králičí norou (nic osobního, Noro) a místo pohádky na mě čekal Freddy Krueger.
Zimní idylka vyprchává stejně rychle jako alkohol z mé krve.
Jarní slunce si bezstarostně svítí na vybledlé obloze a na mě se hrne uzávěrka, státnice a velikonoční přejídání se uvařenými vejci.
Blíží se léto a já bych radši sníh.
A nejhorší na tom všem je, že už ani ty velké lásky nejsou to, co bývaly...

Vrchní, krkni

2009-04-06T13:22:00.004+02:00

Včera jsem se vrátil z Erasmu. Tři měsíce ve Finsku, kde je alkohol stejně cenově nedostupný jako nenakažená prostitutka na Václaváku, ve mně zanechaly jediné - obrovskou kocovinu. Teď se za trest zmítám v horečkách, chce se mi zvracet a bolí mě hlava a můj sexuální apetit je na úrovni 80letého důchodce. Ale jak řekl Pepíček Abrhám svému synovi ve Vrchní, prchni - Byl jsem v žitě...

Kterak láska měla žaludkem projít

2009-03-30T16:48:00.004+02:00

Svého času jsem v mladické nerozvážnosti navštěvoval jistý ústav, ve kterém se stoprocentně dostanete lidem pod kůži. Tím nechci říct, že by se mi pitvy líbily. Jedná se totiž o velmi inspirativní prostředí, ve kterém se kromě rozřezávání lidí, zkoumání dutiny břišní a posmrtné stimulaci pohlavních orgánů odehrává i spousta jiných, daleko smutnějších historek.

Jednu z nich mi vyprávěla v opilecké rozvážnosti kamarádka. Její chlapec se na medicínské praxi setkal na ambulanci se zajímavým úrazem - na pohotovost přišli v podvečerních hodinách muž a žena. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby dotyčná neměla půlku obličeje od krve a modřin. Případ jako pro Columba se z toho stal až tehdy, kdy se muž svěřil s tím, že má svého velikána pokousaného, jako by si před spaním hrál nahej s rotvajlerem.

Zkuste chvíli hádat, co se stalo. Jestli vás napadlo, že muž fackoval svým penisem manželku kvůli správnému prokrvení kůže, jste na omylu.
Blížil se totiž čas večeře a muž chtěl své drahé udělat radost. A protože láska prochází žaludkem, rozhodl se, že udělá palačinky. Jenže znáte to. Stojíte v trenkách u sporáku, máslo se pomaaaaaaaaaalu rozpouští, vteřinovka na hodinkách se skoro nehýbe a celkově si připadáte, jako byste se zasekli v bullet-timeu.

Štěstí, že máte šikovnou ženu, která vytuší, kdy se sluší potěšit svého muže. A jak se tak kouřilo ze sporáku a pánve, začalo se kouřit i před sporákem. Mužská pánev začínala být rozpálená stejně jako máslo na pánvičce - mohlo se začít palačinkovat.

Po minutě byla jedna polovina (palačinky) hotová a muž, zcela zbaven v ten moment smyslů, hodlal své ženě předvést své kulinářské umění a palačinku chtěl obrátit ve vzduchu. Avšak jak se tak třepotala a různě kroutila a pomalu padala, pánev zůstala mimo dráhu letu a těsto skončilo na právě se zakuckávající ženě.

Následovala reakce na akci - spálená hlava, křeč v puse, zuby, penis, bolest, leknutí, máchnutí pánví, hlava, dutý zvuk, křik, krev, ticho, ambulance, obvaz, hlad. Takže poučení závěrem - nekuřte při vaření, škodí to zdraví.

O tvrďácých

2009-03-25T00:32:00.004+01:00

Řekni mi, v jakých skupinách na Facebooku jsi, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem. Spousta mých známých, které bych tipoval na zaryté intelektuály, co by se na polonahou modelku dívali se stejným odporem jako příslušníci Národního odporu na koncert Gipsy.cz, mi ale na Facebooku vyrazila svěží dech z úst.

Jeden z nich si vesele diskutuje na fanouškovských stránkách Prdelky (popis sekce - Jen pro zábavu), druhý si libuje nad filmografií blonďaté pornoherečky Velicity Von. Nic proti vám knihofilové, já sám jsem fanouškem Silvie Saint a mým virtuálním přítelem je 24,5 cm dlouhý Robert Rosenberg.

Co nabízí takové digitální kamarádství? Předně Robert píše každému ze svých "friends" k narozeninám na Zeď blahopřání, které mohou ostatní obdivovat / opovrhovat. Ano, psal i mně! Bohužel zrovna v den mých narozenin Robertovi zrušili profil kvůli údajné pornografii (kohosi urazily jeho fotky "z dovolené v Karibiku").

Daleko zajímavější jsou ale Robertovy statusy, ve kterých se svěřuje, co zrovna dělá. Co mu ale bůh nadělil dole, to mu ubral nahoře. Takže se dozvím, že Robert jde do posylovny, potom si dá pivo a nakonec pak alou do postele, protože ho ráno čeká sex a natáčení.

Gramatický chyby spousta lidí nemůže překousnout, a proto se mu neustále ti slabomyslní jedinci smějou. Robert je ale tvrdej nejen penisem, ale i povahou a rozhodl se, že bude tvrdej i písmem a píše (někdy) naschvál všude tvrdé y. Takže teď pyje pyvo (nechtěný dvojsmysl) nebo jde cvycyt pak na fyrmu potom na hokej slavya plzen a do radya.

Poučení závěrem? Takhle to dopadá, když chce bejt někdo tvrdej za každou cenu...

O složitých věcech

2009-03-22T23:41:00.003+01:00

O víkendu jsem pocítil hořkost paradoxů. Po dvou měsících jsem konečně ochutnal cosi českého - kamarádka uvařila guláš s párkem. Plechový hrnec plný červené polívky voněl tak krásně, až jsem se cítil jako Lešek Semelka na nudistické pláži. Bylo prostřeno k večeři, piva nachlazená, chleby namazané, trenky vyměněné, ústní voda aplikovaná - v ten posvátný moment to vypadalo, že tak idylickou situaci nemůže nic na světě zničit.

Život si ale dokáže s člověkem někdy až krutě pohrát, takže zatímco jsem pomalu foukal lžíci horkého guláše, krátil jsem si čas zkoumáním barevných magnetků, které visely na lednici. Tento druh krácení času před konzumací polévky zdál se mi být poněkud šťastným až do chvíle, kdy jsem narazil na magnet, který hrdě hlásal motto:

Ženy mají rády prosté a jednoduché věci - muže.

Naprosto nevědomky jsem se ocitl ve feministickém doupěti. Kamarádka se jen usmívala a já sbíral odvahu, abych se jí zeptal na otázku, která rozhodne, zda guláš zůstane uvnitř mě, nebo půjde ven.
"Jsi feministka, nebo ne?" zašeptal jsem.
Ticho.
Zkusil jsem svoji otázku přeformulovat jinak.
"Považuješ penis za stejný přežitek jako osmičky zuby?"
Guláš se začal hrnout nebezpečně nahoru.
Odpověď nepřicházela, v krku jsem už cítil teplo, párky a nedovařenou bramboru.
"Ne, to mám od známé, ta je feministka," řekla.

Vesele jsem polkl a nadšeně si otevřel další pivo. Následovala asi půl hodinová debata o feminizaci mužů (když vás někdo oslovuje slečínko, jedná se o tzv. feminizaci přímou), kterou ukončila až čerstvě upečená bublanina. Výborná bublanina, kvůli které jsem byl ochoten odpustit si poznámku, že slovo feminismus je mužského rodu...

Lihobraní

2009-03-21T16:54:00.002+01:00

Štěstí přeje alkoholikům, nikoliv střízlivějícím. Včerejší oslavy pátku, dnu tak důležitém, protože předchází sobotě, jsem prožil, ani nevím jak. Dvakrát jsem spadl na kole, nic mě nebolelo. Dneska nemůžu skoro chodit. Už se přestávám smát důchodcům a lidem, jimž kyčelní klouby popraskaly jak skořápky od oříšků. Sám si připadám jako ideální kandidát na novou reklamu na Wobenzym.

Motto dne: alkohol v malých dávkách pomáhá, ve velkých léčí. Asi pojedu na léčebnou kúru.

Moje babička nemá ráda Toma Cruise

2009-03-18T11:48:00.004+01:00

Všechny problémy tohoto světa mohou být vyřešeny opatrným používáním výbušnin.

To není výňatek z iráckého manuálu "Jak nejlépe ugrilovat 30 lidí výbušninou C-4", ale seriózně myšlená hláška z filmu Valkýra s Tomem Cruisem v hlavní roli. Tomáše mám rád hlavně pro jeho osudové pohledy - vteřinový záběr na jeho tvář a hned víte, že musí být pěkně na hovno nést tíhu světa jen na svých scientologických bedrech.

Valkýra je docela zvrácenej film, i když se tváří jako načančaná lolitka. Hlavní hrdina je jednookej, chybí mu pravá ruka, se kterou dokonce i hajluje, a když se setká s Hitlerem mezi třema očima, divák cítí smutek a lítost, že si s ním Tom nemůže potřást pravicí.

Všude se třepotají vlajky s hákovými kříži, plave se v bazénu s hákovým křížem a v DVD edici pro dospělé se objeví i vystříhané scény, v nichž mají německé dívky dole vyholený hákový kříž.

Takže když kamarádka v půlce filmu řekla, že ji stejně ty hákové kříže a červeno-bílo-černé vlajky hrozně fascinují, bral jsem to jako nechtěný účinek filmu. O pár minut déle jsem se dozvěděl, že má doma i tričko s hákovým křížem. "Ale nemůžu ho moc nosit," řekla smutně. "Babička by to asi moc nepochopila."

Moje bábina by asi taky koukala, kdybych přišel na nedělní sekanou v triku s hákovým křížem, vesele zahajloval, zastřelil její dvě židovské kamarádky a nakonec ji s nadšením objal. Inu, některé generační rozdíly nikdy nepřekonáme.

Slováci chodí na kafe se Schwarzeneggrem

2009-03-16T16:18:00.004+01:00

Slovensko pro mě po minulém víkendu nebudou už jen halušky, Kontrafakt a Vlado Mečiar. Na jednom z večírků jsem v opileckém pomatení zaklepal na dveře jednoho z pokojů a bez zbytečných zdvořilostních frází nakráčel dovnitř. U stolu sedělo trio chalanů, jejichž výraz ve tváři v lecčems připomínal herecké vrcholy Arnolda Schwarzeneggra.

Co na tom, že byly dvě hodiny ráno a ze mě to táhlo jako z nedopitého půllitru. Naštěstí se za mnou vynořila blonďatá kamarádka, což dotyčné přesvědčilo v tom, že to s nimi myslím dobře. A chalani pak nalejvali a nalejvali, až se s námi celou noc točil svět. Když jsem se jich za hodinu zeptal, co to pijeme, že mi to připomíná kafe mojí babičky (což neměla být lichotka), tak řekli, že v tom kafe je. Mimo jiné. A také další dva druhy alkoholu.

Když jsem pak nad ránem ulehal do prachem pokryté postele, venku padaly sněhové vločky a v místnosti nade mnou se loučil se sobotou jeden ze studentů hlasitým zvracením. Přikryl jsem se dekou a spokojeně si oddychl. Za dvě hodiny jsem otevřel oči. Místnost prosvětlovalo přicházející ráno, soused spokojeně spal a svět se se mnou točil jako pes za svým ocasem.

Hodinu nato jsem nasraně vstal, našel na netu mapu Slovenska a celý den plival na monitor. Tak nějak mi totiž nedošlo, že když celou noc pijete kafe v domnění, že to je slovenský národní likér s příchutí kávy, asi jen těžko zahmouříte oči.

A už nějak začínám chápat slova slovenské hymny, kdy Slováci ožijů. Ožijů, protože pokud budou dál chlastat tenhle driják, nikdy neusnou...

Urologický čaj vám najde partnera!

2009-03-13T20:33:00.003+01:00

Na vztazích mezi mužem a ženou mě nikdy nepřestávají překvapovat důvody, kvůli kterým se dotyčná dvojice rozhodne sdílet spolu víc než jen společný záchod. Ti méně nápadití si vybírají partnery podle horoskopu, jiní si vyrobí panenku voodoo a na místo hlavy přilepí fotku své milované a pak ji celou noc píchají - jehlou samozřejmě.

Jsou mezi námi tací, například já, kteří si vyberou široko daleko tu nejkrásnější, nejchytřejší a nejpůvabnější osobu, takže tomu zbytku nezbývá nic jiného, než jen smutně koukat a vymýšlet další způsoby, jak zjistit, jestli neexistuje aspoň šedivý odstín té, která sdílí toaletní mísu s někým jiným.

A protože lidský druh je ve své podstatě strašně zvrhlej, pátrací způsoby jsou někdy stejně sofistikované jako otázky Václava Moravce po vydatné babiččině sekané. Jeden z děsivých příkladů, kterak si sehnat partnera a způsobit mu psychickou újmu na celý život, mi nedávno řekla kamarádka. Svěřila se mi, že jeden její známý si vybírá holky podobně jako pes. Nejdřív si samičku fenečku hezky očuchá, pak kolem ní chvíli běhá a vrtí "ocasem", čas od čas zaštěká a nakonec si svoje budoucí teritorium označkuje - prostě a jednoduše dotyčnou dámu pochčije jako patník.

Ano, chlapec má lehkou úchylku. Zařadil bych ji do kategorie "když musíš, tak musíš". Podobný způsob praktikuje už delší dobu a jak už to u géniů bývá, začátky byly hodně těžké. Ale když ho miluješ, není co řešit. Takže dámy, jestli vás někdy někde někdo úžasný sbalí a vy se ve tři ráno vzbudíte v jeho posteli celá mokrá a nebude to vzrušením, vzpomeňte si na má slova a buďte k dotyčnému hodná, protože vám právě vyznal svou lásku!

Karel Gott kouří startky a nesnáší Pixies!

2009-03-10T14:57:00.004+01:00

Helsinky a Tallinn od sebe dělí jen dvě hodiny plavby trajektem, přesto cítíte, že obě města rozděluje něco víc než jen zamrzlé moře a spotřeba vodky. Kdybych měl použít přirovnání, tak jsou Helsinky to samé, jako kdybyste chodili s dokonalou holkou, která ráda žehlí, pere, kouří (vás), jezdí na kole, čte Palahniuka, recituje zpaměti Baudelaira, mezi její nejoblíbenější kapely patří Joy Division a Pixies a z hlavy jí rostou dlouhé blonďaté vlasy, jež lemují sytě modré oči.

Oproti ní Tallinn - ta kočka od vedle, co si ujíždí na Karlu Gottovi, nejraději čte vánoční recepty, kouří jen startky a za vrchol poezie považuje texty Richarda Krajča. Oči má zakalené jako dvě láhve vodky a ústa jako vysekanou díru v zamrzlém jezeře.

Když vedle sebe postavíte Helsinky a Tallinn a máte obě varlata pohromadě, sáhnete jasně po Tallinnu. Ne proto, že vás rajcuje představa, jak své drahé vysvětlujete, že Michal Viewegh opravdu nenapsal Psohlavce, ale proto, že tahle holka je tak ujetá, že vám to vlastně připadá normální.

Nejpalčivějším rozdílem mezi Finskem a Estonskem bylo, že v Heslinkách se mi nepodařilo za celou dobu najít žádný sexshop. Objevil jsem kostel vysekaný ve skále, zasněženou pláž, na kterou se šlo přes pravoslavný hřbitov, a metalový klub, ale po obchodu s "turistickými suvenýry" ani vidu. Takže na finské lolitky na VHS můžete zapomenout.

Oproti tomu Tallinn se honosí krásným historickým centrem, které obepínají středověké hradby a nonstop otevřený dvoupatrový dům s podmanivě blikajícím neonem SexShop. Srdce a další orgány našince okamžitě zjihnou při pohledu na ten skvost. Najednou začnete cítit, že ta divná holka od vedle je vlastně docela fajn. A kdyby si ještě odbarvila vlasy na blond...

Lihový testament

2009-03-09T16:54:00.003+01:00

Připadám si jako loser, kterého celý život hladili po hlavě, drbali za uchem a říkali, že se jednou stane princem na bílém koni, jenž se svým kopí probodne všechny řitě světa, i tu svou...
Estonský Tallinn mi vzal o sobě samém veškeré iluze. Jestli jsem se dříve holedbal, že mi na prsou visí řád čestného alkoholika, tak po minulém víkendu musím pověsit svoje stále zdravá játra na hřebík. Tolik opilých a opíjejích se lidí na tak malém prostoru jsem viděl naposledy na oslavě svých narozenin.

Rád bych napsal, že se stále vzpamatovávám z obrovské kocoviny, ale pravda je, že jsem vystřízlivěl - ze sebe. A pokud mi někdo teď řekne, že má problémy s alkoholem a bude u toho stát na nohou a dívat se mi do obličeje, poliju ho absintem a škrtnu sirkou. Aby konečně poznal, jaký to je být zapálený do chlastu!

Jak vystrčená prdel do světa šla

2009-03-02T19:35:00.003+01:00

Situace na zdejším alkoholovém trhu se značně vyhrotila. Po poslední party se moje játra cítí jako pornohercův penis po týdenním natáčení. Peněženka na tom není o moc lépe. A když na vás začnou sousedi volat v 5 ráno policii, že svou afterparty rušíte ranní klid, je na čase vystrčit na tohle město holou prdel a na týden odjet pryč.

Jedu tedy na týdenní soustředění do Hell-sinek a Tallinu, kde budu čerpat síly na poslední měsíc Erasmu ve Finsku. Pokud má někdo zájem koupit finské / estonské porno, alkohol nebo jiné hodnotné suvenýry, není problém. Očekávajte ale severoevropskou přirážku...

Střííííííkej

2009-03-01T19:16:00.002+01:00

Snažím se, aby úroveň tohoto blogu vůbec nějakou úroveň měla, ale když se dočtu, že londýnský kadeřnický salon nabízí za lidových 1400 Kč speciální vlasovou kúru, nemůžu si pomoct.

Britské paničky tam mají jedinečnou možnost nechat si za 55 liber rozetřít sperma od býka plemene Aberdeen Angus do svých mastných vlasů. Sice mi uniká prostředek, kterým si dotyčné mohou ověřit, že ta životadárná látka opravdu pochází z útrob vznešeného bejka a ne od polských brigádníků, ale důležitější je zřejmě ten pocit.

Takže pokud nemáte po ruce nějaké zvíře a došel vám šampón, řekněte svému kamarádovi, protože letos poletí ve vlasech sperma. Teda spíš poteče...

Menstruuj, nebo zemři!

2009-02-28T15:05:00.003+01:00

Mám ženy rád. Opravdu. S jednou dokonce už přes rok chodím a na porno se dívám vlastně taky kvůli holkám. Většina mých kamarádů nosí podprsenky a tanga a jednou měsíčně se mnou nemůžou kvůli "boží vůli" do sauny a bazénu.

Takže když napíšu, že mě nikdy nepřestane fascinovat ženská tupost zhmotněná do kolonky "feminismus a jiné emancipační postupy moderní ženy, jak se stát naprostou krávou", nechci, aby to vyznělo šovinisticky. Ale po přečtení rozhovoru s "nejznámější českou feministkou" Lindou Sokačovou jsem se nejdřív začal smát, pak si povzdechl a nakonec si vzpomněl na citát Milovana Iliče-Minimakse, že někteří lidi mají Achillovu patu v hlavě.

Na otázku, kdy se v Lindě začaly bouřit emoce při pohledu na mužský penis a pivní břicho, odpověděla ta křehká dívka, že už na základní škole. Vadilo jí, že počítače měli automaticky kluci, a ony měly rodinnou výchovu, vyšívaly a povídaly si, jak se mají oblékat při domácích pracích. Linda se cítila dotčená, že nemůže hrát počítačové hry a místo toho musí zašívat ponožky.

Když si vzpomenu na svoje středoškolská léta, kde jsme podobné kraviny neřešili a kluci a holky byli podle počítačové gramotnosti rozděleni do dvou skupin (pokročilí - 16 kluků, 2 holky; začátečníci 14 holek, 1 kluk), většina dívek PC proklínala a okamžitě by vyměnila všechny ty myši, klávesnice a Windowsy za jehlu, nit a šicí stroj. Našly se samozřejmě také, jež slova jako Quake, Doom a Duke Nuken nepovažovaly na názvy planet, ale ty se teď věnují naštěstí něčemu smysluplnějšímu než boji za ženské pisoáry a povinnou menstruaci pro všechny chlapy.

Být čubkou je fajn

2009-02-26T10:46:00.006+01:00

V pomatení smyslů jsem se nechal jednou z místních éterických žen přemluvit a začal chodit na přednášky Woman's Finland. Což je asi stejně odvážný krok, jako kdyby Daniel Landa uspořádal benefiční koncert na rekonstrukci mosteckého sídliště Chánov. Ale co.

Když s babičkou vyplňuju křížovku, a ta stará žena plná moudrosti a šedivých vlasů se mě zeptá, jestli nevím, co by mohla být lidská smrtelná nemoc na deset, s váháním odpovídám feminismus.
Tato úsměvná historka je nyní o to děsivější, že nyní po absolvování Žen Finska odpovím matce mého otce rovnou a bez váhání.

Ženy Finska se učí ve třídě 15 x 7 metrů. Do této místnosti se naskládá jeden projektor, tři holky, deset lidí neidentifikovatelného pohlaví, dva muži, jeden Číňan a přednášející. Většina přednášejících jsou nakrátko ostříhané ženy zakrslého vzrůstu léčící si své napoleonské rozměry hluboko posazeným hlasem, za nějž by se nemusel stydět ani mutující učeň. Poslední z žen, které se hrdě bily do prsou (přesněji řečeno do hrudníku) a v očích jim plálo odhodlání vykastrovat všechny muže a zavést matriarchát, vypadala jako Petr Pan na koksu a po každé zmínce o mužských stereotypech (alkoholici, pornomaniaci) se hlasitě smála jako po jointu hašiše.

Mám rád zvrácený smysl pro humor, a proto mám pro feministky svým způsobem slabost. Málokdy se člověku pošťastní dozvědět se, že obrázek mladé ženy v sukni stojící na mapě Finska ve skutečnosti znamená jasný signál pro finské muže bránit neposkvrněnost a čestnost mladých pan před nájezdníky s kopími (penisy?) z Ruska.

Doufám, že to celé feministky neberou vážně a je to celé jedna velká recese. Jinak se děsím doby, kdy se začne přednášet třeba o canisismu (canis = lat. pes). Dozvíme se, kdy se první pes vzbouřil proti člověku, překousal provazy u boudy, pohrdl granulemi Pedigree Pal a za jásavého štěkotu odběhl do hlubokého lesa a cestou pochcal všechny nově natřené fasády.
Dozvíme se o prvním psu, který se naučil znakovou řeč a navzdory přírodě začal chodit po zadních nohách.
Dozvíme se o prvním psu, který znásilnil kočku a byl za to fenami následně lynčován.
Dozvíme se o prvním psu, který kdysi znásilnil kočku a byl za to později ostatními psy obdivován.
Dozvíme se o prvním psu, který kandidoval do parlamentu.
Dozvíme se o prvním psu, který uzavřel registrované partnerství s člověkem.
Dozvíme se o prvním psu, který se nechal uměle oplodnit.
Dozvíme se o prvním psu, který si nechal změnit pohlaví, protože ho štvalo, že je čubka.

Inu, čeká nás krásná budoucnost, dámy...

Vegetariáni nikdy neporazí Santa Clause!

2009-02-23T16:51:00.005+01:00

Než začnu - žádnej sex s Laponkou nebyl, jak mi tady někdo chytře radil. Jediná žena laponského původu připomínala proslulou postavu z knihy Boženy Němcové, co tak ráda šukala po světnici. A přestože mám pochopení pro úchylky všeho druhu (feminismem počínaje, adrofobií konče), té statné domorodkyně mi přišlo líto.

Laponsko je kraj natolik krásný, že kdybych byl básník, nebál bych se ho přirovnat k blonďaté panně s modrýma očima, která si poloobnažená pročechrává svou křehkou rukou kudrnaté vlasy a hlasitě přitom vydává ze svých plných rtů sladké achhh. K tomu si připočtěte sníh, -35 stupňů, soby a Santu Klause a máte Laponsko.

Finy začínám mít čím dál tím radši. Líbí se mi jejich zvrácený smysl pro humor - ve středu nám nabídli mražené sobí maso, které jsme s velkým zaujetím snědli a pochvalovali si, jak je křehké a chuťově výrazné. Den na to nás vzali na sobí farmu, kde jsme se s kocovinou fotili se sobama, hladili je po paroží a následně je zapřáhli a udělali si menší sobí safari zasněženým lesem. Připadal jsem si jako německý turista, který jezdí za hranice hoblovat české prostitutky a při ejakulaci je hladí po tváři a povýšeně se jim směje do obličeje.

Několikrát se mi sice zvedl žaludek z pohledu do skleněných očí těch bezbranných zvířat, která pomáhají Santovi rozvážet dárečky všem dětičkám na světě, ale pak jsem si vzpomněl na to, že jsem svým způsobem podpořil boj všech urputných milovníků českého Ježíška. Protože když jsem spořádal jednoho soba, cítil jsem se, jako bych Santovi vypustil kolo u jeho zvířecího spřežení.

Sobí vývar a natržená prdel Santy Clause

2009-02-16T17:53:00.004+01:00

Protože v Jyväskylä, díře kdesi v centrálním Finsku, je trapných deset pod nulou a daleko hůř jsou na tom v Praze, odjíždím na týden do Laponska. Tam se hodlám oddávat plavání v zamrzlém jezeru, rybaření, stavění iglu, jízdě na sobech a jejich následné konzumaci.

Zároveň se jedeme podívat do vesnice Santa Clause, kterou hodlám vymazat z mapy. Kdybych tam na severu umrzl, můžete mi postavit památník z VHS pornokazet, prázdných lahví, kalhotek a podprsenek. Ježíšek vám to o Vánocích vrátí...

Orgasmus ještě nikoho nezabil

2009-02-16T17:38:00.004+01:00

Závislost na pornografii je stejně příjemná nemoc jako alkoholismus nebo feminismus. I když víte, že je to společensky nepřijatelné, s oblibou to praktikujete ať potají, nebo hrdě veřejně. Jeden můj kamarád, člověk pornem ošlehaný, se mi nedávno svěřil, že se sledováním samiček a samečků při kopulaci na jistý čas končí. Pověsil porno na hřebík.

Když tohle začne tvrdit člověk, který má externí disk narvaný až po okraj chlívárnama všeho druhu, nutí vás to položit si otázku - co se kurva stalo?
Odpověď je velmi prozaická, až by se dalo říci pitomá. Kamarád prozřel. Ejakulující penisy a vyholené klíny mu otevřely oči a on teď vyrazil do světa a hodlá se k ženám chovat gentlemansky a zahrnovat je květinami, láskou a plným bankovním kontem.

Když jsem se ho ptal, co ho k tomu vede, odpověděl upřímně, jako člověk smířený se svým osudem. "Přestávám koukat na porno, protože se k holkám začínám chovat jako ty chlapi v těch filmech." Což mně osobně nepřipadalo jako handicap; dívky a slečny tam vypadají vždy velmi spokojeně a ukojeně, dalo by se říct, že nejšťastnější ženy jsou ty, které točí porno.
Snažil jsem se mu to chvíli rozmlouvat, ale pak mi to nedalo a zeptal jsem se ho, jak dlouho už na ty chlívárny nečučí. "Je to dřina, trpím už druhej den."

Tady je dobře vidět, jak chlapi kvůli ženskejm blbnou. Raději přestanou koukat na péčko, než aby je udělali šťastnými přesně podle návodu, který ty nádherné naturalistické fresky ze života savců nabízejí...

Když vám Holanďanky nevykouří

2009-02-14T16:46:00.003+01:00

Pln předsudků, započal jsem ve Finsku na jednom večírku rozhovor se dvěma lehce opilými Holanďankami. Doufal jsem totiž, že dojde na kuřbu. A protože orální sex jako správný křesťan se sklony k radikálnímu islámu ze zásady odmítám, myslel jsem samozřejmě na konopí.

S předsudkama to je těžký. Když se tady představuju lidem, vždycky mě těší fakt, že mě dotyčný/ná můžou vnímat jako intelektuála nebo úchyla nebo věřícího nebo maniaka nebo abstinenta nebo alkoholika. Ale když řeknete, že jste z Český republiky, všem se na tváři vykouzlí úsměv, jako by jim někdo řekl, že u nich jednou zaklepe na dveře Megan Fox a bude se dožadovat kouření (pořád mluvíme o marihuaně).

Takže zatímco mě tady všichni mají za alkoholika a nenápadně sondují, jestli jsou všichni Češi stejně lihumilní, já se snažím v lidech objevovat jen to dobré. A to platilo i tehdy, když jsem v dobré víře konverzoval s oněma Holanďankama a obtížně artikuloval, jako bych měl v puse dědovu zubní protézu.

Po formálním představení, výměně telefonních čísel a lehkém flirtu jsem směřoval rozhovor k jediné otázce. "Holky, a kouříte?" Obě se na mě podívaly s výrazem, jako bych se jich zeptal na velikost spodního prádla, a lehce se začervenaly. Takže kouřej, napadlo mě a pak jsme si asi deset minut vyjasňovali, na co jsem se vlastně ptal.

Loučení bylo bolestivé. Se sklopenýma očima a pocitem provinění jsme poslouchal, že sice pocházejí ze země tulipánů, kol a marihuany, ale trávu v životě nevyzkoušely. Nemám rád, když ze mě někdo dělá vykastrovanýho tura (vola), a proto jsem jim vysvětloval, že určitě někdy trávu měly. Třeba když je matka kojila, tak jim v pauzách foukala kouř z jointa do tváře... Ale marně. Dívky trvaly na svém.

A já jako pravý a zklamaný Čech odešel k baru, kde se zadarmo naléval punč, a sral na předsudky. Smutně jsem na ty dvě koukal, chlastal a říkal si, že takovou ostudu bych své zemi nikdy neudělal.